Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zarathustrovy řeči

O stromu na hoře

Spatřil Zarathustrův zrak, že jeden mladík se mu vyhýbá. A když jednou z večera samoten kráčel pohořím, obepínajícím město, jež sluje "pestrá kráva": hle, tu kráčeje nalezl onoho mladíka, jak seděl opřen o strom a mdlým pohledem se díval do údolí. Zarathustra položil ruku na kmen, u něhož mladík seděl, a promluvil takto: "Kdybych zde tímto stromem svýma rukama chtěl zatřásti, nesvedl bych toho.
Vítr však, jehož nezříme, jej trápí a ohýbá, kamkoli chce. Nezřené ruce nás nejhůře ohýbají a trápí."
Tu povstal mladík zmaten a pravil: "Slyším Zarathustru a právě jsem naň myslil." Zarathustra odvětil: "Proč se toho lekáš? - Ale má se to s člověkem jako se stromem.
Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, - do zla."
"Ano, do zla! zvolal mladík. Jak je možno, žes odkryl mou duši?"
Zarathustra se usmál a pravil: "Leckterá duše nebude nikdy odkryta, leda že dříve bude vynalezena."
"Ano, do zla! zvolal mladík po druhé.
Děls pravdu, Zarathustro. Sám sobě již nevěřím od té doby, co směřuji do výšky, a nikdo mi již nevěří, - jak jen se to děje?
Proměňuji se příliš rychle: můj dnešek vyvrací můj včerejšek. Často přeskakuji stupně, když vystupuji, - toho mi neodpustí žádný stupeň.
Jsem-li nahoře, seznám vždy, že jsem samoten. Nikdo se mnou nemluví, mrazem samoty se třesu. Co jen tam nahoře chci? Mé pohrdání a má touha rostou o závod; oč výše stoupám, o to více pohrdám tím, jenž stoupá. Co jen tam nahoře chce? Jak se stydím za své stoupání a klopýtání! Jak se směji svému prudkému supění! Jak nenávidím toho, kdo létá! Jak jsem tam nahoře mdlý!"
Zde se mladík odmlčel. A Zarathustra hleděl na strom, u něhož stáli, a promluvil takto: "Osaměle stojí zde tento strom na horách; vysoko vzrostl nad lidi a zvěř.
A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl: tak vysoko vzrostl.
Teď čeká a čeká, - na co jen čeká? Přebývá sídlu mračen příliš na blízku: čeká as na prvý blesk?"
Když Zarathustra toto řekl, zvolal mladík s prudkými posunky: "Ano, Zarathustro, pravdu díš. Po svém zániku jsem toužil, když jsem chtěl do výšky, a ty jsi blesk, na nějž jsem čekal! Hleď, čím jsem ještě od té doby, cos ty se nám zjevil? Ze ti závidím, toť, co mne zničilo!" - Tak pravil mladík a dal se do hořkého pláče. Zarathustra ho však ovinul paží a odvedl s sebou.
A když chvíli spolu šli, jal se Zarathustra takto mluviti: Rve mi to srdce. Lépe než tvá slova, promlouvá mi tvé oko o celém tvém nebezpečí.
Ještě nejsi svoboden, ještě hledáš svobodu. Tvé hledání tě učinilo příliš rozespalým a bdělým příliš.
Do volné výšky se ti chce, po hvězdách žízní tvá duše. Ale i zlé tvoje pudy žízní po svobodě.
Tví divocí psi chtějí na svobodu; štěkají radostí ve svém sklepě, snaží-li se tvůj duch zotvírati všechna vězení.
Ještěs mi vězněm, jenž si svobodu vymýšlí: ach, duše takových vězňů stává se chytrou, ale úskočnou též a špatnou.
Očistiti se musí též ten, kdo svého ducha osvobodil. Mnoho vězeňské plísně ještě v něm zbylo: též jeho oko nechť se očistí.
Ano, znám tvoje nebezpečí. Při své lásce a naději tě však zapřísahám: nezahazuj své lásky a naděje!
Vznešeným ještě se cítíš, a vznešeným tě pocitují též ostatní ještě, kteří na tě sočí a vysílají po tobě zlé pohledy. Věz, že vznešený všem stojí v cestě.
I dobrým stojí vznešený v cestě: a třeba že ho zvou dobrým, chtějí ho tak odstraniti.
Věci nové a novou ctnost chce stvořiti vznešený člověk. Dobrý chce věci staré, chce, staré by byly zachovány.
Není však nebezpečí vznešeného v tom, že se stává dobrým, nýbrž že se stává drzým, výsměšným a ničitelem.
Ach, znal jsem vznešené lidi, a ztratili svou nejvyšší naději. A tu očerňovali všechny vysoké naděje.
Tu žili drze v krátkých rozkoších a za mez jediného dne skoro již nemetali cílů.
"Též duch je rozkoší" - tak říkali. I zlomila se křídla jejich duchu: ten se nyní plíží a hlodáním poskvrňuje.
Kdysi mněli, že se stanou hrdiny: teď jsou z nich rozkošníci. Hrdina jest jim hořem a hrůzou.
Při své lásce a naději tě však zapřísahám: nezahazuj hrdiny ve své duši! Svatě třímej nejvyšší svou naděj!

