Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Praha

Vedle mě stál student Charousek, s vyhrnutým límcem svého tenkého, odřeného převlečníku. Slyšel jsem, jak mu zimou drkotají zuby.
Může z toho mít smrt, takhle stát ve vratech v ledovém průvanu, řekl jsem si a vyzval ho, abychom šli ke mně do bytu.
Avšak on odmítl.
"Děkuji vám, mistře Pernathe," mumlal zimomřivě, "bohužel nemám tolik času, musím co nejrychleji do města. - A taky bychom už po několika krocích promokli na kůži, kdybychom teď chtěli vyjít na ulici! - - Ten liják ne a ne přestat!"
Poryvy deště přebíhaly přes střechy a stékaly po tvářích domů jako proud slz.
Když jsem trochu vyklonil hlavu, mohl jsem tam nahoře ve čtvrtém patře vidět své okno; zalité deštěm vypadalo, jako by se jeho tabulky rozmáčely, neprůhledné a hrbolaté jako rybí měchýř.
Ulicí tekl žlutý potok špíny a v průjezdu bylo stále víc náhodných chodců, kteří všichni čekali, až déšť poleví.
"Tamhle plave svatební kytice," řekl náhle Charousek a ukázal na kytici zvadlé myrty, unášenou proudem špinavé vody.
Někdo za námi se tomu hlasitě zasmál.
Když jsem se otočil, viděl jsem, že to byl starý, elegantně oblečený pán s bílými vlasy a odulým ropuším obličejem.
Charousek se rovněž na okamžik obrátil a něco si pro sebe bručel.
Ze starce vyzařovalo cosi nepříjemného - přestal jsem mu věnovat pozornost a prohlížel si šeredné domy, které se tu před mýma očima krčily v dešti vedle sebe jako rozmrzelá stará zvířata. Jak hrozivě a zchátrale všechny vypadaly!
Stály tady rozstrkány bez rozmyslu jako plevel vyrážející ze země.
Přistavěli je k nízké žluté kamenné zdi, která zde jediná zbyla z jakési bývalé rozsáhlé budovy - před dvěma třemi stoletími, postupně, jak se to právě hodilo, bez ohledu na ty ostatní. Tam poloviční dům, celý nakřivo, s dozadu ubíhajícím čelem - a jiný vedle vyčnívá jako špičák.
Pod pochmurným nebem vypadaly, jako by spaly, a člověk necítil onu potměšilost a zlobu, jež z nich občas vyzařuje, když v ulicích leží mlha podzimních večerů a pomáhá zakrýt jejich tichou, téměř neznatelnou hru tváře.
Během té dlouhé doby, co zde už bydlím, se ve mně zahnízdil neodbytný dojem, že existují určité hodiny za nocí a za nejčasnějšího svítání, kdy domy vzrušeně vedou spolu nezvučné, tajuplné porady. A mnohdy proběhne jejich zdmi slabé chvění, které je nevysvětlitelné, po střechách přebíhají šramoty a padají do okapových rour - a my je nepozorovaně vnímáme otupělými smysly a ani se neptáme po jejich příčině.
Často se mi ve spánku zdávalo, že jsem potají naslouchal jejich přízračnému dohadování a dozvěděl se s ustrašeným údivem, že jsou ve skutečnosti tajnými pány ulice, že se mohou zbavit svého života a cítění a zase si je mohou vzít nazpátek - že je půjčují přes den obyvatelům ulice a za nadcházející noci je s lichvářským úrokem opět požadují.
A když si v duchu vybavuji ty podivné lidi, kteří v nich bydlí jako stíny, jako tvorové - nezrození z matek -, kteří se ve svém myšlení a jednání zdají být složení z částic bez ladu a skladu, pak jsem víc než kdy jindy nakloněn uvěřit, že takové sny v sobě skrývají temné pravdy, které mi v bdělém stavu doutnají v duši už jen jako dojmy z barvitých pohádek.
Tehdy ve mně procitne znovu pověst o strašidelném Golemovi, onom umělém člověku, kterého zde v ghettu kdysi stvořil z hmoty jeden rabín, znalec kabaly, jenž jej probudil k bezmyšlenkovitému, automatickému bytí tím, že mu vsunul za zuby magickou číselnou formuli.
