Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zarathustrovy řeči

O uštknutí zmije

Jednoho dne Zarathustra usnul pod fíkovníkem, protože bylo horko, a paže měl položeny přes obličej. Tu přišel had a uštkl ho do krku, takže Zarathustra bolestí vzkřikl. Když paži sňal s obličeje, pohlédl na zmiji: tu poznala Zarathustrovy oči, kroutila se neobratně a chtěla se odplazit. "Sečkej, pravil Zarathustra; ještěs nepřijala mého díku! Vzbudila jsi mne v čas, má cesta je ještě dlouhá."
"Tvá cesta je již jen krátká, odpověděla zmije truchlivě; jed můj usmrcuje." Zarathustra se usmál. "Kdy byl by drak zemřel jedem hadím? - pravil. Ale vezmi si zase svůj jed! Nejsi dost bohatá, bys mi jej darovala." Tu mu zmije znovu padla kol krku a lízala mu ránu.
Když to Zarathustra jednou vypravoval svým žákům, ptali se: "A co že, ó Zarathustro, jest morálka tvé povídky?" Zarathustra na to odpověděl těmito slovy: Ničitelem morálky zvou mne dobří a spravedliví: má povídka jest nemorální.
Máte-li však nepřítele, nesplácejte mu zlého dobrým: neb to by ho zahanbilo. Nýbrž dokažte, že vám způsobil cos dobrého.
A raději ještě se pohněvati, nežli zahanbovat! A klne-li se vám, tedy se mi nelíbí, abyste pak v odvetu žehnali. Raději též trochu klejte!
A stalo-li se vám velké bezpráví, přičiňte mi k tomu rychle pět malých! Je hrozný pohled na toho, kdo samojediný úpí pod křivdou.
Věděli jste to již? Dělit se o bezpráví znamená, zpola být v právu. A ten ať na se vezme bezpráví, kdo je unese!
Malá pomsta - lidštější než žádná! A není-li trest také právem a poctou pro toho, kdo přestupuje zákon, tedy nechci ani vašeho trestání.
Vznešenější je, nedati si za pravdu nežli zůstati v právu, zvláště tehdy, je-li právo na naší straně. Jen jsme-li k tomu dost bohatí!
Nechci vaší studené spravedlností; a z oka vašich soudců vždy mi vyzírá kat a studené jeho železo.
Rcete, kde naleznu spravedlnost, která jest láskou s očima vidoucíma?
Tedy mi přece vynajděte lásku, která nenese jen všechen trest, nýbrž i všechnu vinu!
Tedy mi přece vynajděte spravedlnost, která nevinným prohlásí každého, vyjma toho, kdo soudí!
Chcete i toto slyšeti? Na tom, kdo chce býti z hloubi duše spravedliv, i sama lež se stává laskavostí k lidem.
Ale jak býti z hloubi duše spravedliv! Jak dáti každému, co jeho jest! Na tom budiž mi dosti: každému dávám, co moje jest.
Posléze, bratří moji, střežte se činiti bezpráví kterémukoli z poustevníků! Jak by poustevník mohl zapomenouti! Jak by mohl spláceti!
Poustevník jest jako hluboká studna. Snadno tam hodíte kámen; ale když dopadl až na dno, rcete, kdo jej zase vynese ven?
Střežte se, urážeti poustevníka! Jestliže jste ho však urazili, nuž, pak jej také zabte!

Tak pravil Zarathustra.

