Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSOBY

EVA - krajčířka
TETKA EVINA
MEŠJANOVKA, KOTLIBOVKA - selky
MÁNEK MEŠJANÝ
MARYŠA KOTLIBOVÁ
SAMKO JAGOŠ - kožušník
ZUZKA - podruhyně
DOKTOR Z HROZENKOVA
NOTÁRIUSKA - jeho žena
HUSPEKA - pravotár z Prešpurka
DANYŠ - sklinkář
JOŽKA - šohaj
POLUŠA - jeho frajerka
ŽIGA - dělník, houslista
RUBAČ - dělník
BARON, BARONKA - majitelé dvorce v Rakousích
SPRÁVCE
DRUHÝ STÁREK
Šohaji a děvčata. Dělníci a dělnice.

První jednání na návsi pohraniční uhersko-slovenské dědiny, druhé v komoře Evy v Samkově stavení, třetí jednání na tovarychu panského dvora v Rakousích.
Mezi prvním a druhým jednáním uplyne doba čtyř let.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Náves slovenské dědiny. Nalevo hospoda a vpředu v postraní Evina chalupa; napravo statek Mešjaných. U hospody v pozadí strom s lavičkou, kde sedí SAMKO, kožušník. Po jevišti přechází šohaj JOŽKA s frajerkou POLUŠOU, již drží kolem pasu. Slaví se hody. Z hospody se ozývá tlumená hudba a šum. Ze dveří vyrazí rozjařený DANYŠ, sklinkář, klobouček s velikým kosířkem a voničkou v ruce. Zpívá dle noty z hospody se ozývající.

Výstup první

DANYŠ, JOŽKA, POLUŠA, v pozadí SAMKO.

DANYŠ: Anička, dušička, někašli, (hrozí prstem po notě) aby ma pri těbe něnašli. Bo ak ma pri těbe očujú - tú! (Bujné zavýsknutí, jež musí být originálně slovenské, při němž si dá Danyš ruku za hlavu.) Vezmú mi klobúčik aj šubu - tú! (Pleští kloboukem o zem, ale ihned ho zase zdvíhá.)
POLUŠA (s Jožkou přicházející, žertem): Co tys mne, Danyšu, ani neprovedl?
DANYŠ: Zavedl ňa k tobě stárek? Dalas ně voničku? Či mám já tobě rovný statek? Och, tys mi ta pravá! Ať si ta len podrží tvůj frajer. (Obraceje se k Jožkovi.) Jožko, co si myslíš, že moje dievča na Trenčansku sa tej tvojej nevyrovná? Ba vyrovná! (Posadí se z druhé strany na lávku vedle Samka, a podepra si dumně hlavu, pokračuje.) Ona má moja Ančka takové uprimné oči, jaké v celej vašej dědině i žádná němá - baže i žádná - -

JOŽKA a POLUŠA jdou, držíce se kol pasu, se smíchem vpravo.

Výstup druhý

NOTÁRIUSKA, DOKTOR z Hrozenkova. PŘEDEŠLÍ. Později EVA s MÁNKEM.

Z pravé strany přichází NOTÁRIUSKA zavěšena v rámě svého druhého muže, DOKTORA, zastaví párek JOŽKU s POLUŠOU, přecházející tu posud v živé rozmluvě.

NOTÁRIUSKA: Prosím vás, slaví se zde v této hospodě hlavní hodová muzika?
JOŽKA: Ano, poníženě prosím.
NOTÁRIUSKA: My bychom se tam rádi podívali; bývá to zajímavé.
JOŽKA: Včil už neuvidíte, poníženě prosím, velkomožná paní, mnoho pěkného. To jste měli dojít hned zvečera. Včil už sú stárci napilí a stárky od tance pocuchány... Ale nech sa jen lúbí tam vejít. Však vás snad ještě zavedú.
DOKTOR (k své ženě): Co to, dušičko, znamená "zavedú" - (žertem) snad tam nebude nějakých víl?
NOTÁRIUSKA: Ach, to jsou starodávné zvyky našeho dobrého slováckého lidu. K hodům, jež vy u vás v Čechách nazýváte posvícením, zvolí se vždy čtyři stárci, kteří ručí za pořádek celé chasy. K nim se přidělí čtyry svižné družice, zvané stárky, obyčejně milenky těch hochů. Již odpoledne chodívá takový vyšňořený průvod s hudbou po vsi, po domech zavádět - to znamená, že stárci provádějí ženské, uvádějíce je k tanci na poctu mužům. Mezi jich tancem obskakují chlapci s opentlenými lahvicemi vína, dávajíce poctěným zavdávat. Však počkej, jakmile nás cizince v hospodě uvidí, hned nás zavedou oba do sóla.

