Menu
Orwell George (*25.06.1903 - †21.01.1950)
1984 (2)
- ukázka
"Porazili jsme tě, Winstone. Zlomili jsme tě. Viděl jsi své tělo. Tvoje vědomí je ve stejném stavu. Myslím, že v tobě nezůstalo příliš hrdosti. Kopali tě, bičovali, uráželi, řval jsi bolestí, válel ses po zemi ve vlastní krvi a ve svých zvratcích. škemral jsi o milosrdenství, zradil jsi všechny a všechno. Můžeš si představit ponížení, kterého se ti ještě nedostalo?"
Winston přestal plakat, ale slzy mu ještě kanuly z očí. Vzhlédl k O'Brienovi.
"Julii jsem nezradil," řekl.
O'Brien se na něj zamyšleně podíval. "Ne," řekl, "ne, to je pravda. Julii jsi nezradil."
Winstonovi zaplavila srdce zvláštní úcta k O'Brienovi, kterou zřejmě nic nedokázalo zničit. Jak je inteligentní, pomyslel si, jak je inteligentní! O'Brienovi nikdy neušlo, co se mu říká. Každý jiný by okamžitě odvětil, že Winston Julii zradil. Neboť - bylo ještě něco, co z něho mučením nevypáčili? řekl jim všechno, co o ní věděl, o jejích zvycích, o jejím charakteru, o jejím minulém životě; přiznal až do nejtriviálnějších detailů všechno, co se odehrávalo na jejich schůzkách, všechno, co řekl on jí a ona jemu, mluvil o tom, co si koupili na černém trhu, o jejich cizoložství, o jejich naivním spiknutí proti Straně - všechno. A přesto, v tom smyslu, jak on to slovo chápal, ji nezradil. Nepřestal ji milovat, jeho city k ní zůstaly nezměněné. O'Brien pochopil bez dalšího vysvětlování, jak to myslí.
"Pověz mi," zeptal se, "jak brzy mě zastřelí?"
"Může to trvat dlouho," řekl O'Brien. "Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme."
***
"Jednou ses mě ptal," řekl O'Brien, "co je v Místnosti 101. Řekl jsem ti, že odpověď už znáš. Zná ji každý. To, co je v Místnosti 101, je nejhorší na světě."
Dveře se opět otevřely. Vešel dozorce. Nesl cosi drátěného, jakousi krabici nebo košík. Položil to na vzdálenější stůl. O'Brien překážel Winstonovi ve výhledu, takže nemohl rozeznat, co to je.
"Nejhorší věci na světě," řekl O'Brien, "jsou různé, jak pro koho. Může to být pohřbení zaživa, nebo smrt upálením nebo utopením, nebo naražením na kůl, nebo padesát jiných způsobů smrti. Pro někoho je to nějaká triviální záležitost. Dokonce ani ne osudná."
Ustoupil trochu stranou, aby Winston lépe viděl na věc na stole. Byla to podlouhlá drátěná klec a na víku měla držadla, za která se dala nosit. Na přední straně bylo připevněno cosi, co vypadalo jako šermířská maska, vypouklou stranou obrácená dovnitř. Přestože stála asi tři až čtyři metry od Winstona, viděl, že klec je rozdělená po délce na dvě oddělení a v každém je jakési zvíře. Byly to krysy.
"V tvém případě," řekl O'Brien, "jsou náhodou nejhorší věci na světě krysy."
Winstonem projelo výstražné chvění, jakýsi strach, ani nevěděl z čeho, hned jak tu klec poprvé zahlédl. Teď mu však najednou svitlo, jaký význam má ta vypuklina vpředu, připomínající masku. Měl pocit, že najednou má místo útrob vodu.
"To nemůžeš!" vykřikl přeskakujícím hlasem. "To bys neudělal, to ne! To není možné!"
"Vzpomínáš si," zeptal se O'Brien, "na hrůzu, která tě přepadávala ve snu? Před tebou byla černá stěna a v uších ti zněl řev. Za tou stěnou bylo cosi příšerného. Tys věděl, že víš, co to je, ale neodvážil ses to vytáhnout na světlo. Za tou stěnou byly krysy."
"O'Briene!" řekl Winston a pokoušel se ovládnout svůj hlas. "Víš přece, že tohle není nutné. Co po mně chceš?"
O'Brien mu nedal přímou odpověď. Promluvil svým kantorským způsobem, afektovaně, jak to někdy dělával. Zamyšleně hleděl do dálky, jako by promlouval k posluchačstvu někde za Winstonovými zády.
"Bolest o sobě," řekl "někdy nestačí. Stává se, že člověk bolest vydrží, někdy až do okamžiku smrti. Ale pro každého existuje něco, co vydržet nemůže - co si ani nedokáže představit. Odvaha a zbabělost s tím nemají nic společného. Když padáš z výšky, není zbabělost zhluboka se nadechnout. To je pouhý pud, který se nedá zničit. Stejně je to i s krysami. Pro tebe jsou nesnesitelné. Představují tlak, kterému nemůžeš odolat, i kdybys chtěl. Uděláš, co se od tebe žádá."
"Ale co to je, co je to? Jak to mohu udělat, když nevím, co to je?"