A stejně jako se Golem rázem změnil ve strnulou hliněnou sochu, jakmile mu byla z úst vyňata tajuplná slabika života, tak by také museli - zdálo se mi - všichni tito lidé padnout mrtvi k zemi v okamžiku, kdy by někdo vymazal v jejich mozku jakýsi nepatrný pojem, bezvýznamnou snahu; snad jen nějakou bezúčelnou zvyklost u jednoho, u druhého třeba jen otupělé čekání na cosi úplně neurčitého, beztvarého.
A přitom v jakém neustálém, strašlivém střehu jsou tato stvoření!
Nikdo tyto lidi nevidí při práci, a přece jsou už časně zrána, od prvního záblesku jitra bdělí a čekají se zatajeným dechem - na oběť, která však stejně nikdy nepřijde.
A jestli se opravdu občas zdá, že někdo vstoupil do jejich hájemství, někdo bezbranný, na němž by se mohli obohatit, tu je náhle přepadne ochromující strach, zaplaší je zpět do jejich koutů a přinutí je ustrašeně upustit od jakéhokoliv záměru.
Zdá se, že jim nikdo není dost slabý, aby si na něho troufli.
"Zdegenerované, bezzubé šelmy, jimž byla odňata síla i zbraň," řekl váhavě Charousek a pohlédl na mě.
Jak mohl vědět, nač myslím?
Člověk rozvíří někdy své myšlenky tak prudce, že mohou přeskočit jako sprška jisker do mozku společníka, pocítil jsem.
"- - - z čeho tak asi žijí?" řekl jsem po chvíli.
"Žijí? Z čeho? Mnohý z nich je milionář!"
Podíval jsem se na Charouska. Co tím jen mohl myslet!
Student ale mlčel a díval se na oblaka.
V oblouku vrat na chvíli utichl hovor, bylo slyšet jen šumění deště.
Co tím jenom chtěl říci: "Mnohý z nich je milionář!"?
A znovu jako by Charousek uhodl mé myšlenky.
Ukázal na vetešnický krámek vedle nás, kde stékající voda splachovala rez železného harampádí do rozplizlých, červenohnědých kaluží.
"Aaron Wassertrum! Například ten je milionář - patří mu skoro třetina židovského města. Vy to nevíte, mistře Pernathe?!"
To mi úplně vyrazilo dech. "Aaron Wassertrum! Vetešník Aaron Wassertrum je milionář?!"
"Oh, já ho moc dobře znám," pokračoval zavile Charousek, jako by čekal jen na to, že se ho zeptám. "Znal jsem i jeho syna, doktora Wassoryho. Nikdy jste o něm neslyšel? O doktoru Wassorym, o tom - proslulém - očním lékaři? -
Ještě před rokem o něm nadšeně mluvilo celé město - o tom velkém - - učenci.
Tenkrát nikdo nevěděl, že si změnil jméno a že se dřív jmenoval Wassertrum. -
Rád si hrál na muže vědy, který se straní světa, a když někdy přišla řeč na jeho původ, prohodil skromně a hluboce dojat, že ještě jeho otec pochází z ghetta - a že se musel vypracovat z těch nejbídnějších začátků za všech možných strastí a nevýslovných obtíží.
Ano! Strasti a obtíže!
Ale za čí strasti a nevýslovné potíže a jakými prostředky, to už neřekl!
Já ale vím, jak to bylo s ghettem!"
Charousek mě chytil za ruku a prudce jí třásl.
"Mistře Pernathe, já jsem tak chudý, že to sám stěží chápu; musím chodit polonahý jako vagabund. Podívejte se, a jsem přece student medicíny, - jsem přece vzdělaný člověk!"
Prudce rozevřel svůj převlečník, a já jsem ke svému zděšení viděl, že neměl ani košili, ani sako, že měl kabát na holém těle.
"A takhle chudý jsem byl už tenkrát, když jsem tu bestii, toho všemocného, váženého doktora Wassoryho přivedl k pádu - a dodnes nikdo netuší, že já byl tím pravým původcem.
Ve městě se myslí, že to byl jistý doktor Savioli, který vytáhl ty jeho praktiky na denní světlo a dohnal ho k sebevraždě. - A já vám říkám, že doktor Savioli byl jenom mým nástrojem! Jen já jsem vymyslil ten plán a shromáždil materiál, dodal důkazy a nepozorovaně uvolňoval kámen za kamenem ve stavbě doktora Wassoryho, až přišla chvíle, kdy už žádné peníze na světě, žádná lest ghetta nemohla odvrátit její zřícení, k němuž stačil jen nepatrný náraz.
