Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Náves slovenské dědiny. Nalevo hospoda a vpředu v postraní Evina chalupa; napravo statek Mešjaných. U hospody v pozadí strom s lavičkou, kde sedí SAMKO, kožušník. Po jevišti přechází šohaj JOŽKA s frajerkou POLUŠOU, již drží kolem pasu. Slaví se hody. Z hospody se ozývá tlumená hudba a šum. Ze dveří vyrazí rozjařený DANYŠ, sklinkář, klobouček s velikým kosířkem a voničkou v ruce. Zpívá dle noty z hospody se ozývající.

Výstup čtvrtý

SAMKO, EVA.

SAMKO (povstane od stromu a blíží se k Evě; málo, nenápadně kulhá): Dobrý večer, Evuško, jak sa dnes zabavuješ?
EVA: Pěkně ti děkuju, Samko, dobře. Ty sa ideš podívat k muzice?
SAMKO: Och, ne. Ještě by sa mi tam kdosi vysmál, že hle: kulhavý si ide tancovat!
EVA: Ale co sa ti to zdá; ty přeca tak velice nenapadáš! A pamatuju sa, když jsi byl školákem, žes tancovával.
SAMKO: Ano, to jsem neměl rozumu. Ale včil sa mi má chyba postaví před každé veselí. Proto si raději zalezu někam do kútka, a to mi je útěchu, že to Pánbůh tak ustanovil. Kdyby nebylo ludí takovýmto křížem navštívených, nikdo by si zdraví nevážil - že?
EVA: Ale jdi, Samko; to tě nemusí rmútit! Však sa tě ludé dost nachválijú, žes řádný člověk... Na to tvoje dobré srdce, na tvoje pořádné jmění a šikovné řemeslo by sa za tebe vydalo deset hodných ženských!
SAMKO: Ale jenom-li z lásky, Evušo?
EVA: Proč by ne? Tuším, že sa ženské vždycky jen z lásky vydávajú! Jakž jinak!
SAMKO: A potom, Evo, to je moje těžké neštěstí, že já jsem si vyhlídl zrovna jen jedinú, a to takovú, ke které do nejdelší smrti nesmím oči pozdvihnút.
EVA: To je škoda. Je snad proti tobě bohatá?
SAMKO: To ne.
EVA: A jaká je tedy?
SAMKO: Na to sa mě neptej, duša moja, zrovna jenom ty sa mě na to neptaj! Och, kdybys tušila...

Výstup pátý

NOTÁRIUSKA, DOKTOR, PŘEDEŠLÍ.

NOTÁRIUSKA (vyjde s mužem ze dveří hospody): Je to roztomilé, viď?
DOKTOR: Ale horko je tam k nesnesení. Zaobal se teď do šátku, ať se mi nenachladíš.
NOTÁRIUSKA: Vždyť je tak příjemno.
DOKTOR: Tys však od tance rozehřátá. Jen hezky poslechni. (Obaluje ji starostlivě šátkem.)
NOTÁRIUSKA: Tys si také musel zatančit, a svrchník si necháš na kočáře.
DOKTOR (podá jí pravé rámě a odchází vpravo): Ale, dušinko, já nejsem takové jemné páperko jak ty, a jen když ty mi budeš zdravá, mně jakživ ničeho chybět nebude.
NOTÁRIUSKA (v odcházení): Ty drahý, ty dobrý!

Odejdou vpravo.

EVA (jde za nimi, k Samkovi): Prosím tě, kdo byla ta velkomožná paní? Ta musí být dobrá, tak milo na člověka hledí...
SAMKO: Oh, to mi pěkná paní! Roba je to, roba, utečená od muža.
EVA: To není pravda! Roba se říká špatné ženské, a ona od muža neutekla.
SAMKO: Ba už utekla.
EVA: Však sa s ním tak srdečně shovárá - slyšel jsi.
SAMKO: Co je po tom - to není její první muž. Já ju dobře znám, však jsem jí dával vloni na hedbávný kožúšek novú lemůvku. Ona byla notáriuskou v Polné, a že sa nesrovnávali dobře s mužem, dala sa rozvést a vzala si tohoto. On prý je doktor, co chodí k nemocným; a pochází až odkaďsi z Čech; včil žijú spolu v Hrozenkově.
EVA: Ona byla naší, luteránské víry?
SAMKO: Ano, a on prý je katolík. S tím notáriusem měla dvě děti a o ty sa při soudě s mužem rozdělili. On beztoho byl horší než ona, sice by sa byl s ňú porovnal. Muž má mět rozum. Beztoho sa také podruhé ožení.
EVA: A váží si jich ludé?
SAMKO: Co by nevážili! To víš, ludé jenom když je to panstvo; ale já bych jim žádné cti nedal.
EVA: Vidíš, Samko, já bych jim to za zlé mět nemohla. Co je po jiných ludech, ti by kolikráte člověku srdce z těla vyrvali a pošlapali, kdyby sa jim dal... A jak oni spolu vyhlížijú šťastni - tak sa jim oči blýšťá!
SAMKO: Ale počestnost, Evo, a svědomí! Co je mi to za řádné ludi, když sa už kvůli těm dětem nedovedli překonat.
EVA: Hůř by bylo, kdyby sa před dětmi nesnášeli. Možná, že on ju ten první muž týral, snad jí vyčítal a bil.
SAMKO: Snad. Ale kdyby měla každá žena pro trochu bití od muža utéc, to by byl pěkný pořádek na světě.
EVA (rozhorleně): Samko, já bych sa od muža uhodit nedala, ani ničeho vyčítat by mi nesměl. To bys sa podíval, co bych mu udělala!
SAMKO: Ale jdi, dětino! Tobě by jakživ nikdo ublížit nemohl.

