Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Punč

Otevřeli jsme okno, abychom vyvětrali tabákový kouř z mého pokoje.
Studený vítr zafoukal do místnosti a rozhoupal huňaté kabáty visící na dveřích.
"Prokopova důstojná ozdoba hlavy by nejraději uletěla," řekl Cvach a ukázal na hudebníkův umělecký širák, jehož široká krempa se v průvanu pohybovala jako mávající černá křídla.
Jošua Prokop vesele zamrkal víčky.
"Chce," řekl, "patrně chce - - -"
"Chce k Lojzíčkovi k muzice," vzal mu Vrieslander slovo z úst.
Prokop se smál a tleskal rukou do taktu k tónům, jež sem přes střechy přinášel řídký zimní vzduch.
Pak sňal se stěny moji starou, rozbitou kytaru, předstíral, že hraje na zpřetrhaných strunách, a zpíval v argotu ječivým falzetem s přehnaným důrazem podivuhodnou píseň: "Blíže viaduktu žila panna Lízi, holka roztomilá, tělo jako z břízy, ta ženská, ta potvora? Měla modré oči, blankytné jak šmolku a ochotná byla k lásce bez okolků, ta rajda, ta čertice?"

- - -

Jak báječně mu najednou jde ta zlodějská hantýrka!" a Vrieslander se hlasitě zasmál a pobrukoval s ním: "Ten její líhbábr byl ňakej buchdrukr, sice velkej fešák, ale v lásce lukr, ten muskej, ten buchdrukr?"

