Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jiří Václav Svoboda

II. Nová Markéta

Na prvním odpočívadle střetla se Sorelliová s hrabětem de Chagny, který šel nahoru. Hrabě, obyčejně tak klidný, byl celý u vytržení.
"Šel jsem za vámi," řekl hrabě a pozdravil mladou ženu velmi galantně. "Ach, Sorelli! Jaký krásný večírek! A Christina Daaé - ten triumf!"
"To není možné!" namítla Meg Giryová. "Před půl rokem kdákala jako slepice! Ale nechtě nás projít, drahý hrabě," žádal zabeč s vyzývavou poklonou, "chceme se dovědět něco nového o tom chudákovi, co ho našli oběšeného."
V té chvíli šel kolem uspěchaný správce a jen zaslechl, co říká Meg, prudce se zastavil.
"Jak to?! Vy už to víte, slečny?" pravil dost přísným tónem... "Nechtě si to tedy pro sebe... a hlavně, ať se o tom nedozvědí pánové Debienne a Poligny! Bylo by to pro ně velice nepříjemné, dnes, kdy se s Operou loučí." Všichni spěchali do baletního foyeru, kde bylo již sotva k hnutí.
Hrabě de Chagny měl pravdu; žádný slavnostní večer se nedal srovnávat s tímhle; vybraní hosté vzpomínali na něj s pohnutím ještě před svými dětmi a vnuky. Představte si, že Gounod, Reyer, Saint-Saens, Massenet, Guiraud, De-libes, ti všichni vystupovali střídavě za dirigentský pult a sami dirigovali svá díla. Mezi jinými interprety byli tu i Faure a Kraussová a právě tento večer ohromila a uchvátila celou Paříž Christina Daaé, o jejímž tajemném osudu chci vyprávět v této knize.
Gounod dirigoval Pohřební pochod loutky, Reyer svou krásnou ouverturu k Sigurdovi, Saint-Saens Umrlčí tance a jedno z Orientálních snění, Massenet poprvé vůbec svůj Maďarský pochod, Guiraud svůj Karneval, Delibes Pomalý valčík Sylviin a piccicato z Coppélie. Slečna Kraussová zpívala bolero ze Sicilských nešpor a Denisa Blochová brindisi z Lucrecie Borgie.
Všechen triumf však patřil Christině Daaé, která zazpívala nejprve několik árií z Romea a Julie. Mladá zpěvačka zpívala poprvé toto Gounodovo dílo, které ostatně dosud v Opeře nebylo provedeno a Komická opera je znova inscenovala až dlouho potom, co je uvedla paní Carvalhová v bývalém Lyrickém divadle. Ach, škoda pro každého, kdo. neslyšel Christinu Daaé v roli Julie, kdo nepoznal její nelíčený půvab, nechvěl se za zvuků jejího nebeského hlasu a nepocítil, že jeho duše vzlétá s její duší nad hroby milenců z Verony: "Pane! Pane! Pane, odpusť nám!"
A to všechno nebylo ještě nic proti jejím nadpozemským tónům ve vězeňském dějství a v závěrečném triu Fausta, když nastoupila za indisponovanou Carlottu. Nikdo nikdy neslyšel a neviděl něco takového!
Daaé objevila "novou Markétku", Markétku dosud netušené nádhery a záře.
Celý sál zdravil tisíci výkřiky nevýslovného pohnutí Christinu, která vzlykajíc omdlela v náručí svých kamarádek. Museli ji do šatny odnést. Jako by vydechla duši. Velký kritik P. de St. V. vypsal nezapomenutelnou vzpomínku na tuto podivuhodnou chvíli v článku, který nazval výstižně Nová Markétka. Jako velký umělec poznal prostě, že krásné a něžné děvče přineslo ten večer na prkna Opery něco víc než své umění, totiž: své srdce. Všichni přátelé Opery dobře věděli, že Christinino srdce zůstalo čisté jako v patnácti letech a P. de St. V. prohlásil, že to, co se nyní odehrálo s Daaé, může pochopit jen při představě, že se pravé poprvé zamilovala! "Jsem možná nediskrétní," dodal, "ale jedině láska je schopná uskutečnit takový zázrak, tak ohromující proměnu. Slyšeli jsme před dvěma lety Christinu Daaé při soutěži na konzervatoři a působila na nás jako půvabná naděje. Odkud se vzala dnešní vznešenost? Jestliže nesestoupila z nebes na křídlech lásky, musel bych si myslet, že vystoupila z pekla a že Christina uzavřela smlouvu s ďáblem, jako mistr pěvec Ofterdingen! Kdo neslyšel zpívat Christinu závěrečné trio z Fausta, nezná Fausta: nadšení hlasu a svaté opojení čisté duše dosáhly tu vrcholu."