KOTLIBOVÁ s DCEROU vyjdou z hospody. EVA se SAMKEM se odvrátí a zajdou.

Výstup šestý

KOTLIBOVÁ, MARYŠA, JOŽKA.

KOTLIBOVÁ (k Jožkovi): Neviděli jste tu dceřiného stárka, Mánka Mešjaného?
JOŽKA: On běžel dom. (Zticha.) Tuším, že sa povadili s Evú krajčířkú, ona s ním nechtěla jít tancovat.
KOTLIBOVÁ: No, to měl oč stát.

Výstup sedmý

MEŠJANOVKA. PŘEDEŠLÍ.

MEŠJANOVKA vyjde ze dveří Mešjanova statku.

KOTLIBOVÁ: Pánbůh ti daj šťastný dobrý večer, kmotřenko! Co ty jsi letos ani do hospody nenahlédla! Já jsem pro tebe donesla trochu alašky, že když tam tak budeme pospolem sedět, kdyby ti přišlo mdlo. Ty býváš už taková slabá. Na, napi sa ode mne. (Podává jí lahvičku.)
MEŠJANOVKA: No, Pánbůh ti požehnaj, súsedo. Ale co bych já s vámi v hospodě dělala? Dcera má už muža, a kdybych šla kvůli Mánkovi, ještě by lidé řekli, že si na něm zakládám jak na děvčici. (Napije se.) Pěkně ti děkuju. (Vrací jí lahvičku.)
KOTLIBOVÁ: Jen se napij po chuti; alaška je zdravá. A nech si tu sklínku, však jsem ji beztoho předevčírem přivezla z města pro tebe.
MEŠJANOVKA: Ty na mě vždycky pamatuješ.
KOTLIBOVÁ: Však jsme byly odjakživa kamarádky, a stejně nás Pánbůh navštívil vdovstvím. Jenže tobě tvůj nebožtík gazda zanechal spořádanější hospodářství. Ach, Bože, co já jsem sa nastarala, než jsem si ten náš půllán pro ty dvě dívky dočista vyplatila... A já vždycky téhle starší, Maryšce, říkám: Do žádného jiného domu bych tě tak ráda nepúštěla jako na ty dva grunty k Mešjaným - už skrze tu dobračku kmotřenku.
MEŠJANOVKA: Však já to vím; a je to také moje myšlení - Maryška by k nám patřila.
KOTLIBOVÁ: A ona - že jen tobě to svěřuju - jakživa o jiném ne než o Mánkovi.

MARYŠA si za této řeči přikrývá fěrtoškem rozpačitě obličej.

KOTLIBOVÁ: Tobě vím, že by sa ulehčilo, však dceru máš vydatú, a co s chlapcem - k tomu jen pořádná nevěsta. Nač je ti třeba starostí a roboty? Jako mně, dost jsme už vykonaly... Ale, Bože můj, on si to Mánek najvíce kazí skrze tu krajčířku...
MEŠJANOVKA: Snad si nemyslíš, že mu jí dopřeju; - leda na blázny!
KOTLIBOVÁ: Och, to já vím. Ale nadělá tobě a celé rodině trápení a mrzutosti. Onehdy vykládala u nás Káča drkotnica, že ho vidí večer co noc tam docházet...
MEŠJANOVKA (podrážděně): To je její hanba, ne jeho... Já chlapca hlídat nebudu.
KOTLIBOVÁ: Ještě ke všemu je luteránka... Jajbože, jestlipak víš, on kvůli ní utekl od muziky, že prý s ním nechtěla jít tancovat. Mú Maryšku tam nechá v hanbě. To máš, chuděrko, pěkného stárka. (Hladí dceru, která se dá do pláče.) Ne, neplač, beruško, neplač...

Stmívá se.

MEŠJANOVKA: To že kvůli ní? Já myslila, že to jen dom pro něco běžel...
KOTLIBOVÁ: Baže utekl, utekl jen kvůli ní.

Přicházejí EVA se SAMKEM.

KOTLIBOVÁ: Však ju uvidíš - tamhle ide.
MEŠJANOVKA: Dočkaj, co té slotě povím.

Hrne se k EVĚ, ona odvracejíc se skloní hlavu. SAMKO snímá klobouk.