Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Spánek

Měsíční světlo padá k nohám mé postele a leží tam jako velký, světlý, plochý kámen.
Když se úplněk začne zmenšovat a jeho pravá část se počíná rozpadat - jako stárnoucí obličej, který má nejdříve vrásky na jedné tváři a pozvolna hubne - v tu dobu se mne za nocí zmocňuje tísnivý, mučivý neklid.
Nespím a nebdím, a v polosnu se mísí v mé duši osobní zážitky s přečteným i slyšeným, jako se slévají proudy rozdílné barvou i průzračností.
Než jsem ulehl, četl jsem si o životě Buddhy Gotamy, a v tisíci obměnách mi táhla myslí věta, začínající vždy znovu: "Přiletěla vrána ke kameni, který vypadal jako kus tuku, a myslila si: Snad je tu něco dobrého k snědku. Protože tam však nic chutného nenašla, odletěla.
Jako vrána přiblíživší se ke kamenu, tak opouštíme my - my, hledači - asketu Gotamu, neboť jsme v něm ztratili zalíbení."
A obraz kamene, který se podobal kousku tuku, se mi v mozku obludně rozrůstá: Kráčím řečištěm a zdvíhám hladké oblázky.
Šedomodré s rozstříknutým třpytivým prachem, nad nimiž hloubám a hloubám, a přeci si s nimi nevím rady - pak černé se sírově žlutými skvrnami, jako by to byly zkamenělé pokusy dítěte vymodelovat neohrabané strakaté mloky.
A chci je odhodit daleko od sebe, ty oblázky, avšak vždycky mi vypadnou z ruky a nemohu je zapudit z dosahu svých očí.
Všechny kameny, které kdy hrály v mém životě nějakou roli, se vynořují kolem mne.
Mnohé se těžkopádně namáhají vyprostit se z písku na světlo - podobny velkým, břidlicově zbarveným krabům za vracejícího se přílivu, jako by chtěly za každou cenu upoutat mou pozornost, aby mi sdělily nesmírně závažné věci.
Jiné - vyčerpány - padají bezmocně nazpět do svých děr a vzdávají se naděje dostat se kdy ke slovu.
Občas se proberu z šera těchto polosnů a na chvíli opět vidím ležet měsíční světlo na vzdutém záhybu své přikrývky jako velký, světlý, plochý kámen, abych zase znovu začal slepě tápat za svým mizejícím vědomím, hledaje neklidně onen kámen, který mě trápí - který musí být někde zastrčen v suti mých vzpomínek a vypadá jako kousek tuku.
Kdysi vedle něho končila při zemi okapová roura, představuji si - ohnutá do tupého úhlu, okraje rozežrané rzí -, a vzdorovitě si chci v duchu vynutit takový obraz, abych ošidil své roztěkané myšlenky a ukonejšil se ke spánku.
Nedaří se mi to.
Stále znovu a znovu tvrdí svéhlavý hlas v mém nitru s pošetilou vytrvalostí - neúnavně jako okenice, která pod poryvy větru naráží v pravidelných intervalech na zeď: je to úplně jinak; to vůbec není ten kámen, který vypadá jako kus tuku.
A tomu hlasu nelze uniknout.
Když stokrát namítnu, že to všechno je přece zcela vedlejší, tak se hlas na chvilku odmlčí, nepozorovaně se pak opět probudí a začne tvrdošíjně znovu: dobrá, dobrá, v pořádku, ale to přece není ten kámen, který se podobá kousku tuku.
Pomalu se mě začíná zmocňovat nesnesitelný pocit bezmocnosti.
Jak to bylo dál, nevím. Vzdal jsem se dobrovolně veškerého odporu, anebo mě mé myšlenky přemohly a umlčely?
Vím jenom, že mé tělo leží v posteli ponořené do spánku a mé smysly se od něho odpoutaly a jsou na něm už nezávislé.
