Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jiří Václav Svoboda

I. Je to fantóm?

Ten večer - bylo to tenkrát, kdy pánové Debienne a Poligny, odstupující ředitelé Opery, pořádali svůj poslední slavnostní večer na rozloučenou - vzalo náhle útokem šatnu paní Sorelliové, jedné z předních tanečnic, půl tuctu slečen z baletního sboru, které vyběhly ze scény, když dotančily výstup v opeře Polyeucte. Spěchaly tam o překot, jedny s hlasitým a strojeným smíchem, druhé s výkřiky hrůzy.
Sorelliová, jež chtěla být okamžik sama, aby si "vybrousila" slavnostní řeč, kterou měla za chvíli proslovit ve foyeru k pánům Debiennovi a Polignymu, dívala se na ten ztřeštěný houf s nelíčenou mrzutostí. Obrátila se ke svým kolegyním a vyjádřila svou nevoli také nahlas. V té chvíli malá Jammes - s nosíkem jako z Grevinových obrazů, s pomněnkovýma očima, s tvářemi jako růže a s liliovým hrdlem - vysvětlila všechno třemi slovy, chvějícím se hlasem, v němž se tajila úzkost: "Byl to fantóm!"
A zamkla dveře. Šatna paní Sorelliové měla strohou a banální eleganci. Otáčivé zrcadlo, divan, toaletní stolek a skříně - to byl nezbytný nábytek. Na stěnách několik rytin po matce, která pamatovala slavné dny bývalé Opery na ulici Le Peletier. Portréty Vestrise, Gardela, Duponta a Bigottiniho. Tato šatna se dívkám z baletního sboru zdála palácem. Samy měly šatny společné, kde trávily čas prozpěvováním, hádkami, nadáváním na kadeřníky a garderobiérky a popíjením rybízového likéru nebo piva či dokonce rumu až do zazvonění na scénu. Sorelliová byla velice pověrčivá. Když zaslechla, jak Jammes mluví o fantómovi, otřásla se a řekla: "Ty hlupáčku!"
A protože sama věřila na fantómy vůbec a na toho z Opery zvláště, chtěla hned všecko vědět.
"Vy jste ho viděly?" zeptala se.
"Tak jako vidím teď vás!" odpověděla plačky malá Jammes, která se už neudržela na nohou a sesula se na židli. A malá Giryová - se švestkovýma očima, s vlasy jako inkoust, s pletí jakoby ukoptěnou a s ubohoučkou kůží na drobných kostičkách - ihned dodala: "Ano, byl to on, je hrozně šeredný!"
"Ach ano!" souhlasily sborem baletky. A mluvily jedna přes druhou. Fantóm se jim zjevil jako muž v černém plášti a vztyčil se před nimi zčistajasna v chodbě, aniž měly tušení, odkud se vzal. Objevil se tak nenadále, jako by vystoupil přímo ze zdi. "Ale jděte!" řekla jedna z nich, která si zachovala jasnou hlavu, "vy vidíte fantóma všude."
A je to pravda, že se už několik měsíců v Opeře nemluvilo o ničem jiném než o fantómovi v černém plášti, který se procházel jako stín shora dolů po budově, nikdy nikoho neoslovil, ale také na něho se nikdo neodvážil promluvit. Ostatně, jakmile ho někdo zahlédl, zmizel neznámo kudy a jak. Pohyboval se naprosto bezhlučně, jak se sluší na pravého fantóma. Nejprve všichni jen žertovali a vysmívali se tomu strašidlu, oblečenému jako muž z lepší společnosti nebo jako funebrák, ale v baletním sboru nabyla legenda o fantómovi brzy ohromných rozměrů. Všecky baletky se předháněly v líčení, že potkaly tuto nadpřirozenou bytost a že je uhranula. A ty, které se tomu smály nejvíc, nebyly zdaleka nejklidnější. Když se fantóm nezjevil, dokazoval, že někde je nebo že tudy prošel, všelijakými šprýmovnými či zlověstnými kousky, které mu téměř všeobecná pověra připisovala. Muselo se něco oplakat? Provedla kamarádka něco některé baletce? Ztratila se labutěnka z pudřenky? Všechno zavinil fantóm, fantóm Opery! Kdo ho vlastně viděl? V Opeře potkáváte tolik černě oblečených mužů, a nejsou to fantómové. On se však něčím zvláštním odlišoval. Jeho černý šat přikrýval kostru. Aspoň ty slečny to říkaly. A měl samozřejmě umrlčí lebku.
