Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil František Vrba (Odeon, 1970)
• klasické dílo politika a největšího básníka anglického středověku tvoří soubor veršovaných povídek, které jsou rámovány cestou 30 poutníků, vydávajících se k hrobu světce Tomáše Becketta v Canterbury

Povídka abatyše

"Kristovy rány! Vzácný mistře můj,
to bylo něco! Ještě dlouho pluj,
náš mořský vlku!" hostinský náš děl.
"Bůh toho mnicha zatrať do pekel!
Tak pozor, braši, všem se to stát může!
Ten mnich si tropil kašpary jak z muže,
tak ze ženy a vše mu bylo k smíchu.
Líp nezvat je a vystříhat se mnichů!
Však nechme toho; rozhlédnem se teď,
kdo měl by jako příští vyprávět
svou povídku!" A pak řek vychovaně,
jak slušelo by každé jemné panně:
"Jak abatyše naše milostivá
se, s odpuštěním, na můj návrh dívá,
aby teď ona vyprávěla již?
Nechci však nijak být vám na obtíž;
budete ráčit, milostivá paní?"

"Ráda!" A takto začla bez váhání.

"Ó Pane, Pane náš, jak je Tvé jméno
po širém světě známo znamenitě!
Nejenom muži vážnými je ctěno,
nejenom oni slavně velebí Tě,
leč dobrotu Tvou opěvá i dítě;
a dokonce u prsu mateřského
vyznává, Pane, slávu božství Tvého!

Proto jak umím, vyprávím k Tvé chvále
a k chvále té, jež nosila Tě v lůně,
lilie bílé, Panny neustálé,
svou povídku, ač jenom neúplně
oslavím tu, jež na nebeském trůně
je sama ctnost a zřídlo dobrých činů
a blaženství, hned po svém božském Synu.

Panenská Matko, výkvěte všech tvorů,
kři nespálený, žhnoucí za Mojžíše!
Ty, kterou Bůh tak rád měl pro pokoru,
že seslal Ducha z nebeské své výše
a skrze milost, jíž jsi plála tiše,
z moudrosti Otce dal Ti počíti,
přej zdar mým slovům, jež se koří Ti!

Tvou líbeznost, Tvou čistotu, má Paní,
Tvou pokoru, to, jak jsi dobrotivá,
jazyk či pero nevylíčí ani;
vždyť často, Paní, než Tě člověk vzývá,
Ty předejdeš jej, tak jsi milostivá,
a přímluvou svou poskytneš nám světlo,
jež k synu Tvému drahému by vedlo.

Královno sladká, neunesu břímě
té chvály, která patřila by Tobě;
můj um a znalost chabě stojí při mně,
tak jako malé, sotva roční robě,
jež sotva slůvko říci zná v té době,
si připadám, a proto prosím teď,
můj zpěv, co zpívám o Tobě, mi veď!"

V Asii, v jednom městě velikánském,
sídleli židé uprostřed jak hlíst;
sám vládce si je držel z touhy panské,
pro úrok lichvářský a mrzký zisk;
a každý z nich byl pravý antikrist.
A brány toho ghetta ze všech stran
přístupné byly, vždycky dokořán.

Křesťanské školy domek se tam zdvih
na kraji města, skoro u konce,
s hromádkou dětí z rodin křesťanských,
jež učili, jak rok šel po roce,
vší obvyklé v té zemi nauce,
čímž řečeno je: čisti a též pět,
jak učí dítky během útlých let.

A tam byl synek vdovy z okolí,
bylo mu sedm, z kůru zpěváček.
Ten každodenně cestou do školy
před sochou Panny s Ježíškem vždy smek,
a nežli dál šel, na kolena klek,
jak naučen byl ve své víře pravé,
a pomodlil se z hloubi srdce Ave.

Tak ona vdova učila své děcko,
ať s úctou Matky Kristovy si všímá,
a on si dobře pamatoval všecko;
nevinné dítko všechno v paměti má.
Když na to myslím, vzpomínka mě jímá,
jak ve svém mládí svatý Mikuláš
holdoval Kristu, kterýž Pán je náš.