Tak pravil Zarathustra.

O kazatelích smrti

Jsou kazatelé smrti: a plna je země takových, jimž nutno kázati, aby se od žití odvrátili. Plna je země lidí přebytečných, zkažen je život těmi, jichž přespříliš mnoho. Ti nechť "věčným životem" jsou odlákáni z tohoto života!
"Žlutí": tak říkají kazatelům smrti, anebo "černí". Já vám je však ukáži ještě v jiných barvách. Tu jsou oni příšerní, kteří v sobě nosí šelmu a nemají volby, leč mezi chtíči a rozsápáním vlastního masa. A také chtíče jejich jsou ještě rozsápáním vlastního masa. Ještě se ani lidmi nestali, ti příšerní: ať si jen káží odvrácení od života a sami ať si zahynou! Tu jsou souchotináři duše: sotva se narodí, již jmou se umírat a touží po naukách únavy a odříkání. Rádi by byli mrtvi a my bychom jich vůli měli schvalovati!
Střežme se probuditi tyto mrtvé a porouchati tyto živoucí rakve!
Potká je chorý či kmet či nebožtík; a hned říkají: "Život jest vyvrácen!"
Ale vyvráceni jsou jen oni a jejich oko, jež na bytí nezří než jedinou tu tvář.
Zabaleni do tlustého stesku a dychtiví malých náhod, jež přinášejí smrt: tak čekají a zatínají zuby.
Anebo: sahají po pamlscích a při tom se vysmívají svému dětinství: visí na svém stéble-životě a vysmívají se, že ještě visí na stéble.
Jejich moudrost zní: "Blázen, kdo zůstane na živu, ale tak nadmíru blázníme! A to jest na životu právě nejbláznivější!" -
"Život jest jen utrpením" - tak říkají jiní a nelžou: jen se postarejte, aby vás již nebylo! Jen se postarejte, by nebylo již života, který jest jen utrpením!
A takto nechť zní nauka vaší ctnosti: "Sám se zabiješ! Sám se odtud vykradeš!" -
"Rozkoš jest hřích - tak říkají jedni, kdož káží smrt -, pojďme stranou a neploďme dětí!"
"Roditi jest namáhavé - říkají druzí - nač ještě rodit? Rodí se samí nešťastníci!" I ti jsou kazateli smrti.
"Soucitu třeba - říkají třetí. Vezměte, co mám! Vezměte, co jsem! Tím méně mne bude poutati život!"
Kdyby byli soucitní z hloubi duše, ze soucitu by život svým bližním znechutili. Býti zlí - to byla by pravá jich dobrota.
Leč chtějí vyváznout ze života: co jim po tom, že jiné svými řetězy a dary poutají ještě těsněji! -
A též vy, kterým život jest divokou prací a neklidem: zda nejste docela sytí života? Zda nejste docela zralí pro kázání smrti?
Vy všichni, jimž po chuti jest divoká práce a vše rychlé, nové, cizí, - špatně snášíte samy sebe, vaše píle jest útěk a vůle, na sebe samy zapomenouti.
Kdybyste více věřili v život, méně byste se okamžiku dávali v lup. Ale k čekání nemáte dosti obsahu v sobě - ba ani ne k lenosti!
Všude zaznívá hlas těch, kdož káží smrt: a plna je země takových, jimž nutno kázati smrt.
Anebo "věčný život": to je mi jedno, - jen když rychle zahynou! -

Tak pravil Zarathustra.