Někteří předplatitelé však protestovali. Jak mohli před nimi tak dlouho ukrývat takový poklad? Christina Daaé bývala až dosud obstojným Siebelem vedle té trochu příliš okázale smyslné Markétky, jak ji představovala Carlotta. A bylo zapotřebí Carlottiny nepochopitelné a nevysvětlitelné nepřítomnosti na tomto slavnostním večeru, aby mladičká Daaé v části programu, rezervované pro španělskou hvězdu, mohla na pódiu ukázat všechno, co umí. Proč se vlastně páni Debienne a Poligny, když jim Carlotta odřekla, obrátili na Daaé? Věděli snad o jejím skrytém géniu? A jestliže o něm věděli, proč jej skrývali? A proč jej skrývala ona? Bylo podivné, že nikdo neznal jejího současného profesora. Prohlásila několikrát, že by chtěla nadále pracovat úplně sama. To všechno bylo opravdu nevysvětlitelné.
Hrabě de Chagny byl přítomen tomu třeštění; povstal ve své lóži a hlasitě tleskal.
Hraběti de Chagny (Filipovi Jiřímu Mariovi) bylo tehdy právě jedenačtyřicet roků. Byl to vznešený pán a hezký muž. Byl vyšší postavy a měl příjemný obličej, třebaže čelo přísné a poněkud chladné. K ženám byl příjemně zdvořilý a k mužům trochu povýšený. Muži mu někdy neradi odpouštěli jeho úspěchy ve společnosti. Měl dobré srdce a byl čestný a důsledný. Po smrti starého hraběte Filiberta se stal hlavou jedné z nejproslulejších a nejstarších francouzských rodin, jejíž původ sahal až k Ludvíku Svárlivému. Jmění rodiny de Chagny bylo značné, a když starý ovdovělý hrabě zemřel, nebylo pro Filipa žádnou maličkostí spravovat tak obrovské dědictví. Jeho dvě sestry a bratr Raoul nechtěli o rozdělení dědictví ani slyšet. Setrvávali na nedílnosti majetku a nechávali všechno na starosti Filipovi, jako by právo prvorozenectví vůbec nepřestalo platit. Když se sestry vdaly - obě v týž den - převzaly své podíly z bratrových rukou ne jako věc, která jim náleží, ale jako věno, za které mu vyjádřily svou vděčnost.
Hraběnka de Chagny - rozená de Monrogis de la Martyniere - zemřela při Raoulově narození. Filipovi bylo tenkrát dvacet let. Když zemřel starý hrabě, bylo Raoulovi dvanáct. Filip se pečlivě věnoval výchově dítěte. V této práci mu obdivuhodně pomáhaly zprvu obě sestry a později stará teta, vdova po námořníkovi, která bydlela v Brestu a vnukla mladému Raoulovi lásku k moři. Raoul vstoupil jako žák na cvičnou loď, absolvoval jako jeden z nejlepších a vykonal úspěšně cestu kolem světa. Díky vlivným přímluvcům byl nedávno vybrán k účasti na oficiální expedici s lodí "Žralok". Měli vyhledat v polárních ledech trosečníky z lodi "d'Artois", o níž nebylo už tři roky zpráv. V očekávání odjezdu užíval Raoul dlouhých prázdnin, které měly skončit až za půl roku. Urozené vdovy ze vznešeného předměstí litovaly tohoto hezkého mládence, jenž se zdál na pohled tak křehký, a přitom ho čekaly tak hrubé práce.
