Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (str. 240-243 a 246-249)
• díl v sérii: 3 (předchozí: Střet králů; následuje: Hostina pro vrány)
• přeložila Hana Březáková
• vydalo nakladatelství Talpress v Praze roku 2011

ARYA

Deště přicházely a odcházely, ale obloha byla spíš šedivá než modrá a všechny vodní toky byly rozvodněné. Ráno třetího dne si Arya všimla, že mech roste převážně na špatné straně stromů. "Jedeme nesprávným směrem," upozornila Gendryho, když jeli kolem obzvlášť mechem porostlého jilmu. "Jedeme na jih. Vidíš, jak roste mech na kmeni?"
Odhrnul si husté černé vlasy z očí a řekl: "Jedeme po cestě, to je všechno. Tenhle úsek prostě vede jižním směrem."
Jenže my jedeme na jih už celý den, chtěla mu říct. A včera taky, když jsme jeli podél koryta té říčky. "Myslím, že jsme se ztratili," řekla tichým hlasem. "Neměli jsme odjíždět od řeky. Stačilo, abychom jeli pořád dál podél jejího břehu."
"Řeka se všelijak stáčí a klikatí," namítl Gendry. "Vsadil bych se, že tahle cesta je mnohem kratší. Nějaká tajná psanecká stezka. Citroš, Tom a ostatní tu žijí už celé roky."
To byla pravda. Arya se kousla do rtu. "Jenže ten mech..."
"Z toho ustavičného deště nám za chvilku poroste mech i z uší," posteskl si Gendry.
"Když už, tak jen z našeho jižního ucha," prohlásila Arya umíněně. Nemělo smysl snažit se přesvědčit Býka o něčem. Přesto to byl jediný skutečný přítel, který jí zbýval, když je teď Horký koláč opustil.
"Šarna říká, že mě tady potřebuje, abych pekl chléb," řekl jí v den, kdy odjížděli, "Kromě toho, mám už po krk toho deště, opruzenin od sedla a ustavičného strachovaní. Tady je dobré pivo, králíci k snědku - a chléb bude lepši, když ho začnu péct já. Však uvidíš, až se sem někdy vrátíš. Vrátíš se sem, viď? Až válka skončí?" Pak si uvědomil, koho má před sebou, a s rudými tvářemi spěšně dodal: "Moje paní."
Arya nevěděla, jestli válka vůbec někdy skončí, ale přikývla. "Moc mě mrzí. že jsem tě tenkrát uhodila," řekla. Horký koláč byl hloupý a zbabělý kluk, jenže s ní byl celou cestu z Králova přístaviště a ona si na něho zvykla. "Rozbila jsem ti nos."
"Rozbilas ho i Citrošovi." Horký koláč se zakřenil. "To se mi líbilo."
"Citrošovi určitě ne," řekla Arya zachmuřeně. Pak už bylo načase jít. Když se Horký koláč zeptal, zda by mohl políbit milostpaní ruku, šťouchla ho do ramene. "Neříkej mi tak. Ty jsi Horký koláč a já jsem Arry."
"Tady už nejsem Horký koláč. Šarna ml říká prostě Chlapče. Stejně jako volá na toho druhého kluka. Asi to bude pěkný zmatek."
Postrádala ho víc, než si myslela, ale Harwin jí to alespoň zčásti vynahrazoval. Pověděla mu o jeho otci Hullenovi, kterého našla umírajícího ve stájích v Rudé baště v den, kdy uprchla z hradu. "Vždycky tvrdli, že umře ve stáji," řekl Harwin, "ale všichni jsme si mysleli, že ho připraví o život nějaký špatně naložený hřebec, ne smečka lvů." Arya mu pověděla taky o Yorenovi a jejich útěku z Králova přístaviště a vylíčila mu hodně z toho, co se stalo od té doby, třebaže vynechala část o štolbovi, kterého probodla Jehlou, i o strážném, jemuž podřízla krk pří útěku z Harrenova. Říct to Harwinovi by bylo skoro totéž, jako kdyby to řekla svému otci, a existují určité věci, se kterými se nesvěřujeme.
Ani nemluvila o Jaqenu H'gharovi a třech smrtích, které jí dlužil a splatil. Železnou minci, co jí dal, nosila zastrčenou pod opaskem, ale někdy za noci ji vyndala a vzpomněla si, jak se jeho tvář rozpouštěla a měnila, když si po ní přejel dlaní. "Valar morghulis," říkávala tiše. "Ser Gregor, Dunsen, Polliver, Sladký Raff. Lechtač a Ohař. Ser Ilyn, ser Meryn, královna Cersei, král Joffrey."