Kdo je to vlastně "já", chce se mi náhle zeptat; tu se rozpomenu, že už přece nemám žádný orgán, kterým bych mohl klást otázky; pak dostanu strach, že se ten hloupý hlas zase probudí a začne znovu nekonečný výslech o kamenu a tuku.
A tak se obrátím.

Den

Najednou jsem stál v tmavém dvore a červeným obloukem vrat jsem viděl naproti - na druhé straně úzké, špinavé uličky - židovského vetešníka, jak se opírá o zeď u starého krámku, jehož klenutý vchod byl ověšen starým železným harampádím, polámaným nářadím, zrezivělými třmeny a bruslemi a všelijakými dalšími vysloužilými předměty.
Na tomto obrazu ležela mučivá jednotvárnost, kterou se vyznačují všechny dojmy, jež den za dnem, tak a tak často, jako podomní obchodníci překračují práh našeho vnímání, a nevyvolával proto ve mně ani zvědavost, ani překvapení.
Uvědomil jsem si, že jsem už dlouhou dobu v tomto okolí doma.
Ani toto zjištění ve mně nezanechalo žádný hlubší dojem, i když bylo v naprostém protikladu k tomu, jak jsem se sem dostal a co jsem vnímal ještě před chvílí.
Kdysi jsem musel slyšet nebo číst o zvláštním přirovnání kamene ke kousku tuku, napadlo mi najednou, když jsem stoupal po vyšlapaných schodech ke svému bytu a roztržitě uvažoval o ušmudlaném vzhledu kamenných dlaždic.
Tu jsem zaslechl kroky, běžící nade mnou po schodišti, a když jsem došel ke svým dveřím, viděl jsem, že to byla čtrnáctiletá rudovlasá Rosina, dcera vetešníka Aarona Wassertruma.
Musel jsem těsně kolem ní, opírala se zády o zábradlí a smyslně se zakláněla.
Její špinavé ruce obemkly železné tyče - aby udržela rovnováhu -, a já jsem viděl, jak jí nahá předloktí bledě svítí v pošmourném polosvětle.
Vyhnul jsem se jejímu pohledu.
Rosinin vtíravý úsměv a voskový obličej houpacího koně mi byl odporný.
Ta musí mít houbovité, bílé maso jako axolotl, kterého jsem před chvílí zahlédl v teráriu u ptáčníka, cítil jsem.
Řasy rudovlasých jsou mi stejně protivné jako řasy králíků.
Otevřel jsem a rychle jsem za sebou přibouchl dveře.
Ze svého okna jsem viděl vetešníka Aarona Wassertruma stát před krámkem.
Stál opřen u vchodu do temné klenuté místnosti a štípačkami si cvikal nehty.
Byla rudovlasá Rosina jeho dcera anebo neteř? Nebyli si vůbec podobní.
Mezi židovskými obličeji, které den co den vídám v Hampejské uličce, dovedu rozlišovat různé kmeny, jež se dají blízkým příbuzenstvím jednotlivých osob setřít právě tak málo, jako se smísí olej s vodou. Tady se nedá říci: tihle dva jsou bratři nebo otec a syn.
Ten patří k jednomu kmeni, onen k druhému; to je vše, co se dá vyčíst z rysů obličeje.
Jaký by to také mělo význam, i kdyby Rosina byla vetešníkovi podobná!
Tyto kmeny chovají k sobě navzájem skrytou ošklivost a odpor, který překračuje dokonce i hranice úzkého pokrevního příbuzenství - avšak dokážou jej udržet v tajnosti před vnějším světem, jako lidé, kteří střeží nebezpečné tajemství.
Ani jediný z nich nedovolí ostatním do něho nahlédnout, a v této shodě se podobají nenávistným slepcům, chytajícím se lana nasáklého špínou: jeden oběma rukama, druhý jen s nechutí jedním prstem, avšak všichni posedlí pověrčivou bázní, že musí propadnout zkáze, jakmile opustí společnou oporu a oddělí se od těch druhých.