Nesmělost tohoto námořníka - skoro mě to svádí říci: jeho prostoduchost byla nápadná. Vypadal, jako by večer utekl z chůviných rukou. Protože byl oběma sestrami i starou tetou hýčkán, zůstaly mu z této čistě ženské výchovy mravy téměř nevinné a půvab dosud neposkvrněný. Bylo mu v té době něco málo přes jedenadvacet let, a vypadal na osmnáct. Měl světlý knírek, krásné modré oči a dívčí pleť.
Filip se v Raoulovi viděl. Především byl na něho velmi pyšný a s potěšením předvídal mladšímu bratru slavnou kariéru v námořnictvu. Jeden z jejich předků, proslulý Chagny de la Roche, byl admirálem. Filip využil mladíkových prázdnin, aby mu ukázal Paříž, jakou Raoul téměř neznal - Paříž marnotratných zábav a umělecké rozkoše. Hrabě měl za to, že v Raoulově věku přehnaná počestnost není už vůbec počestná. Filipova povaha byla velmi vyvážená; byl rozvážný v práci i v zábavě, jeho chování bylo vždycky dokonalé a nemohlo dávat bratrovi špatný příklad. Vodil ho všude s sebou. Dokonce ho zavedl i do baletního foyeru. O hraběti se říkalo, že "má něco" se Sorelliovou. Ale co na tom! Což se dalo vytýkat tomuto šlechtici, který zůstal svobodný a měl tedy zvláště potom, co se jeho sestry provdaly, dost volných chvil, že přicházel trávit po obědě hodinku nebo dvě ve společnosti tanečnice, zdaleka ne tak duchaplné, ale s nejhezčíma očima na světě? A pak, jsou místa, kde se pravý Pařížan, má-li takové postavení jako hrabě de Chagny, musí ukazovat, a jedním z těchto míst byl v té době baletní foyer Opery. Filip by možná koneckonců svého bratra ani nezavedl do zákulisí Národní hudební akademie, kdyby bratr sám o to několikrát s jemnou umíněností nepožádal. Na to si hrabě musel vzpomínat až později.
Když Filip toho večera složil potleskem hold Christině Daaé a obrátil se k Raoulovi, spatřil, jak je bledý. Polekal se. "Vy vůbec nevidíte," řekl Raoul, "že ta žena omdlévá?" Na scéně skutečně museli Christinu Daaé podpírat. "Ty, ty mi tu omdléváš...," pravil hrabě a naklonil se k Raoulovi. "Co je ti?" Ale Raoul již vstal. "Pojďme!" řekl třesoucím se hlasem. "Kam chceš jít, Raoule?" ptal se hrabě, užaslý nad rozčilením mladšího bratra.
"Ale pojďme se na ni podívat! To dnes poprvé takhle zpívala!"
Hrabě upřel zvědavě oči na svého bratra a v koutku jeho rtů se začal lehce rýsovat pobavený úsměv. "Ale, ale!..." a dodal hned "Tak pojďme, pojďme!" Zřejmě se bavil.
Brzy došli ke vchodu pro předplatitele, kde byl velký nával. Při čekání, až bude moci proniknout na scénu, roztrhal Raoul bezděky své rukavice. Dobrý Filip se jeho netrpělivosti nevysmíval. Ale bylo mu už jasné, na čem je. Věděl teď, proč býval Raoul roztržitý, když s ním mluvil, a také proč s takovým živým zájmem stáčel všechny rozhovory na Operu. Pronikli na jeviště.
Dav v černém se valil k baletnímu foyeru nebo mířil k hereckým šatnám. Do křiku kulisáků se mísily rázné pokyny dekoratérů. Odcházející kompars z posledního obrazu, statistky, které do vás strkají, přenášený stojan, zadní kulisa, klesající z klenby, praktikábl upevňovaný mocnými ranami kladiva - věčný "rynk divadla", který hřmí do vašich uší a jako hrozba nějaké nové katastrofy útočí na vaše smysly, nebo vám dokonce uštědří pořádný štulec do beder. Takový je běžný obraz přestávek a vždycky vzrušuje nováčky, jako byl mladík se světlým knírkem, s modrýma očima a dívčí pletí, který se co nejrychleji prodíral návalem na scéně, kde Christina Daaé triumfovala a pod níž Josef Buquet zemřel.