- - -

"Tuhle kuriózní písničku skřehotá každý večer u Lojzíčka bláznivý Neftali Šafránek, ten s tím zeleným štítkem na očích, a našminkovaná ženská hraje na harmoniku a ječí k tomu text," vysvětloval Cvach. "Do téhle hospody byste s námi měl taky jednou zajít, mistře Pernathe. Třeba později, až vyřídíme ten punč - co myslíte? Na počest vašich dnešních narozenin?"
"Ano, ano, pojďte pak s námi," řekl Prokop a zavřel okno, "něco takového se musí vidět."
Potom jsme pili horký punč a obírali se každý vlastními myšlenkami.
Vrieslander vyřezával loutku.
"Vy jste nás úplně odřízl od světa, Jošuo," přerušil ticho Cvach, "od chvíle, kdy jste zavřel okno, nepromluvil už nikdo ani slovo."
Jenom mi tak napadlo, když předtím ty kabáty tak poletovaly, jak je to zvláštní, když vítr pohybuje neživými věcmi," odpověděl rychle Prokop, jako by se omlouval za své mlčení: "Vypadá to tak divně, když se náhle začnou třepetat předměty, které jinak leží jako mrtvé. Ne? - Viděl jsem jednou na nějakém úplně liduprázdném náměstí, jak se velké kusy papíru - já jsem přitom vůbec žádný vítr necítil, byl jsem totiž kryt domem - zběsile honily v kruhu a navzájem se pronásledovaly, jako by si přísahaly smrt. Za chvilku nato se úplně uklidnily, ale najednou je zase popadl šílený vztek a v potřeštěné zlobě se hnaly sem a tam, natlačily se do jednoho kouta, pak je to znovu posedlo a rozletěly se na všechny strany a konečně zmizely za rohem.
Jenom jedny tlusté noviny nevydržely; zůstaly ležet na dlažbě a nenávistně se sklapovaly a zase rozvíraly, jako by jim došel dech a lapaly po vzduchu.
Tenkrát se ve mně probudilo temné podezření: jestli nakonec i my, živé bytosti, nejsme něco podobného jako ty papírové cáry? - Jestli taky nás neprohání sem a tam nějaký neviditelný, nepochopitelný 'vítr' a neurčuje naše jednání, zatímco my si ve své prostoduchosti myslíme, že se řídíme svou vlastní svobodnou vůlí?
Co když život v nás není nic jiného než nevyzpytatelný větrný vír? Vítr, o němž se v bibli říká: Víš, odkud přichází a kam jde? - - - Cožpak se nám někdy nezdá, že jsme sáhli do hluboké vody a lapili stříbrné rybky, a ve skutečnosti se nestalo nic jiného, než že nám po ruce přejel studený závan větru?"
"Prokope, vy už mluvíte skoro jako mistr Pernath, co je to s vámi?" řekl Cvach a nedůvěřivě se zahleděl na hudebníka.
"Ta historie o knize Ibbur, o které se povídalo předtím - škoda, že jste přišel tak pozdě, takže jste to už neslyšel -, ta ho asi naladila tak přemýšlivě," mínil Vrieslander.
"Historie o knize?"
"Vlastně o člověku, který přinesl knihu a divně vypadal. - Pernath neví, jak se jmenuje, kde bydlí, co chtěl, a ačkoliv byl jeho vzhled velmi nápadný, přesto se nedá dost dobře popsat." - Cvach zbystřil pozornost.
"To je velice zvláštní," řekl po krátké odmlce, "nebyl ten cizinec bezvousý a neměl šikmo položené oči?"
"Myslím že ano," odpověděl jsem, "to jest, vím - vím to zcela určitě. Vy ho znáte?"
Loutkař zavrtěl hlavou. Jenom mi připomněl Golema."
Malíř Vrieslander přestal vyřezávat.
"Golema? - Slyšel jsem už o tom tolik vyprávět. Vy něco víte o Golemovi, Cvachu?"
"Kdo může říci, že něco ví o Golemovi?" odpověděl Cvach a pokrčil rameny. "Pořád ho posílají do říše bájí, dokud se jednoho dne tady v ulicích nestane opět něco, co mu vrátí život. A nějaký čas pak o něm všichni mluví a pověsti rostou do ohromných rozměrů. Nakonec jsou už tak přehnané a nafouklé, že bídně zajdou na vlastní nevěrohodnost. Říká se, že počátek příběhu spadá tak do sedmnáctého století. Prý podle dnes už nezvěstných předpisů kabaly zhotovil tenkrát, jakýsi rabín umělého člověka - takzvaného Golema - aby mu jako sluha pomáhal tahat zvony v synagóze a vykonával všelijakou hrubou práci.
Ale přece jen se z něho nestal opravdový člověk, a jeho život prý byl jenom jakési tupé, polovědomé živoření. A jak se vypráví, 'žil' stejně jenom přes den, a to vlivem magického lístku, který vězel za jeho zuby a koncentroval siderické síly vesmíru.
A když jednoho večera před noční modlitbou zapomněl rabín vyjmout pečeť z Golemových úst, začal Golem zuřit, hnal se v temnotě ulicemi a rozbíjel všechno, co mu přišlo do cesty.
Až se proti němu vrhl rabín a zničil lístek.
A tehdy se ono stvoření zhroutilo bez života k zemi. Nezbylo z něho nic víc než trpasličí hliněná figura, kterou dodnes ukazují ve Staronové synagóze."
"Tentýž rabín byl prý povolán k císaři na Hrad a vyvolával stíny zemřelých a dělal je viditelnými," prohodil Prokop, "moderní badatelé tvrdí, že při tom používal laternu magiku."