O válce a válečném lidu

Svými nejlepšími nepřáteli nechceme býti šetřeni, a také ne těmi, jež milujeme z hloubi. Tedy mi dovolte říci vám pravdu! Bratří moji ve válce! Z hloubi vás miluji, jsem a byl jsem z vašich řad. A jsem také váš nejlepší nepřítel. Tedy mi dovolte říci vám pravdu!
Vím o zášti a závisti vašeho srdce. Nejste velcí dost, byste zášti a závisti neznali. Nuž buďte velcí dost, byste se za ně nestyděli!
A nemůžete-li býti světci poznání, buďte mi alespoň jeho válečníky. To jsou druhové a předchůdci takové svatosti.
Vojáků vidím mnoho: kéž bych viděl mnoho válečníku! "Stejnokrojem" zvou, co nosí: kéž není stejný kroj, co pod tím schovávají!
Buďte mi takoví, jichž oko vždy vyhlíží po nepříteli - po vašem -nepříteli. A u některých z vás jest nenávist na prvý pohled. Svého nepřítele hledejte, svou válku veďte a za svoje myšlenky!
A podlehne-li vaše myšlenka, nechť nad tím přece vítězně zaplesá vaše poctivost! Mír máte milovati jakožto prostředek nových válek. A krátký mír více než dlouhý. Vám neradím k práci, než k boji. Vám neradím k míru, než k vítězství. Vaše práce budiž bojem, váš mír budiž vítězstvím! Může mlčet a tiše sedět, jen kdo má šíp a luk: kdo nemá, vadí se a breptá. Váš mír budiž vítězstvím!
Pravíte, že je to dobrá věc, jež i válku světí? Pravím vám: je to dobrá válka, jež světí každou věc. Válka s odvahou dovedly více velkých věcí než láska k bližnímu. Ne soucit váš, leč vaše statečnost až dotud zachraňovala ty, kdož přišli k úrazu. "Co jest dobré?" se ptáte. Býti statečný jest dobré. Ať si povídají holčičky: "Dobrem jest, co je hezké a zároveň dojímavé." Říkají o vás, že jste bez srdce: ale vaše srdce jest ryzí, a miluji stud vaší srdečnosti. Stydíte se za svůj příliv, a jiní se stydí za svůj odliv.
Jste oškliví? Nuž dobrá, bratří moji! Tedy se zahalte do vznešenosti, jež jest pláštěm ošklivého!
A vzrůstá-li vaše duše, stává se zpupnou, a ve vaší vznešenosti je zloba. Znám vás.
Ve zlobě se setká zpupný a slaboch. Ale nerozumějí si. Znám vás.
Smíte míti jen nepřátele, jichž byste nenáviděli: ne takové, jimiž byste pohrdali. Buďte mi hrdi na svého nepřítele: pak úspěchy vašeho nepřítele jsou též úspěchy vaše. Vzpoura - toť vznešenost otroků. Vaší vznešeností budiž poslušnost! I vaše rozkazování budiž posloucháním! Dobrému válečníkovi zní příjemněji "musíš" než "chci." A vše, co je vám milé, dejte si teprve rozkázat! Vaše láska k životu budiž láskou k vaší nejvyšší naději: a vaše nejvyšší naděje budiž nejvyšší myšlenkou života!
Svou nejvyšší myšlenku máte si však dáti rozkázat ode mne - ta zní: člověk jest cosi, co má býti překonáno. Tak žijte svůj život poslušnosti a války! Co záleží na dlouhém žití! Který válečník chce být šetřen! Nešetřím vás, z hloubi vás miluji, bratří moji ve válce! -

Tak pravil Zarathustra.