O dítěti a manželství

Mám otázku pro tebe samotna, bratře můj: jak olovnici tu otázku ti vnořím do duše, bych věděl, jak hluboká jest.
Jsi mlád a přeješ si dítěte a manželství. Já se tě však táži: jsi člověk, jenž smí si přáti dítěte?
Jsi vítězný, jsi podmanitel sebe sama, jsi vládce smyslů, jsi pán svých ctností? Tak se tě tážu či mluví z tvého přání zvíře a potřeba?
Či osamění? Či vnitřní tvůj svár?
Chci, by po dítěti toužilo tvé vítězství a tvá svoboda. Živoucí pomníky máš stavětí svému vítězství a osvobození.
Nad sebe do výše stavěti máš. Ale dříve nutno, bys mi sám byl vystavěn pravoúhlý tělem i duší.
Nejenom rozrůstati se máš, nýbrž růsti vzhůru! K tomu ti pomoziž zahrada manželství!
Vyšší tělo stvořiti máš, prvotní pohyb, kolo ze sebe se roztáčející, - tvořícího stvořiti máš.
Manželství: tak jmenuji vůli ve dvou, by stvořeno bylo jedno, jež je více než ti, kdož je stvořili. Manželstvím jmenuji obapolnou úctu, již manželé k sobě chovají proto, že mají onu vůli ve dvou.
To budiž smysl a pravda tvého manželství. To však, co manželstvím jmenují oni přebyteční, jichž je přespříliš mnoho, - ach, kterak to jmenuji já?
Ach, té duševní chudoby ve dvou! Ach, té duševní špíny ve dvou! Ach, toho bídného pohodlí ve dvou!
Manželstvím jmenují to vše; a říkají, že jejich manželstvím bylo požehnáno v nebi.
Nuže, nechce se mi ho, toho nebe lidí přebytečných! Ne, nechce se mi jich, těch zvířat zapletených v nebeské síti!
Dalek mi zůstaň též bůh, jenž se přibelhá, by žehnal tomu, čeho nespojil!
Nesmějte se mi takovým manželstvím! Které dítě by nemělo, proč nad svými rodiči splakat?
Důstojným zdál se mi tento muž a zralým pro smysl země: ale když jsem uviděl jeho ženu, zdála se mi země příbytkem bláznů.
Ano, chtěl bych, aby se země otřásala v křečích, když spolu se spáří světec a husa.
Tento se vydal jak hrdina za pravdami a posléze si ukořistil malou vyšňořenou lež. Jmenuje to svým manželstvím.
Onen byl netýkavý ve styku s lidmi a vybíravě vybíral. Pojednou si však na vždy zkazil společnost: jmenuje to svým manželstvím.
Onen si hledal služku s ctnostmi anděla. Pojednou však se stal služkou ženy, a teď aby se ještě sám stal andělem!
Starostlivými jsem teď nalezl veškery kupce, a všichni mají lstivé oči. Svou ženu však i nejlstivější kupuje v pytli.
Mnoho krátkých pošetilostí - to sluje u vás láskou. A vaše manželství udělá konec mnoha krátkým pošetilostem, neb je to jediná dlouhá hloupost.
Vaše láska k ženě a ženina láska k muži: ach, kéž by byla soucitem s bohy trpícími a zahalenými! Ponejvíce však se navzájem uhodne dvé zvířat.
Ale i nejlepší vaše láska jest pouze vzníceným podobenstvím a bolestným žárem. Jest pochodní, jež má vám svítit na vyšší cesty.
Nad sebe samy máte jednou milovat! Tak se učte teprve milovat! A proto vám bylo dáno, byste pili hořký kalich své lásky.
I nejlepší láska ve svém kalichu má hořkost: tak vyvolá touhu po nadčlověku, tak vyvolá žízeň v tobě, jenž tvoříš!
Žízní tomu, jenž tvoří, šípem a touhou po nadčlověku: mluv, bratře můj, je tím tvá vůle k manželství?
Svatými zvou se mi taková vůle a takové manželství. -

Tak pravil Zarathustra.

