Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Trimalchionova hostina
Nejprve tedy promluvil Dama, když byl napřed požádal o větší pohár: "Den je hned pryč, sotva se otočíš, je noc; proto není nad to, když jdeš z postele rovnou do jídelny. A byl to pěkný mráz, jen tak, že jsem se v lázni ohřál. Ale teplý nápoj nad kožich. Táhl jsem jako duha a jsem důkladně namočenej. Víno mi stouplo do hlavy."
"Já se nekoupám každý den," skočil mu do řeči Seleukus, "koupel je jak valcha, voda má zuby a denně se nám rozplývá kousek srdce. Ale když vytáhnu hrnek medoviny, vykašlu se na chladno. Ani jsem se opravdu nemohl vykoupat, byl jsem dnes na funuse. Hodný člověk, ten dobrák Chrysanthus, doklepal. Docela nedávno se mnou mluvil, připadá mi to, jako bych s ním teď hovořil. Ach, ach, jsme tu na světě jako nafouklý měchýř. Jsme ještě míň než mouchy, ty aspoň mají nějakou sílu, my nejsme víc než bublina. A což teprv kdyby nebyl býval střídmej. Pět dní nevzal do úst ani vody, ani drobek chleba, a přece odešel, kam musíme všichni. Lékaři ho dorazili, nebo to byl spíš jeho zlej osud. Vždyť lékař není k ničemu jinému než pro outěchu srdce. Ale pohřeb měl pěkný, na nosítkách drahý příkrov, nářek byl ohromný - dal několika otrokům svobodu -, třebaže pro něho žena moc neplakala. A což kdyby s ní nebyl tak pěkně zacházel! Ale jedna žena jako druhá: kočičí plemeno. Jen žádnej nedělat nic dobrého; je to, zrovna jako bys to hodil do studny. Ale starému muži mladá žena, smrt hotová."
Stával se nudným a Fileros zvolal: "Obraťme list! Ten má, co mu patřilo; poctivě žil a poctivě umřel; nač by si měl naříkat? Začal s grošem a byl by se pro halíř i v trusu hrabal. Ale přibývalo mu, přibývalo jako hub po dešti. Bůh můj svědek, že zanechal, myslím, čistých sto tisíc, a všecko měl v hotových penězích. Ale já jsem snědl psí jazyk, a proto řeknu o tom pravdu: zlou hubu měl, jazyk pichlavej; vtělený svár. Zato jeho bratr byl řádný muž, k příteli přítel, měl štědrou ruku a dobře se u něho jedlo. Ze začátku Chrysanthovi všecko padalo z rukou, ale prvním vinobraním si pomohl na nohy, dostal za víno, co sám chtěl. Ale co mu zdvihlo bradu, bylo dědictví; z toho ulovil víc, než dostal odkázáno. A to trdlo! Jmění zanechal člověku bůhvíodkud, protože se hněval s bratrem; ale sukně košile bližší nebývá, nemoudrý pro daleké bližního zbývá. Měl otroky našeptavače, ti ho přivedli na mizinu. Svět se točí jako kolo, měj přítele, ale věziž koho; zvlášť to platí o obchodníku. Ale pravda, dokud žil, uměl užívat. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Opravdu syn Štěstěny! V jeho ruce se olovo měnilo v zlato. Snadno arci dělat píšťalky v rákosí sedě."
Tak hovořil Fileros, pak pokračoval Ganymedes: "Povídáte věci, po kterých pes neštěkne, ale zatím se nikdo nestará, jak nás souží drahota. Na mou duši, dnes jsem nemohl sehnat sousto chleba do huby. A jak je pořád sucho! Už rok trvá hlad. Úřady aby čert vzal, ty drží s pekaři; jak ty mně, tak já tobě. Drobný lid proto dře bídu, kdežto ty vypasené tváře pořád slaví svátky. Kdybychom jenom měli ty chlapíky, co jsem tu zastal, jak jsem poprvé přišel z Asie! To byl život! Byla-li mouka jenom trochu černější, nafackovali těm potvorám, až to bylo proti pánubohu. Pamatuju se na Safina: tenkrát bydlel u Staré branky. To jsem byl ještě chlapec. Ostrý jako břitva, kam vkročil, všude ho bylo plno. Ale člověk poctivý a spolehlivý, věrný přítel, s ním mohls směle hrát potmě. A jak na radnici uměl jednomu po druhém vykrákat, nedělal s řečí mnoho okolků, mluvil od plic. A zase, když měl nějaké jednání na soudě, hlas mu sílil jako trouba, nikdy se nepotil ani neodplivoval, byl to učiněná sušinka.