O nové modle

Kdesi jsou ještě národové a stáda, nikoli však u nás, bratří moji: u nás jsou státy.
Stát? Co je to? Nuže dobrá! Teď mi otevřte uši, neb teď vám řeknu své slovo o smrti národů. Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: "Já, stát, jsem národ."
Lež! Tvůrci to byli, ti stvořili národy a nad ně zavěsili víru a lásku: tak sloužili životu.
Ničitelé to jsou, ti na velký dav líčí pasti a zvou je státem: zavěšují nad ně meč a sto chtíčů.
Kde ještě je národ, tam nerozumí státu a má k němu zášť jako k uhrančivému pohledu a k hříchu proti mravům a právům.
Toto znamení vám dávám: každý národ mluví svým jazykem dobra i zla: tomu nerozumí soused. Svůj vlastní jazyk si vynalezl každý národ v mravech i právech.
Ale stát lže všemi jazyky dobra i zla; a cokoli mluví, lže - a cokoli má, ukradl.
Nepravé jest na něm všecko; ukradenými zuby kouše, kousavý. Nepravé jsou i jeho vnitřnosti.
Zmatení jazyků dobra i zla: toto znamení vám dávám za znamení státu. Věru. vůli k smrti značí toto znamení! Věru, kyne kazatelům smrti!
Přespříliš mnoho rodí se lidí: pro přebytečné byl vynalezen stát! Hleďte mi jen, jak je láká k sobě, těch přespříliš mnoho! Jak je dáví a žvýká a přežvykuje!
"Na zemi není nic většího nade mne: jsem pořádajícím prstem boha" - tak řve ten netvor. A na kolena neklesají jen ti, kdož mají dlouhé uši a krátký zrak!
Ach, také vám, vy veliké duše, našeptává své ponuré lži! Ach, uhodne bohatá srdce, jež ráda se rozplýtvají!
Ano, i vás uhodne, vy vítězové nad starým bohem! Zemdleli jste v boji, a teď vaše mdloba ještě nové modle slouží!
Hrdiny a ctné muže ráda by kolem sebe rozestavěla ta nová modla! Rád se sluní v slunečním svitu dobrých svědomí, - ten studený netvor!
Všechno dá vám ta nová modla, budete-li vy se jí klaněti: tak si skoupí jas vašich ctností a pohled vašich hrdých zraků.
Navnadit chce vámi ty, jichž přespříliš mnoho! Ano, pekelný kousek byl tu vynalezen, kůň smrti, jenž řinčí ve zdobě božských poct!
Ano, hromadné umírání bylo tu vynalezeno, jež samo sebe velebí za život: věru, milostná služba všem kazatelům smrti! Státem zvu, kde všichni pijí jed, ať dobří či nedobří: státem, kde všichni ztrácejí sebe, ať dobří či nedobří: státem, kde pomalá sebevražda všech se jmenuje - "životem". Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Kradou si díla vynálezců a poklady mudrců: Vzděláním jmenují svou krádež - a vše se jim stává chorobou a trampotou! Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Nemocni jsou stále, zvracejí svou žluč a jmenují to novinami. Dáví se navzájem a nestráví se ani. Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Nabývají bohatství a bohatnouce chudnou. Chtějí moc a především sochor moci, hodně peněz, - ti nemohoucí! Pohleďte, jak šplhají, ty mrštné opice! Šplhá jedna přes druhou a tak se strhují do bahna, do hloubky. K trůnu směřují všichni: je to jich šílenství, - jako by na trůně sedělo štěstí! Často sedí na trůně bahno a často též trůn na bahně.
Šílenci a šplhající opice jsou mi ti všichni a příliš jsou uříceni. Nelibě mi páchne jich modla, ten studený netvor: nelibě mi páchnou všichni dohromady, ti modloslužebníci.
Bratří moji, což se chcete zadusit ve výparu jich úst a chtivostí? To raději rozbijte okna a skočte na volný vzduch!
Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od modlářství lidí přebytečných!
Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od dýmu těchto lidských obětí!
Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě mnoho prázdných míst pro samojediné a dvoj jediné, a kolem nich vane vůně tichých moří.
Otevřen a uvolněn jest ještě volný život velikým duším. Věru, kdo málo má majetku, tím méně jest majetkem jiného: pochválena bud malá chudoba!
Tam, kde přestává stát, tam se teprve počíná člověk, jenž není přebytečný: tam se počíná píseň nezbytnosti, ten jedinečný, nenahraditelný nápěv.
Tam, kde přestává stát, - jen mi tam pohleďte, bratří moji!
Nevidíte jich, duhy a mostů nadčlověka? -

Tak pravil Zarathustra.