Víte, tak - tak jako se hrají šachy.
A nikdo neví, že jsem to byl já!
Vetešníkovi Aaronu Wassertrumovi, tomu snad mnohdy nedá spát strašlivé tušení, že prsty ve hře musel mít ještě někdo jiný než doktor Savioli; kdosi neznámý, jenž je bez ustání v jeho blízkosti, a přece nepolapitelný.
Ačkoliv Wassertrum patří k těm, kteří vidí i skrz zeď, přece jen nepochopí, že existují mozky, které jsou s to vypočítat, jak lze dlouhými, neviditelnými, otrávenými jehlami probodávat takovou zeď kolem kvádrů, zlata i drahokamů, až je zasažena skrytá žíla života."
A Charousek se bil do čela a divoce se smál.
"Aaron Wassertrum se to brzy dozví; přesně v den, kdy se bude chtít dostat na kobylku doktoru Saviolimu! Přesně v ten den!
I tuhle šachovou partii jsem propočítal až do posledního tahu. - Tentokrát to bude gambit královského střelce. Nebude v něm až k hořkému konci jediný tah, na který bych neuměl odpovědět zničujícím protitahem.
Kdo si se mnou takový gambit začne, ten bude viset ve vzduchu, říkám vám, jako bezmocná loutka na tenkých provázcích - na provázcích, za které tahám - poslouchejte dobře - za které já tahám, a s jeho svobodnou vůlí je konec."
Student mluvil jako v horečce. Díval jsem se mu poděšeně do tváře.
"Co vám Wassertrum a jeho syn udělali, že je tak nenávidíte?"
Charousek prudce mávl rukou.
"Nechme toho - spíš se zeptejte, co zlomilo doktorovi Wassorymu vaz! -
Nebo byste o tom raději mluvil někdy jindy? - Už tak neprší. Třeba chcete jít domů?"
Snížil hlas jako někdo, kdo se náhle uklidnil. Zavrtěl jsem hlavou.
"Slyšel jste někdy o tom, jak se dnes léčí zelený zákal? - Ne? - Tak to vám musím vysvětlit nejdřív, abyste všemu přesně rozuměl, mistře Pernathe!
Tak tedy poslouchejte: zelený zákal je zhoubné onemocnění vnitřního oka, které končí oslepnutím, a existuje jen jeden prostředek, kterým se dá zastavit další postup choroby, totiž tzv. iridektomie, což znamená, že se z oční duhovky vyštípne malý klínovitý kousek.
Nevyhnutelným důsledkem zákroku jsou strašlivé záchvaty oslnění, které zůstanou po celý život; proces oslepnutí bývá však většinou zastaven.
S diagnózou zeleného zákalu to však není tak jednoduché.
Existují totiž údobí, hlavně na začátku choroby, během nichž ty nejzřetelnější symptomy zdánlivě ustoupí, a v takových případech nemůže lékař nikdy s určitostí prohlásit - i když nenalezne nejmenší stopy po nějaké nemoci - že se jeho předchůdce, který zastával jiný názor, zcela jistě zmýlil.
Jestliže se však už jednou přikročilo k iridektomii, která se samozřejmě dá provést na zdravém oku stejně jako na nemocném, není už pak možno zjistit, zda šlo o zelený zákal nebo ne.
A na této a ještě dalších okolnostech založil doktor Wassory svůj hanebný plán.
Nesčíslněkrát - zejména u žen - konstatoval Wassory zelený zákal v případech, kdy šlo o nevinné oční poruchy, jen aby docílil operace, která pro něho neznamenala žádnou námahu a vynášela velké peníze.
Teď konečně měl v hrsti naprosto bezbranné lidi, k lupu už nebylo zapotřebí ani té špetky odvahy!
Vidíte, mistře Pernathe, zde byla zdegenerovaná šelma přesazena do prostředí, kde i beze zbraně a síly mohla rozsápat svou oběť.
Aniž by přitom bylo něco v sázce! - Chápete?! Aniž by bylo třeba riskovat to nejmenší!
