Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• dramatická báseň z roku 1817, ve které George Gordon Byron obměňuje klasický faustovský motiv, je jedním z vrcholných děl anglického romantismu

Příteli
Antonínu Klášterskému

Víc věcí na nebi jest, na zemi,
než vaše školská moudrost sní, Horatio.
- HAMLET

DRAMATIS PERSONAE

Manfréd
Lovec kamzíků
Opat ze Sv. Mauritia
Manuel
Herman

Alpská víla
Ariman
Nemesis
Sudičky
Duchové

Scéna dramatu jest na vyšších Alpách, částečně v zámku Manfrédově, částečně na horách.

JEDNÁNÍ PRVÉ

SCÉNA PRVNÍ

Gotická galerie. Půlnoc.
Manfréd sám.

Manfréd

Je nutno lampu naplnit, však přes to
dél nebude plát, než já musím bdít;
můj spánek - spím-li - není pravý spánek,
leč stále je to rytí myšlenek,
kterému odolati nemohu.
V mém srdci vládne bdění ustavičné,
zrak zavře se jen, by v hloub dále zřel,
a přece žiju, nesa na sobě
živoucích lidí postavu i tvář.
Jen žal prý má být mistrem moudrého;
poznání trud jest; ten, kdo nejvíc ví,
ten cítí nejhlouběji děsnou pravdu:
strom Vědění Života není stromem.
Já filosofii a vědu všecku
i zřídla divů i moudrosti světa
jsem probádal - já cítím sílu v duchu.
že moh' bych tyto jemu podmanit. -
Co zmohlo to? Já dělal dobro lidem,
též mnohé dobro našel u lidí.
Co zmohlo to? Já mnohého měl soka,
z nich žádný vítěz, mnohý dříve pad. -
Co zmohlo to? Zlo, dobro, život, síla
a vášeň, jež jsem viděl u jiných,
mně byly, písku žhoucímu co déšť -
od oné bezejmenné hodiny!
Nic nezleká mne, cítím kletbu jen,
já neznám bázně, ani vzrušení,
ni přání, slasti, ani naděje
po něčem ještě vůbec na zemi. -
Teď ku dílu! -

Vy moci tajemné!
Vesmíru bezmezného duchové,
jež ve tmách hledal jsem i ve světle, -
vy, kteří kolem objímáte zem,
bydlící v živlu jemnějším na vrších
hor nedostupných v dálce sídlící,
ve tíši moře, v země propastech -
já silou psané kletby, nad vámi,
jež sílu dává mi, vás zaklínám!

(Pauza.)

Teď zjevte se! - Však nejdou. Hlasem toho,
jenž První z vás jest, v tomto znamení,
před nímž se chvíte - při nároku toho,
jenž smrti prost - sem pojďte! Zjevte se!

(Pauza.)

Zda tomu tak? Duchové země, vzduchu,
tak nebudete se mi vysmívat.
Při moci, která ještě mocnější,
při kletbě, dceři zatracené hvězdy,
jež ohnivá, tříšť zpustlého jsouc světa,
jak peklo prostorem se potácí, -
při kletbě, jež lpí těžce na mé duši,
při myšlence, jež ve mně, kol mne jest,
vás zaklínám, chci tomu: - Zjevte se!

(V tmavém konci galerie objeví se hvězda; zůstane státi a jest slyšet zpívající hlas.)

První duch

Smrtelníku! Kletby děs
z domu oblak výš mne vznes',
který z šera vystavěn,
v letní vzduch plá pozlacen,
azurem a purpurem
smíšen jenž na štítu mém,
nepolekán hrozbou tvojí
sjel jsem v hvězdných svitu roji
kletby tvojí poslušen,
přání své teď vyslov jen!

Hlas druhého ducha

Je Mont Blanc horských obrů králem;
od věku na čele měl
na trůně skalném v oblačném hávu
vínek, jenž sněhem se stkvěl.
Kol boků nes' jako pás les,
lavinu v pěsti měl zlou, -
když padnout' měl chtíč, hřmící ten míč
vůlí jsem zadržel svou.
Bez klidu ledovec v pouti své
se šine den co den,
já jsem to, jenž jej k pouti zve
a mnou jest zadržen.
Jsem duchem těchto oblastí,
svah Alp můj na pokyn
se zřítí až v dno propastí, -
co na mně chceš - ty, stín?

