Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Když Foebus, jak praví staré knihy, sestoupil na zem a usadil se tu, byl nejen největším rybářem, ale i nejlepším střelcem na světě. Zabil hada Pythona, když spal na slunci, a se svým lukem vykonal mnoho jiných udatných činů. Uměl hrát na všechny nástroje a zpíval tak krásně, že sám jeho hlas byl nade všechnu hudbu. Ani Amfion, král Thébský, který svým zpěvem postavil hradby toho města, zdaleka neuměl tak krásně zpívat. Nad to byl Foebus ze všech lidí od začátku světa nejkrásnější. není třeba líčit jeho zjev, stačí říct, že krásou se mu nikdo nevyrovnal a jeho krásu provázela ušlechtilost a vznešenost.
Tento Foebus, koruna všeho rytířstva, držel si dioma v kleci vránu a naučil ji mluvit, jako lidé učí straku. Vrána byla sněhobílá jako labuť a dovedla v řeči každého napodobit. Tak sladce jako ona neuměl zpívat žádný slavík na světě. Foebus pak měl doma ženu, kterou nade vše miloval a ve všem ji činil pomyšlení, až na to, že na ni velice žárlil a stále ji hlídal. Ale co zmůžete proti přírodě? Vezměte ptáka a zavřete ho do klece a krmte ho co nejpečlivěji jídlem a pitím a nejvybranějšími lahůdkami; můžete k němu být sebehodnější a jeho zlatá klec může být sebetřpytivější, přece ten ptáček bude tisíckrát raději živ o housenkách v pustém, studeném lese a z klece bude chtít uletět, tak je mu svoboda milá. Nebo vezměte kočku, krmte ji mlíčkem a masíčkem, ustelte ji na hedvábí, stačí, aby ji při zdi proběhla myš, a kočka zapomene na mlíčko i masíčko, protože na myš má větší chuť. To už je od přírody tak, že dáme často přednost horšímu před lepším.
Tak i Foebova žena, která měla nejlepšího muže na světě, milovala jiného, který se Foebovi nevyrovnal. A když Foebus jednou odešel, poslala pro toho druhého, aby ji navštívil. Bílá vrána je spolu viděla, ale nic neříkala. když se pak Foebus vrátil, vrána zazpívala: "Kuku, kuku, kuku!"
"Co to, vráno, zpíváš?" ptal se Foebus. "Dříve jsi mi těšívala srdce jiným zpěvem."
"Zpívám, jak se patří," řekla vrána. "Foebe, přes všechnu tvou krásu a šlechetnost, přes všechnu tvou hudbu a zpěv tě tvá žena podvádí. Sama jsem to viděla." A vrána mu pověděla, co se za jeho nepřítomnosti událo. Foebovi pukalo srdce. Napjal luk, přiložil k němu šíp a v hněvu svou ženu zabil. Potom z žalu rozbil harfu i loutnu, citeru a psaltýř a pak promluvil k vráně.
"Zrádkyně s jazykem škorpiona! To tys mě přivedla do neštěstí! Že já ubožák jsem se narodil! Proč já ubožák nemohu umřít! Má drahá ženo, teď tu ležíš mrtvá, bez barvy v tváři, a já bych přísahal, že jsi byla bez viny! Ta ruka ukvapená, co tě srazila! To šílenství, ten bezhlavý vztek, který tě, nevinnou, zabil! Ať se každý střeží unáhlenosti, ať bez svědectví ničemu nedává víru. Běda mi, chce se mi zármutkem umřít." Pak řekl vráně: "Proradný tvore, za tu lež tě potrestám! Ty, která jsi zpívala jako slavík, ztratíš svůj zpěv i to bílé peří; už nikdy nepromluvíš lidskou řečí; navěky budeš černá ty i tvoje potomstvo; už nikdy nevydáš sladký hlas, ale budeš krákat v nepohodě a dešti, protože pro tebe umřela moje žena."
Potom vytrhal vráně bílé peří a nechal ji černou a vzal ji zpěv i řeč; a vyhodil ji z domu čertům napospas. Proto jsou všechny vrány černé.
Panstvo, vezměte si z toho příklad a zapamatujte si má slova: nikomu nikdy neříkejte, co víte o jeho ženě, sice vás bude k smrti nenávidět. Nejsem tak moudrý jako Šalamoun, který lidi nabádal, aby si dali pozor na jazyk, ale takovéto poučení jsem dostal od své matky:
"Pamatuj na vránu, můj synu. Drž jazyk za zuby a udržíš si i přátelé. Bůh nám jazyk ohradil za zuby a rty, abychom se rozmysleli, než promluvíme. Čím méně se řekne, tím lépe.
Z velkého mluvení vzejde velká škoda. Kdo jednou promluvil nevhod, nemůže vzít svá slova zpátky: co se řeklo, nemůže se odříct. Proto, synu, nedělej zbytečné řeči, ať lživé, nebo pravdivé."
S pánem i chudákem, večer i po ránu
drž jazyk za zuby a mysli na vránu.