Spoustou bezcenných článků v odborných časopisech si uměl doktor Wassory získat pověst vynikajícího specialisty, a dokonce uměl nasypat písek do očí i svým kolegům, kteří byli příliš bezelstní a slušní, než aby ho prokoukli.
Přirozeným důsledkem byly zástupy pacientů, kteří všichni u něho hledali pomoc.
A tak když k němu někdo přišel s nepatrným očním neduhem na prohlídku, dal se dr. Wassory se zákeřnou plánovitostí okamžitě do díla.
Zahájil obvyklým zpovídáním pacienta, zaznamenával však - aby byl kryt pro všechny případy - obratně jen ty odpovědi, které připouštěly podezření na zelený zákal.
A obezřetně sondoval, jestli neexistuje nějaká diagnóza už z dřívějška.
Mezi řečí prohodil, že se mu dostalo naléhavého pozvání z ciziny k výkonu důležitého lékařského zákroku a že proto musí už zítra odcestovat. -
Osvětloval pak oční sítnici elektrickými paprsky a působil tím nemocnému co možno nejvíc bolesti.
Všecko úmyslně! Všecko úmyslně!
Když skončilo vyšetření a následovala obvyklá pacientova otázka, zda jsou důvody k obavám, provedl Wassory svůj první tah.
Posadil se proti nemocnému, minutu mlčel a pronesl pak rozvážně sonorním hlasem větu:
"Již v nejbližší době je oslepnutí obou očí nevyhnutelné!"

- - -

Scéna, která přirozeně následovala, byla strašlivá.
Lidé často omdleli, plakali a křičeli a váleli se v divokém zoufalství po zemi.
Ztratit zrak znamená ztratit všechno.
A když přišel stejně obvyklý okamžik, kdy ubohá oběť objala kolena dr.
Wassoryho a žadonila, zda na celém božím světě už opravdu není žádná pomoc možná, tehdy provedla ta bestie svůj druhý tah a proměnila sama sebe v onoho - Boha, který mohl pomoci.
Všechno, všechno na světě je jako šachová partie, mistře Pernathe!
Okamžitá operace, řekl pak dr. Wassory zamyšleně, je to jediné, co by snad mohlo znamenat záchranu, a v divoké, nezadržitelné ješitnosti, jež se ho náhle zmocnila, spustil nabubřelou řeč, v níž zeširoka líčil ty i ony případy mimořádně podobné dnešnímu, jak bezpočet nemocných vděčí jedině jemu za záchranu zraku a tak podobně.
Vyloženě se kochal představou, že je pokládán za jakousi vyšší bytost, v jejíchž rukou spočívá blaho i bída spolubližních.
Bezmocná oběť zatím před ním zdrceně seděla, srdce přeplněné palčivými otázkami, pot strachu na čele, a ani se neodvážila skočit mu do řeči z obavy: jen si ho nerozhněvat - toho jediného, který mohl přinést spásu.
A se slovy, že může bohužel k operaci přikročit teprve za několik měsíců, až se vrátí z cesty, uzavřel dr. Wassory svůj proslov.
Doufejme - v takových případech se má vždycky doufat v to nejlepší - že ještě nebude pozdě, řekl.
Samozřejmě že nemocní hned vyskočili, prohlašovali, že za žádných okolností nemíní čekat ani o den déle, a úpěnlivě prosili o radu, kdo z ostatních očních lékařů ve městě by snad mohl připadat v úvahu jako operatér. - To byl ten okamžik, kdy dr. Wassory vedl rozhodující úder.
V hlubokém zamyšlení přecházel sem a tam, vraštil čelo do utrápených vrásek a nakonec ustaraně zašeptal, že příslušný zákrok jiného lékaře vyžaduje bohužel opětné elektrické osvětlení oka, což by vzhledem k oslepujícím paprskům - pacient přece sám ví, jak bolestná procedura to je - mělo přímo osudný účinek.
Jiný lékař tedy - když už pomineme skutečnost, že mnohým z nich chybí nutný cvik zejména u iridektomie - může přistoupit k chirurgickému zákroku teprve po uplynutí delší doby - právě proto, že je zapotřebí nového vyšetření - až by se zrakové nervy znovu zotavily."
Charousek svíral pěsti.
"Tomu se v řeči šachistů říká, 'vynucený tah', milý mistře Pernathe! - - Co pak následovalo, byl jeden vynucený tah za druhým.