"To se rozumí, žádné vysvětlení není dost nejapné, aby dneska nemělo úspěch," nedal se zmást Cvach. "Laterna magika!! Císař Rudolf, který se takovými věcmi zabýval celý život, by přece takovýhle primitivní trik prokoukl na první pohled!
Nemohu ovšem vědět, jak se dá vysvětlit vznik legendy o Golemovi, ale jsem si jist, že cosi, co nemůže zemřít, provozuje v této čtvrti své rejdy a nějak s tím vším souvisí. Mí předkové tady žili pokolení za pokolením, a snad nikdo se nemůže odvolávat na víc prožitých nebo zděděných vzpomínek na periodické zjevování Golema než právě já!"
Cvach se najednou odmlčel, a cítili jsme, že jeho myšlenky putují zpět do minulých časů.
Jak tak seděl u stolu s opřenou hlavou a jeho červené dívčí tvářičky ve světle lampy nápadně kontrastovaly s bílými vlasy, bezděčně jsem v duchu srovnával jeho rysy s tvářemi loutek, které mi tak často ukazoval.
Zvláštní, jak se jim starý muž podobal!
Stejný výraz a stejně řezaný obličej!
Cítil jsem, že mnoho věcí na světě se nemůže od sebe odloučit; a jak se před mým zrakem odvíjel Cvachův prostý osud, připadalo mi náhle prapodivné a nestvůrné, že se člověk jako on - ačkoliv se mu dostalo lepšího vzdělání než jeho předkům a měl se stát hercem - že se tento člověk najednou zase vrátí k ošuntělému pimprlovému divadlu, aby opět chodil po jarmarcích a se stejnými loutkami, jež už jeho prapředkům skýtaly hubenou obživu, předváděl neobratné úklony a ospalé příhody.
Nemůže se od nich odpoutat, pochopil jsem; žijí z jeho života, a když byl od nich daleko, proměnily se v myšlenky, zabydlely se v jeho mozku a zbavily ho pohody a klidu, dokud se opět nenavrátil. Proto je teď tak láskyplně opatruje a pyšně obléká do tretek.
"Cvachu, nemáte chuť ještě nám vyprávět?" vyzval Prokop starce a pohlédl tázavě na mne a Vrieslandera, zda si přejeme totéž.
"Nevím, kde začít," mínil váhavě stařec, "příběh o Golemovi se dá těžko povídat. Jak to předtím řekl Pernath: ví přesně, jak neznámý vypadal, a přece ho nemůže popsat. Přibližně každých třiatřicet let se v našich ulicích opakuje příhoda, která v sobě neskrývá nic zvlášť vzrušujícího, a přece vyvolává zděšení, pro které neexistuje žádné uspokojivé vysvětlení nebo zdůvodnění: Stále znovu se totiž stává, že z ulice U staré školy přichází úplně cizí člověk, bezvousý, se žlutým obličejem mongolského typu, oblečený do staromódních vybledlých šatů, a kráčí židovským městem, rovnoměrným, podivně klopýtavým krokem, jako by měl každým okamžikem přepadnout dopředu, a najednou - se stane neviditelným. Obvykle zabočí do jedné z ulic a zmizí bez stopy.
Jindy se tvrdí, že na své cestě opíše kruh a navrátí se k místu, odkud vyšel: k prastarému domu poblíž synagógy.
Někteří rozčilení lidé zase trvají na tom, že ho viděli okolo rohu přicházet směrem k nim. Přestože k nim zcela zřetelně přicházel, byl stále menší a menší, přesně jako někdo, jehož postava se ztrácí ve velké dálce, a - pak úplně zmizel.
Před šestašedesáti lety musel být dojem, který Golem vyvolal, asi zvlášť hluboký, neboť já si vzpomínám - byl jsem tehdy ještě úplně malý kluk -, že lidé tenkrát prohledali dům v ulici U staré školy odshora dolů.
Zjistili při tom, že je v domě místnost se zamřížovaným oknem, k níž neexistuje žádný vchod.
Přišli na to tak, že vyvěsili ze všech oken prádlo, aby je mohli z ulice překontrolovat.
Protože se do místnosti nedalo jinak vniknout, spustil se nějaký muž po provaze dolů se střechy, aby nahlédl dovnitř. Už byl skoro u okna, vtom se však lano přetrhlo a nešťastník si roztříštil lebku o dlažbu. Když pak chtěli později pokus opakovat, rozcházely se názory na polohu okna tak, že toho raději nechali.
Já sám jsem se s 'Golemem' setkal poprvé v životě před třiatřiceti lety.
Šel proti mně jedním průchodním domem, a skoro jsme se srazili.
Dodnes nechápu, co se tenkrát ve mně dělo. Člověk přece proboha nečeká pořád, den za dnem, jenom na to, že potká Golema, ne?
Ale v tom okamžiku, určitě - zcela určitě, ještě dřív, než jsem ho uviděl, něco ve mně pronikavě vykřiklo: Golem! A v téže chvíli vyklopýtal někdo z temnoty průchodu, a onen neznámý prošel kolem mne. Vteřinu nato mě obklopilo množství bledých, vzrušených tváří a lidé mě zasypali otázkami, zda jsem ho viděl.
A když jsem odpovídal, pocítil jsem, že se mi jazyk jako by uvolňuje z křeče, kterou jsem ale předtím vůbec necítil.
Byl jsem úplně překvapen, že se mohu pohybovat, a zřetelně jsem si uvědomil, že se mne musela zmocnit - i když jen na zlomek vteřiny - jakási křečovitá strnulost.