O mouchách na trhu

Do své samoty prchni, příteli můj! Vidím tě zmámena hřmotem velkých mužů a rozbodána žahadly malých. Důstojně zná s tebou mlčet skála i les. Bud zase jako strom, jejž miluješ, jako košatý strom, jenž tiše a naslouchaje visí nad mořem. Kde přestává samota, začíná se trh; a kde se začíná trh, začíná se také hřmot velkých herců a hemžení jedovatých much. Nejlepší věci ve světě pranic neplatí, pokud se nenajde někdo, kdo je sehraje: velkými muži nazývá lid takové pořadatele her. Málo rozumí lid velkým věcem, to jest: tvůrčím. Smysly má však pro všechny pořadatele a herce velkých her. Kol vynálezců nových hodnot točí se svět: - neviditelně se točí.
Ale kol herců točí se lid i sláva: toť již "světa běh". Herec má ducha, než málo svědomí ducha. Vždy věří v to, čím vnuká nejsilnější víru, - víru v sebe! Zítra má víru novou a pozítří novější. Rychlé smysly má jako lid a větření má proměnlivé. Porazit - to jest mu: dokázat. Pobláznit - to jest mu: přesvědčit.
A krev mu platí za nejlepší všech důvodů. Pravdu, jaž vklouzne jen do jemných uší, jmenuje lží a nicotností.
Vskutku, věří jen v bohy, kteří dělají ve světě veliký hřmot! Naplněn je trh slavnostními šprýmaři - a lid se chlubí velkými svými muži! to mu jsou pánové hodiny. Hodina však na ně doléhá: i doléhají na tebe. A též na tobě chtějí Ano či Ne. Běda, stavíš svou židli mezi Pro a Proti? Na tyto bezpodmínečné a doléhající nežárli, milence pravdy! Ještě nikdy se nezavěsila pravda v rámě člověka bezpodmínečného.
Pro tyto nenadálé odejdi a vrat se ve svou jistotu: jenom na trhu tě přepadají stálým Ano? či Ne? Pomalu prožívají svou chvíli všechny hluboké studny: načekají se dlouho, než vědí, co padlo do jich hloubky. Daleko trhu a slávy se děje vše velké: daleko trhu a slávy žili od nepaměti vynálezcové nových hodnot.
Do své samoty prchni, příteli můj: vidím tě rozbodána jedovatými mouchami. Prchni tam, kde vane drsný, silný vzduch! Do své samoty! Žils příliš na blízku malým a žalostným.
Uprchni jejich neviditelné pomstě! Vůči tobě nejsou než pomstou. Již nezdvihej ruky proti nim! Je jich bez počtu, a tvým údělem není, býti oháňkou na mouchy.
Je bez počtu těch malých a žalostných; a nejedné hrdé stavbě již plevel a krůpěje deště připravily pád.
Nejsi kamenem, ale již tě vyhlodalo množství krůpějí. Rozpadneš se mi a rozpukneš ještě množstvím krůpějí.
Vidím tě umdlena jedovatými mouchami, vidím tě do krve škrábnuta na stu místech; a pýše tvé není ani do hněvu.
Krev by na tobě chtěli ve vší nevinnosti, po krvi prahnou jejich bezkrevné duše - i bodají ve vší nevinnosti. Ty hluboký však příliš hluboce trpíš i malými ranami; a nežli ses ještě vyhojil, přelezl ti přes ruku týž jedovatý červ. Příliš hrd jsi mi k tomu, bys mlsné ty tvory usmrtil. Střež se však, by se nestalo tvou sudbou, nésti všechno jich jedovaté bezpráví!
Bzučí kolem tebe též svojí chválou: dotěrnost je jich pochvala. Chtějí blízkost tvé kůže a krve..
Lichotí ti jak bohu či ďáblu; kňučí před tebou jak před bohem či ďáblem. Co na tom! Kňučící lichotníci to jsou, a ne více.
Také se k tobě leckdy laskavě mají. To však vždy byla chytrost zbabělců. Ano, zbabělci jsou chytří!
Mnoho uvažují o tobě svou těsnou duší, - povážlivý jsi jim po-vždy! Vše, o čem se mnoho uvažuje, stává se povážlivým.
Trestají tě za všechny tvé ctnosti. Z hloubi duše ti promíjejí jen - tvé přehmaty.
Že jsi mírný a spravedlivé mysli, říkáš: "Nevinni jsou svým malým živobytím". Jejich těsná duše však myslí: "Provinilo se každé veliké živobytí." I jsi-li k nim mírný, cítí ještě, jak jimi pohrdáš; a splácejí ti dobrý tvůj čin tajně zraňujícími zločiny.
Tvá mlčelivá pýcha vždy jest jim proti chuti; jásají, jsi-li jednou skromný dost, abys byl marnivý.
Co na někom poznáváme, rozněcujeme na něm též. Střez se tedy malých!
Před tebou cítí se malými, a jejich nízkost proti tobě žhne a doutná neviditelné mstě.
Nepozoroval jsi, kolikrát oněměli, když jsi k nim přistoupil, a jak jich síla z nich vystoupila, jako dým vystupuje z hasnoucího žáru?
Ano, příteli můj, zlým svědomím jsi pro své bližní: neb jsou tě nehodni. I nenávidí tě a rádi by ssáli tvou krev. Stále budou tvoji bližní jedovatými mouchami; co na tobě jest velkého, - to samo je nutně činí jedovatějšími a stále mouchovitějšími.
Do své samoty prchni, příteli můj, a tam, kde vane drsný, silný vzduch! Tvým údělem není, býti oháňkou na mouchy!