Rosina patří ke kmeni, jehož rudovlasý typ je odpudivější než typy jiných kmenů. Muži mají vpadlé hrudníky a dlouhé slepičí krky s vyčnívajícím ohryzkem.
Jsou jakoby celí pihovatí, tito muži, a trpí po celý život smyslností - v skrytu vedou proti svým choutkám nepřetržitý, bezúspěšný zápas, sužováni ustavičným nechutným strachem o své zdraví.
Nebylo mi jasné, jak jsem vůbec mohl Rosinu považovat za příbuznou vetešníka Wassertruma.
Nikdy jsem ji přece neviděl v starcově blízkosti ani nepozoroval, že by na sebe kdy promluvili.
Také byla skoro pořád v našem dvore nebo se krčila v temných koutech a chodbách našeho domu.
Zcela jistě ji všichni moji sousedé pokládají za vetešníkovu blízkou příbuznou či aspoň schovanku, a přece jsem byl přesvědčen, že by žádný z nich nedokázal uvést jediný důvod pro takovou domněnku.
Chtěl jsem se vytrhnout z myšlenek na Rosinu a vyhlédl z otevřeného okna své ložnice dolů do Hampejské ulice.
Jako by Aaron Wassertrum ucítil můj pohled, obrátil náhle ke mně vzhůru obličej.
Svůj strnulý, hrozný obličej s kulatýma rybíma očima a odchlípeným horním rtem, rozťatým zaječím pyskem.
Připadal mi jako pavouk, který cítí i nejjemnější záchvěv své sítě, jakkoli nezúčastněně se tváří.
A z čeho asi žije? Nač myslí a jaké má záměry? - Neměl jsem tušení.
Na zdi jeho krámku visí den za dnem, rok po roce beze změny stále tytéž mrtvé, bezcenné věci.
Mohl bych je nakreslit se zavřenýma očima: tady zprohýbaná plechová trumpeta bez klapek, zažloutlý obraz namalovaný na papíře s podivně seskupenými vojáky.
A vpředu na zemi, těsně na sebe naskládány, takže nikdo nemůže překročit práh krámku, řada kulatých železných plátů od kamen.
Počet všech těchto předmětů se nikdy nezvětšuje ani nezmenšuje, a jestliže občas nějaký kolemjdoucí zůstal stát a přeptával se na cenu toho či onoho, zmocňovalo se vetešníka prudké vzrušení.
Ohrnul svůj zaječí pysk způsobem, který naháněl hrůzu, a podrážděně vyrážel cosi nesrozumitelného kloktavým, přerývaným basem, takže zákazníka přešla chuť dál se vyptávat a zastrašen pokračoval v cestě.
Pohled Aarona Wassertruma bleskurychle sklouzl od mých očí a spočíval nyní s napjatým zájmem na holých zdech vedlejšího domu v bezprostřední blízkosti mého okna.
Co tam jen mohl vidět?
To je přece zadní strana domu, jeho okna vedou do dvora! Jen jedno z nich je obráceno do Hampejské ulice.
Zdálo se mi, že náhodou právě teď někdo vstoupil do místnosti, která leží v témže poschodí jako můj byt - myslím, že je tam jakýsi zastrčený ateliér -, zaslechl jsem totiž skrz zeď mužský a ženský hlas.
To však v žádném případě nemohl vetešník zezdola zpozorovat!
Před mými dveřmi se někdo pohnul a já jsem uhodl: to je ještě pořád Rosina, která stojí ve tmě venku a žádostivě čeká, zda ji přece jen nebudu chtít zavolat k sobě.
A dole, o půl poschodí níže, číhá na schodišti neštovičný výrostek Lojza a napjatě čeká, jestli jí otevřu; skoro cítím stoupat až sem ke mně nahoru dech jeho nenávisti a zpěněné žárlivosti.
