Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Den sedmý - příběh první

Gianni Lotteringhi slyší v noci ťukat na dveře. Probudí manželku a ta mu namluví, že je to duch. Jdou je zaříkat modlitbou a klepání přestane.
Bylo by mi bývalo, pane můj, milejší, kdyby se vám bylo bývalo uráčilo, aby někdo jiný a nikoli já dal počátek k tak sličné látce, jako je ta, o níž jest nám mluviti. Leč vám je libo, abych šla příkladem napřed, a já tak ráda učiním. A vložím, přemilé paní, všechen důvtip do toho, abych vám pověděla věci, jež vám v budoucnu mohou být k užitku, neboť jsou-li ostatní jako já, jsme všechny bojácné, a nejvíce se bojíme strašidel (ačkoli ví Bůh, že nevím, co to je, a ještě jsem se nesetkala s žádnou, která by to věděla, a přece se jich všechny strachujeme) - a budete-li dobře sledovat můj příběh, můžete se naučit svaté a dobré modlitbě, jež je velmi způsobilá zapudit strašidlo, kdyby přišlo i k vám.
Žil kdysi ve Florencii v ulici svatého Pankráce soukeník, jemuž bylo jméno Gianni Lotteringhi, muž to zběhlý více ve svém řemesle než znalý jiných věcí. A přestože byl považován za prostoduchého, vedl mnohokrát zpěvácký kůr v chrámu Santa Maria Novella, měl bdít nad školou pro tyto zpěváky a zastávat mnohé jiné úradky, na čemž si zakládal víc než hodně.
Proto častokrát - neboť byl zámožný - pořádal pěkné hostiny pro mnichy a mniši, když se jim podařilo vytáhnout z něho tu punčochu, tu kápi, tu škapulíř, učili ho za to pěkným modlitbám, dávali mu Otčenáš v lidové řeči, píseň svatého Alexia, nářek svatého Bernarda, chvalozpěv paní Matyldy a jiné žvásty, jež on považoval za velmi vzácné a jež pro spásu své duše přepečlivě schraňoval.
Tento muž tedy měl za manželku tuze krásnou a milou ženu, jež slula paní Tessa a byla dcerou Mannucia z Cuculie. Byla velmi moudrá a velmi obezřelá, a ježto znala manželovu prostodušnost a byla zamilována do Federiga di Neri Pegolotti, jenž byl spanilý a bystrý mladík a rovněž ji miloval, vzkázala mu po služebné, aby si s ní přišel popovídat na jedno tuze pěkné místo, jež měl řečený Gianni v Cameratě, kde dlívala po celé léto a kam Gianni občas přicházíval pojíst, vyspat se a odkud se pak nazítří vracel do krámu nebo k těm svým kůrovým zpěvákům.
Federigo, jenž po tom nezměrně toužil, využil onoho dne okamžiku, který byl určen k hodině nešpor, odebral se k ní, a protože toho večera Gianni nepřišel, Federigo tu s náramným pohodlím a libostí povečeřel a přenocoval s paní, jež ho ve svém náručí naučila za noc dobrých šest chvalozpěvů svého manžela.
Nezamýšlela však učinit tuto první noc nocí poslední, rovněž tak Federigo, ale protože se vždy nehodilo posílat pro něho služebnou, dohodli se na takovém pořádku: Každého dne, až Federigo půjde do města nebo se bude vracet do své vsi, jež ležela o něco výše než Camerata, nechť se podívá na vinici, která jest u domu; uzří-li oslí lebku na tyči obrácenu k Florencii, jest možno a s vyloučením jakéhokoliv omylu přijít na besedu. Kdyby nebyly dveře otevřeny, nechť třikrát tiše zaťuká, ona že mu otevře; uzří-li však oslí lebku obrácenu tlamou k Fiesole, nechť nechodí, protože přišel Gianni.
I jednali tedy podle tohoto způsobu a mnohokrát spolu pobyli.
Leč jednou, když měl Federigo opět večeřet s paní Tessou a ona už dala upéci dva tučné kapouny, stalo se, že Gianni neočekávaně přišel na samou noc. To paní náramně zarmoutilo, i povečeřeli on i ona něco nasoleného masa, jež dala paní připravit zvlášť - a kapouny, mnoho čerstvých vajec a baňku vína poslala v bílém ubrousku po služebné do zahrady, kam bylo možno vejít, aniž se muselo jít domem, a kde paní Tessa s Federigem občas večeřívali. A nakázala paní Tessa služebné, aby tyto věci položila u broskvoně, jež stále na kraji malé loučky.
Měla však takovou zlost, že zapomněla služce říci, aby vyčkala, až Federigo přijde, a řekla mu, že je tu Gianni a že si má vzíti ty věci v zahradě. Tak se stalo, že nedlouho poté, co se Gianni a paní, jakož i služka uložili k spánku, přišel Federigo a tichounce zaklepal na dveře, jež byly blízko světnice, takže Gianni to okamžitě uslyšel a právě tak paní; ta však, aby Gianni nepojal nějaké podezření, předstírala, že spí.