Hlas třetího ducha

Ve modrého moře hloubi,
tam, kde vlna nehne se,
cizincem kde vítr bývá,
mořský had jen smekne se,
škeblemi kde mořská žínka
proplétá si zlatý vlas,
jako hromy na povrchu
kletby tvé mne projel hlas.
Temné echo kletby tvojí
padlo v korálů mých šeř,
nuže, duchu Oceanu
s přáním svým se svěř!

Čtvrtý duch

Kde zemětřesení dřímá
na loži plamenném,
kde jezera vrou smoly
kypící v dýmu svém,
kde kořeny And v sluje
se větví hluboko,
tak jako vrcholky jejich
ční v nebe vysoko,
jsem opustil svou skrýši,
sluch můj ti přán,
jsem podmaněn tvou kletbou,
tvá vůle můj pán!

Pátý duch

Já jezdec na oři větru jel,
štval bouř jsem v divé hře,
a vichřice, na které jsem hřměl,
ta blesků teplem vře.
K tobě až sem přes moře, zem
já v bouři jsem se hnal,
loď zřel můj zrak, však bude vrak
dřív ještě, než den vzplál.

Šestý duch

Jen ve stínech a v noci je můj byt,
proč světlem kletby tvé mám týrán být?

Sedmý duch

Na hvězdě, do níž los tvůj pad',
než země vznikla, dřív jsem vlád,
to svěží byl a krásný svět,
z všech, jichž zde kolem slunce let,
byl pravidelný jeho běh,
v prostoru nejkrasší z hvězd všech;
tu přišel čas - a z požárů
se kotoučem stal bez tvaru,
kometa bludná, žárů vír,
míč kletby, hrůzy pro vesmír,
svou silou valící se v šer
bez dráhy své a beze sfér
zářící zjev až příšerný,
netvor v stan nebes nádherný!
A ty tou hvězdou ovládán,
červ, jemuž ve službu jsem vzdán,
hnán vydluženou mocí jen,
jíž kdys mi budeš podroben,
svůj na mžik nucen zkrotit vzdor,
sestoupit v slabších duchů sbor,
co s tvorem jak ty mluvit mám,
co, prachu, chceš, to zjev mi sám!

Sedm duchů

Zem, moře, vzduch, noc, hory, vichr, hvězda tvá
se kloní tobě, dítě prachu, teď!
Sbor duchů jich tě pánem nazývá,
co chceš, ó smrtelníku, odpověď!

Manfréd

Chci zapomnění!

První duch

Zač? - A v čem? - A proč?

Manfréd

Jen toho, co jest ve mně! - Čtěte tam!
vy znáte to a mně to nelze říci!

Duch

Jen co zvem svojím, můžeme ti dát;
chtěj trůny, poddané, moc na zemi,
část, celek, vyžádej si záruku,
jež ony živly, jejichž pány jsme,
můž přinutiti a pak vše i každé
má býti tvým.

Manfréd

Chci zapomnění sebe!
Což nelze vynutit od temných říší,
jež rozdáváte štědře tak - co chci?

Duch

To není v naší bytosti, ni moci;
však - můžeš umřít.

Manfréd

A smrt mi to dá?

Duch

Jsme nesmrtelní, nelze zapomínat,
jsme věční a minulost s budoucností
je přítomnost nám. Postačí ti to?

Manfréd

To pro mne škleb. - Moc, jež vás zaklínala,
vás vydala mně. Nač vzdor, otroci?
Ten duch, ta duše, jiskra Promethea,
ten blesk bytosti mé tak jasný jest,
vše proniká, v dál působí jak váš,
vám neustoupí, třeba sevřen v prach.
Tož mluvte, nebo ciťte, co já jsem!

Duch

Zas tu, jak dřív ti dáme odpověď -
v tvém vlastním leží slovu.

Manfréd

Jak to díš?

Duch

Tvá bytost je-li, jak's děl, jako naše,
měj toto odpovědí: to, co člověk
zve smrtí, podstatě je naší cizí.

Manfréd

Tak z vašich říší darmo jsem vás volal?
Vám nelze pomoci neb nechcete?

Duch

Co máme, dáme, tvým to jesti, mluv!
Než pošleš pryč nás, rozmysli se, žádej
moc, panství, sílu nebo dlouhý věk.

Manfréd

Buď klet! - Co pomůže mi dlouhý věk,
až příliš dlouhý byl. - Pryč! Zmizte již!

Duch

Stůj, - chcem' být rádi tobě po vůli;
jen rozvaž! Není v moci naší dar,
jenž bezcenný by nebyl očím tvým?