Netroufá si přijít blíž, aby jej neviděla Rosina. Ví, že je na ní závislý jako hladový vlk na svém hlídači, a přece by nejraději vyskočil a bez rozvahy popustil uzdu své zuřivosti! - - -
Usedl jsem ke svému pracovnímu stolu a připravil si pinzety a rydla.
Ale nic se mi nedařilo, moje ruka nebyla dost klidná, aby mohla opravit jemné japonské rytiny.
Trudný, pochmurný život, ležící na tomto domě, ochromuje mou mysl, a v duši se mi vynořují staré obrazy.
Dvojčata Lojza a Jaromír jsou sotva o rok starší než Rosina.
Na jejich otce, pekaře hostií, jsem se už jen stěží rozpomenul: myslím, že o ty dva teď pečuje nějaké stařena.
Ale vůbec nevím, která to je z těch mnoha, jež bydlí zalezlé v domě jako ropuchy ve svém úkrytu.
Stará se o oba chlapce, to jest: poskytuje jim přístřeší; za to jí musí odevzdat všechno, co příležitostně ukradnou anebo vyžebrají.
Jestlipak jim také dá najíst? To asi těžko, protože stará se vracela domů až pozdě večer.
Prý je omývačkou mrtvol.
Lojzu, Jaromíra i Rosinu jsem často vídal ještě jako děti, jak si bezstarostně hrají na dvorku.
Ta doba už je však dávno pryč.
Celé dny teď běhá Lojza za rudovlasým židovským děvčetem.
Občas ji dlouho marně hledá, a když ji nemůže najít, připlíží se před mé dveře a čeká se zkřiveným obličejem, zda sem Rosina potají nepřijde.
Když sedím u své práce, v duchu ho vidím, jak naslouchá v zákrutu chodby, hlavu s vyzáblým zátylkem číhavě předkloněnou.
Mnohdy přeruší ticho pekelný rámus.
Jaromír, který je hluchoněmý a jehož veškeré myšlení vyplňuje nepřetržitá, zběsilá žádost po Rosině, bloudí domem jako divá zvěř. Jeho neartikulované štěkavé vytí, které ze sebe vyráží téměř beze smyslů žárlivostí a podezříváním, zní tak strašlivě, že až člověku stydne krev v žilách.
Se slepou zuřivostí hledá ty dva, které si představuje stále spolu - schované někde v jednom z tisíců špinavých zákoutí -, bičován bez ustání myšlenkou, že musí být bratrovi pořád v patách, aby se nestalo s Rosinou něco, o čem by nevěděl.
Tušil jsem, že právě tato neustálá mrzákova trýzeň je dráždidlem, které pohánělo Rosinu stále znovu si s tím druhým začínat. Kdykoliv její náklonnost či ochota začíná slábnout, vymyslí si Lojza opět nějakou zvláštní ohavnost, aby znovu rozdmýchal Rosininu žádostivost.
Tak se někdy zdánlivě či doopravdy dají hluchoněmým přistihnout a škodolibě lákají zuřivce za sebou do temných chodeb, kde nastražili záludné léčky - rezavé obruče, které se při neopatrném šlápnutí vymrští, železné hrábě špičkami vzhůru - pasti, do nichž Jaromír musí upadnout a do krve se poranit.
Občas si vymyslí Rosina na vlastní pěst něco ďábelského, jen aby muka vystupňovala na nejvyšší míru.
Změní pak rázem své chování k Jaromírovi a tváří se, jako by v něm nalezla zalíbení.
Se svým věčně se usmívajícím obličejem sděluje spěšně mrzákovi cosi, co jej uvádí do téměř nepříčetného vzrušení, a používá k tomu napůl srozumitelnou posunkovou řeč, která musí hluchoněmého beznadějně zamotat do nerozpletitelné sítě nejistoty a sžíravých nadějí.
Jednou jsem ho viděl na dvoře stát před ní, a ona k němu mluvila s takovou naléhavostí v pohybech rtů i v gestikulaci, že jsem myslel, že se Jaromír každým okamžikem musí v divokém vzrušení zhroutit.
