Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna 1.

Šlechtický dvůr svobodného pána z Attinghausů.

Gotický, znaky a přilbicemi vyzdobený sál. Svobodný pán je stařec pět a osmdesátiletý, vysoké, ušlechtilé postavy, chodí o holi s kamzicím rohem, oblečen jest v kožešině. Kuoni a šest čeledínu stojí kolem něho s hráběmi a kosami. - Ulrich z Rudenzu v obleku rytířském vstupuje.

Rudenz: Zde, ujce, jsem - jaká jest vaše vůle?
Attinghausen: Dřív svolte, po domácím starém zvyku bych s čeledí se dělil o pohár.

(Napije se z poháru, který pak řadou koluje.)

Attinghausen: Sám v poli, v lese kdys jsem s nimi býval, svým okem pilnost' jejich spravuje, jak do války je vodíval můj prapor; teď mohu dělati jen šafáře a nepřijde-li ke mně teplé slunko, víc hledat nemohu je na horách. Tak v užším ustavičně užším kruhu, až k nejužšímu poslednímu spěji, kde vešken stane život, pomalu. Jsem jen svůj stín, a brzy jen své jméno.
Kuoni (Rudenzovi pohár podávaje): Zde, mladý pane! (Rudenz váhá pohár vzíti.) S chutí dolů S tím! Jde z jedné číše to, z jednoho srdce.
Attinghausen: Nuž, jděte, dítky, po práci až bude, o zemských věcech též si promluvíme.

(Čeleď odejde.)

Attinghausen: Tys vyzbrojen a mečem opásán, chceš do Altorfu jíti na zámek?
Rudenz: Chci, ujce můj, dél nesmím prodlévati. -
Attinghausen (posadí se): Máš tolik na kvap? Jak? Je tvému mládí tak skoupě změřen čas, na starém ujci že tolik z něho musí uspořit?
Rudenz: Já vidím, nemáte mne zapotřebí, a v tomto domě jsem jen cizinec.
Attinghausen (dlouho zrakem jej měřil): Žel, cizincem jsi. Žel, že cizinou stal se ti domov! - Uly, drahý Uly! Já neznám tebe, záříš hedvábím, na odiv nosíš pyšné paví peří, kol ramen spínáš purpurný si plášť: na rolníka se díváš, s pohrdáním, za jeho důvěrný se pozdrav stydíš.
Rudenz: Česť, jež mu patří, prokáži mu rád: však právo, jež si bere, to mu upru.
Attinghausen: Zem celá úpí pod královským hněvem a těžce snáší každý, kdo cti dbalý, moc násilnickou, které podléháme. - Jen tebe bolest' všech se nedotýká. - Jen tebe odpadlíka každý vidí, jak straníš této země nepříteli, jak bídě naší jen se vysmívaje za lehkým veselím a knížat přízni se namáháš a honíš, zatím vlast' co krvácí pod tíži důtek zlých.
Rudenz: Zem v kruté tísni. - A proč tak, můj ujce? Kdo uvrhnul ji v tuto bídu jen? To stálo pouze jedno snadné slovo, by tísně zprostila se okamžitě a milost' císařskou si získala. Těm běda, kteří zaslepují lid, že proti pravému se vzpírá blahu. Zisk vlastní jejich v tom, že zabránili, by kantony k Rakousům nepřisáhly, jak všecky kraje kol přec učinily. Ba svědčí jim to, v panské sněmovně se šlechtou sedět - bez pána být chtějí, a proto pánem chtějí císaře.
Attinghausen: Z tvých úst že toto musím vyslechnout!
Rudenz: Mne vyzval jste, mne nechte ukončiti. - Čím tady vy jste, ujce, jakou roli zde hrajete? Či stačí vaší pýše, být zemský amman zde neb korouhevník a vládnout vedle těchto pasáků? Jak? Není-li to volbou slavnější, holdovat svému pánu královskému, se přimknout k lesku jeho tábora, než býti pairem vlastních pacholku a se sedláky k soudu zasedat?
Attinghausen: Ach Uly, Uly! já jej poznávám hlas, jenž tě sved, tvůj otevřený sluch on uchvátil a otrávil tvé srdce!
Rudenz: Netajím toho - v duši nejhlubší mne bolí výsměch cizinců, když zvou nás selskou šlechtou - Nesnesu to dél, co kolem zatím mládež šlechtická česť sbírá pod prápory Habsburgu, na dědictví svém ležet v nečinnosti a jaro žití stále ubíjet ve všední klopotě. - Ach jinde činy se konají, svět slávy zářivý za těmito vře v dálce horami - Mně v síni štít i přilba rezaví, válečné trouhy vyzývavý zvuk, hlas herolda, jenž v turnaj vyzývá, nevniknou nikdy v tato údolí. Stád alpských pouze roh a stáda zvonců zde slyším jednotvárné zvonění.
Attinghausen: Ty zaslepenče, sveden prázdným leskem! Jen zapři otčinu svou! Jen se styď za dávné, zbožné obyčeje dědů! S horkými slzami se roztoužíš, kdys domů, po těch horách otcovských a tento nápěv rohů našich stád, jímž povinuješ v pyšné nudě dne, ten bolestnou tě touhou naplní, když jednou na cizí ti zazní zemi. Ó mohutný je ku otčině pud! Pro tebe není cizí, klamný svět, tam na pyšném tom dvoře císařském si budeš s věrným srdcem svým vždy cizí! Svět, věř to, jiných cností vyžaduje, než sobě získals v těchto úvalech. - Nuž tedy jdi, svou volnou duši prodej, vem v léno zem, buď sluhou knížecím, sám kdežto pán a kníže můžeš být na volné půdě, na svém dědictví. Ach Uly! Uly! zůstaň doma u svých! Ó nechoď do Altorfu! - Neopouštěj tu svatou záležitost' vlasti svojí! - Jsem slední svého kmene, - moje jméno, to se mnou vymře. Zde viz štít a meč, ty položí mi jednou do hrobu. A mám já myslit při posledním dechu, že čekáš jen, až v sloupu zrak můj bude, bys odešel před nový dvůr ten lenní, bys krásné statky, které od Boha jsem volné dostal, od Rakouska vzal!
Rudenz: My nadarmo se králi vzpíráme, svět patří jemu: chceme sami snad se zatvrzovat v příkrém, tuhém vzdoru a řetěz krajů přerývati jemu, jímž mohutně nás kolem obtočil? Jsouť jeho trhy, jeho soudy jsou i cesty kupecké, i mimochodník clu podléhá, jenž na Gotthardu jede. Jsme jako sítí jeho zeměmi kol zavřeni a obehnáni zcela. - Můž chrániti nás říše? Může sama před Rakous mocí rostoucí se chránit? Když Bůh ne, císař ten nám nepomůže. Co dáti lze na slovo císařů, když v tísni peněžité, v tísni války i města, jež se vzdala pod stráž orla lze zastavovat, neb odprodat říši? To opatrnost' je a dobrodiní, se moci přimknout v těžkých časech stran ku jedné mocné hlavě. Z rodu na rod přechází, ujce, vínek císařský, pro věrné služby věř ten paměť nemá; však o mocného získat dědice si zásluh, to jest pro budoucnost síti.
Attinghausen: To moudrost' tvá? Chceš jasněj viděti, než otci, pro svobody drahokam již statky, krev i sílu nasadili? Do Luzernu se přeplav, ptej se tam, moc Rakous, kterak všecky země ťíží! Věř přijdou, ovce naše i náš skot si spočítat, ba změří naše Alpy, zvěř, ptactvo v našich lesích svobodných si zajmou, všady svoje mýta vztýčí na mostech našich i u našich vrat, co skoupí zemí, splatí naší bídou, své války zaplatí si naší krví - - Ne, chceme-li svou nasaditi krev, staň se to pro nás, - nežli otroctví my levněj volnost koupíme!
Rudenz: Co zmůžem, pastýři, proti vojům Albrechtovým?
Attinghausen: Ty pastýře dřív uč se znáti, chlapče! Já znám je, já je vodil do bitev, u Favenze já zřel je bojovat. Ať přijdou jen a chtějí jho nám vnutit, jež nepřijmouti, my se rozhodli! - Ó uč se znát, jakéhos kmene syn! Za marný lesk, za cetky nezahazuj tu pravou perlu ryzí ceny své - Se zváti hlavou svobodného lidu, jenž s láskou jen se tobě zasvětí, jenž s tebou kráčí v životě i na smrt - To buď tvou pýchou, tou se šlechtou honos - Ó upevnit hleď vrozené ty svazky; ku drahé vlasti své se přitul blíž, té pevně drž se celým srdcem svým. Zde silné kořeny jsou síly tvé; tam v světě cizím stati budeš sám, mdlá třtina, kterou zdrtí každá bouř. Ó pojď, tys dlouhý čas juž nebyl s námi, zkus jediný to pouze den - jen dnes, a nechoď do Altorfu. - Slyšíš? - Pouze dnes svým lidem jediný se věnuj den!