Harwin jí řekl, že z dvaceti zimohradských mužů, které její otec poslal na západ s Berikem Dondarrionem, jich zůstalo jen šest a byli teď rozptýleni daleko od sebe. "Byla to past, moje paní. Lord Tywin poslal svého Horu za Červený bodec s ohněm a mečem v naději, že tím přiláká pozornost tvého lorda otce. Domníval se, že lord Eddard se vydá na západ osobně, aby si to s Gregorem Cleganem vyřídil. Kdyby to udělal, zabili by ho nebo vzali do zajetí a vyměnili za Skřeta, který byl tehdy zajatcem tvé paní matky. Králokat však o plánu lorda Tywina nevěděl, a když se doslechl, že jeho bratr padl do zajetí, napadl tvého otce v uličkách Králova přístaviště."
"Vzpomínám si na to," řekla Arya. "Zabil Joryho." Jory se na ni vždycky usmíval, když jí zrovna neříkal, aby se nepletla pod nohy.
"Zabil Joryho," přitakal Harwin, "a tvůj otec si zlomil nohu, když na něj spadl jeho kůň. Proto se lord Eddard nemohl vydat na západ osobně. Poslal tam místo sebe lorda Berika, s dvaceti jeho muži a dvaceti ze Zimohradu, mě mezi nimi. Kromě nás tam byli ještě další. Thoros a ser Raymun Darry a jeho muži, ser Gladden Wylde a lord jménem Lothar Mallery. Jenže Gregor na nás čekal u Šaškova brodu, s muži ukrytými na obou březích. Když jsme přejížděli řeku, zaútočili na nás zepředu i zezadu.
Viděl jsem, jak Hora zabil Raymuna Darryho jediným výpadem tak strašlivým, že jím usekl Darrymu ruku v lokti a zároveň zabil koně pod ním. Gladden Wylde tam zemřel s ním, a lorda Malloryho přejeli a utopili. Byli jsme obklíčeni lvy ze všech stran a já si myslel, že jsem odsouzený k záhubě spolu s ostatními, jenže Alyn vydal příkazy a obnovil pořádek v našich řadách a ti, co byli stále na koních, se shlukli kolem Thorose a prosekali nám cestu ven. Toho rána nás bylo dvě stě. Do večera nás nezbylo víc než čtyřicet a lord Berik byl vážně zraněn. Thoros mu v noci vytáhl z hrudníku stopu dlouhý kus kopí a naléval vařící víno do rány, kterou v něm zanechalo.
Každý si byl jistý, že jeho lordstvo bude do rozednění mrtvé, ale Thoros se s ním modlil celou noc u ohně, a když přišlo ráno, lord Berik byl stále naživu, a silnější než předtím. Čtrnáct dní trvalo, než dokázal nasednout na koně, ale jeho odvaha nám dodávala sílu. Řekl, že naše válka u Šaškova brodu neskončila, ale naopak tam začala, a že každý z našich mužů, který tam padl, bude desetinásobně pomstěn.
Do té doby se boj převalil kolem nás. Horovi muži byli pouze předvojem armády lorda Tywina. Přešla Červený bodec a vtáhla do říčních krajin, kde pálila a drancovala všechno, co měla v cestě. Nás bylo tak málo, že jediné, co jsme mohli dělat, bylo obtěžovat jejich zadní voj, ale řekli jsme si mezi sebou, že se připojíme ke králi Robertovi, až vytáhne na západ, aby rozdrtil povstání lorda Tywina. Pak jsme se ale doslechli, že je Robert mrtvý a lord Eddard taky a že na Železný trůn nastoupil ten fakan královny Cersei.
To obrátilo celý svět na hlavu. Byli jsme vysláni na cestu pobočníkem krále, abychom se vypořádali s psanci, ale teď se stali psanci z nás a královým pobočníkem byl lord Tywin. Někteří z nás se tehdy chtěli vzdát, ale lord Berik o tom nechtěl ani slyšet. Řekl, že jsme stále královi muži a že lvi zabíjejí královy lidi. Když nemůžeme bojovat za Roberta, budeme bojovat za ně, dokud nepadneme do posledního muže. A to jsme učinili, ale když jsme bojovali, začalo se dít něco zvláštního. Za každého muže, kterého jsme ztratili, se objevili dva další, aby zaujali jeho místo. Pár jich bylo rytíři nebo panoši, urozeného původu, ale většinou to byli prostí lidé - nádeníci, sumáři a hostinští, sluhové a ševel, dokonce i dva septoni. Muži všemožných řemesel i původu, a také ženy, děti, psi..."
"Psi?" podivila se Arya.
"Ba." Harwin se usmál. "Jeden z našich hochů má toho nejzlejšího psa, jakého jsi kdy viděla."
"Já bych taky chtěla mít pořádně zlého psa," řekla Arya roztouženě. "Psa, co by zabíjel lvy." Kdysi mela svého zlovlka, Nymeriu, jenže po něm házela kameny, dokud neutekl, aby královně zabránila zabít ho. Dokázal by zlovlk zabít lva? říkala si.
Toho odpoledne opět pršelo a pak ještě dlouho do večera. Psanci měli naštěstí všude tajné přátele, proto nemuseli tábořit venku pod širým nebem nebo hledat úkryt pod nějakou děravou střechou, tak jak to často dělala s Horkým koláčem a Gendrym.

***

"Ách, netvař se tak ublíženě, dítě," řekl Tom Sedmistruna. "Nikdo ti nezkřiví ani vlásek na hlavě, na to ti dávám svoje slovo."
"Slovo lháře."
"Nikdo ti nelhal," namítl Citroš. "Nic jsme ti neslíbili. Nám nepřísluší, abychom rozhodovali, co se s tebou stane."
Citroš ale nebyl jejich velitelem o nic víc než Tom; byl jím Tyrošan jménem Zelenovous. Arya se k němu otočila. "Odvez mě do Řekotočí a dostaneš odměnu," řekla mu se zoufalstvím v hlase.
"Maličká," odpověděl Zelenovous, "obyčejnou veverku si sedlák možná stáhne z kůže, dá do hrnce a uvaří si z ní polévku, ale když najde na stromě zlatou veverku, odveze ji ke svému pánovi nebo alespoň bude chtít udělat to."
"Já nejsem žádná veverka," rozčilovala se Arya.
"Ale jsi," Zelenovous se zasmál. "Malá zlatá veverka, která teď jede navštívit bleskurychlého lorda, ať už si to přeje či ne. On rozhodne, co s tebou udělá. Vsadil bych se, že tě pošle zpátky k tvojí paní matce, tak jak si to přeješ."
Tom Sedmistruna přikývl. "Ba, takový je lord Berik. Přesně tak rozhodne a moc bych se divil, kdyby to neudělal."
Lord Berik Dondarrion. Arya si vzpomínala, co o něm slýchala v Harrenově, jak od lannisterských, tak od Krvavých drancířů. Lord Berik byl postrachem lesa. Lord Berik, kterého zabil Vargo Hoat a ještě předtím ser Amory Lorch a dvakrát Hora, která jede. Jestli mě nepošle domů, možná ho zabiju taky. "Proč musím jet za lordem Berikem?" zeptala se tiše.
"Odvádíme k němu všechny urozené zajatce," odpověděl Anguy.
Zajatce. Arya se zhluboka nadechla, aby se upokojila. Klidná jako stojatá voda. Pohlédla na psance na jejich koních a otočila hlavu svého zvířete. Teď, rychlá jako had, pomyslela si, když zabodla paty koni do slabin. Proletěla rovnou mezi Zelenovousem a Jankem Štístkem a ještě stačila zachytit Gendryho udivený pohled, když jí jeho klisna uhýbala z cesty. A pak už byla na otevřeném prostranství a prchala.
Sever či jih, východ nebo západ, na tom teď nezáleželo. Cestu do Řekotočí může najít později, jakmile je setřese. Naklonila se dopředu v sedle a pobídla koně do cvalu. Psanci za ní nadávali a křičeli na ni, aby se vrátila. Byla k jejich volání hluchá, ale když se ohlédla dozadu přes rameno, uviděla, že čtyři ji pronásledují: Anguy, Harwin a Zelenovous ujíždějící bok po boku a Citroš kousek za nimi, se svým velkým žlutým pláštěm plápolajícím při jízdě ve větru. "Rychle jako jelen," řekla svému koni, "Utíkej, utíkej."
Řítila se přes hnědá, plevelem zarostlá pole, po pás vysokou trávou a hromadami suchého listí, které vířilo a poletovalo, když jím její kůň tryskem projížděl. Spatřila les po své levici. Tam bych je mohla setřást. Podél jedné strany pole běžel vyschlý přikop, ale její kůň ho přeskočil, aniž narušil krok, a vrhl se s ní do lesa mezi jilmy, tisy a břízy. Rychlým ohlédnutím přes rameno se přesvědčila, že Anguy a Harwin jsou jí stále v patách. Zelenovous už ale byl hodný kus za nimi a Citroše neviděla vůbec. "Rychleji," pobízela svého koně, "ty to dokážeš, dokážeš."
Vjela mezi dva jilmy a ani se nezastavila, aby se podívala, na které straně roste mech. Přeskočila shnilý kmen a širokým obloukem objela nestvůrnou hromadu rozježenou zlámanými větvemi. Pak vzhůru po mírném svahu a dolů po druhé straně, zpomalujíc a znovu zrychlujíc. Podkovy jejího koně vykřesávaly jiskry z křemenů pod jeho kopyty. Harwin se protlačil dopředu před Anguyho, ale oba už ji doháněli, Zelenovous odpadl a zdálo se, že již umdlévá.
Cestu jí náhle zahradil potok. Vjela rovnou do něj, přes vodu dusící se mokrými hnědými listy. Některé přilnuly k nohám jejího koně, ale to už byli na druhé straně. Podrost tam byl hustší a země pokrytá propletenci kořenů a kameny, takže musela zpomalit, ale dál si udržovala natolik rychlé tempo, jak jen se odvažovala. Před ní se zvedal další kopec, tentokrát prudší. Vyjela vzhůru a zase dolů. Jak rozlehlé jsou tyhle lesy? říkala si. Věděla, že má rychlého koně, ukradla si v Harrenově jednoho z nejlepších, co patřili lordu Boltonovi, ale jeho rychlost jí tady nebyla nic platná. Potřebuju se dostat zpátky do polí. Musím najít cestu. Místo toho našla pěšinu vyšlapanou zvěří. Byla úzká a nerovná, ale aspoň něco. Pustila se po ní. Větve ji šlehaly do obličeje, jedna dokonce zachytila její kápi a strhla ji z hlavy a Arya si na půl zabušení srdce myslela, že už ji chytili. Zpod keře vyrazila liška vyplašená rychlostí jejího úprku. Zvířecí pěšina ji přivedla k dalšímu potoku. Nebo to byl tentýž? Přijela k němu oklikou zpátky? Nebyl čas snažit se to řešit, protože slyšela jejich koně řítící se mezi stromy za ní. Trny ji škrábaly do tváře jako kočky, které honívala v Králové přístavišti, Z větví olše se s pokřikem zvedli vrabci. Ale stromy už řídly, a najednou z nich byla venku. Před ní se táhla široká rovná pole, celá zarostlá plevelem a divoce rostoucí pšenicí, nasáklá vodou a pošlapaná. Arya pobídla svého koně opět do cvalu. Utíkej, pomyslela si, utíkej do Řekotočí, utíkej domů. Setřásla je? Odvážila se jednoho rychlého pohledu dozadu, a uviděla ho - Harwina, který byl pouhých šest yardů za ní a rychle zkracoval náskok. Ne, pomyslela si, ne, to přece nemůže, ne on, to není spravedlivé.
Než ji dostihl, oba koně byli zpocení a boky se jim prudce dmuly. Natáhl se k ní a popadl jejího koně za ohlávku. Arya už taky ztěžka oddychovala. Věděla, že je po boji a že prohrála. "Jezdíš jako pravý seveřan, moje paní," řekl Harwin, když oba koně zastavil. "Tvoje teta byla stejná. Lady Lyanna. Jenže můj otec byl vrchní podkoní, na to nezapomínej."
Pohled, kterým si ho změřila, byl plný křivdy. "Myslela jsem, že jsi muž mého otce."
"Lord Eddard je mrtvý, moje paní. Já teď patřím k bleskurychlému lordovi a mým bratrům."
"Jakým bratrům?" Starý Hullen neměl žádné další syny, na které by si Arya vzpomínala.
"Anguymu, Citrošovi, Tomovi Sedmě, Jankovi a Zelenovousovi, těm všem. Proti tvému bratrovi Robbovi nemáme vůbec nic, moje paní... ale za něho nebojujeme. On má vlastní armádu a mnoho velkých pánů, co před ním ohnuli koleno. Prostý lid má jenom nás." Pátravě se na ni zadíval. "Dokážeš pochopit, co ti říkám?"
"Ano." To, že není Robbův člověk, pochopila velice rychle. A taky že ona je teď jeho zajatcem. Měla jsem zůstat s Horkým koláčem. Měli jsme si vzít ten malý člun a plout v něm po řece do Řekotočí. Mnohem lépe by byla udělala, kdyby zůstala Pečení. Tu by nikdo nezajal, ani Nan, ani Lasičku, ani sirotka Arryho. Byla jsem vlk, pomyslela si, ale teď jsem znovu jen pitomá malá holka.
"Pojedeš zpátky v klidu a dobrovolné?" zeptal se jí Harwin, "nebo tě musím svázat a přehodit přes hřbet tvého koně?"
"Pojedu sama," odpověděla zamračeně. Prozatím.