Dalo se to všechno brát vážně? Pravda je, že představu kostlivce vyvolal Josef Buquet tím, jak fantóma popsal. Tento vrchní kulisák jej doopravdy viděl. Vrazili do sebe - nedá se říci "nosem", protože fantóm žádný nos neměl - na úzkém schodišti, které nedaleko jevištní rampy vedlo přímo do podzemí. Buquet měl čas si ho na vteřinku všimnout - než fantóm uprchl - a uchoval si na tento přízrak nesmazatelnou vzpomínku. A tohle vyprávěl Josef Buquet o fantómovi každému, kdo ho chtěl poslouchat: "Je úžasně hubený a černý kabát se mu plandá kolem kostry. Oči má tak hluboké, že skoro ani nerozeznáš nehybné zřítelnice. Je vidět zkrátka jen dvě velké černé díry jako na lebkách mrtvol. Kůži má na kostře napjatou jako kůži na bubnu. K tomu ještě ne bílou, ale odporně žlutou. Nos má tak maličký, že není z profilu vidět, a neviditelnost tohoto nosu je na pohled něco hrozného. Tři nebo čtyři dlouhé hnědé kadeře na čele a za ušima, to je celý jeho účes." Josef Buquet marně pronásledoval podivné zjevení. Zmizelo jakoby kouzlem a po jeho stopě nebylo ani vidu. Vrchní kulisák byl člověk vážný, spořádaný, bez fantazie - a byl střízlivý. Jeho slovům naslouchali všichni s úžasem a se zájmem a hned se našli lidé, kteří vyprávěli, že také oni potkali černý přízrak s umrlčí lebkou. Rozumné osoby, které vyslechly tuto příhodu, tvrdily nejprve, že Josef Buquet se stal obětí žertu někoho ze svých podřízených. Pak se však stávaly jeden za druhým případy tak podivné a nevysvětlitelné, že i ti největší vtipálkové se začínali znepokojovat.
Ale poručík hasičů, to je hrdina: ten se nebojí ničeho, zvláště ohně ne!
Poručík hasičů, o němž je řeč^[2], vydal se na obchůzku do podzemí a odvážil se patrně dále než obvykle. Náhle přiběhl zpátky na jeviště bledý, vyděšený a rozechvělý, s vytřeštěnýma očima - a divže neomdlel v náručí šlechetné matky malé Jammes. A proč? Protože viděl, jak se proti němu blíží ve výši hlavy, ale bez těla, ohnivá hlava! A opakuji: poručík hasičů se ohně nebojí. Tento poručík se jmenoval Papin.
V baletním sboru zavládla zděšení. Ohnivá hlava především vůbec neodpovídala tomu, jak fantóma popsal Josef Buquet. Baletky se důkladně vyptávaly hasiče, znovu se dotazovaly vrchního kulisáka a na základě toho všeho dospěly k přesvědčení, že fantóm má několik hlav a že je střídá, jak se mu zachce. Samozřejmě si hned vymýšlely, v jaké velikánské nebezpečí se vydávají. Když i takový poručík hasičů málem padl do mdlob, mohly si tanečnice dobře vymýšlet výmluvy pro hrůzu, která je poháněla, aby utíkaly, co jim drobné nožky stačily, kolem temných koutů ve špatně osvětlené chodbě.
Proto sama paní Sorelliová shromáždila kolem sebe druhý den všechny tanečnice a sledována i celým hejnem baletních žákyň z nižších tříd mířila do vestibulu vrátnice, kudy se chodí ke kancelářím. Aby pokud možno ochránila budovu, postiženou tak hrůznými čáry, položila na stůl ve vestibulu podkovu. Každý, kdo přicházel do Opery jinak než jako divák, musel se jí dotknout, dříve než vstoupil na první schod schodiště. A to pod trestem, že bude vydán na pospas tajemné síle, která se zmocnila budovy ód sklepení až po podkroví.
Tuto podkovu, právě tak jako celý ten příběh, jsem si bohužel nevymyslel. Podkovu můžete spatřit ještě dnes na stole vestibulu před domovníkovým okénkem, když do Opery vcházíte služebním vchodem. Nastínil jsem zběžně, co určovalo duševní stav dívek ten večer, kdy jsme s nimi vnikli do šatny paní Sorelliové. "Byl to fantóm!" vykřikla tedy malá Jammes. A neklid baletek vzrůstal. V šatně nyní vládlo úzkostné ticho. Bylo slyšet jen těžké oddechování. Konečně se Jammes s nelíčenou hrůzou vrhla do kouta co nejdál od chodby a zašeptala jediné slovo: "Poslouchejte!"