O tom všem jsem často a dlouho přemýšlel, a zdá se mi, že jsem pravdě nejblíž, když řeknu: vždycky jednou za lidskou generaci proběhne židovským městem jako blesk jakási duchovní epidemie, zmocňuje se lidských duší za určitým účelem, který nám zůstává skryt, a jejím vlivem vznikají - něco jako fata morgána - obrysy charakteristické bytosti, která zde snad před staletími žila a žízní po uskutečnění a tvaru.
Možná že je mezi námi pořád, neustále, a my to nevnímáme. Tón chvějící se ladičky přece taky neslyšíme, dokud se nedotkne dřeva a nerozezvučí je.
Možná že to je jen jakési duševní umělecké dílo, v němž není obsaženo lidské vědomí - umělecké dílo, které vzniká tak, jako vyrůstá krystal z beztvaré hmoty podle stále stejných vnitřních zákonů.
Kdoví?
Jako se za dusných dní stupňuje elektrické napětí do nesnesitelnosti, až konečně zrodí blesk, proč by nebylo možné, že rovněž neustálé hromadění oněch nikdy se neměnících myšlenek, které zde v ghettu otravují vzduch, musí vyvolat náhlé, prudké vybití? - duševní explozi, která vybičuje naše snové podvědomí na denní světlo, aby vytvořila - obdobně jako blesk v přírodě - přízrak, jenž by v tvářnosti, chůzi a chování, ve všem všudy, přesně vyjadřoval symbol duše davu, jen kdybychom my dokázali správně vyložit tajnou řeč forem?
A stejně jako mnohé příznaky ohlašují úder blesku, tak i zde prozrazují určitá strašidelná znamení hrozící vpád onoho fantomu do říše činu. Oprýskávající omítka staré zdi dostává podobu kráčejícího muže; v ledových květech na oknech se objevují rysy strnulých obličejů. Písek ze střechy jako by padal jinak než jindy a vnucuje nedůvěřivému pozorovateli podezření, že jej shazuje neviditelná, inteligencí nadaná síla, štítící se světla, která se cvičí v tajných pokusech vytvořit všelijaké podivné obrysy. - Když oči spočinou na jednotvárném pletivu nebo na nerovnostech kůže, zmocní se nás neutěšená schopnost vidět všude povědomé formy plné významů, které pak v našich snech narůstají do obřích rozměrů. A těmito stínovými pokusy nakupených houfů myšlenek, které se prohlodávají zátarasy všednosti, se táhne jako červená nit mučivá jistota, že naše nejvlastnější nitro je s rozvahou a proti naší vůli vysáváno, aby se postava fantomu mohla stát plastickou.
Když jsem předtím slyšel od Pernatha, že se setkal s bezvousým člověkem s šikmo položenýma očima, vyvstal mi před očima Golem tak, jak jsem ho viděl tenkrát.
Stál přede mnou, jako by vyrostl ze země.
A na okamžik mě přepadla jakási neurčitá obava, kterou jsem ve svém dětství už jednou pocítil, tenkrát, když začala vrhat své stíny první strašidelná předznamenání.
Je tomu už asi šestašedesát let, tenkrát přišel ženich mé sestry večer na návštěvu a v rodině se měl určit den svatby.
Odlévali jsme tehdy olovo - jen tak ze žertu -, a já jsem u toho stál s otevřenou pusou a nechápal, co to má znamenat - ve své popletené, dětské představě jsem lití olova spojoval s Golemem, o němž jsem často slýchal od dědečka, a myslel jsem si, že se každým okamžikem musí otevřít dveře a Neznámý vstoupí.
Sestra vylila lžíci plnou tekutého kovu do mísy s vodou a vesele se na mne - rozčileně přihlížejícího - zasmála.
Zvadlýma, třaslavýma rukama vyňal dědeček blýskavou hrudku olova a přidržel ji u světla. Vzápětí propuklo všeobecné vzrušení. Jeden mluvil přes druhého; chtěl jsem se mezi ně protlačit, ale odstrčili mě.
Později, když už jsem byl starší, vyprávěl mi otec, že roztavený kov ztuhl do tvaru malé, zcela zřetelné hlavy - kulaté a hladké, jakoby odlité podle formy, a tak strašidelně podobné rysům Golemovým, že se všichni vylekali.
Často jsem o tom mluvil s archivářem Šemajou Hillelem, který má na starosti rekvizity Staronové synagógy, mezi jiným i tu hliněnou figurku z dob císaře Rudolfa. Zabýval se kabalou a domnívá se, že onen kus hlíny s lidskými údy nebude nic jiného než nějaká tehdejší předzvěst, asi tak jako v mém případě olověná hlava. A Neznámý, jenž zde obchází, musí být obrazem fantazie či myšlenky, kterou onen středověký rabín nejdříve živou myslel, než ji mohl vtělit do hmoty, a ta se nyní vrací v pravidelných časových údobích - za stejné astrologické konstelace hvězd, pod nimiž byla stvořena - hnána touhou po zhmotnění.
I Hillelova nebožka žena spatřila Golema tváří v tvář a stejně jako já cítila, že upadla do stavu strnulosti, dokud ona záhadná bytost byla v její blízkosti.
Říkala, že je skálopevně přesvědčena, že to tehdy mohla být jen její vlastní duše, jež opustila tělo, na okamžik stála proti ní a zírala jí v podobě cizího stvoření upřeně do obličeje.
Přes tu strašlivou hrůzu, která se jí tehdy zmocnila, nepochybovala ani vteřinu, že onen druhý je jen částí jejího vlastního nitra."