Ten hošík seděl nad svou školní prací
a ve škamně se učil v slabikáři
a poslouchal, jak pějí starší žáci,
jak se jim Alma redemptoris daří;
a jak jen mohl, přitočil se tváří
a psal si slova, učil se je pěti,
až první verš znal celý po paměti.

Latinsky neznal, drahá duše mladá,
a proto, smysl písně nechápaje,
poprosil jednou svého kamaráda,
ať v rodné řeči vysvětlí mu taje
té písně, řekne, k čemu složena je;
chtěl poučení, prosil o výklad,
až před ním v prosbě na kolena pad.

Ten starší druh mu splnil jeho přání:
"Slyšel jsem říkat, že se v této písni
opěvá naše na nebesích Paní,
aby ji člověk pozdravil a byl s ní
co s ochránkyní ve smrtelné tísni.
Víc nevím už, co věci té se týká,
učím se zpěv, chybí mi gramatika."

"Pro Matku Boží tedy vytvořili
ten krásný zpěv!" z úst vyšlo neviňátku.
"To vynaložím veškerou svou píli,
abych jej uměl do vánočních svátků,
a třeba při tom zanedbám svou látku,
a třeba budu jako žito bit,
ten zpěv se pro Ni musím naučit!"

A kamarád ho učil cestou domů
každého dne, až zpěv ten, který znáte,
zpaměti uměl, kurážně to šlo mu;
a vyzpěvoval denně podvakráte
ve shodě s notou slova písně svaté:
jak cestou do školy, tak cestou zpátky;
všecek se upjal k slávě Boží Matky.

Jak už jsem řekla, toto malé dítě
vždy procházelo skrze ona místa,
kde žili židé, pějíc přehlasitě:
"Ó, Panno, Alma redemptoris čistá!"
A líbeznost té drahé Matky Krista
tak jala jej, že cestou bez ustání
svým zpěvem musel chválit naši Paní.

Náš arcisvůdce Satanáš, ten plaz,
jenž v srdcích židů má své hnízdo vosí,
nadmul se zpupně: "Židé, ach, kdo z vás
chce strpět dál, aby to dítě šlo si
a urážlivou píseň zpívalo si,
od které mohou dojít úhony
učení naše, naše zákony?"

Tak snuli židé v tajných pletichách
chlapcovu smrt, a touha zločinná
je vedla k tomu, že byl zjednán vrah.
A když pak hošík, oběť nevinná,
šel kolem skrýše toho zlosyna,
jenž na něj číhal, mordýř divoký
jej podřízl a hodil do stoky.

Ba, do stoky to tílko pohodili,
kam káleli ti zlořečení židé.
Herodův lide, jak jsi potměšilý,
co však tím získáš, zlotřilý ty lide?
Co naplat, vražda na světlo vždy vyjde,
a zvlášť, když boží probuzen je hněv,
o pomstu volá vycezená krev!

Ó umučená dušičko ty čistá,
teď můžeš zpívat, následujíc Pána,
Beránka z nebes, bělostného Krista,
o němž lze čísti u svatého Jana,
v knize, jež byla na Patmu kdys psána,
že před Beránka přijde s novou písní,
koho styk s ženou nikdy nepotřísní.

Celou noc vdova prolévala slzy
pro to své děcko nepřicházející,
až za úsvitu, jak jen mohla brzy,
vyšla je hledat, strachy bledá v líci,
jak ve škole, tak všude na ulici,
až zjistila, že bylo - ó té bědy! -
v židovském městě zřeno naposledy.

Mateřský v srdci poháněl ji cit,
jak beze smyslů zběhala ta místa,
kde její synek mohl by snad být,
ač nemohla si nijak býti jista;
a modlila se k vlídné Matce Krista,
až naše Paní, vidouc její bídu,
jí vnukla jít se zeptat klatých židů.

Prosila, lkala, všady jmenovitě
se ptala židů, kteří bydlili tu,
zda neviděli někde její dítě.
Říkali "Ne!" Leč Ježíš ze soucitu
jí vnukl, aby blízko toho skrytu,
kde do stoky jej vrhli mezi špínu,
se znovu ptala po svém malém synu.