Ten večer byl dokonalý zmatek, ale Raoul měl odvahu jako nikdy předtím. Odstrkoval silným ramenem každého, kdo mu stál v cestě, nestaral se, co si okolo něho povídají, ani se nepokoušel porozumět zděšeným slovům kulisáků. Byl plně zaujat přáním spatřit tu, jejíž kouzelný hlas mu vyrval srdce.
Ano, Raoul zřetelně cítil, že jeho ubohé, úplně nezkušené srdce mu již nepatří. Dost se je pokoušel chránit od toho dne, kdy se mu v Paříži znova zjevila Christina, kterou znal jako docela maličkou. Pociťoval při pohledu na ni velmi slastné rozechvění, ale chtěl je po zralé úvaze potlačit. Zapřisáhl se totiž, z úcty k sobě a k danému slovu, že bude milovat jen tu, jež by mohla být jeho ženou, a nemohl přirozeně ani na vteřinu pomyslit na sňatek se zpěvačkou. Nyní však velmi něžné rozechvění ustoupilo krutému pocitu. Pocitu? Citu? Bylo v tom něco tělesného i duševního. Prsa ho bolela, jako by mu je někdo otevřel a vzal mu srdce. Cítil tam hroznou díru, skutečnou prázdnotu, která nemohla být už nikdy ničím jiným zaplněna než druhým srdcem. Tak je tomu v případech zvláštní psychologie a mohou to snad pochopit jen ti, co byli zasaženi láskou, touto zvláštní ranou, nazývanou běžně "rána blesku". Hrabě Filip mu stěží stačil. Pořád se ještě usmíval. V pozadí scény prošel Raoul dvojitými dveřmi, za nimiž vede jedno schodiště k foyeru a druhé k přízemním šatnám vlevo. Pak se musel zastavit před skupinkou "myšek" - mladičkých baletek, které právě scházely ze své "sýpky" a zatarasily mu cestu. Nalíčené rtíky na něho namířily nejedno žertovné slovo, ale on neodpovídal. Konečně mohl projít a vnikl do šera chodby, v níž se rozléhaly výkřiky nadšených obdivovatelů. Jedno jméno přehlušovalo všechen povyk: Daaé! Daaé! Hrabě, který spěchal za Raoulem, si říkal pro sebe: "Ten čtverák zná cestu!" a přemýšlel, jak se ji mohl dozvědět. On sám přece nikdy Raoula k Christině nevedl. Raoul tam zašel nejspíš sám od sebe, když hrabě zůstával jako obyčejně ve foyeru na kus řeči se Sorelliovou. Sorelliová ho často prosila, aby s ní setrval až do jejího odchodu na scénu, a občas mívala tyranskou mánii, aby jí hlídal kamaše, v nichž vycházela ze své šatny a chránila si tak lesk satinových střevíčků a čistotu trikotu. Měla jednu omluvu: ztratila matku. Hrabě odložil o několik minut návštěvu u Sorelliové a šel chodbou, která vedla k Daaé; zjišťoval cestou, že tu nikdy nebyl takový nával jako tento večer, kdy celé divadlo jako by bylo vzhůru nohama nad úspěchem této umělkyně a také nad tím, že omdlela. Protože nepřišla ještě k sobě, poslali pro divadelního lékaře, který právě přicházel, prorážeje si cestu postávajícími skupinkami, těsně v patách sledován Raoulem.
Tak se octli lékař a zamilovaný v témž okamžiku u Christiny; jeden z nich jí poskytl první pomoc a v náručí druhého otevřela oči. Hrabě zůstal stát na prahu dveří, před nimiž byla tlačenice.
"Nemyslíte, pane doktore, že by mohli tito pánové odejít?" zeptal se Raoul s neuvěřitelnou smělostí. "Nedá se tu ani dýchat."