- - -

"To je neuvěřitelné," mumlal Prokop, ponořený v myšlenkách.
Také malíř Vrieslander se zdál být hluboce zamyšlen.
Vtom někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupila žena, která mi obstarává domácnost a vždycky večer přináší vodu. Postavila na zem hliněný džbán a mlčky opět vyšla. Všichni jsme vzhlédli a rozhlíželi se po pokoji, jako bychom se náhle probudili, ale ještě dlouho nepronesl nikdo ani slovo.
Jako by se stařenou vevanula jakási zvláštní atmosféra, na kterou si teprve musíme zvyknout.
"Ano! Rudovlasá Rosina, to je také tvář, které se člověk nemůže zbavit a která se mu objevuje stále znovu ze všech koutů," řekl najednou bez souvislosti Cvach. "Ten strnulý šklíbivý úsměv znám už celý život. Nejdříve bába, pak matka! A pořád stejná tvář, jediný rys se nezměnil! Totéž jméno Rosina - každá z nich je vlastně zmrtvýchvstáním té předchozí."
"Není Rosina dcerou vetešníka Aarona Wassertruma?" zeptal jsem se.
"Říká se to," odpověděl Cvach. "Aaron Wassertrum má ale mnoho synů i dcer, o nichž se neví. Ani u Rosininy matky se nevědělo, kdo byl otcem - a nevědělo se ani to, co se s ní pak stalo. V patnácti se jí narodilo dítě a od té doby ji už nikdo neviděl. Její zmizení souvisí, pokud si dobře vzpomínám, s vraždou, která byla kvůli ní spáchána v tomto domě.
Jako teď její dcera, tak strašila tenkrát ona všem výrostkům z okolí v hlavě.
Jeden z nich ještě žije - občas ho vídám - ale jméno mi už vypadlo z paměti. Ti ostatní brzy umřeli a já se stejně z té doby rozpomínám už jen na krátké epizody, které mi bloudí pamětí jako vybledlé obrazy. Tenkrát tu žil takový přihlouplý člověk, chodil po nocích od hospody k hospodě a za pár krejcarů vystřihoval hostům siluety z černého papíru. A když ho opili, upadal do nevýslovného smutku, a v slzách a se vzlyky bez ustání střihal stále týž ostrý dívčí profil, až spotřeboval celou svou zásobu papíru.
Pokud se mohu rozpomenout, bylo to nějak tak, že ještě skoro dítě miloval tak vášnivě jistou Rosinu, patrně babičku té dnešní, že z toho přišel o rozum.
Když ta léta počítám, nemohla to být žádná jiná než babička dnešní Rosiny."

- - -

Cvach se odmlčel a pohodlně se opřel. - - -
V tomto domě bloudí osud v kruhu a vrátí se vždycky zpět k témuž bodu, napadlo mi, a před očima se mi vynořil ošklivý obraz, který jsem kdysi viděl - jak se kočka se zraněnou polovinou mozku motá v kruhu.