Bože, jenž svědčíš o své velikosti
nevinných ústy, teď dals pokynutí!
Ten jasný smaragd, tato perla ctnosti,
zářící rubín pro svůj konec krutý,
ač ukryt byl a krk měl proříznutý,
své Alma redemptoris jal se pět,
až začalo se všechno kolem chvět.

Křesťané v ghetto seběhli se v davu,
dychtiví spatřit zázrak ten a div.
A profousovi poslali hned zprávu.
Ten přispěchal, ni chvilky neztrativ,
vzdal chválu Kristu, jenž je věčně živ,
i jeho Matce, výkvětu všech lidí,
a potom hned dal pojímat ty židy.

A chlapce, z jehož úst zněl stále zpěv,
vyzdvihl dav a lkal pro jeho zmar
a v klášter nesli toho, jenž svou krev
za oběť prolil v útlém květu jar.
Ve mdlobách matka klesla vedle már,
že stěží lidé, kteří kolem stáli,
tu druhou Ráchel zase pozvedali.

A na mučidla a pak na popravu
vydal ten profous kleté hebrejčíky;
za vraždu dal tak plný průchod právu
a obměkčit se nedal vražedníky.
Zle končí ten, kdo se zlem mívá styky.
A tak je k smrti koňmi uvláčeli
dle zákona, a na hák s jejich těly!

Nevinné tílko spočívalo při mši
na černých márách právě u oltáře
a potom opat a s ním všichni mniši
vykropit rakev vyšli z refektáře.
Když voda svěcená se dotkla tváře,
tu dítko ještě v pršce svatých kapek
zapělo znovu Alma Matce matek.

Tu muž ten svatý, kterým byl ten opat,
jak mniši jsou, či aspoň býti mají,
zaklínat jal se, svatý děs naň dopad:
"Při svaté Boží Trojici tam v ráji,
ty drahé dítě, co tvůj zpěv nám tají?
Jak můžeš zpívat, to mi, prosím, rci,
když v hrdle zřím ti ránu zející?"

"Mám proříznuté hrdlo až k té kosti,"
děl chlapeček, "a dávno, dávno bych
podle té rány měl být na věčnosti,
leč Kristus Pán, jak vyčíst možno z knih,
chce slaven býti v mysli věřících
a uctít svoji Matku; ke cti její
já tady napořád O Alma pěji.

Kristovu Matku, studnu slitování,
jsem ze všech slabých sil měl vždycky rád;
a když mi nadešel čas umírání,
když bolelo to, strach když na mě pad,
mě pobídla tu píseň zazpívat;
a když jsem pěl, jak slyšeli jste sami,
na jazyk vzácnou perlu vložila mi.

A proto musím slavit písní svou
nebeskou Paní, byť bych ležel v hrobě,
dokud tu perlu z úst mi nevyjmou,
jak mi to sama řekla: 'V krátké době,
děťátko moje, vezmu si tě k sobě,
až ti tu perlu vyjmou zase ven;
já budu s tebou, nebuď poděšen!'"

A tu ten opat, onen svatý mnich,
vyňal tu perlu od přesvaté Panny,
a hošík duši vypustil a ztich.
Když opat viděl div ten nevídaný,
na tvář mu skanul příval slzí slaný
a plný pokory hned k zemi kles
a jako spoután ležel, aniž hles.

A všichni mniši klesli na dláždění,
slavíce v slzách zázrak Boží Matky.
Pak povstali a dbali o pohřbení
a uložili svaté pozůstatky
v hrob mramorový, zdobený a hladký;
tam má to něžné tílko svoje lože,
a setkání s ním dopřej nám, ó Bože!

Ty, mladý Hugo z Lincolnu, byls taky
zavražděn židy; zločin ten je známý,
čas od něho je dosud velmi krátký.
Ty za nás pros, ať Bůh má soucit s námi,
co v křehkosti své hříšníci jsme sami,
a velikou svou milost ať nám zmnoží
na počest naší drahé Matky Boží!

AMEN