(chopí jeho ruku)

Rudenz: Já slovo své dal - Nechte mna-jsem vázán.
Attinghausen (pustí jeho ruku, vážně): Tys tedy vázán. - Ano, neblahý, týs vázán - ne však přísahou neb slibem, ty lásky připoután jsi provazy!

(Rudenz odvrátí se.)

Attinghausen: - O skrývej se, jak chceš. Vím, slečna je to z Brunecku Berta, jež tě na hrad táhne a k službě tebe poutá císařské. Chceš rytířskou si slečnu vydobýt svým odpadnutím od své rodné země. Ó neklam se, nevěstou vnadí tebe. Tvé nevinně však není určena.
Rudenz: Dost slyšel jsem. Juž s bohem buďte -zde!

(odejde)

Attinghausen: Šílený hochu zůstaň! - Odchází! Jej zdržet nemohu ni zachránit. - Tak rovněž Wolfenschiessen odpadnul od země své - tak jiní přijdou za ním, tak cizí kouzlo naši mládež rve, za hory naše násilně ji táhne. - Ó chvíle neblahá, kdy cizota v ta tichá, šťastná vnikla údolí zdeptati mravů zbožnou nevinnost! Co nové, silou vniká sem, a staré a ctihodné se loučí, jiné časy a s nimi rod jde, který jinak smýšlí! Co já tu chci? Jsou pochováni všichni, s kterými zde jsem žil a hospodařil. Můj čas juž hluboko tlí pod zemí; bláh ten, kdo s novým žiti nemusí!

(odejde.)