O svobodné smrti

Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize zní.posud učení: "zemři v pravý čas!"
Zemři v pravý čas; tak učí Zarathustra.
Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak ten by kdy v pravý čas umíral? Kěž by se byl nikdy nenarodil! - Tak radím lidem přebytečným.
Ale i přebyteční se předůležitě roztahují se svým umíráním, a i zcela dutý ořech touží býti rozlousknut.
Za důležitou věc mají umírání všichni: ještě však smrt není slavností. Ještě se lidé nenaučili, jak světit nejkrásnější slavnosti.
Ukáži vám dovršující smrt, která žijícím se stává ostnem a příslibem.
Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí, vítězně, obklopen doufajícími a přislibujícími.
Tak se učte umírat; a nemělo by býti slavností, kde by člověk, takto umírající, neposvěcoval přísah těch, kdo žijí!
Takto umírati jest nejlepší; druhé pak nejlepší jest: zemříti v boji a promarniti velkou duši.
Ale bojující stejně jako vítěz má v nenávisti vaši rozšklebenou smrt, která se plíží jako zloděj - a přece přichází velitelsky.
Svou smrt vám velebím, smrt svobodnou, jež mi přijde, protože tak chci já.
A kdy budu chtíti? - Kdo má cíl a dědice, chce smrti své v pravý čas pro cíl a dědice.
A z úcty k cíli a dědici již nebude v svatyni života zavěšovati vetchých věnců.
Věru, nechci se podobati provazníkům: ti do délky táhnou svůj motouz a při tom sami stále do zadu kráčejí.
Leckdo i na své pravdy a na svá vítězství je již příliš stár; bezzubá ústa již nemají práva na každou pravdu.
A každý, kdo chce mít slávu, nechť v pravý čas se rozloučí od svých poct, nechť pěstuje těžké umění, by v pravý čas - šel.
Když někdo nejlépe chutná, tehdy ať přestane býti pokrmem: toho jsou si vědomi, kdož dlouho chtějí býti milováni.
Jsou ovšem kyselá jablka, jichž osud tomu chce, by vytrvala až do posledního dne podzimku: a spolu dozrají, sežloutnou a svraští se.
Jedněm sestárne dřív srdce a jiným duch. A někteří jsou kmety v mládí: ale pozdní mládí - dlouhé mládí.
Leckomu se nevydaří život: jedovatý červ se mu zahryže do srdce. Tedy nechť hledí, by se mu tím lépe vydařilo umírání.
Leckdo nikdy nesesládne a již v létě uhnívá. Zbabělost je to, jež ho udržuje na jeho větvi.
Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých větvích. Kéž by přišel vichr, jenž by sklátil se stromu všechno to shnilé červivé!
Kéž by přišli kazatelé rychlé smrti! To byli by mi praví vichrové, ti by mi klátili stromy života! Ale slyším kázati jen pomalou smrt a strpení se vším "pozemským".
Ach, kážete strpení s pozemským? Toto pozemské to jest, co má příliš strpení s vámi, vy rouhaví pomlouvači!
Věru, příliš záhy zemřel onen Hebrej, jejž uctívají kazatelé pomalé smrti: a mnohým od té doby se stalo záhubou, že zemřel příliš záhy.
Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist dobrých a spravedlivých, - onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti.
Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých! Snad by se byl naučil žiti a milovati zemi - a milovati smích!
Věřte mi, bratří moji! Příliš záhy zemřel; sám by byl odvolal své učení, kdyby byl dospěl až k mému věku! Šlechetný byl dost, aby odvolal!
Ale nedozrál ještě. Nezrale miluje mladík, a nezrale též nenávidí člověka i zemi. Svázána a těžká je posud jeho mysl i perut jeho ducha.
V muži však jest více dítěte než v mladíkovi, a méně zádumčivosti: lépe zná umírat i žít.
Svoboden k smrti a svoboden v smrti, posvátný hlasatel svého Ne, když není už kdy hlásat Ano: tak zná umírat i žít.
By vaše umírání nebylo rouháním proti člověku a zemi, přátelé moji: toho se doprošuji na medu vaší duše.
Ve vašem umírání nechť hoří ještě váš duch a vaše ctnost, tak V jako večerní červánek plane kol země: jinak se vám špatně vydařilo umírání.
Tak budu já sám umírati, byste vy přátelé, mně k vůli, více milovali zemi; a zemí se zase stanu, bych došel klidu v té, jež mne zrodila.
Věru, cíl měl Zarathustra, vymrštil svůj míč: teď vy, přátelé, jste zdědili můj cíl, vám házím zlatý míč. Nade vše raději vidím, kterak vy, moji přátelé,házíte zlatým míčem!
A tak ještě sečkám chvíli, než život opustím: a vy mi to odpusťte! -

Tak pravil Zarathustra.

