Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Čapek
• název francouzského originálu: Le voyageur

Fernandu Fleuretovi

Otevřte mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus

Mělčinu mraků viděls odplouvat
K budoucím horečkám s parníkem osiřelým
A všech těch lítostí a všech těch pokání
Zda vzpomínáš

Zálivy ryby vlny květy nadmořské
Jedna noc jako moře byla
A do ní vlévaly se řeky

Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě

Zvečera kdysi jsem hospodu smutnou našel
Poblíže Luxembourgu
V lokálu hloubi se nějaký Kristus vznášel
Kdosi měl fretku
A jiný ježka
A ty tys na mne zapomněl

Zda vzpomínáš na dlouhou osiřelost nádraží
Prošli jsme městy jež se celý den točila bez umdlení
A v noci zvracela zářivé světlo denní
O námořníci temné ženy ó mi soudruzi
Zda vzpomínáte si

Dva námořníci co se nikdy neopustili
Dva námořníci kteří spolu nikdy nepromluvili
Ten mladší na bok svezl se a skonal za chvíli

O drazí soudruzi
Signálů zvonky na nádraží píseň žneček
Jateční sáně řezníka pluk ulic nesčetných
Kavalerie mostů nocí siné alkoholem
Města jež viděl jsem jak blázni žila v jednom kole

Vzpomínáš předměstí a plačtivého stáda krajin
Cypřiše pod měsícem vrhaly své stíny
Naslouchal jsem té noci léto bylo na sklonu
Nyvému ptáku stále podrážděnému
Slyšel jsem věčně šumět temný proud a líný

Než zatímco se k ústí mroucí stáčely
Pohledy veškeré pohledy všechny očí všech
Břeh byl tak opuštěn travnatý mlčenlivý břeh
A tam na druhém břehu hora přejasně se tyčila

Tu aniž živého co vidět bez hlesu a bez hluku
Míjely čilé stíny proti strmé hoře
Z profilu nebo náhle obracejíce své matné tváře
A vzpřahujíce kupředu stíny svých oštěpů

Ty stíny proti hoře kolmých holých boků
Vzrůstaly a zas náhle poklesaly časem
Ty stíny bradaté plakaly lidským hlasem
Po jasné hoře klouzajíce řadou tichých kroků

Koho to poznáš na těch starých fotografiích
Vzpomínáš-li si na ten den kdy včela padla do ohně
Bylo to vzpomínáš když léto ke konci se chýlilo

Dva námořníci co se nikdy neopustili
Z nich starší na šíji měl řetěz železný
Mladší si plavé vlasy stáčel v pletence

Otevřete mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus

Cestovatel ve francouzském originálu (Le voyageur)

À Fernand Fleuret

Ouvrez-moi cette porte où je frappe en pleurant

La vie est variable aussi bien que l'Euripe

Tu regardais un banc de nuages descendre
Avec le paquebot orphelin vers les fièvres futures
Et de tous ces regrets de tous ces repentirs
Te souviens-tu
Vagues poissons arques fleurs surmarines
Une nuit c'était la mer
Et les fleuves s'y répandaient

Je m'en souviens je m'en souviens encore

Un soir je descendis dans une auberge triste
Auprès de Luxembourg
Dans le fond de la salle il s'envolait un Christ
Quelqu'un avait un furet
Un autre un hérisson
L'on jouait aux cartes
Et toi tu m'avais oublié

Te souviens-tu du long orphelinat des gares
Nous traversâmes des villes qui tout le jour tournaient
Et vomissaient la nuit le soleil des journées
Ô matelots ô femmes sombres et vous mes compagnons
Souvenez-vous-en

Deux matelots qui ne s'étaient jamais quittés
Deux matelots qui ne s'étaient jamais parlé
Le plus jeune en mourant tomba sur le côté

Ô vous chers compagnons
Sonneries électriques des gares chant des moissonneuses
Traîneau d'un boucher régiment des rues sans nombre

Cavalerie des ponts nuits livides de l'alcool
Les villes que j'ai vues vivaient comme des folles

Te souviens-tu des banlieues et du troupeau plaintif des paysages
Les cyprès projetaient sous la lune leurs ombres
J'écoutais cette nuit au déclin de l'été
Un oiseau langoureux et toujours irrité
Et le bruit éternel d'un fleuve large et sombre

Mais tandis que mourants roulaient vers l'estuaire
Tous les regards tous les regards de tous les yeux
Les bords étaient déserts herbus silencieux
Et la montagne à l'autre rive était très claire

Alors sans bruit sans qu'on pût voir rien de vivant
Contre le mont passèrent des ombres vivaces
De profil ou soudain tournant leurs vagues faces
Et tenant l'ombre de leurs lances en avant

Les ombres contre le mont perpendiculaire
Grandissaient ou parfois s'abaissaient brusquement
Et ces ombres barbues pleuraient humainement
En glissant pas à pas sur la montagne claire

Qui donc reconnais-tu sur ces vieilles photographies
Te souviens-tu du jour où une abeille tomba dans le feu
C'était tu t'en souviens à la fin de l'été

Deux matelots qui ne s'étaient jamais quittés
L'aîné portait au cou une chaîne de fer
Le plus jeune mettait ses cheveux blonds en tresse

Ouvrez-moi cette porte où je frappe en pleurant

La vie est variable aussi bien que l'Euripe