Manfréd

Ne, nic! - Však stůj! - Na malý okamžik
rád tváří v tvář vám hledím, hovor váš
já slyším jako sladkobolné zvuky,
jak hudbu na vodách a tiše zřím
před sebou jasnou, velkou hvězdu státi.
Dál nic však, zjevte se mi, tak jak jste,
jeden neb všichni v tvaru obvyklém.

Duch

Jen živel jediným je tvarem naším,
kterého duší jsme i bytostí,
však sám si vol, jak zjeviti se máme.

Manfréd

Já volby nemám. Pro mne na zemi
nic není krásné, ani hnusné. Nechte,
ať první z vás si tvářnost vyvolí,
již za nejlepší má. - Ať přijde!

(Sedmý duch se zjeví v tvaru krásné ženy.)

Duch

Viz!

Manfréd

Ó Bože! - Tak-li tomu - nejsi-li
jen přelud neb výsměšné mámení,
moh' bych být šťasten! - Ať tě uchopím -
Chcem' znova...

(Duch zmizí.)

Teď mé srdce zdrceno!

(Manfréd klesne bez paměti.)

Hlas
(zpívá toto zaklínání:)

Na vlnách když měsíc dlí,
meteor když na hrobech,
v trávě světlušky lesk mdlý,
bludičky svit v močálech;
v pád když hvězdy nebem pílí,
nářky sovy z dálky kvílí,
na hor svahu lupen když
sotva hne se v noční tiš,
duše má tě přepadni,
čar můj tiše zavládni!

Nech dlíš v spánku hlubokém,
nemá duch tvůj spáti v něm,
stíny jsou, jež nevyblednou,
dumy, jež se nepozvednou,
moc, jež neznámá ti jest,
bude stát vždy u tvých cest.
Jak v šat hrobu zahalen,
jako mrakem opředen,
tak ty musíš věčně stát
pod tím kouzlem napořád!

Ať mne třeba nevidíš,
zrak tvůj pocítí mou blíž,
věc, již nelze okem zřít,
byla, musí s tebou být.
A když jednou v tajném děse
obličej tvůj ohlédne se,
s hrůzy záchvěvem, kam jdeš,
vlastní stín jen nalezneš,
ucítíš v svém srdci žal,
jejž krýt musíš vždy a dál.

Kouzelný zpěv kouzel hrou
pokřtily tě kletbou zlou,
vzduchu jakýs duch vrh' v skok
zrádnou smyčku na tvůj bok;
ve větru vlá jakýs sten,
jímž tvůj ples jest zapuzen,
darmo žádáš od noci
tichý klid a pomoci,
a když vzplá den, budeš lkát,
by šlo slunce na západ.

Z tvých zrádných slzí mok jsem slil,
jenž člověka by usmrtil,
krev černou z tvého srdce sál,
kde její černý pramen spal,
z tvých úsměvů jsem hady schytal,
jichž kotouč se tam zrádně splítal,
z tvých retů vnad jsem čerpal jed,
jež nejsilnější ze všech běd,
a z jedů, jež jsem poznal, všech,
byl nejhorší tvých na ústech.

Při úsměvů tvých podvodech,
při lží tvých děsných propastech,
při oku, ctnost jež umí lhát,
při duše pokrytství, jež chlad,
při výši tvého umění,
jak lidské měl bys cítění,
při plesu z cizí ruky tajném,
při bratrství, které máš s Kainem,
tě přinutím, v tvou křičím hruď:
Svým vlastním peklem sám ty buď!

Na skráň tvou liju číš z své ruky,
jež zatratí tě v tyto muky:
Nesmíš spáti, nesmíš mřít,
to má dědictvím tvým být.
Smrt má vždy se blízko zdát,
máš ji ždát a vždy se bát,
síla kouzla začíná již,
tichý svor tě opíná již,
do srdce, mozku se ti vtírej
hlas kletby této: - Schni a zmírej!

Čtenářský deník	-	Childe-Haroldova pouť, Childe-Haroldova pouť (2), Childe-Haroldova pouť (3)
	-	Manfréd
	-	Vězeň chillonský

Čítanka	-	Buď s Bohem!
	-	Childe-Haroldova pouť
	-	Kain
	-	Karneval
	-	Manfréd
	-	Má duše temná je
	-	Nápis na lebku na pohár upravenou
	-	Prometheus
	-	Svému synu
	-	Tma