Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Den třetí - příběh druhý

Podkoní leží s manželkou krále Agilulfa, což Agilulf mlčky zpozoruje; nalezne čeledína a ostříhá ho, ostříhaný však ostříhá všechny ostatní, a tak se vyhne pohromě.
Když nadešel konec Filostratova vyprávění, při němž se paní několikrát trochu začervenaly a jindy opět zasmály, zalíbilo se královně, aby ve vyprávění pokračovala Pampinea. Ta s úsměvnou tváří začala a pravila: Někteří lidé jsou tak málo rozvážní, že chtějí za všech okolností ukazovat, že znají a vědí to, co by zrovna neměli znát, a často peskují druhé za vady, jichž si nikdo nevšiml; a tak v domnění, že zmenšují svou hanbu, zvětšují ji tím nad míru. Ze je to pravda, vám snad ukáži vyprávěním o opačné cestě, kterou zvolil jeden mocný král, a zároveň vám povím o prohnanosti jednoho člověka, kterou možná neoceníte tolik jako Masettovu.
Agilulf, král Longobardů, si zvolil, jak učinili i jeho předchůdci, za své vladařské sídlo lombardské město Pavii, když si předtím vzal za ženu Teodelindu, vdovu po králi Antarikovi, jenž byl rovněž lombardským králem; Teodelinda byla překrásná paní, moudrá a velmi počestná, lež převelice málo zkušená ve věcech milostných. Dík ctnostem a důvtipu krále Agilulfa se záležitostem Longobardů dařilo a byly v pokoji, ale tu se stalo, že se do svrchu řečené královny zamiloval její podkoní, člověk převelice nízkého původu, pokud se týče rodu, nicméně jinak ducha mnohem ušlechtilejšího, než by se dalo čekat od tak nízkého zaměstnání; měl postavu krásnou a velikou jako sám král a zamiloval se do královny bezměrně.
Protože mu však jeho nízký stav neodňal možnost poznat, že tato láska nemá žádné vyhlídky, byl tak chytrý, zeji žádnému neodhalil, ba neodvážil seji dát najevo očima ani jí samé. A třebaže žil bez jakékoliv naděje, že se jí někdy bude moci zalíbit, přece jen se sání před sebou holedbal, jak vysoko povznesl své myšlenky, a protože hořel milostným ohněm, vykonával snaživě všecko, o čem soudil, že bude královně milé, ba předstihoval v tom všechny své druhy. Tak se stávalo - když si královna měla vyjet na koni -, že jela raději na oři, kterého opatroval on, než na nějakém jiném, a podkoní, když se toto přihodilo, považoval to za největší projev milosti; nikdy se mu ani nechtělo odstoupit od třmene, neboť se cítil blaženým, když se dotkl třeba jen jejích šatů.
Dosti často se však přihází a my toho býváme svědky, že láska roste tím víc, čím menší má naději - a tak se přihodilo i ubohému podkonímu, že velmi těžce snášel veliké tužby tajené, když mu nepřicházela na pomoc žádná naděje, a ježto se nemohl od své lásky odpoutat, rozhodl se, že zemře. Jak tak ale sám nad sebou rozvažoval, rozhodl se pro takovou smrt, z níž by bylo zřejmé, že zemřel z lásky, kterou choval ke královně, a umínil si též, že se přitom přece jen ještě pokusí o štěstí, aby mohl úplně nebo částečně dosáhnout splnění svých tužeb.
Ani ho však nenapadlo promluvit s královnou či napsat jí, že ji miluje, neboť věděl, že by hovořil či psal nadarmo; chtěl se pokusit o to, zda by nemohl pomocí nějakého úskoku s královnou ležet. Nebylo však jiného úskoku či cesty než najít způsob, jak by se mohl vydávat za krále - o němž věděl, že u ní nespává celou noc - a tak se dostat ke královně a vniknout do její komnaty.