O ctnosti, jež obdarovává

1. Když se Zarathustra rozloučil s městem, jemuž bylo nakloněno jeho srdce a jehož jméno zní: "pestrá kráva" - šlo za ním mnoho těch, kdož se zvali jeho žáky, a vyprovázeli ho. Tak přišli ke křižovatce: i pravil jim Zarathustra, že odtud půjde sám; neboť byl přítelem osamělé chůze. Jeho žáci mu však na rozloučenou podali hůl, na jejíž zlaté rukojeti had se ovíjel kolem slunce. Zarathustra se radoval z holi a opíral se o ni; po té promluvil k svým žákům těmito slovy:
   Rcete mi: čím to, že zlato došlo nejvyšší hodnoty? Tím, že jest nevšední a neužitečné a zářivé a mírného lesku; vždy se nabízí v dar.
   Jen jakožto odraz nejvyšší ctnosti došlo zlato nejvyšší hodnoty. Zlatým leskem svítí pohled toho, kdo daruje. Zlata lesk sjednává mír mezi měsícem a sluncem.
   Nevšední jest nejvyšší ctnost a neužitečná, zářivá jest a mírného lesku: ctnost, jež obdarovává, jest nejvyšší ctnost.
   Věru, dobře se ve vás vyznám, žáci moji: dychtíte jako já po ctnosti, jež obdarovává. Co by vám bylo společného s kočkami a vlky?
   Toť vaše žízeň, byste se sami stali obětmi a dary: a proto máte žízeň, nahromaditi všechny poklady do své duše.
   Nenasytně dychtí vaše duše po klenotech a pokladech, protože vaše ctnost jest nenasytná v touze po rozdávání.
   Nutíte všechny věci, by přišly k vám a vstoupily do vás, aby pak z vašeho zdroje nazpět se rozproudily jakožto dary vaší lásky.
   Věru, lupičem všech hodnot se stane taková láska, jež obdarovává; zdravou a svatou však jmenuji tuto sobeckou lásku. -
   Je jiné sobectví, příliš chudé a lačnící , jež stále chce krásti, sobectví nemocných, nemocně sobecká láska.
   Okem zloděje pohlíží na vše, co se leskne; hltavostí hladu měří toho, kdo hojně má jídla; a vždy se plíží kol stolu dárců.
   Nemoc hovoří z takové chtivosti a neviditelná zrůdnost; o chorém těle hovoří zlodějská hltavost této sobecké lásky.
   Rcete mi, bratří moji: co nám platí za špatné a nejšpatnější? Zdaž není to zrůdnost? - A zrůdnosti se dohadujeme vždy, kde chybí duše, jež obdarovává.
   Vzhůru jde naše cesta; od rodu vede k rodu vyššímu. Hrůzou však jest nám smysl zrůdnosti, který praví: "Vše pro mne".
   Vzhůru vzlétá naše mysl: tak jest podobenstvím našeho těla, podobenstvím našeho povýšení. Podobenstvími takových povýšení jsou jména ctností.
   Tak tělo kráčí dějinami, jako kdosi, kdo vzniká, kdo bojuje. A duch - čím jest tělu? Jeho bojů a vítězství hlasatelem a druhem a ozvukem.
   Podobenstvími jsou všechna jména dobra i zla: nevyslovují jasně, jen kývají. Blázen, kdo chce od nich vědění.
   Dbejte mi, bratří moji, každé hodiny, kdy duch váš chce mluviti v podobenstvích: tu jest vznik vaší ctnosti.
   Tu jest povýšeno vaše tělo, tu z mrtvých vstalo; svou rozkoši rozněcuje ducha, že se stává tvůrcem a hodnotitelem a milencem a všech věcí dobrodincem.
   Je-li vaše srdce jako proud rozvlněno z široka a z plna, je-li požehnáním a nebezpečím tomu, kdo přebývá na blízku: to je vznik vaší ctnosti.
   Jste-li povzneseni nad chválu i hanu a chce-li vaše vůle rozkazován všem věcem jakožto vůle milencova: to je vznik vaší ctnosti.
   Pohrdáte-li pohodlím a měkkým ložem a nemůžete-li se ani dost daleko uložiti od změkčilých: to je vznik vaší ctnosti.
   Jste-li ti, kdož společnou vůlí chtějí, a říkáte-li vůli, této obraně proti vší tísni, "nezbytnost": to je vznik vaší ctnosti.
   Věru, vaše ctnost je novým dobrem a zlem! Věru, je to nové hluboké šumění a nového pramene hlas!
   Mocí jest nová ta ctnost; je to vládnoucí myšlenka a kolem ní moudrá duše: je to zlaté slunce a kolem něho had poznání.
2. Zde se Zarathustra na chvíli odmlčel a s láskou pohlížel na své žáky. Po té pokračoval takto: - a jeho hlas byl proměněn.