A jak přívětivě děkoval na pozdrav a každého jmenoval jménem; jako by byl jeden z nás. A proto za těch dob bylo obilí za babku. Když sis koupil chleba za groš, nemohli ho ani dva ujíst; dneska je volský oko větší. Ach je, den ze dne hůř! S naším městem to jde od pěti k čtyřem, ale proč máme úředníka, který stojí za houby, který by nás nechal kvůli groši pojít. Proto se doma směje do hrsti, dostává za den víc peněz, než má někdo statku po otci. Ale já vím, odkud dostal tisíc zlatých denárů. A kdybychom byli muži, a ne baby, však on by si tak nemedil. Naši lidé jsou lvi doma, venku zajíci. Co se mne týče, projedl jsem už poslední hadr na sobě, a potrvá-li nynější drahota, prodám své baráky. Co se stane, když se ani bohové, ani lidé neslitují nad naším městem? Jako že si přeju dožít se radosti na svých dětech, myslím, že to všecko na nás posílá pámbu. Vždyť nikdo nevěří v nebe, nikdo nezachovává půst, nikdo si nic nedělá z Jova, zato všichni jako slepí shánějí statky. Jindy paní chodívaly bosky na svatý vršek, s rozpuštěnými vlasy, s čistým srdcem a modlily se k Jovu o déšť. A hned se lilo jako z konve; snad nikdy tak jako tehdy, a každý se vracel mokrý jako myš. A proto bohové hledí na nás skrz prsty, že nejsme pobožní, a pole jsou jako úhory -"
"Prosím tě, nehubuj tak," přerušil ho Echion, výrobce houní. "Jednou tak, podruhé onak, řekl si sedlák, když mu pošlo strakaté prase. Co není dnes, může bejt zejtra, tak to chodí v životě pořád. Na mou věru, nebylo by lepšího města na světě, jenom lidé kdyby byli k čemu. Ale dnes tím není v úzkých jenom ono samotné. Nesmíme se na to tak smutně dívat; slunce svítí na všecky stejně. Až budeš někde jinde, řekneš, že u nás lítají pečení holubi do huby. Podívej se, za tři dni o svátcích máme mít znamenitý zápasy: ne nějaká najatá šermířská četa, ale většinou propuštěnci. Náš Titus je znamenitý člověk a horkokrevný: buď - anebo, ale něco pořádného vždycky. Znám se s ním velmi dobře, nic nedělá polovičatě. Chce dát nejlepší zbraně; žádný utíkání, maso se bude sekat uprostřed, aby to vidělo celý divadlo. Však má na to: zdědil třicet miliónů sesterciů. Jeho otec zemřel ... Věnuje-li na zápasy čtyři sta tisíc, ani to na svém jmění neucítí a věčně se na jeho jméno bude vzpomínat.
Jak si myslím, chce dát Mammea místo pohoštění mně i mým lidem po dvou denárech. Učiní-li to, připraví Norbana o všecku přízeň lidu, a věř, jistě nad ním vyhraje o volbách na celé čáře. Opravdu, co nám Norbanus udělal dobrého? Dal nám gladiátory, kteří nestáli za zlámanou grešli a sotva se drželi na nohou, fouknout na ně, byli by na hromadě. To jsem viděl lepší zápasníky s šelmami. Tamti byli jako perníkoví husaři. Jedinej trochu kovanej byl Thrák, ten aspoň zápasil podle pravidel. Zkrátka nakonec dostali všichni co proto. ‚Mažte je,‘ takové volání slyšeli z obecenstva; každý to vyhrál zezadu běže.