Pročež - aby zjistil, jak a v jakém úboru k ní přichází král, když k ní chodí, ukryl se několikrát ve veliké síni královského paláce, jež byla mezi komnatou krále a královny - a tak jedné noci uzřel krále, jak vychází ze své komnaty zahalen do velikého pláště, v jedné ruce zažehnutou nevelikou pochodeň a v druhé hůlku, jak jde do královniny komnaty -, kde beze slova jednou nebo dvakrát udeří hůlkou na dveře komnaty, načež je mu neprodleně otevřeno a z ruky je mu odebrána pochodeň.
Když tohle uviděl a když viděl rovněž, jak se král vrací, napadlo ho, že si musí počínat zrovna tak: a když si opatřil plášť podobný plášti, který viděl na králi, a pochodeň a hůlku a umyl se nejprve pořádně v parní lázni, aby královnu neurazil hnojný pach či aby si nevšimla úskoku, skryl se s těmito věcmi, jako obvykle činil, ve veliké síni.
A když pak seznal, že všichni už spí, a když se mu zdálo, že nadešla vhodná doba buď pro splnění jeho přání, nebo k cestě vstříc vytoužené smrti, vykřesal z kamene a ocele, které si přinesl s sebou, trochu ohně, zažehl pochodeň, upjal se a zahalil do pláště, načež šel ke dveřím komnaty a dvakrát do nich hůlkou udeřil.
Jedna celá rozespalá komnata otevřela komnatu, vzala od něho světlo a skryla je, načež on beze slova vešel za záclonu, odložil plášť a vstoupil do lože, v němž spala královna. Toužebně ji vzal do náručí a dělaje, že je rozezlený (neboť věděl, že když je král rozezlený, nechce nic slyšet), poznal královnu několikrát tělesně, aniž přitom on a ona promluvili slovo. A třebaže se mu odchod zdál těžký, přece jen se bál, aby příliš dlouhé prodlévání zde neproměnilo jeho slast v zármutek, zdvihl se, vzal svůj plášť a světlo a mlčky odešel a co nejrychleji se vrátil do své postele.
Sotva se v ní octl, zdvihl se král a vešel do komnaty ke královně, jež se tomu tuze podivila; a protože vstoupil do jejího lože a zvesela ji pozdravil, dodala si královna odvahy, vidouc ho veselého, a řekla: "Ó pane můj, jaké jsou to dnes v noci novosti? Před chvilkou jste ode mne odešel, když jste si se mnou užil radostí víc než obvykle a už jste tu zase? Dávejte pozor na to, co děláte!"
Když král zaslechl tato slova, rázem si domyslil, že někdo, kdo má podobné zvyky a postavu jako on, královnu oklamal, ale protože byl moudrý, hned ho napadlo, že by jí to neměl dát znát, zvláště když viděl, že to nepoznala ani královna, ani někdo jiný - což by mohlo jiných hlupáků neudělalo. Právě naopak by říkali: "Já tady přece nebyl. Kdo to tu byl? Jak se sem dostal? Kdo to sem přišel?" Bylo by z toho povstalo mnoho věcí, jimiž by byl paní neprávem zarmoutil a byl by ji podnítil toužit, aby měla zase to, čeho už okusila. Věděl, že mu z toho nemůže vzejít žádná hanba, bude-li mlčet, a že si tím získá jen pohanu, bude-li o tom mluvit.
Pobouřen tedy více v mysli než ve tváři a ve slovech, odpověděl jí: "Paní, nezdá se vám, že jsem takovým mužem, který už tu mohl jednou být a pak se sem znovu vrátit?"
Paní mu odvětila: "Ale, ano, pane můj, nicméně vás prosím, abyste dbal o své zdraví." Tu pravil král: "Dobrá, budu se řídit vaší radou, odejdu tentokráte a už vás nebudu obtěžovat."