   Zůstaňte mi věrni zemi, bratří moji, celou mocí své ctnosti! Vaše láska, jež obdarovává, i vaše poznání nechť slouží smyslu země! Tak vás prosím a zapřísahám.
   Nenechte jí odlétnouti od pozemskosti, nenechte jí perutmi tlouci věčné zdi! Ach, bylo vždy tolik zbloudilé ctnosti! Přiveďte, jako přivádím já, zbloudilou tu ctnost nazpět k zemi - ano, nazpět k tělu a životu: by zemi dala její smysl, lidský její smysl! Stonásobně až dosud se zaletěly a přehmátly duch i ctnost. Ach, v našem těle teď ještě přebývá všechen ten blud a přehmat:
   tam tělem a vůlí se stal. Stonásobně se dosud pokoušely a potulovaly duch i ctnost. Ano, pokusem byl člověk. Ach, mnoho nevědění a bludu v nás tělem se stalo!
   Nejen rozum celých tisíciletí - i jejich šílenství v nás propuká. Je nebezpečné, býti dědicem.
   Ještě bojujeme krok co krok s obryní náhodou, a nad celým člověčenstvím až dosud panoval nesmysl, bez-smysl.
   Váš duch a vaše ctnost nechť slouží zemi, bratří moji: a všech věcí hodnota nechť vámi znovu je stanovována! Proto máte býti bojovníky! Proto máte býti tvůrci!
   Věděním se očišťuje tělo; vědomými pokusy se povyšuje; poznávajícímu posvěcují se všechny pudy; povýšenému se rozradostní duše.
   Lékaři, sám si pomoz: tak pomůžeš i svému nemocnému. To budiž jeho nejlepší pomoc, by na své oči zřel toho, kdo vyhojí se sám.
   Tisíc je stezek, jimiž nikdo ještě nešel, tisíc je zdraví a skrytých ostrovů života. Nevyčerpán a neobjeven je stále ještě člověk země člověka.
   Bděte a naslouchejte, vy osamělí! Od budoucna dují vichrové tajemnými údery křídel; a jemným uším se zvěstuje dobré poselství.
   Vy osamělí dneška, vy odlučující se, vy jednou budete národem: z vás, kteří jste se sami vyvolili, vzroste vyvolený národ: - a z něho nadčlověk.
   Věru, místem ozdravění stane se jednou země! A již vane nad ní nová vůně, hojivá vůně, - a nová naděje.
3. Když Zarathustra takto promluvil, odmlčel se jako ten, kdo nedopověděl svého posledního slova; jsa na pochybách, dlouho v ruce odvažoval hůl. Posléze promluvil takto: - a jeho hlas byl proměněn.
   Samoten nyní půjdu, žáci moji! Též vy nyní odejdete, a samotni! Tak tomu chci.
   Věru, radím vám: odstupte ode mne a braňte se proti Zarathustrovi! A ještě lépe: styďte se zaň! Snad vás podvedl!
   Nestačí, by člověk poznání své nepřátele miloval: nechť dovede nenáviděti svých přátel!
   Špatně splácí učiteli, kdo stále zůstává jen žákem. A proč byste neškubali z mého věnce?
   Uctíváte mne; ale což, padne-li vaše uctívání jednoho dne k zemi?
   Střežte se, by vás nezabila socha!
   Pravíte, že věříte v Zarathustru? Ale co záleží na Zarathustrovi!
   Jste mými věřícími: ale co záleží na všech věřících!
   Sami jste se ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím; proto má veškera víra tak málo ceny.
   Teď vám káži, byste mne ztratili a sebe nalezli; a teprve, až mne všichni zapřete, navrátím se vám.
   Věru, jinýma očima, bratří moji, si potom vyhledám své ztracené; jinou láskou vás pak milovati budu.
   A jednou přijde čas, kdy se mi stanete přáteli a dětmi společné naděje: pak budu po třetí dlíti mezi vámi, bych s vámi slavil veliké poledne.
   A to jest veliké poledne, kdy člověk prostřed své dráhy stojí mezi zvířetem a nadčlověkem a kdy slaví svou cestu k večeru jakožto svoji nejvyšší naději: neb je to cesta k novému jitru.
   Pak ten, kdo zaniká, sam si bude žehnati, že kráčí na druhou stranu; a slunce jeho poznání bude stati v polednách.
   "Jsou mrtvi všichni bozi: teď chceme, aby živ byl nadčlověk" - to budiž jednou o velikém poledni naše poslední vůle! -

Tak pravil Zarathustra.