- - -

"Teď přijde hlava," zaslechl jsem náhle jasný hlas malíře Vrieslandera.
A malíř vytáhl z kapsy kulatý špalíček dřeva a začal jej ořezávat.
Těžká malátnost se mi položila na oči, odsunul jsem svou lenošku ze světla trochu dozadu.
Voda na punč bublala v konvici a Jošua Prokop naplnil sklenky. Tiše, zcela tiše pronikaly tóny taneční hudby zavřenými okny, chvílemi umlkly úplně, pak se opět trochu probudily, jak je vítr cestou buď ztratil, anebo vynesl z ulice až k nám nahoru.
Jestli si s nimi nechci přiťuknout, zeptal se mě po chvíli hudebník.
Já jsem však neodpověděl - tak dokonale mě opustila vůle třeba se jen pohnout, že jsem vůbec nepřipadl na myšlenku otevřít ústa.
Myslel jsem, že spím, tak ve mně zkameněl vnitřní klid. Musel jsem pořád mžourat na Vrieslanderův blýskavý nůž naproti mně, který bez oddychu vykusoval ze dřeva malé třísky, abych se ujistil, že bdím.
Ve velké dálce brumlal Cvachův hlas a vyprávěl opět nejrůznější podivuhodné historky o loutkách i bizarní pohádky, které si pro svá představení vymýšlel.
Mluvilo se i o dr. Saviolim a o vznešené dámě, manželce nějakého šlechtice, která tajně navštěvuje Savioliho zastrčený ateliér.
A znovu jsem v duchu viděl výsměšnou, triumfující tvář Aarona Wassertruma.
Jestlipak bych neměl Cvachovi povědět, co se tenkrát odehrálo, uvažoval jsem - pak jsem usoudil, že to nestojí za námahu a že je to vedlejší. A navíc jsem věděl, že by mi stejně selhala vůle, kdybych se teď pokoušel promluvit.
Náhle všichni tři u stolu vzhlédli ke mně a Prokop řekl zcela nahlas: "Usnul" - tak hlasitě, že to znělo spíš jako otázka.
Mluvili ztlumenými hlasy dál a já poznal, že mluví o mně.
Vrieslanderův nůž tančil sem a tam a zachycoval světlo, které padalo z lampy; zář odrazu mě bodala do očí.
Padlo slovo jako "být šílený" a já naslouchal hovoru, který se vedl kolem stolu.
"Do témat, jako je třeba Golem, do těch se před Pernathem nemá nikdo pouštět," řekl Jošua Prokop vyčítavě. "Když předtím vyprávěl o knize Ibbur, měli jsme mlčet a nevyptávat se dál. Vsadil bych se, že si to jenom vysnil."
Cvach kývl: "Máte úplně pravdu. Je to totéž, jako kdybychom chtěli vstoupit s otevřeným světlem do zaprášeného pokojíku potaženého po stěnách a stropě ztrouchnivělými tapetami, kde podlahu až po kotníky pokrývá suchý troud minulosti; stačí letmý dotek a všechno je v plamenech."
"Byl Pernath dlouho v blázinci? Je ho škoda, může mu být teprve tak čtyřicet," řekl Vrieslander.
"Nevím, a ani nemám tušení, odkud pochází a čím byl dříve. Pokud jde o vzhled, vypadá spíš jako starofrancouzský šlechtic s tou svou štíhlou postavou a špičatou bradkou. Před mnoha, mnoha lety mě prosil můj přítel, lékař, abych se ho trochu ujal a obstaral mu malý byt někde tady, kde se o něho nikdo nebude zajímat a nebude ho znepokojovat otázkami po minulosti." - Cvach se na mě znovu dojatě podíval. - "Od té doby žije zde, opravuje starožitnosti a vyřezává kameje; tak si vydělal jisté jmění. Je to pro něho štěstí, že zřejmě zapomněl všecko, co souvisí s jeho šílenstvím. Za nic se ho neptejte na věci, které by v jeho vzpomínkách mohly vzbudit minulost - jak často mi to kladl starý lékař na srdce! Víte, Cvachu, říkal mi vždycky, máme určitou metodu; s velkou námahou jsme jeho nemoc zazdili, abych tak řekl - jako se oplotí místo neštěstí - protože se na ně váže smutná vzpomínka."