Tak pravil Zarathustra.

O cudnosti

Miluji les. V městech je špatně žiti: tam příliš mnoho jest říjících.
Zdaž není lépe, dostati se do rukou vrahovi než do snů vilné ženy?
A jen mi pohleďte na tyto muže: jejich oko to dí - neznají na světě nic lepšího, nežli ležeti u ženy. Bahno je na dně jejich duše; a běda, má-li jejich bahno ještě i ducha!
Byste alespoň jakožto zvířata byli dokonalí! Ke zvířeti však třeba nevinnosti.
Radím vám, byste usmrtili své smysly? Radím vám k nevinnosti smyslů.
Radím vám k cudnosti? Cudnost u některých je ctností, ale u mnohých takřka neřestí. Ti jsou sice zdrželiví: ale psice smyslnost závistně vyzírá ze všeho, cokoli konají.
I do výšek jejich ctnosti a až dovnitř studeného ducha jde za nimi to zvíře a jeho nepokoj. A jak způsobně zná psice smyslnost žebrati o kus ducha, nedostane-li se jí kusu masa. Milujete truchlohry a vše, co láme srdce? Já však nedůvěřuji vaší psici.
Máte mi příliš ukrutné oči a chtivě se díváte na ty, kdo strádají strastí. Nepřestrojila se snad vaše vilnost a neříká si soustrast?
A také toto podobenství vám dávám: nejeden z těch, kdož vymítali svého ďábla, sám při tom do vepřů vjel.
Komu je cudnost za těžko, toho zní dlužno zrazovati: aby se nestala cestou do pekel - to jest k bahnu a říjení duše.
Mluvím o špinavých věcech? To mi není nejhorší.
Nestoupá poznávající nerad do vody pravdy, je-li špinavá, nýbrž, je-li mělká.
Věru, jsou na světě lidé cudní z hloubi duše: jsou srdce mírnějšího, raději a hojněji se smějí nežli vy.
Smějí se i cudnosti a táží se: "Co je cudnost! Zdaž cudnost není bláznovství? Ale toto bláznovství přišlo k nám, a ne my k němu. Poskytli jsme tomu hosti přístřeší a srdce: teď u nás přebývá, nechť zůstane, pokud se mu zlíbí!" -

Tak pravil Zarathustra.