Po tváři se mu řinul pot z nadlidského úsilí pochopit smysl oněch záměrně tak nejasných, chvatných sdělení.
A celý následující den pak číhal v zimničním očekávání na tmavém schodišti napůl propadlého domu, který leží na konci úzké, špinavé Hampejské uličky - až promeškal příležitost vyžebrat si na nárožích pár krejcarů.
A když pozdě večer polomrtvý hladem a rozčilením chtěl domů, měla už pěstounka dávno zamčené dveře.

- - -

Radostný ženský smích pronikal ke mně zdmi přilehlého ateliéru.
Smích - v těchto domech radostný smích? V celém ghettu nebydlí nikdo, kdo by se uměl radostně smát.
Tu jsem se rozpomněl na starého loutkáře Cvacha, který mi před několika dny svěřil, že si u něho jeden mladý, vznešený pán najal za drahé peníze ateliér - zjevně proto, aby se mohl nerušené scházet s vyvolenou svého srdce.
Několik nocí za sebou byl potají - aby v domě nikdo nic nezpozoroval - dopravován nahoru drahocenný nábytek nového nájemníka.
Dobromyslný staroch si mnul potěšením ruce, když mi to vyprávěl, dětinsky se radoval, jak šikovně všechno zaonačil, že nikdo z obyvatel domu nemůže mít ani potuchy o existenci romantických milenců.
Do ateliéru je možno dostat se ze tří různých domů. Existuje dokonce i jeden přístup padacími dveřmi!
Ano, jestliže se otevřou železné dveře u půdy - a to je z druhé strany velmi lehké - je možno projít kolem mé komůrky ke schodišti našeho domu a použít je jako východu?
Opět ke mně doléhá radostný smích a budí ve mně nezřetelnou vzpomínku na luxusní byt a šlechtickou rodinu, k níž jsem býval často volán, abych provedl drobné opravy na vzácných starožitnostech.
Najednou slyším z vedlejší místnosti pronikavý výkřik. Polekaně naslouchám.
Železné dveře prudce zařinčí a v příštím okamžiku vběhne do mého pokoje nějaká dáma.
S uvolněnými vlasy, bledá jako stěna, přes holá ramena přehozený zlatý brokátový šál.
"Mistře Pernathe, skryjte mě - pro Krista živého - neptejte se, ukryjte mě tady!"
Ještě než jsem mohl odpovědět, dveře se znovu prudce rozletěly a hned zase zabouchly.
Na vteřinu se ve dveřích jako odporná maska zašklebil obličej vetešníka Aarona Wassertruma.

- - -

Kulatá, svítící skvrna se vynoří přede mnou a v záři měsíčního světla opět rozpoznávám pelest své postele.
Ještě stále leží na mně spánek jako těžký huňatý plášť, a ve vzpomínce vidím před sebou zlatými písmeny napsané jméno Pernath.
Kde jenom jsem to jméno četl? - Athanasius Pernath?
Myslím, myslím, před dávnou, dávnou dobou jsem si jednou někde zaměnil klobouk a divil se tenkrát, že mi tak přesně padne, když mám přece tak divný tvar hlavy.
A podíval jsem se do klobouku - tenkrát, a - ano ano, tam bylo napsáno zlatými písmeny na bílé podšívce:

ATHANASIUS PERNATH

Lekal a bál jsem se toho klobouku, sám nevím proč.
Tu na mě jako šíp vyrazí hlas, který jsem zapomněl a který pořád ode mne chtěl vědět, kde je kámen, jenž vypadá jako kus tuku.
Rychle si nakreslím ostrý, nasládle se ušklíbající Rosinin profil, a tímto způsobem se mi podaří uhnout šípu, který se vzápětí ztratí v temnotě.
Ano, Rosinin obličej! Je přece jen silnější než tupě blábolící hlas; zvlášť teď, když zase budu v bezpečí ve svém pokoji v Hampejské ulici, mohu být úplně klidný.