Všem se skutečně zdálo, že je za dveřmi slyšet nějaký šelest. Nikoli kroky. Jako by po výplni klouzalo lehké hedvábí. Pak nic. Paní Sorelliová se snažila projevit méně zbabělosti než její družky. Přistoupila ke dveřím a zeptala se bezbarvým hlasem: "Kdo je tam?" Ale nikdo jí neodpověděl. Protože cítila na sobě všechny oči, které se upíraly ke každému jejímu sebenepatrnějšímu gestu, sebrala usilovně všechnu odvahu a řekla velmi hlasitě: "Je někdo za dveřmi?"
"Ach ano! Ano! Určitě je někdo za dveřmi!" opakovala malá Meg Giryová a tahala paní Sorelliovou za gázovou sukni. "Hlavně neotvírejte! Proboha, neotvírejte!" Ale paní Sorelliová, ozbrojená krátkou dýkou, kterou měla vždy při sobě, odhodlala se otočit klíčem v zámku a otevřít dveře. Baletky mezitím couvaly až k umývárně a Meg Giryová vzdychala: "Maminko! Maminko!"
Paní Sorelliová se podívala odvážně do chodby. Byla prázdná; plynový plamínek vrhal ze svého skleněného vězení třaslavý červený záblesk do hluboké tmy a nedařilo se mu ji rozptýlit. Tanečnice zavřela prudce dveře a zhluboka si oddechla. "Ne," řekla, "není tam nikdo!"
"Ale my ho přece opravdu viděly!" ujišťovala ještě Jammes a vracela se ustrašenými krůčky na své místo vedle paní Sorelliové. "Musí se tam někde potulovat. Já se nepůjdu ani převlékat. Měly bychom jít dolů do foyeru na to rozloučení všechny společně, teď hned, a nahoru bychom měly jít zase společně."
Přitom si Meg zbožně pohladila úlomek korálu, který ji měl ochraňovat před zlými čáry. A Sorelliová nakreslila potají konečkem růžového nehtu pravého palce kříž svatého Ondřeje na dřevěný prsten, který obepínal prsteník její levé ruky.
"La Sorelli," napsal slavný kronikář, "je tanečnice velká, krásná, s obličejem vážným i rozkošnickým, s postavou tak pružnou jako vrbová větev; říká se o ní obecně, že je ?krásné stvoření?. Její světlé vlasy, ryzí jako zlato, věnčí matné čelo, pod nímž jsou zasazeny dva smaragdy očí. Její hlava se kolébá na dlouhém krku měkce jako egreta, elegantní a hrdá. Když tančí, má pevný, nepopsatelný pohyb kyčlí, který dodává celému jejímu tělu nevýslovnou vláčnost. Když zvedne paže a nakloní se, aby začala piruetu, rýsuje se plně kresba jejích ňader, a když ukloň těla dává vyniknout kyčli této rozkošné ženy, zdá se člověku, že je to podívaná, při níž by přišel o rozum."
Když už jsem u toho rozumu, zdá se, že ona sama jím příliš neoplývala. Nikdo jí to nevyčítal. Řekla ještě baletkám: "Děvčátka, musíte se vzpamatovat!... Jakýpak fantóm? Nikdo ho možná nikdy neviděl!..."
"Ale ano! Ano! My jsme ho viděly! My jsme ho viděly před chvílí!" spustila děvčata. "Měl hlavu jako smrt a ten frak jako ten večer, co ho zahlédl Josef Buquet!"
"A Gabriel ho viděl taky!" dodala Jammes. "A právě včera! Včera odpoledne... za bílého dne..."
"Gabriel, učitel zpěvu?"
"Ano, ten!... Jak to, že vy to nevíte?"
"A on měl frak za bílého dne?"
"Kdo? Gabriel?"
"Ale ne! Fantóm?"
"Určitě měl černý frak!" tvrdila Jammes. "Sám Gabriel mi to říkal... Právě podle toho ho poznal. Poslouchejte, jak to bylo. Gabriel byl v kanceláři u režiséra. Najednou se otevřely dveře. Vešel Peršan. Vy víte, jaký má Peršan uhrančivý pohled..."