"Jistě, máte úplnou pravdu," souhlasil lékař a vykázal ze dveří všechny kromě Raoula a pokojské. Ta pozorovala Raoula očima rozšířenýma nelíčeným údivem. Ještě nikdy ho neviděla. Neodvážila se však vyptávat.
A lékař si myslil, že mladý muž tak jedná, protože na to má právo. Vikomt tedy zůstal v šatně a pozorně sledoval, jak Daaé přichází k sobě, zatímco i oba ředitelé, pánové Debienne a Poligny, kteří přišli vyjádřit obdiv své chovance, museli zůstat v chodbě s ostatními pány v černém. Hrabě de Chagny, také vystrčený s ostatními za dveře, se hlasitě smál.
"Ach, ten šibal! Ten šibal!" A doplnil in petto: "Pak věřte těmhle mladíčkům."
Zářil. Řekl si: "Je to opravdový Chagny!" a zamířil k šatně Sorelliové; ta však šla po schodech se svým stádečkem, tetelícím se strachy, dolů do foyeru, a hrabě ji potkal na cestě, jak jsem již vyprávěl.
Christina Daaé ve své šatně zhluboka vzdechla; na její vzdech odpovědělo zasténání. Otočila hlavu, spatřila Raoula a zachvěla se. Pohlédla na lékaře a usmála se na něho, pak se podívala na svou pokojskou, pak znovu na Raoula. "Pane," zeptala se ještě slaboučkým hlasem, "kdo jste?"
"Slečno," odpověděl mladík, který poklekl jednou nohou na zem a horce políbil zpěvaččinu ruku, "slečno, já jsem ten chlapec, který vám vylovil stuhu z moře."
Christina se podívala znovu na lékaře a na pokojskou a všichni tři se rozesmáli. Raoul povstal celý ruměný.
"Slečno, protože mě bohužel nepoznáváte, rád bych vám řekl něco o samotě, něco velice důležitého."
"Až mi bude lépe, pane, ano?..." Její hlas se chvěl. "Jste velmi laskav..."
"Ale musíte odejít...," dodal lékař s nejpřívětivějším úsměvem. "Dovolte, abych slečnu ošetřil."
"Já nejsem nemocná!" řekla náhle Christina s rázností právě tak podivnou jako nečekanou.
A pozvedla se a promnula si spěšně oči.
"Děkuji vám, pane doktore... Chci zůstat sama... Odejděte všichni, prosím vás... nechtě mě... Jsem dnes večer strašně nervózní..."
Lékař chtěl něco namítnout, ale při pohledu na její vzrušení uvážil, že jí nejlíp pomůže, když jí nebude odporovat. A odešel za Raoulem, který stál v chodbě úplně opuštěn. Lékař mu řekl: "Vůbec ji dnes večer nepoznávám... ona, vždycky tak mírná..."
A opustil ho.
Raoul zůstal sám. Kolem dokola bylo v té chvíli pusto. Všichni odešli na slavnostní rozloučení do baletního foyeru. Raoul myslel, že tam Daaé možná také půjde, a čekal o samotě a v tichu. Ukryl se dokonce do příhodného úkrytu po jedné straně dveří. Cítil pořád tu hroznou bolest u srdce. A právě proto chtěl mluvit s Christinou bez meškání. Náhle se šatna otevřela a Raoul viděl, jak vychází jen pokojská a odnáší nějaké balíky. Zastavil ji a zeptal se, co je s její paní. Odpověděla mu se smíchem, že se jí daří úplně dobře, ale že ji nesmí nikdo vyrušovat, protože si přeje zůstat sama. A utekla. Raoulovým vzrušeným mozkem prolétla myšlenka: Christina chce jistě zůstat sama kvůli němu!... Cožpak jí neřekl, že s ní chce mluvit o samotě, a což jestli právě proto poslala všechny pryč? Se zatajeným dechem se přiblížil k šatně, naklonil se uchem ke dveřím, aby slyšel, co mu odpoví, a chystal se zaklepat. Ruka mu však klesla. Ze šatny k němu dolehl mužský hlas, který říkal neobyčejně panovačným tónem: "Christino, musíš mě milovat!"
