Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jiří Václav Svoboda
• vydalo nakladatelství Mladá fronta (Praha, 1967)
• název originálu: Le Fantôme de l'Opéra
• obsah: předmluva, 27 číslovaných kapitol (římskými číslicemi) a epilog

Předmluva, v níž autor tohoto jedinečného díla vypráví čtenáři, jak dospěl k jistotě, že fantóm Opery skutečně existoval

Fantóm Opery existoval. Vůbec to nebyla, jak se dlouho věřilo, jen inspirace umělců, pověra ředitelů a směšný výtvor vznětlivých mozků slečen z baletního sboru, jejich matek, uvaděček, šatnářek a vrátné. Ano, existoval, z masa a kostí, ačkoli budil všechna zdání opravdového fantómu, totiž stínového přízraku. Od samého počátku svého bádání v archívech Národní akademie hudby jsem byl ohromen překvapivou časovou shodou neobyčejných jevů připisovaných fantómovi a jednoho z nejtajemnějších, nejfantastičtějších dramat. Brzy jsem musel přijít na to, že by se možná dalo rozumově vysvětlit jedno druhým. Od události uplynulo sotva třicet let a nebylo by vůbec těžké potkat ještě dnes, přímo v baletním foyeru, velmi úctyhodné a důvěryhodné starce, kteří na to všechno vzpomínají, jako by se to odehrálo včera: na tajemné a tragické okolnosti, provázející únos Christiny Daaé, na zmizení vikomta de Chagny a na smrt jeho staršího bratra, hraběte Filipa, jehož tělo bylo nalezeno na srázném břehu jezera, rozprostírajícího se v podzemí Opery směrem k Scribově ulici. Nikoho z těchto svědků však až do dneška nenapadlo, aby spojoval tuto strašnou událost s víceméně legendární postavou fantóma Opery. Pravda pomalu pronikala do mého rozumu, zmateného pátráním, které naráželo každou chvíli na události, jež na první pohled jako by nebyly z tohoto světa. Nejednou jsem málem zanechal dřiny, když jsem se do úmoru pídil za nějakou marnou představou a nikdy se jí nezmocnil. Konečně jsem našel důkaz, že mě mé předtuchy neklamaly, a za všechno své úsilí jsem byl odměněn toho dne, kdy jsem získal jistotu, že fantóm Opery byl něčím víc než pouhým přízrakem. Toho dne jsem strávil dlouhé hodiny nad "Pamětmi ředitele", lehkým dílkem toho příliš pochybovačného Moncharmina, který v době svého působení v Opeře vůbec nepochopil záhadné chování fantómovo. Vysmíval se mu jak mohl, i v okamžiku, kdy sám byl první obětí podivné finanční operace, jež se odehrávala uvnitř "tajemné obálky". Když jsem celý zoufalý opouštěl knihovnu, zastihl jsem roztomilého správce naší Národní akademie, jak potlachává na odpočívadle s čilým a hezoučkým stařečkem, kterému mě s radostí představil. Správce dobře věděl o mém pátrání a také o tom, s jakou netrpělivostí jsem se marně snažil odhalit, co se stalo s vyšetřujícím soudcem proslulé aféry Chagny - s panem Faurem. Nikdo nevěděl, kam se poděl, zda je ještě naživu; a najednou ho, po návratu z Kanady, kde si pobyl patnáct let, vedly první kroky Paříží do sekretariátu Opery, aby si tam zajistil volné křeslo. Ten stařeček byl sám pan Faure.
Strávili jsme spolu hodnou část večera a on mi vyprávěl o celé aféře Chagny tak, jak ji kdysi chápal. Pro nedostatek důkazů musel případ uzavřít konstatováním vikomtovy pomatenosti a nahodilé smrtí staršího bratra, ale v nitru zůstal přesvědčen, že se mezi oběma bratry odehrálo strašné drama kvůli Christině Daaé. Nedovedl mi říci, co se stalo s Christinou a s vikomtem. Když jsem s ním mluvil o fantómovi, samozřejmě se tomu jen smál. Také on byl obeznámen s neobyčejnými událostmi, které tehdy zdánlivě svědčily o existenci výjimečné bytostí, sídlící v jednom z nejtajemnějších koutů Opery. Znal také příběh s "obálkou", ale nespatřoval v tom všem nic, co by mohlo poutat pozornost úřední osoby, pověřené vyšetřováním aféry Chagny, a to tím spíš, že jen tak letmo poslouchal výpověď svědka, jenž se o své vůli přihlásil, aby vypověděl, jak fantóma potkal. Tímto svědkem byl člověk, kterému celá Paříž říkala Peršan a znali ho dobře všichni předplatitelé Opery. Soudce ho považoval za podnapilého, Dovedete si představit, jak úžasně mě tahle historka s Peršanem zajímala. Chtěl jsem, nebude-li ještě pozdě, tohoto vzácného a osobitého svědka vyhledat. Štěstí mi znovu přálo. Objevil jsem ho v malém bytě v ulici Rivoli, odkud již drahnou dobu nevycházel a kde také potom pět měsíců po mé návštěvě zemřel.
Zprvu jsem byl nedůvěřivý, ale když mi Peršan s dětskou prostotou vyprávěl všechno, co z vlastní zkušenosti o fantómovi věděl, a se vší přesností mi snesl důkazy o jeho existenci, a především podivnou korespondenci Christiny Daaé, (korespondenci, která vnesla tak oslnivé světlo do jejího hrozného osudu), nemohl jsem déle pochybovat. Ne! ne! Fantóm nebyl mýtem!
Pamatuji se dobře, jak mi namítali, že celá ta korespondence nemusí být pravá a že všechny ty dopisy mohly být vymyšleny někým, jehož obrazotvornost byla zajisté živena nejpůsobivějšími pohádkami. Měl jsem však štěstí a našel jsem Christinino písmo ještě jinde než ve znamenitém svazku dopisů. Pečlivé srovnání zaplašilo pak všechny mé pochybnosti.
Ověřil jsem si také fakta o Peršanovi a zjistil jsem, že je to čestný člověk, který by nebyl schopen vymýšlet si nějaké pletichy na oklamání soudu.
Tak usuzují i nejdůležitější osoby, blíž či vzdáleněji zapletené do aféry Chagny - rodinní přátelé, jimž jsem předložil všechny své dokumenty a objasnil všechny své vývody. Povzbudili mě co nejušlechtileji a dovolím si zveřejnit o tom několik řádek, které mi poslal generál D.