Zoufalstvím pološílený pacient zapřísahal teď dr. Wassoryho, aby se přece jen ustrnul, odložil odjezd jen o den a provedl operaci sám. - Jde přece o víc než o rychlou smrt; příšerný, mučivý strach z náhlého oslepnutí je přece to nejhroznější, co může být.
A čím víc se ten darebák zpěčoval a naříkal, že odsunutí cesty mu může způsobit nedozírné škody, tím vyšší sumy pacienti tomu mizerovi ochotně nabízeli.
Když se konečně dr. Wassorymu zdála částka dostatečně vysoká, povolil a ještě téhož dne, dříve než mohla náhoda odhalit jeho plán, nenapravitelně poškodil těm nešťastníkům obě zdravé oči, způsobil onen stálý pocit oslnění, který musel proměnit život v ustavičná muka, zato však navždycky smazal stopy Wassoryho padoušského činu.
Takovými operacemi zdravých očí rozmnožoval dr. Wassory nejen svou slávu a svou pověst nevyrovnatelného lékaře, kterému se zatím vždycky podařilo zadržet hrozící oslepnutí - uspokojoval však současně i svou bezmeznou chtivost po penězích a ukájel svou ješitnost, protože ony nic netušící, na těle i majetku poškozené oběti k němu vzhlížely jako k zachránci a velebily jej jako svého spasitele.
Jen ten, kdo všemi vlákny tkvěl v půdě ghetta s jeho nespočetnými, nepatrnými, a přesto nepřekonatelnými zdroji, kdo se od dětství naučil být na číhané jako pavouk a znal všechny lidi ve městě, odhadl a prozkoumal až do nejmenších podrobností jejich vztahy a majetkové poměry - jen takový - skoro by se chtělo říci 'poloviční jasnovidec' - mohl celá léta páchat podobné ničemnosti.
A kdyby nebylo mne, provozoval by své řemeslo dodnes, provozoval by je až do vysokého stáří, aby konečně jako ctihodný patriarcha užíval podzimu svého života v kruhu svých milých, zahrnut poctami, zářný vzor pro budoucí pokolení, až - až by konečně také on velkolepě chcípl.
Ale i já jsem vyrostl v ghettu, i moje krev je prosycena onou atmosférou ďábelské lsti, a proto jsem dokázal přivést ho k pádu - tak jako neviditelné mocnosti zničí člověka, tak jako zasáhne blesk z čistého nebe.
Dr. Savioli, mladý německý lékař, má zásluhu na jeho odhalení - toho jsem nastrčil do popředí a hromadil důkaz na důkaz, až přišel den, kdy po dr. Wassorym vztáhl ruku prokurátor.
A tu spáchala ta bestie sebevraždu! - Požehnána budiž ona hodina!
Jako by u něho stál můj dvojník a vedl mu ruku, vzal si život onou fiólou amylnitritu, kterou jsem záměrně nechal stát při jakési příležitosti v jeho ordinaci, když jsem ho totiž jednou sám svedl k tomu, aby stanovil i u mě falešnou diagnózu 'zeleného zákalu' - postavil jsem ji tam záměrně, s vroucím přáním, aby to byl právě amylnitrit, který by mu zasadil poslední ránu.
Prý ho ranila mozková mrtvice, říkalo se po městě. Vdechování amylnitritu způsobuje smrt podobnou ochrnutí mozku. Ale dlouho se ta pověst o mrtvici nemohla udržet."

- - -

Charousek najednou strnule zíral před sebe jako duchem nepřítomný, jako by se ponořil do hlubokého problému, pak trhl ramenem směrem k vetešnickému krámku Aarona Wassertruma.
"Teď je sám," mumlal, "úplně sám se svou chtivostí a - a - a s voskovou pannou!"

- - -

Srdce mi tlouklo až v krku.
Zděšeně jsem se podíval na Charouska.
Byl šílený? Musely to být horečné fantazie, které mu vnukly takové věci.
Určitě, určitě! Všechno si vymyslel, vysnil!
To nemůže být pravda, ten jeho hrůzostrašný příběh o očním lékaři. Má tuberkulózu a horečka smrti mu krouží v mozku.
Chtěl jsem ho uklidnit několika žertovnými slovy, dát jeho myšlenkám smířlivý směr.
