Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V den, kdy ho měli zabít, vstal Santiago Nasar v 5.30 ráno, aby stihl příjezd lodi, která přivážela biskupa. Zdálo se mu, že jde lesem obrovských fíkusů, kde drobně mrholilo, a na chvíli byl ve snu šťastný, ale když se probouzel, měl pocit, že je celý pokálený ptačím trusem. "Vždycky se mu zdávalo o stromech," řekla mi jeho matka Plácida Linerová, když si po 27 letech vzpomínala na podrobnosti toho neblahého pondělka. "Týden předtím se mu zdálo, že sedí sám v letadle ze staniolu a to s ním letí mezi mandloněmi a přitom do žádné nenarazí," řekla mi. Těšila se svrchovaně zasloužilému věhlasu jakožto na slovo vzatá vykládačka cizích snů, pokud jí byly vyprávěny na lačno, ale v těchto dvou snech svého syna nepostřehla žádnou nepříznivou předzvěst, ani v jeho dalších snech o stromech, jak jí je vyprávěl vždycky ráno v posledních dnech před smrtí.
Ani Santiago Nasar žádné varování nerozpoznal. Ani se nesvlékl a spal špatně, takže se probudil s bolestí hlavy a na patře měl pachuť měděného třmene, což si vyložil jako přirozené následky svatební veselice, která se protáhla až přes půlnoc. Ba co víc: všichni lidé, a bylo jich hodně, které potkal od chvíle, kdy v 6.05 vyšel z domova, až do okamžiku, kdy byl jako čuník hodinu nato zapíchnut, si vzpomínali, že byl trochu přiospalý, ale v dobré náladě a ke každému jen tak namátkou poznamenal, že je velice krásný den. Nikdo si nebyl jist, jestli tím myslí počasí. Mnozí se přitom vzpomínání shodovali, že jak se dali očekávat od správného února tehdejší doby, bylo zářivé ráno s mořským vánkem, přicházejícím přes banánovníkové háje. Většina však byla zajedno v tom, že bylo zamračeno s kalným nízkým nebem a těžkým pachem ze stojatých vod a že ve chvíli toho neštěstí drobně mrholilo, zrovna tak jak to viděl Santiago Nasar v tom lese ze svého snu. Já se zotavoval ze svatební pitky v apoštolském klíně Marie Alejandriny Cervantesové, a jakžtakž jsem se probudil teprve při hlaholení zvonů vyzvánějících na poplach, poněvadž jsem si myslel, že je rozhoupali na biskupovu počest.

***

Kuchařka Victoria Guzmánová si byla jista, že ten den nepršelo, ani za celý ten únor. "Naopak," řekla mi, když jsem za ní přišel krátce před její smrtí. "Slunce hřálo časněji než v srpnu." Právě kuchala tři králíky na oběd, obklopena funícími psy, když do kuchyně vešel Santiago Nasar. "Vždycky když vstával, vypadal, jako by byl probdil noc," vzpomínala nevlídně Victoria Guzmánová. Její dcera Divina Flor, která teprve začínala rozkvétat, připravila Santiagu Nasarovi šálek neslazené kávy a jako každé pondělí do ní přilila třtinovou kořalku, aby mu pomohla překonat tíhu předchozí noci. Ohromná kuchyně s praskáním ohně a slepicemi spícími na bidlech dýchala tajemností. Santiago Nasar rozkousal další aspirin a usedl, aby si pomalými doušky vypil ten šálek kávy, a poklidně přemítal, aniž spustil oči z obou žen, které kuchaly králíky u ohniště. Přes svůj věk si Victoria Guzmánová uchovávala nedotčený vzhled. Děvče, dosud trochu divoké, vypadalo, že se dusí pod náporem svých žláz. Santiago Nasar ji chytil za zápěstí, když si k němu přišla pro prázdný šálek.
"Už máš načase, aby tě někdo zkrotil," řekl jí.
Victoria Guzmánová mu ukázala zkrvavená nůž.
"Pusť ji, mladej," vážně mu přikázala. "Z týhle vody pít nebudeš, dokud zůstanu naživu."
Svedl ji Ibrahim Nasar ještě jako nedospělou. Několik let se s ní tajně miloval ve stájích na statku a přivedl ji sloužit do svého domu, když jeho vášeň pominula. Divina Flor, která byla dcerou pozdějšího manžela, měla pocit, že je určena pro pokradmou postel Santiaga Nasara, a toto pomyšlení v ní vyvolávalo předčasnou touhu. "Druhý takový mužský se už nenarodil," řekla mi, tlustá a povadlá a obklopená dětmi z jiných lásek. "Byl zrovna takový jako jeho táta," odsekla jí Victoria Guzmánová. "Posera." Avšak nemohla se ubránit zamrazení, když vzpomněla, jak se Santiago Nasar zhrozil, když prudce vytrhla vnitřnosti jednoho králíka, z kterých se ještě kouřilo, a hodila je psům.
"Nebuď barbar," řekl jí. "Představ si, že by to byla lidská bytost."
Victoria Guzmánová potřebovala skoro dvacet let, aby pochopila, proč muž zvyklý zabíjet bezbranná zvířata z ničeho nic projevil podobnou hrůzu. "Svatý Bože," zvolala poděšeně, "takže tohle všechno bylo boží zjevení!" Přesto měla v sobě to ráno, kdy došlo ke zločinu, tolik zastaralého vzteku, že dále krmila psy vnitřnostmi z těch druhých králíků, jen aby Santiagu Nasarovi ztrpčila snídani. A právě v té chvíli se celé městečko probudilo pronikavým houkáním parníku, jímž přijížděl biskup.