- - -

Loutkářova řeč se ke mně blížila jako řezník k bezbrannému zvířeti a svírala mi srdce drsnýma, krutýma rukama.
Vždycky ve mně hlodala neurčitá úzkost - tušení, jako by mi bylo cosi vzato a jako bych ve svém životě prošel dlouhou cestou těsně nad propastí jako náměsíčník. A nikdy se mi nepodařilo objevit příčinu.
Teď přede mnou leželo řešení hádanky jako na dlani a nesnesitelně mě pálilo jako obnažená rána.
Moje chorobná nechuť obírat se vzpomínkami na uplynulé události - pak zvláštní, čas od času se navracející sen, že jsem uzavřen v domě s řadou pokojů, do nichž nemám přístup - znepokojující selhávání paměti ve věcech, které se týkaly mého mládí - to vše najednou mělo své strašlivé vysvětlení: Byl jsem šílený, použili hypnózy a uzavřeli "místnost", která tvořila přechod k oněm komnatám mého mozku, a udělali tak ze mne člověka bez domova uprostřed okolního světa.
A není naděje, že bych získal zpět ztracenou vzpomínku!
Hnací pera mého myšlení a jednání leží ukryta v jiném, zapomenutém bytí, pochopil jsem - nikdy je nebudu moci popsat: jsem utržená rostlina, roub, vyrážející z cizího kořene. A kdyby se mi i podařilo vynutit si vstup do oné uzavřené "místnosti", neupadl bych znovu do rukou přízraků, které tam zakleli?!
Myslí mi táhl příběh o Golemovi, který před hodinou vyprávěl Cvach, a náhle jsem pochopil obrovskou, tajuplnou souvislost mezi legendární místností bez dveří, v níž má přebývat onen neznámý, a mezi svým snem, plným skrytého významu.
Ano! Také v mém případě by se "přetrhlo lano", kdybych se pokoušel nahlédnout do zamřížovaného okna svého nitra.
Podivuhodná souvislost mi byla stále zřejmější a nabývala pro mě nepopsatelné hrůzostrašnosti.
Cítil jsem: existují věci - neuchopitelné - připoutané k sobě a běžící vedle sebe jako slepí koně, kteří nevědí, kam vede cesta.
Podobně v ghettu: místnost, prostor, jehož vchod nikdo nemůže najít, stínová bytost, která v něm sídlí a jen občas klopýtá ulicemi, aby roznášela hrůzu a zděšení mezi lidi!

- - -

Vrieslander stále ještě vyřezával hlavu a dřevo skřípalo pod čepelí nože.
Ten zvuk mě skoro bolel, podíval jsem se, jestli snad už Vrieslander brzy neskončí.
Jak se ta hlava v rukou malíře obracela sem a tam, vypadalo to, jako by měla vědomí a slídila po koutech pokoje. Pak její oči dlouze spočinuly na mně, uspokojeny, že mě konečně našly.
Ani já jsem nedokázal spustit z ní zrak a upřeně jsem zíral na dřevěný obličej.
Na chvíli jako by malířův nůž váhavě cosi hledal, pak se s rozhodností zařízl, a najednou rysy dřevěného špalíčku strašidelně ožily.
Poznal jsem žlutý obličej cizince, jenž mi tenkrát přinesl knihu.
Pak už jsem nemohl rozeznat nic. Pohled trval pouze vteřinu. Cítil jsem, jak mi srdce přestalo bít a jen se ustrašeně třepotalo.
Přesto však - jako tenkrát - jsem si stále uvědomoval onen obličej.
Byl jsem to já sám, ležel jsem ve Vrieslanderově klíně a slídil pohledem kolem.
Moje oči putovaly po pokoji a mou lebkou pohybovala cizí ruka.
Pak jsem náhle uviděl Cvachovu rozčilenou tvář a uslyšel jeho slova: Proboha, to je přece Golem!
A začala krátká potyčka, Vrieslanderovi chtěli vytrhnout jeho řezbu násilím, ten se však bránil a se smíchem volal: "Co chcete, stejně je to úplně nepodařené." A vymanil se jim, otevřel okno a vyhodil hlavu dolů na ulici.
Tu jsem pozbyl vědomí a ponořil se do hluboké temnoty, kterou se táhla třpytivá vlákna, a když jsem se probudil - jak se mi zdálo - po dlouhé, dlouhé době, tu jsem teprve zaslechl klapnout dřevo dole na dláždění.

- - -

"Spal jste tak pevně, že jste ani nevnímal, jak jsme vámi třásli," řekl mi Jošua Prokop, "punč je pryč a vy jste všechno propásl."
Zmocnila se mě znovu žhavá bolest z toho, co jsem před chvílí vyslechl, a chtěl jsem vykřiknout, že jsem nesnil, když jsem jim vyprávěl o knize Ibbur - a že ji mohu vyjmout ze schránky a ukázat jim ji.
Avšak tyto myšlenky se nedostaly ke slovu a nemohly se prodrat náladou všeobecných příprav k odchodu, která se mých hostí zmocnila.
Cvach mi násilím přehodil kabát a volal: Jen pojďte s námi k Lojzíčkovi, mistře Pernathe, to vás rozptýlí."