I Jestliže to nebyl pouze klamný dojem, že kdosi stoupá za mnou po schodech v určitém, stále stejném odstupu s úmyslem navštívit mne, tak by teď musel stát asi na posledním odpočívadle schodiště.
Teď zahýbá kolem rohu, kde bydlí archivář Šemaja Hillel, a přechází z vyšlapaných kamenných dlaždic do chodby horního poschodí, která je vydlážděna červenými cihlami.
Nyní tápe podél zdi, a teď, právě teď musí - v té temnotě jen s obtíží - číst mé jméno na dveřním štítku.
Postavil jsem se zpříma doprostřed pokoje a díval se ke vchodu.
Tu se otevřely dveře a on vstoupil.
Udělal směrem ke mně jen několik kroků a ani nesňal klobouk, ani nepozdravil.
Takhle se chová, když je doma, cítil jsem a pokládal za zcela samozřejmé, že jedná tak a ne jinak.
Sáhl do kapsy a vytáhl knihu.
Pak v ní dlouho listoval.
Desky knihy byly z kovu a prohlubně ve tvaru rozet a pečetí byly vyplněny barvou a malými kameny.
Konečně našel neznámý místo, které hledal, a ukázal na ně.
Kapitola měla název "Ibbur", "Obtěžkání duše", jak jsem rozluštil.
Velká, zlatou a rudou barvou namalovaná iniciála "I" zabírala téměř polovinu stránky, kterou jsem zběžně přelétl; na okraji byla poškozena.
Měl jsem ji opravit.
Iniciála nebyla na pergamen přilepena, jak jsem až dosud vídal ve starých knihách, zdála se spíš složena ze dvou tenkých zlatých plátků, které byly uprostřed sletovány a svými konci překrývaly okraje pergamenu.
Takže v místě, kde je připevněno písmeno, musel být v listě vystřižen otvor?
Jestli tomu tak je, najdu na další stránce písmeno "I" obráceně?
Otočil jsem list a shledal, že jsem se nemýlil.
Bezděčně jsem přečetl i tuto stránku a i stránku následující.
A četl jsem dál a dál.
Kniha ke mně hovořila, jako hovoří sen, jen mnohem jasněji a zřetelněji.
A dotýkala se mého srdce jako otázka.
Slova proudila z neviditelných úst, ožívala a přicházela ke mně. Otáčela se a proměňovala se přede mnou jako pestře oděné otrokyně, ty se pak propadaly do země nebo mizely jako třpytivá mlha ve vzduchu a uvolňovaly místo dalším.
Každá na chvilku zadoufala, že ji vyvolím a zřeknu se pohledu na další, přicházející.
Byly mezi nimi mnohé, jež se pohybovaly pyšně jako pávice, v měňavých řízách, míjely mne pomalými a odměřenými kroky.
Jiné jako královny, avšak zestárlé a vyžilé, s nabarvenými víčky - s přisprostlým rysem kolem úst a vráskami zakrytými ošklivou šminkou.
Díval jsem se mimo ně vstříc dalším a můj pohled klouzal po dlouhých zástupech šedivých postav s tak obyčejnými a bezvýraznými obličeji, že se zdálo vyloučeno zapamatovat si je.
Pak přivlekly ženu, byla úplně nahá a obrovitá jako hora.
Na okamžik se přede mnou zastavila a sklonila se ke mně.
Její řasy byly dlouhé jako celá moje postava; žena ukázala mlčky na tep své levé ruky.
Bušil jako zemětřesení a já cítil, že v ní byl život celého světa.
Z dálky se k nám hnal průvod korybantů.
Nějaký muž s ženou se objali. Už zdaleka jsem je viděl přicházet a stále blíž hřměl průvod.
Teď jsem slyšel rozléhající se zpěv opojených těsně před sebou a mé oči hledaly objímající se pár.
Ten se však proměnil v jedinou bytost, napůl muže, napůl ženu, která seděla na trůnu z perleti.