Zdá se mi, Agamemnone, že chceš říci: co žvaní tenhle nudný chlap? Proto, že ty, který umíš povídat, nepovídáš. Nejsi z našinců, a proto se posmíváš řečem nás chudejch lidí. Víme, žes od samý učenosti potrhlej. Ale co na tom. Slíbíš mi, že některý den přijdeš na venkov a podíváš se na naši chalupu? Najdeme něco k snědku: kuře, vejce; budeme se mít dobře, třebaže to při letošním počasí venku jde všecko naruby. Ale něco najdeme a nezemřeme hlady. A žák pro tebe už roste: můj klouček. Už umí dělit, zůstane-li naživu, budeš v něm mít k ruce pomocníka. Vždyť jak má chvilku kdy, nezvedne hlavu od tabulky. Je to nadaný hoch, jenom je posedlý po ptáčcích. Už jsem mu odpravil tři stehlíky a namluvil mu, že je sežrala lasička. Ale on si našel jiné hlouposti a nejradši maluje. Ostatně už pověsil řečtinu na hřebík a jeví dobrou chuť k latině, třebaže jeho učitel je domýšlivý člověk a nemá žádné stání: přijde, ale s hochem se namáhat nechce. Mám ještě jednoho učitele: není tak učený, ale svědomitý, ten naučí víc, než umí sám. Chodívá o svátcích domů a je spokojen se vším, co dostane. Teď jsem hochovi koupil pár právnických knížek s těmi červenými nápisy, protože chci, aby z práv pochytil něco pro domácí potřebu. Není mu to na škodu. Vědomostí už do sebe nasoukal dost. Kdyby zběhl, rozhodl jsem se, že ho dám na nějaké řemeslo: bude z něho holič nebo dražební vyvolávač nebo aspoň soudní obhájce. To mu nemůže vzít leda smrt. A proto mu denně kážu: Poslouchej, synáčku, čemu se učíš, učíš se pro sebe. Podívej se na advokáta Filerosa: kdyby se nebyl učil, neměl by dnes do čeho kousnout. Ještě nedávno chodil s rancem na zádech, teď se roztahuje i proti Norbanovi. Vzdělání je poklad, a co umíš, nikdy se ti neztratí."
Tak se točily hovory, když vstoupil Trimalchio. Utřel si čelo, umyl si ruce voňavkou a za chvilku pravil: "Přátelé, nemějte mi za zlé, už několik dní mi břicho nedělá dobrotu a lékaři si nevědí rady. Ale pomohly mi slupky ze zrnitých jablek a pryskyřice v octě. Doufám tedy, že budu zas v pořádku jako dřív. Kručí mi to ostatně v břiše, jako když bučí vůl. A proto, chce-li kdo z vás ulehčit své potřebě, nemusí se nic stydět. Myslím, že není žádné takové trápení jako zadržovat větry. Na to je i Jupiter krátkej, aby to zakázal. Ani při jídle v tom žádnýmu nezabráním, když mu to dělá dobře, a lékaři zapovídají zadržovat větry. Nebo přijde-li něco ještě horšího, všecko je venku přichystáno: voda, klozety a ostatní drobné potřeby. Věřte mi, plynatost stoupá až do mozku a v celém těle dělá bouři. Vím, že mnoho lidí tak přišlo o život, že si nedali říci."
Děkovali jsme mu za jeho velkomyslnost a shovívavost a hned jsme častými doušky potlačovali smích. Ale nevěděli jsme ještě uprostřed té nádhery, že jsme, jak se říká, teprv na půl cestě. Neboť když byly za hudby očištěny stoly, přivedli do jídelny tři bílé vepře s náhubky a zvonečky. Myslel jsem, že přišli kejklíři a že budou s prasaty provozovat nějaké kousky, jako dělají veřejně před obecenstvem. Ale Trimalchio ukojil naši zvědavost, protože se zeptal: "Kterého z nich chcete, aby se hned připravil k jídlu? Kohouta, ragú a podobné blivaniny si dělají sedláci; ale moji kuchaři dovedou uvařit dokonce celá telata v kotli." A hned dal zavolat kuchaře a nečekaje na náš výběr poručil, aby zabil nejstarší prase.

Čtenářský deník	-	Hostina u Trimalchiona
	-	Satyrikon