A maje mysl naplněnou hněvem a zlobou skrze to, co se mu stalo a co právě shledal, vzal si opět plášť, vyšel z komnaty a pojal úmysl najít v tichosti toho, jenž to spáchal; soudil totiž, že to musí být někdo z domu, jenž z něho nemohl odejít, ať to byl už kdokoli.
Vzal tedy lucerničku s malinkým světýlkem a odebral se do veliké místnosti nad konírnami svého paláce, kde na různých ložích spalo skoro veškeré jeho služebnictvo; měl totiž za to, že se po přestálé námaze nemohl ještě uklidnit tep a bušení srdce tomu člověku, jenž spáchal čin, o němž právě slyšel od své paní - a jal se tiše od jednoho konce obcházet jednoho po druhém a všem sahat na hruď, aby zjistil, jak komu tluče srdce.
Všichni tvrdě spali, jenom ten, jenž byl u královny, dosud neusnul, a když viděl, že přichází král, uhodl, co asi přišel hledat, a dostal takový strach, že bušení po přestálé námaze zesílilo strachem ještě víc, neboť podkoní byl přesvědčen, že ho král, všimne-li si toho, pošle bez okolků na smrt. Hlavou mu sice táhly všelijaké nápady, co by měl udělat, ale když viděl, že král nemá zbraň, rozhodl se posléze, že bude dělat, jak by spal, a že počká, až co král učiní.
Král se tedy dotkl mnoha služebníků, ale nenašel ani jednoho o němž by mohl usoudit, že je to ten pravý, a dospěl už i k tomuto podkonímu, jemuž srdce bušilo. I řekl si: "Tenhle to byl!" Ale protože nechtěl, aby vešlo ve známost, co chce udělat, neudělal mu nic než to, že mu nůžkami, které si přinesl, ustřihl na jedné straně vlasy, které lidé v té době nosili velmi dlouhé, aby ho nazítří podle toho znamení poznal. To učiniv, odešel a vrátil se do své komnaty.
Podkoní pozorující tohle všecko byl lstivý člověk a bylo mu tedy hned zřejmé, nač si ho král poznamenal; i vstal bez meškání, došel si pro nůžky, jichž bylo naštěstí ve stáji pro obsluhu koní několik, šel tiše od jednoho ke druhému, kteří spali v oné místnosti, a všem ustřihl vlasy stejným způsobem, jakým byly ustřiženy jemu. Když byl s tím hotov, šel si, aniž ho někdo zpozoroval, zase lehnout.
Král ráno vstal a přikázal, aby se všechna čeleď, ještě než se otevřou brány paláce, shromáždila před ním. Tak se také stalo. A když všichni stáli před ním s nepokrytou hlavou, jal se pátrat po onom, jejž předtím ostříhal; vida však, že týmž způsobem má ustřižené vlasy většina čeledi, podivil se tomu a řekl si sám pro sebe: "Ten, jejž hledám, je sice nízkého původu, ale přesto je vidět, že je vysoce důvtipný." A když takto seznal, že nedopadne bez rámusu toho, jejž hledal, a ježto se mu také nechtělo utržit si pro malou pomstu velkou hanbu, rozhodl se, že ho napomene pouhým slovem a že mu takto dá najevo, že o všem ví. I obrátil se tedy ke všem a řekl: "Ten, jenž to učinil, ať tak již nikdy nečiní - a jděte sbohem."
Jiný by je byl dal napnout na provaz, mučit, trýznit a vyslýchat, při čemž by byl odhalil právě to, co se má každý snažit zakrýt. A kdyby ho byl odhalil, nebyl by svou hanbu nijak zmenšil, i kdyby se mu byl pořádně pomstil, ba naopak jeho hanba by byla bývala vyrostla a čest panina by byla pokažena.
Ti, kdo slyšeli tato slova, velmi se podivili, co jimi chtěl král říci; nikdo jiný však nerozuměl, jenom ten, jehož se to týkalo. Jelikož to však byl chytrý muž, nikdy to za života králova nedal najevo a nikdy už pak podobným kouskem nepokoušel Štěstěnu.