"Ach ano!" odpověděly sborem baletky, které sotva si vybavily představu Peršana, udělaly hned ochranné znamení: natáhly ukazováček a malíček, sevřely v dlani prostředník a prsteník a přidržovaly je palcem. "...a jak je Gabriel pověrčivý!" pokračovala Jammes. "Ale je vždycky zdvořilý, a když vidí Peršana, dá si jen ruku do kapsy a dotkne se klíčů... Sotva se tedy před Peršanem otevřely dveře, Gabriel vyskočil z křesla ke skříni, aby se dotkl železa. Přitom si roztrhl o hřebík celý šos u kabátu. Ve zmatku narazil čelem na věšák a udělal si hroznou bouli; a pak, jak rychle couval, odřel si ruku o paraván vedle piana; chtěl se opřít o piano, ale udělal to tak nešťastně, že mu víko spadlo na ruce a potlouklo mu prsty; vyrazil jako blázen z kanceláře a nakonec v tom úprku sletěl jak dlouhý tak široký po schodech celé patro až dolů. Šla jsem tudy právě s maminkou. Hned jsme ho šly zvednout. Byl celý potlučený a obličej měl plný krve, že z něho šel strach. Ale z ničeho nic se na nás začal smát a křičet: "Děkuju vám, zaplať pánbu! Vyváznout z toho tak lacino!" Nato jsme se ho vyptávaly a on vyprávěl o svém hrozném strachu. Padl na něho, když spatřil za Peršanem fantóma! Fantóma s umrlčí lebkou, jak ho popsal Josef Buquet." Vzrušený šepot doprovázel závěr tohoto vyprávění. Jammes je dokončila celá udýchaná, protože mluvila tak rychle, jako by ji pronásledoval fantóm. Pak nastalo ticho, které přerušila polohlasně malá Meg Giryová, zatímco velmi rozčilená Sorelliová si lakovala nehty. "Josef Buquet by byl udělal líp, kdyby mlčel," poznamenala Meg.
"A proč by měl vlastně mlčet?" ptaly se jí. "Maminka to říká...," odpověděla Meg tentokrát úplně šeptem a rozhlížela se kolem dokola, jako by měla strach, že ji slyší jiné uši než ty v místnosti. "A proč to říká tvoje matka?"
"Pst! Maminka říká, že fantóm nemá rád, když ho někdo obtěžuje."
"A proč si to tvoje matka myslí?"
"Protože... protože... ale ne, nic!..." Tato zamlčená nápověd snadno vydráždila zvědavost tanečnic. Natlačily se kolem malé Giryové a snažně prosily, aby jim to vysvětlila. Byly namačkané jedna na druhou a nakláněly se všecky stejně prosebně a vyděšeně. Spojoval je strach, z něhož se v nich rozlévala ostrá slast a běhal jim mráz po zádech.
"Přísahala jsem, že nic neřeknu!" povzdechla znovu Meg. Nenechaly ji však ani chvilku na pokoji a slibovaly tak naléhavě mlčenlivost, že Meg, hořící touhou vyprávět o tom, co věděla, spustila s očima upřenýma na dveře: "Víte... je to kvůli lóži..."
"Jaké lóži?"
"Fantómově lóži!"
"Cožpak má fantóm lóži?"
Při pomyšlení na to, že fantóm má svou lóži, nemohly baletky utajit zlomyslný úžas. Hlasitě se divily. Naléhaly: "Ach, proboha, vypravuj... vypravuj..."
"Tišeji!" okřikla je Meg. "Je to lóže číslo pět na prvním balkóně. Znáte ji dobře, první proscéniová lóže nalevo."
"To není možné!"
"Je to tak, jak říkám... Maminka je tam uvaděčkou... Ale slibte na mou duši, že opravdu nic neřeknete."
"Jistě, platí!"
"Tak tedy, to je fantómova lóže... Už přes měsíc tam nikdo nepřišel, jen fantóm ovšem, a správa divadla dostala rozkaz, aby lóže nebyla nikdy obsazována... "
"A fantóm tam opravdu chodí?"
"No ano..."
"Tak přece tam chodí někdo, ne?"
"Ale ne!... Fantóm tam chodí, a není tam nikdo." Baletky se na sebe podívaly. Kdyby fantóm chodil do lóže, muselo by ho být vidět, vždyť nosí černý šat a má umrlčí lebku. Řekly to Meg, ale ta jim namítla: "To je právě to! Fantóm je neviditelný. A nemá ani šaty, ani hlavu!... Všechno, co se vyprávělo o jeho umrlčí lebce i o jeho ohňové hlavě, všechno to jsou povídačky! Nemá vůbec nic... Je ho jen slyšet, když je v lóži. Maminka ho nikdy neviděla, ale slyšela ho. Maminka to dobře ví, protože mu dává program." Sorelliová se domnívala, že musí zasáhnout: "Milá Meg, ty se nám vysmíváš."
Nato se Meg rozplakala.
"Měla jsem raději mlčet... kdyby se to mamá někdy dozvěděla!... Josef Buquet ale opravdu nedělá dobře, když se plete do věcí, do kterých mu nic není... na to doplatí... mamá to říkala ještě včera večer..."
V té chvíli zaduněly z chodby spěšné kroky a udýchaný hlas, který křičel: "Cecilie! Cecilie, jsi tu?"
"To je maminka!" poznamenala Jammes. "Co se děje?" A otevřela dveře. Do šatny se vecpala ctihodná dáma, mohutná jako pomořanský granátník, a naříkavě dopadla do křesla. Vzrušeně vytřeštěné oči osvětlovaly truchlivě její cihlovou tvář.
"To je neštěstí!" hořekovala. "To je neštěstí!"
"Co je? Co se stalo?"
"Josef Buquet..."
"Co je s Josefem Buquetem?"
"Josef Buquet je mrtev!"
Šatna se naplnila výkřiky, užaslými protesty, zděšenými prosbami o vysvětlení... "Ano... právě ho našli oběšeného dole ve třetím suterénu!... Ale nejstrašnější je to," pokračovala udýchaně ubohá ctihodná dáma, "nejstrašnější je to, že kulisáci, co našli jeho tělo, tvrdí, že slyšeli šum, který se podobal zpěvu umrlců!"
"To fantóm!" uklouzlo malé Giryové, ale vzápětí se vzpamatovala s rukou na ústech: "Ne!... ne!... já jsem nic neřekla!... já jsem nic neřekla!..."
Kolem ní opakovaly všechny její zastrašené družky šeptem: "Určitě! To fantóm..." Sorelliová byla bledá...
"Vůbec ze sebe nevypravím ten svůj slavnostní pozdrav," řekla.
Jammesina maminka řekla, co si o tom myslí, když dopíjela skleničku likéru, kterou si vzala z jednoho stolku: "Tam dole určitě musí být fantóm..." Pravda je, že nikdo nikdy dobře nevěděl, jak zahynul Josef Buquet. Vyšetřování přineslo v souhrnu jediný výsledek: obyčejná sebevražda. V Pamětech ředitele od pana Moncharmina, který byl jedním ze dvou ředitelů, nastoupivších po pánech Debiennovi a Polignym, píše se o případu oběšeného:

Nepříjemná událost narušila malou slavnost, kterou uspořádali pánové Debienne a Poligny na rozloučenou. Byl jsem v ředitelské kanceláři, když náhle vstoupil správce Mercier. Velmi rozrušen mi oznamoval, že právě našli tělo jednoho kulisáka, oběšeného dole v třetím suterénu pod jevištěm mezi dvěma dekoracemi z Krále lahorského. Vykřikl jsem: "Pojďme ho sundat! " Ale dřív, než jsem seběhl po schodišti a slezl po žebříku, nemel už oběšený provaz!

Jak si pan Moncharmin vyložil tuto situaci: Někdo se oběsil na provaze, sundali ho a provaz zmizel. Ó! Pan Moncharmin našel vysvětlení velice jednoduché. Toto: "Bylo to v době tanečních zkoušek a tanečnice i baletní žákyně si honem vzaly každá kousek, aby je chránil před uhranutím." Jen kousíček, nic víc. Podle toho by musel baletní sbor slézt dolů po žebříku a rozdělit si provaz oběšencův rychleji, než se to dá napsat. Tak to být samozřejmě nemohlo. Když uvážím naproti tomu přesné místo, kde bylo tělo nalezeno - v třetím suterénu pod jevištěm - myslím si, že tu mohl mít někdo jakýsi zájem, aby provaz zmizel, když už vykonal, co bylo třeba. Uvidíme později, zda jsem se v tomto závěru mýlil.
Neblahá zpráva se brzy rozlétla po celé Opeře, kde měli Josefa Buqueta velice rádi. Šatny se vyprazdňovaly a baletky, shromážděné kolem Sorelliové jako ustrašené ovečky kolem pastýře, pospíchaly do foyeru špatně osvětlenými chodbami a schodišti, co jim růžové nožky stačily.

^[2] Vyprávím příhodu, zřejmě zcela autentickou, kterou zaznamenal sám pan Pedro Gailhard, bývalý ředitel Opery.