Federigo chvíli posečkal a pak zaťukal podruhé, nad čímž se Gianni tuze podivil, štípl trochu choť a řekl:
"Tesso, slyšíš to také? Zdá se, že někdo klepe na dveře."
Paní, jež to slyšela lépe než on, dělala, jako by se právě probudila, a řekla: "Co to povídáš?"
"Říkám," pravil Gianni, "že se mi zdá, jako by někdo klepal na dveře."
"Ze někdo klepal?" pravila paní. "Ach ouvej, milý Gianni, ty nevíš, co by to mohlo být? To je duch! Já měla z něho v minulých nocích takový strach, jaký jsem dosud neměla z ničeho, a proto vždycky, sotvaže jsem ho zaslechla, schovala jsem hlavu a odvážila jsem se ji vystrčit, dokud nebylo světlo."
Tu pravil Gianni: "Běž, neměj strach, ženo; je-li tomu tak, pomodlil jsem se, ještě než jsme šli spát, Te lucis a Intemerata a několik dobrých modliteb - i postel jsem křížem krážem požehnal ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého, takže se nemusíme bát, že nám duch uškodí, ať má moc jakoukoli."
Paní - aby se na ni Federigo nerozzlobil či aby náhodou nepojal nějaké podezření - uvážila, že bude nejlépe, když vstane a dá mu na srozuměnou, že je tu Gianni; a řekla manželovi: "Dobře, ty ses pomodlil, ale já se nemohu cítit jista a v bezpečí, jestliže ducha nebudeme zaříkávat, když už tu jsi."
Gianni pravil: "A jak se takový duch zaříkává?"
"Zaříkávat - to já dovedu dobře," děla paní. "Když jsem si jednou šla do Fiesoly pro odpustky, spatřila mě jedna poustevnice - a Bůh ti, Gianni, skrze mne říká, že to byla ta nejsvětější poustevnice; když viděla, že jsem celá ustrašená, naučila mě jedné svaté a účinné modlitbě a řekla mi, že ji sama mnohokrát vyzkoušela, než se stala poustevnicí, a že jí pokaždé pomohla. Ví Bůh, že jsem se ji sama nikdy neodvážila vyzkoušet; nyní jsi tu však ty a já bych ráda, abychom šli ducha zaříkávat spolu."
Gianni pravil, že půjde velice rád, a tak vstali a potichoučku šli ke dveřím, za nimiž stále ještě čekal Federigo, už pln podezření. Když pak došli až ke dveřím, pravila paní Giannimu: "Až ti řeknu, tak si odplivneš."
"Dobrá," řekl Gianni.
A paní začala modlitbičku řkouc: "Strašidlo, strašidlo, které se touláš po nocích a přišlo jsi k nám se zdviženým ohonem, táhni se zdviženým ohonem dál. Jdi na zahradu ke pni veliké broskvoně, tam soust je na sta tisíce a zlato od mé slepice. Přilož ústa k láhvi a dál jdi a nečiň nic zlého ani mně, ani mému Giannimu."
To řkouc, pravila svému choti: "Plivej, Gianni," - načež si Gianni odplivl.
Federigo, jenž stál venku a tohle všecko slyšel, byl rázem zbaven své žárlivosti, nicméně mu při všem zklamání přišlo všechno tak k smíchu, že se nezdržel a pravil tiše, když Gianni plival: "Kéž by sis jazyk zlomil!"
Paní po třikrát zaříkávala tímto způsobem ducha a pak se vrátila s manželem na lůžko.
Federigo, jenž čekal, že povečeří s ní, a proto nejedl, dobře porozuměl slovům modlitby; odebral se do zahrady, kde pod velikou broskvoní nalezl kapouny a víno a vejce, odnesl si to domů a s velikou chutí povečeřel.
Když se nato opět sešel s paní, oba se tomu zaříkávání dosyta zasmáli.
Je pravda, že někteří tvrdí, že paní sice obrátila oslí tlamu správně k Fiesole, ale šel prý kolem vinice nějaký dělník, udeřil do lebky holí, takže se lebka několikrát otočila a zůstala otočena směrem k Florencii, pročež Federigo soudil, že je volán, přišel a paní pak prováděla takovéto zaříkávání: "Strašidlo, strašidlo, jinde si hledej bydlo, já oslí lebky neobrátila, to asi někoho jiného práce byla; ať ho Pánbůh za to zkruší, já jsem tu teď s Giannim, na mou duši."
A Federigo prý pak odešel bez noclehu a bez večeře.
Jedna má sousedka - a je to velmi stará žena - mi však řekla, že obé je pravda, že to slyšela jako děvče; to poslední se prý však nepřihodilo Giannimu Lotteringhimu, ale někomu jinému, jenž slul Gianni di Nello, bydlel u brány svatého Petra a neměl o nic víc rozumu než Gianni Lotteringhi.
Pročež si, mé drahé paní, vyberte to, co se vám více zamlouvá, anebo - chcete-li - obě dvě. Taková zaříkávání mají neobyčejnou moc v takových případech - jak jste pro obohacení zkušenosti slyšely: naučte se jim proto, mohou vám být někdy dobrá.