Na hermafroditově koruně byla tabulka z červeného dřeva, do níž červ zkázy vyhlodal tajuplné runy.
V oblaku prachu přiklusalo uspěchané stádo malých slepých ovcí: zvířata pro potravu, jež si choval gigantický obojetník ve svém průvodu, aby jimi živil družinu korybantů.
Občas byly mezi postavami proudícími z neviditelných úst i takové, jež přicházely z hrobů - s rouškami přes obličej.
A zůstaly přede mnou stát, nechaly náhle spadnout své šátky a zíraly dravčími zraky hladově na mé srdce, až mi mozkem projela ledová hrůza a krev se mi zastavovala jako proud, do něhož se z nebes zřítily celé skály - náhle, doprostřed řečiště.
Míjela mě nějaká žena. Neviděl jsem její tvář, odvrátila ji, a byla zahalena do roucha z kanoucích slzí.
Kolem mne tančily maškarní průvody a nestaraly se o mne.
Jenom pierot se za mnou zamyšleně otočil a vrátil se ke mně. Usadí se přede mnou a dívá se mi do obličeje jako do zrcadla. Dělá tak podivné grimasy, zdvihá paže a pohybuje jimi, hned váhavě, hned bleskurychle, až se mě zmocní strašidelné nutkání napodobit ho, mrkat očima jako on, krčit rameny a stahovat koutky úst.
Tu jej odhodí stranou netrpělivě se tlačící postavy, které se všechny chtějí prodrat před můj zrak.
Přece však žádná z postav nemá trvání.
Jsou to jen klouzavé perly navlečené na hedvábné šňůrce, jednotlivé tóny jedné melodie, jež proudí z neviditelných úst.
To už nebyla kniha, která ke mně hovořila. Byl to hlas. Hlas, jenž ode mne chtěl něco, co jsem nechápal, ať jsem se namáhal sebevíc. Jenž mě trápil palčivými, nesrozumitelnými otázkami.
Avšak hlas, pronášející tato viditelná slova, byl mrtvý a bez ozvěny.
Každý zvuk, který zazní ve světě přítomnosti, má mnoho ozvěn, tak jako každá věc má jeden velký stín a mnoho malých stínů, avšak tento hlas už nemá žádné ozvěny - dávno, už dávno asi odvanuly a dozněly?
A dočetl jsem knihu až do konce a držel ji ještě v ruce, a bylo mi, jako bych něco hledal a listoval ve svém mozku, nikoli v knize! - -
Vše, co mi hlas řekl, nosil jsem od narození v sobě, zasuté a zapomenuté, skryté před svými myšlenkami až do dnešního dne.

- - -

Vzhlédl jsem.
Kde byl muž, který mi přinesl knihu?
Odešel?!
Přijde si pro ni, až bude opravená?
Nebo mu ji mám přinést?
Nemohl jsem si však vzpomenout, že by řekl, kde bydlí.
Chtěl jsem si jeho zjev vyvolat v paměti, ale marně.
Jak jen byl oblečený? Byl starý, mladý? - A jakou barvu měly jeho vlasy a vousy?
Nic, vůbec nic jsem si nemohl představit. - Všechny obrazy, které jsem si o něm vytvářel, se rozplynuly ještě dřív, než jsem je mohl v duchu složit dohromady.
Zavřel jsem oči a přitiskl ruku na víčka, abych zachytil aspoň částečku jeho obrazu.
Nic, nic.
Postavil jsem se doprostřed pokoje a díval se na dveře, jako jsem to už udělal předtím, než přišel, a představoval jsem si: teď zahýbá kolem rohu, teď kráčí přes cihlovou dlažbu, čte venku můj štítek na dveřích "Athanasius Pernath" a teď vstupuje. - Marně.
Nechtěla se ve mně vznítit ani jiskřička vzpomínky na to, jak vypadal.
Viděl jsem knihu ležet na stole a přál si k ní v duchu ruku, která ji vytáhla z kapsy a podala.