Pane,
nechtěl bych na Vás příliš naléhat, abyste zveřejnil výsledky svého pátrání. Vzpomínám si dokonale, že několik týdnů před zmizením velké pěvkyně Christiny Daaé a před dramatem, jež zahalilo do smutku celé šlechtické předměstí Saint-Germain, mluvívalo se v baletním foyeru hodné o fantómovi. Tyto řeči, myslím, ustaly až po této aféře, jež zaměstnávala všechny mysli. Je-li vsak možné vysvětlit drama existencí fantómovou - a po tom, co jsem Vás slyšel, myslím, že ano - prosím Vás, pane, vyprávějte nám o fantómovi znovu. Ač se to může zdát zprvu sebetajemnější, jistě to lépe osvětlí temnou událost, v níž chtěli povolní lidé spatřovat smrtelnou roztržku dvou bratří, kteří se celý život zbožňovali...
Věřte opravdu atd.

Se svazkem listin v ruce jsem posléze nanovo prošel rozlehlé panství fantómovo, děsivý monument, z něhož učinil své království, a všechno, co viděly moje oči, všechno, co objevovala moje mysl, obdivuhodně potvrzovalo Peršanovy dokumenty. Úžasný nález pak korunoval mé práce s konečnou platností.
Je ještě v živé paměti, jak naposled kopali v podzemí Opery, aby tam uložili fonografické záznamy, a krumpáč dělníků tam odhalil mrtvolu. Měl jsem nyní najednou důkaz, že to byla mrtvola fantóma Opery! Zmínil jsem se o tom hned za tepla samému správci a je mi nyní lhostejné, když v novinách píší, že tam byla nalezena oběť Komuny. Nešťastníci, kteří byli masakrováni ve sklepích Opery za Komuny, nejsou vůbec pohřbeni v těchto místech; jejich kostry jsou hodně daleko od rozlehlé krypty, kde se hromadily při obléhání všechny zásoby jídla. Šel jsem tudy právě, když jsem hledal ostatky fantóma Opery, které bych . byl nenašel, kdyby čirou náhodou tenkrát neukládali do země záznamy pěveckých hlasů.
K této mrtvole a ke všemu, co z jejího nálezu vyplývá, se však vrátíme později. Nyní považuji za důležité ukončit svou nadmíru důležitou předmluvu poděkováním velice skromným pamětníkům - jako je pan policejní komisař Mifroid (povolaný kdysi po zmizení Christiny Daaé k prvnímu vyšetřování), dále bývalý sekretář pan Rémy, bývalý správce pan Mercier, bývalý režisér pan Gabriel, a zvláště paní baronka de Castelot-Barbezac, která byla tenkrát "malou Meg" (a nečervená se za to), nejkouzelnější hvězdou našeho obdivuhodného baletního sboru, starší dcerou ctihodné nebožky paní Giryové, bývalé uvaděčky do fantómovy lóže. Ti všichni mně v mnohém pomohli a díky jim budu moci se čtenářem znovu prožít do nejmenších podrobností tyto hodiny čisté lásky i hrůzy.^[1]

^[1] Byl bych nevděčný, kdybych zároveň nepoděkoval na prahu této hrůzné a pravdivé historie nynějšímu ředitelství Opery, které tak laskavé umožnilo všechna moje pátrání, a zvláště pak panu Messagerovi; dále také velmi sympatickému správci panu Gabionovi a velmi laskavému architektovi, jemuž je svěřena péče o udržování významné budovy a který mi bez váhání půjčil díla Charlese Garniera, ačkoli si byl tak trochu jist, že mu je nikdy nevrátím. Konečně mi zbývá vyslovit veřejné uznání za šlechetnost mému příteli a bývalému spolupracovníkovi panu J. L. Crozeovi, který mi dovolil čerpat ze své obdivuhodné divadelní knihovny a půjčovat si odtud unikátní svazky, na kterých velmi lpěl.