Z hospody vyběhne EVA s MÁNKEM. Oba trvají chvíli v němém rozladěni. Eva se opírá sebevědomě a vzdorovitě o veřeje nebo přechází, Mánek zkroušeně při ní.

DOKTOR: Jenom se mi nesmíš s těmi šohaji dlouho otáčet, abych nemusel žárlit.
NOTÁRIUSKA: Jen si dej ty pozor! Z našich slovenských dívek je každá jako kytička. Jen si prohlédni tu tam - (ukazuje na Evu) jak dokonalá to kráska!

Ubírají se do hospody.

POLUŠA (k Jožkovi potichu a závistivě): Já nevím, co ludé na té Evě krásného viďá. Ona sa zatím jen tak nadnášlivě zná strojit. Však není nadarmo krajčířkú; najlépe ušije na sebe. Ale nadutá je ke své chudobě - já ju nemožu ani vidět.
JOŽKA: No, hezká je, to sa jí nemože upřít.
POLUŠA (špičatě): To já vím, že sa tobě lúbí.
JOŽKA: Och, to zrovna ne! Já ju také nemožu vystát, že sa k nám chlapcom vždycky tak pyšně chová. Ona zhlíží jenom k Mánkovi; ale to sa přepočítá.

Odejdou do hospody.

Výstup třetí

MÁNEK, EVA.

MÁNEK: Nesužuj mě, Eva!
EVA: Jaké sužování! Řekla jsem ti, že dnes nebudu s tebú tancovat, protože jsi sa nechal zvolit od chasy za stárka. A víš přeca dobře, že mne chudobné dievča k tobě za stárku nedajú. Kde bych já vzala čtyrycet rýnských na ústroj a propijnú? A já musila tvojí stárce Maryši Kotlibové šit šaty! - Jsu "krajčířka"! -
MÁNEK: Proboha tě prosím, Evuško, já za to nemožu! To bylo z vůle představenstva; vysmáli by sa mi, kdybych stárkovství nepřijal, že juž za předního šohaja nestojím.
EVA (pohrdlivě): Vysmáli! - A když já jsem Maryšiny šaty slzami kropila - na tom věru ničeho nebylo! Jdi mi - ty jaktěživ nic samostatného nedokážeš... Nakázali ti to mamička a švagrové, viď?
MÁNEK: A já si přeca jiné nevezmu než tebe! Věř mi, Evušo, ty si povíš, žes pro to moje stárkovství Maryšiny šaty slzami kropila, a já - já sa pro tebe už dost nenaplakal?
EVA: Ty tak snadno pláčeš a nejen kvůli mně.
MÁNEK: Nevíš, co jsem zkusil; nepamatuješ sa, jak jsem si ti o pomlázce stýskal a přitom mi pláčem srdce usedalo - z hanby, že mi švagr před rychtářem a radním pro tebe nadal pochabých janků a nezdárných synů? A když jsem si to tobě stěžoval, tys tak pokojně u mne stála, jako panáček o funuse, tys se mnú jakživa nezaplakala. Och, to tvoje divné srdce! Evuša moja! Co si jen taková?
EVA: Víš, Mánku, tu té černé země, která najlépe snad ludi zná - anebo Pánaboha sa ptaj, ale ne mě. Proč bečí a motá sa strachem poplašená ovca, kdybys na ňu zadupal - proto, že má ovčí dušu; a proč sa tě nebojí a jiného než svého cíle si nevšímá bár - jen ta malá vlaštovica?
MÁNEK: Ale ty nemáš ke mně té lásky, co já k tobě, sice bys mě jakživa nesužovala.
EVA: Ty si povíš, že já nemám srdca a lásky k tobě. To by jsi zas mohl sa zeptat naší tetky a tatíčka. Ti to lépe věďá vykládat, když mne pro tebe špičkujú, že si mne nevezmeš a všecko zlé mi prorokujú... A ještě by jsi sa mohl zeptat měsíčka, proč nemožu zdravo spat, tak jako jiní ludé, a když konečně zaspím, proč sa mi vždy jen zdává o nebožce mamičce, jak je podlé ní na hřbitově pod břízečkú pro mne dost místa...
MÁNEK: Tož poď se mnú, duša moja, do kola...
EVA: Už jsem pověděla! (Podrážděně.) Prisámboh, že s tebú do kola nevejdu, abys už mě nechal na pokoju.
MÁNEK: A já odběhnu od muziky dom - ať to potom dopadne na hanbu, že su stárkem, a nevydržím, jak sa patří, do rána. To jen pro tebe, pro tu tvoju umíněnú hlavu. (Výhružně.) Já už idu! (Ale stojí.)
EVA (chladně): S Pánembohem! (Ironicky.) Dobře sa vyspi!

MÁNEK dopáleně odběhne do statku vpravo. EVA se vrací pomalu k hospodě, kde se ozývá znova tlumená hudba.