A Christina bolestným hlasem, provázeným pravděpodobně slzami, rozechvěle odpovídala: "Jak mi tohle můžete říkat? Vždyť zpívám jenom pro vás!" Raoul se opřel o výplň. Trpěl. Srdce, o němž si myslel, že je navždy ztratil, vrátilo se znovu do jeho prsou a hlasitě tlouklo. Celá chodba jím zněla a Raoulovy uši jím byly jako ohlušené. Kdyby jeho srdce dále takhle nahlas tlouklo, určitě by je slyšeli, otevřeli by dveře a mladého muže s hanbou odehnali. Jaké postavení pro muže z rodu Chagny! Poslouchat za dveřmi! Přitiskl srdce oběma rukama, aby je umlčel. Ale srdce, to není psí tlama, a dokonce i když stisknete oběma rukama psí tlamu - a pes nesnesitelně štěká - je slyšet jeho štěkot dál. Mužský hlas se znovu ozval: "Jste jistě hodně unavená?"
"Ach, dnes večer jsem vám dala svou duši a jsem úplně mrtvá."
"Tvá duše je velmi krásná, mé dítě," pokračoval hluboký mužský hlas, "a já ti děkuji. Žádný císař nikdy nedostal takový dar! Dnes večer plakali andělé."
Po slovech Dnes večer plakali andělé neslyšel vikomt nic víc.
Přesto však neodešel, ale ze strachu, aby nebyl přistižen, vtiskl se zase do temného kouta a rozhodl se počkat tam, až muž opustí šatnu. Naučil se právě v jedné hodině lásce i nenávisti. Věděl, že miluje. Chtěl poznat toho, koho nenávidí. K jeho velkému úžasu se otevřely dveře a Christina Daaé, v kožichu a s krajkou přes tvář, vyšla sama. Zavřela za sebou dveře, ale Raoul si všiml, že nezamyká. Odešla. Ani ji nesledoval očima, protože je měl upřené na dveře, které se již neotevřely. Chodba byla znovu prázdná; přešel ji. Otevřel dveře šatny a hned je za sebou zavřel. Kolem něho byla tma tmoucí. Plynová lampa byla zhasnutá.
"Je tu někdo?" řekl Raoul hlasitě. "Proč se schováváte?"
Při těch slovech se stále opíral zády o zavřené dveře. Noc a ticho. Raoul slyšel jen šum vlastního dechu. Jistě si ani neuvědomoval, jak opovážlivě se chová. "Neodejdete odtud, dokud to nedovolím!" vykřikl. "Když mi neodpovídáte, jste zbabělec! Ale já už si vás najdu!" A rozškrtl zápalku. Plamínek osvětlil šatnu. V šatně nebyl nikdo! Raoul nejprve pečlivě zamkl, pak rozžal lampy. Nahlédl do umývárny, zotvíral skříně, hledal, ochablýma rukama ohmatával zdi. Nic! "K čertu!" řekl nahlas. "Copak jsem blázen?" Deset minut tak zůstal v tichu opuštěné šatny a naslouchal sykotu plynu; ani ho, zamilovaného, nenapadlo, aby si vzal nějakou stuhu, která by mu přinášela vůni té, kterou miloval. Vyšel a nevěděl už ani co dělá, ani kam jde. V jedné chvíli zmateného bloudění zavál mu do tváře ledový závan. Byl na dolním konci úzkého schodiště, po něm scházela skupina dělníků skloněných nad jakýmisi nosítky, přikrytými bílým plátnem.
"Prosím vás, kde je tu východ?" zeptal se jednoho z mužů.
"Podívejte se dobře! Před vámi!" odpověděli mu. "Dveře jsou otevřené. Ale nechtě nás projít." Zeptal se bezděčně, ukazuje na nosítka: "Co je to?" Dělník odpověděl: "To, to je Josef Buquet, kterého našli oběšeného v třetím suterénu mezi dekoracemi z Krále lahorského." Uhnul před nosiči, smekl a pak vyšel ven.