Avšak dřív než jsem nalezl slova, jako blesk se mi objevila ve vzpomínce Wassertrumova tvář s rozťatým horním rtem, když tenkrát nahlédl otevřenými dveřmi do mého pokoje svýma kulatýma rybíma očima.
Dr. Savioli! Dr. Savioli! - ano - ano, to bylo jméno onoho mladého vznešeného pána, o němž mi Cvach šeptem svěřil, že si u něho pronajal ateliér.
Dr. Savioli! - Zaznělo to ve mně jako výkřik. V mém nitru se divoce honily mlhavé obrazy a přepadaly mě děsivé domněnky.
Chtěl jsem se Charouska zeptat, pln strachu mu rychle vypovědět všechno, co jsem tenkrát zažil; uviděl jsem však, že se ho zmocnil prudký záchvat kašle a málem jej povalil na zem. Stačil jsem ještě zahlédnout, jak se vypotácel do deště, opíraje se namáhavě rukama o zeď, a jak mi zběžně kývl na pozdrav.
Ano, ano, má pravdu, nemluvil z horečky, cítil jsem - je to nezachytitelný stín zločinu, který se dnem i nocí plíží těmito ulicemi a hledá své naplnění.
Visí ve vzduchu, a my ho nevidíme. Pojednou se usadí v té či oné lidské duši, a my nic netušíme - a dřív než můžeme pochopit, už se rozplynul a je dávno po všem.
A k nám už jenom doléhají temná slova o jakési strašlivé události.
Rázem jsem pochopil tato záhadná stvoření, jež tady kolem mne bydlí, v jejich nejvlastnější podstatě: jsou bez vůle unášeni svým zdejším bytím, oživeni neviditelným magnetickým tokem - tak, jako předtím okolo plavala svatební kytice ve špinavé stoce.
Bylo mi, jako by na mě všechny domy shlížely potměšilými tvářemi plnými bezejmenné zloby - vrata: rozevřené černé tlamy, v nichž vyhnily jazyky, chřtány, které mohly každým okamžikem vyrazit pronikavý křik, tak pronikavý a nenávistný, že by nás musel poděsit až do hloubi duše.
Co to ještě student ke konci o vetešníkovi říkal? - Šeptal jsem si pro sebe jeho slova: Aaron Wassertrum je teď sám se svou chtivostí a - se svou voskovou pannou.
Co jen asi tou voskovou pannou mínil?
Asi to bude nějaké přirovnání, uklidňoval jsem se - jedno z těch chorobných přirovnání, jimiž Charousek rád přepadává své přátele a jimž ze začátku nikdo nerozumí; když se však později neočekávaně objasní, mohou člověka vylekat jako předměty neobvyklého tvaru, osvětlené najednou pronikavým proudem světla.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a setřásl strašlivý dojem z Charouskova vyprávění.
Prohlédl jsem si podrobněji lidi čekající se mnou v chodbě domu: vedle mě teď stál ten tlustý stařec. Ten, který se předtím tak odporně smál.
Měl na sobě redingot a rukavice a nespouštěl své vypoulené oči z průjezdu protějšího domu.
Jeho hladce vyholená tvář s širokými, vulgárními rysy se cukala vzrušením.
Bezděčně jsem sledoval jeho pohled a zjistil jsem, že visí jako očarován na rudovlasé Rosině, která stála na druhé straně ulice, kolem rtů svůj věčný úsměv.
Stařec se pokoušel dát jí znamení, a viděl jsem, že mu dobře rozuměla, tvářila se však nechápavě.
Nakonec to už stařík nevydržel, brodil se po špičkách na druhou stranu a hopsal přes louže se směšnou pružností jako velký černý nafukovací míč.
Asi ho tu znali, neboť jsem zaslechl všelijaké poznámky na jeho adresu. Nějaký pobuda za mnou, s červenou pletenou šálou kolem krku, s modrou vojenskou čapkou na hlavě a s viržinkem za uchem, trousil s rozšklebenými ústy narážky, kterým jsem nerozuměl.
Pochopil jsem jen, že starci tady v židovském městě říkali "zednář" a označovali touto přezdívkou lovce nedospělých děvčat, jenž si je však jist beztrestností díky svým důvěrným stykům s policií. - - -
Pak zmizel Rosinin i starcův obličej naproti v temnotě chodby.