Nemohl jsem se rozpomenout ani na to, jestli byla v rukavici anebo holá, zda mladá či vrásčitá, ozdobená prsteny či bez nich.
Tu jsem dostal zvláštní nápad.
Bylo to jako vnuknutí, kterému se nesmí odporovat.
Oblékl jsem si kabát, nasadil klobouk, vyšel na chodbu a sešel dolů po schodišti. Pak jsem se opět pomalu vracel do svého pokoje.
Pomalu, zcela pomalu, jako on, když přicházel. A když jsem otevřel dveře, viděl jsem, že pokoj tone v šeru. Cožpak nebylo ještě úplně jasno, když jsem před chvílí vyšel ven?
Jak dlouho jsem tam musel hloubat, když jsem si nevšiml, že je už tak pozdě!
Ačkoliv jsem se pokoušel napodobit neznámého v chůzi a gestech, stejně jsem se na ně vůbec nemohl rozpomenout.
Nemohlo se mi to přece podařit, když jsem neměl žádný záchytný bod, jak asi mohl vypadat!
Ale stalo se něco úplně jiného.
Moje kůže, moje svaly, mé tělo se náhle rozpomínaly, aniž by to prozradily mozku. Vykonávaly pohyby, které jsem si nepřál a nezamýšlel.
Jako by mi mé údy už nepatřily!
Když jsem udělal několik kroků po místnosti, byla má chůze najednou tápavá a cizí.
To je chůze člověka, který jako by stále padal dopředu, řekl jsem si.
Ano, ano, ano, taková byla jeho chůze!
Zcela jasně jsem věděl: to je on.
Měl jsem cizí, bezvousý obličej s vystupujícími lícními kostmi a s šikmo položenýma očima.
Cítil jsem to, a přece jsem se nemohl vidět.
To není můj obličej, chtěl jsem zděšeně vykřiknout, chtěl jsem jej ohmatat, avšak má ruka neposlechla mou vůli a ponořila se do kapsy a vytáhla knihu.
Zcela tak, jak to předtím udělal on -
Tu najednou sedím zase bez klobouku a bez kabátu u stolu a jsem to já. Já, já.
Athanasius Pernath.
Hrůza a zděšení mnou lomcovaly, srdce se mi div nerozskočilo a já cítil: strašlivé prsty, které ještě před chvílí hmataly v mém mozku, zmizely.
V zátylku jsem ještě vnímal studené stopy jejich dotyku. Nyní jsem věděl, jaký byl onen cizinec, a mohl bych ho opět v sobě cítit - kdykoliv bych chtěl; ale představit si jeho obraz tak, že bych jej viděl přímo před sebou - to jsem stále ještě nesvedl a také to nikdy nesvedu.
Je jako negativ, neviditelná dutá forma, poznal jsem, jejíž linie nemohu zachytit - do kterých musím sám vklouznout, chci-li si být vědom jejich tvaru a výrazu ve vlastním Já - -
V zásuvce svého stolu jsem měl kovovou schránku, do ní jsem chtěl knihu uzavřít, a teprve až pomine má duševní choroba, vyjmu ji a dám se do opravy polámané iniciály.
A vzal jsem knihu ze stolu.
Tu mi bylo, jako bych neměl v ruce vůbec nic; uchopil jsem schránku: tentýž pocit. Jako by musel hmatový vjem urazit dlouhou, dlouhou cestu, plnou hluboké temnoty, dříve než vyústil v mém vědomí, jako by byly věci ode mne vzdáleny časovou vrstvou mnoha let a náležely minulosti, která kolem mne už dávno prošla.

- - -

Hlas, který krouží v temnotě a pátrá po mně, aby mě trápil tím tukovým kamenem, mě přešel a nezpozoroval. A já vím, že pochází z říše spánku. Ale to, co jsem zažil, byl skutečný život - proto mne nemohl vidět a já cítím, že po mně marně pátrá.