O'Brien vzal klec a přenesl ji k bližšímu stolu. Opatrně ji položil na zelené sukno. Winston slyšel, jak mu v uších hučí krev. Měl pocit, že je naprosto sám. Uprostřed velké pusté pláně, ploché pouště vysušené slunkem, přes kterou k němu doléhaly zvuky z ohromných vzdáleností. A přece nestála klec s krysami ani dva metry od něj. Krysy byly obrovské. Asi ve věku, kdy krysí čenich dorůstá do výrazu tupé zuřivosti a srst dostane hnědou barvu místo šedé.
"Krysa," řekl O'Brien, stále oslovuje neviditelné posluchačstvo, "ačkoli hlodavec, je masožravá. To přece víš. Určitě jsi slyšel, co se stává v chudých čtvrtích našeho města. V některých ulicích se žena neodváží nechat dítě samotné v domě ani na pět minut. Krysy by ho zcela jistě napadly. Za malou chvíli ho ohlodají až na kost. Napadají také nemocné a umírající. Mají úžasnou schopnost poznat, kdy je lidská bytost bezmocná."
Z klece se ozvalo divoké zakňučení. Winstonovi připadalo, že sem dolehlo odněkud z dálky. Krysy bojovaly, snažily se dostat k sobě přes přepážku. Uslyšel také hluboké, zoufalé zaúpění. To, jak se mu zdálo, přicházelo taky odkudsi mimo něj. O'Brien zvedl klec a něco na ní stiskl. Cosi ostře cvaklo. Winston udělal šílený pokus trhnutím se uvolnit ze židle. Bylo to beznadějné; celé tělo i hlavu měl tak připoutány, že se ani nepohnul. O'Brien přistrčil klec blíž. Byla necelý metr od Winstonovy tváře.
"Stiskl jsem první páku," řekl O'Brien. "Chápeš, jak je klec konstruovaná. Maska ti přilne k hlavě tak, že nezůstane žádná mezera. Když stlačím druhou páku, dvířka klece se vysunou vzhůru. Vyhladovělá zvířata vyletí jako střely. Viděl jsi někdy krysu vyskočit do vzduchu? Skočí ti do obličeje a rovnou se do něj zakousnou. Někdy napadnou nejdřív oči. Jindy se prokoušou tvářemi a sežerou jazyk."
Klec se přibližovala. Winston slyšel skřeky, které přicházely ze vzduchu nad jeho hlavou. Ale zuřivě se bránil panice. Jedinou nadějí bylo přemýšlet - přemýšlet, i když zbýval jen zlomek vteřiny. Najednou ho do nosu udeřil odporný zatuchlý pach zvířat. Pocítil prudkou křeč nevolnosti a téměř ztratil vědomí. Všechno zčernalo. Na okamžik se změnil v šíleně řvoucí zvíře. A přece vyšel z té černoty s nápadem. Existuje jediný způsob, jak se zachránit. Musí vsunout jiného člověka, tělo jiné lidské bytosti mezi sebe a krysy. Okrouhlá maska byla teď tak velká, že nic kromě ní neviděl. Drátěná dvířka byla vzdálená několik centimetrů od jeho tváře. Krysy věděly, co přijde. Jedna skákala nahoru a dolů, druhá, olezlý stařešina stok, se opírala růžovými tlapkami o mříže a prudce čenichala. Winston viděl její vousy a žluté zuby. Znovu se ho zmocnila temná panika. Byl slepý, bezmocný, bez myšlenek.
"To býval obvyklý trest v Číně v době císařství," řekl O'Brien poučně, jak měl ve zvyku.
Maska mu dolehla na obličej. Pletivo se dotklo tváře. A vtom - ne, to nebyla úleva, jenom naděje, nepatrný zlomek naděje. Příliš pozdě, možná je už příliš pozdě. Najednou však pochopil, že na celém světě je jen jediný člověk, jediné tělo, které by mohl vrhnout mezi sebe a ty krysy. A šíleně se rozeřval, znova a znova.
"Udělejte to s Julií! Udělejte to s Julií! Ne se mnou! S Julií! Je mi jedno, co s ní uděláte. Roztrhejte jí obličej, roztrhejte ji až na kost. Ne mě! Julii! Mě ne!"
Padal dozadu, do obrovské hloubky, pryč od krys. Ještě byl stále připoután k židli, ale propadl podlahou, stěnami budovy, zemí, oceány, atmosférou, do dalekého vesmíru, do mezihvězdných propastí - padal stále dál, dál, dál od těch krys. Už byl vzdálen celé světelné roky, ale O'Brien ještě stále stál po jeho boku. Stále ještě cítil studený dotek pletiva na své tváři. Ale v temnotě, která ho obklopovala, uslyšel kovové cvaknutí a věděl, že se dvířka klece s cvaknutím zavřela.
Zdroj: jasme, 21.03.2006
Související odkazy
Čítanka | - | 1984, 1984 (2) |
- | Farma zvířat, Farma zvířat (2) |
Diskuse k úryvku
George Orwell - 1984 (2)
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
Lexikální Ludvík XVI můj přítel herbář claudius moře nestvůr Blaník eduard bass Mácha tohle se stát nemělo princ mash Narcis a Goldmund osada lucifer homo o zvířatech nohy z jílu letn kanibalové vzpomínky z dětství Hruška koník Karl May můj budoucí život E.A.Poe mailer nerudou Radar matka kuráž
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 706 318 416
Odezva: 0.12 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí