Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Den devátý - příběh šestý

Dva mladíci nocují v jedné hospodě; jeden si lehne k dceři a k druhému náhodou přilehne žena hostinského. Ten, jenž ležel s dcerou, lehne si pak k jejímu otci a poví mu vše, domnívaje se, že to říká svému druhu. Vznikne z toho pozdvižení, načež manželka hostinského pozná svůj omyl, lehne si k dceři a vše několika slovy urovná.
Calandrino, jenž několikrát už rozesmál společnost, rozesmál ji i tentokráte; když pak paní přestaly mluvit o jeho kouscích, pravila královna Pamfilovi, aby vyprávěl, a on pravil:
Jméno Calandrinovy milenky Niccolosy mi, ctěné paní, připomnělo příběh o jiné Niccolose, který mám chuť vyprávět, neboť v něm uvidíte, jak duchapřítomnost jedné dobré ženy odvrátila veliké pohoršení.
Není tomu dávno, žil v mugnonské rovině jeden dobrý muž, který poskytoval cestujícím lidem jídlo a pití za peníze. Ježto byl chuďas a měl maličký domek, poskytoval lidem nocleh, jen když to bylo nanejvýš nutné; a to ještě ne každému, ale jenom těm, které znal.
Měl za manželku velmi hezkou zinku, s níž měl dvě děti: hezké a půvabné děvče, jemuž bylo patnáct nebo šestnáct let a nemělo dosud manžela, a maličkého chlapečka, kterému nebylo ještě rok a jejž matka sama kojila.
Na děvče upřel zraky jeden půvabný a roztomilý mladík, šlechtic z našeho města, jenž se často zdržoval v tomto kraji a horoucně se do ní zamiloval. Ona, pyšná na to, že se do ní zamiloval takovýto mladík, se snažila udržet si jeho lásku líbezným chováním a zamilovala se do něho rovněž. Jejich láska by byla došla několikrát naplnění, ježto obě strany po tom toužily, ale Pinuccio (tak se jmenoval onen mladík) se chtěl vyhnout zhanobení dívky i sebe.
Jejich vášeň však den ode dne vzrůstala, a tak Pinnucia přece jen pojala touha pobýt s ní; a napadlo ho také, že kdyby mohl přenocovat u jejího otce, že by mohl být s ní, aniž by to někdo zpozoroval, ježto věděl dobře, jak to vypadá uvnitř dívčina domu. A od té chvíle, co ho tato myšlenka napadla, jal se neprodleně usilovat, aby se stala skutkem.
Jednoho pozdního večera vypůjčil si se svým věrným přítelem, jenž slul Adriano a věděl o jeho lásce, dva koně, naložili na ně zavazadla, snad plná slámy, vyjeli z Florencie, objeli ji oklikou a přicválali do mugnonské roviny již za tmy. Zde se obrátili, jako by se vraceli z Romagne, zajeli k domku, zaklepali na dvoře toho dobrého muže a ten jim ihned otevřel, protože se s oběma dobře znal.
Pinuccio mu řekl:
"Hleď, musíš nás tu nechat přes noc; mysleli jsme si sice, že se ještě dnes dostaneme do Florencie, ale jak vidíš, přes všechen spěch jsme sem dorazili až v tuto pozdní hodinu."
Hostinský mu pravil:
"Pinuccio, ty dobře víš, jaké pohodlí tu mám, aby u mne mohli nocovat takoví lidé, jako jste vy, ale když vás postihla tato hodina zde a není už čas, abyste jeli jinam, rád se postarám, abyste mohli přenocovat, jak to půjde."
Oba mladíci tedy slezli z koní, vešli do maličkého hostince, ustájili nejdříve své koně a potom povečeřeli s hostinským, protože si přinesli večeři s sebou.
Hostinský měl jen jednu velice malou světničku, v níž postavil, jak dovedl nejlépe, tři lůžka. A protože dvě tu byla na jedné straně světnice a třetí naproti nim, zůstalo tu jen tolik místa, že člověk stěží prošel. Z těchto tří lůžek to nejméně špatné uchystal pro oba přátele a uložil je sem a po chvíli, kdy nikdo z nich ještě nespal, ačkoli předstírali, že spí, uložil do druhého lůžka dceru a do zbývajícího třetího si lehl sám se svou ženou; ta si pak postavila k lůžku, v němž spala, ještě kolébku, v níž ležel její malý synáček. Pinuccio vše pozoroval, a když bylo všechno uspořádáno tímhle způsobem, po nějaké době, když měl za to, že všichni spí, tiše se zvedl, přistoupil k lůžku, kde ležela jeho milovaná dívka, a lehl si k ní: dívka, ačkoli se trochu bála, ho přijala s radostí a Pinuccio s ní začal užívat oněch radostí, po nichž oba tolik toužili.
Zatímco Pinuccio meškal s děvčetem, stalo se, že kočka něco shodila, a paní to uslyšela. Jaly ji obavy, aby to nebylo něco jiného, vstala potmě a zamířila tam, kde slyšela hluk.
Adriano, jenž netušil, co se stalo, vstal náhodou kvůli jiné tělesné potřebě, a jda ji vykonat, našel v cestě kolébku, kterou tam postavila paní, a protože by byl neprošel, kdyby ji byl neodstranil, vzal ji z místa, kde stála, a postavil ji k lůžku, na němž spal; když si pak odbyl to, kvůli čemu vstával, vrátil se zpět nestaraje se už o kolébku, a vlezl si do postele.
Paní zatím hledala, a když zjistila, že nespadlo to, co myslila, nerozžehla už ani světlo, aby viděla, co to vlastně bylo, ale okřikla kočku, vrátila se do komůrky a tápajíc šla přímo k posteli, kde spal její muž. Protože tam však nenašla kolébku, řekla si v duchu:
- Běda, já ubohá, co jsem to málem provedla. Přísámbohu, že jsem šla rovnou k posteli našich hostí. - Popošla tedy kousek dál, nalezla kolébku a ulehla do lůžka vedle Adriana, majíc za to, že ulehla k manželovi.
Když tohle zjistil Adriano, jenž ještě neusnul, pěkně a mile ji přijal a beze slova a několikrát tímto mořem napjal plachty, což paní způsobilo velké potěšení.
Tu však Pinuccio dostal strach, aby ho u jeho děvčete nezastihla paní, a když už si tedy užil radosti, po níž toužil, vstal a chtěl se vrátit na své lůžko, jež stálo stranou. Když však k němu přišel a našel tam kolébku, usoudil, že je to lože hostinského; který se při Pinucciově příchodu probudil, a Pinuccio, jenž myslel, že leží s Adrianem, mu řekl:
"Říkám ti na mou duši, že jsem nikdy nic tak sladkého neužil, jako to bylo s Niccolosou. Při těle božím, to ti bylo takové potěšení, jaké neměl žádný muž s žádnou ženou; pomysli si, že od té chvíle, co jsem odešel tady odtud, jsem dobře šestkrát vešel do jejího stavení."
Když hostinský uslyšel tyto novinky, které se mu příliš nelíbily, řekl si nejdříve v duchu: - Toho sem čert přinesl! - Ale pak, veden více hněvem než uvažováním, pravil:
"Pinuccio, to, co jsi udělal, je velká ohavnost a já nevím proč jsi ji spáchal zrovna mně. Při těle božím, já ti to odvedu!"
Pinuccio, jenž nepatřil právě mezi nejchytřejší mladíky na světě, nezpozoroval svůj omyl, a proto se také neuchýlil k výmluvám, což by bylo bývalo nejlepší, ale řekl:
"Co bys mi odváděl? Co ty mi můžeš udělat?"
Tu manželka hostinského, jež myslela, že spí s manželem, pravila Adrianovi:
"Běda, slyším, že naši hosté jsou mezi sebou nějak nastíní."
Adrian se dal do smíchu a řekl:
"Nech je, ať je Bůh potrestá, včera večer příliš pili."
Paní čekala, že uslyší manželovo hubování, když však zaslechla Adriana, neprodleně poznala, kde byla a s kým; moudře proto neřekla ani slůvko, hbitě vstala, vzala kolébku se synáčkem, a protože ve světnici byla tma, že nebylo vidět dočista nic, odšmátrala se s ní k lůžku, na němž spala její dcera. Uložila se k ní, a dělajíc, jako by ji manželův rámus právě probudil, zavolala na něho a zeptala se ho, jaké řeči to tam vedou s Pinucciem.
Manžel jí odvětil:
"Což ty neslyšíš, co říká, že provedl dnes v noci s Niccolosou?" Paní pravila:
"V hrdlo lže, protože s Niccolosou neležel: lehla jsem si k ní kvůli tomu a nemohla jsem proto ani spát. Jsi osel, jestli mu věříš. Pijete večer tolik, že se vám pak něco zdá, chodíte ve spánku sem a tam a zdá se vám, že děláte divy. Velká škoda, že jste si při tom nezlomili vaz! A co tam u tebe dělá Pinuccio? Proč není ve svém lůžku?"
Tu pravil Adriano, vida, že paní chytře zastírá svou i dceřinu hanbu:
"Pinuccio, stokrát už jsem ti říkal, abys ve spaní nechodil sem a tam, že se ti jednou tahle nectnost nevyplatí, budeš-li ze spaní vstávat a vyprávět báchorky, jež se ti zdají, jako by to byla pravda."
Když hostinský uslyšel, co říkala paní a Adriana, uvěřil skálopevně, že se to Pinucciovi zdálo; vzal ho proto za ramena, začal s ním lomcovat a volat na něho:
"Pinuccio, probuď se a vrať se na své lůžko."
Pinuccio slyšel vše, co se povídalo, i jal se předstírat, že opět začíná ze spaní blouznit, nad čímž hostinský propukl v přenáramný smích. A když jím posléze začal hostinský lomcovat, začal se stavět, jako by se probouzel, jal se volat Adriana a pravil:
"To už je den, že mě budíš?"
Adriano pravil:
"Ano, pojď sem."
Pinuccio, předstíraje a dělaje, jako by byl tuze rozespalý, posléze vstal od hostinského a vrátil se k Adrianovi na lůžko.
Když se pak rozednilo a všichni vstali, hostinský se začal posmívat a tropit si šašky z Pinuccia a jeho snů. A tak mladíci uprostřed žertů osedlali své koně, naložili na ně zavazadla, napili se ještě s hostinským, vsedli na koně a vrátili se do Florencie, neméně spokojeni s tím, jak se věc zběhla, než s tím, jak dopadla.
Pinuccio s Niccolosou si později našli jiný způsob, aby se mohli sejít. Niccolosa matce dokazovala, že host tenkrát tvrdě spal, a proto si paní, když si vzpomněla na Adrianova objetí, v duchu říkala, že ona jediná tenkrát bděla.