Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná povídka (2012, Argo; ISBN: 978-80-257-0559-9)
• z německého originálu Des deutschen Spiessers Wunderhorn povídky přeložili Božena Koseková a František Marek
• soubor povídek významného německy píšícího spisovatele z přelomu devatenáctého a dvacátého století, jež námětově těží především z magie, okultních věd a pražské atmosféry uvedeného období
• podkladem k tomuto dílu se stal 3svazkový cyklus fantastických, satirických i poněkud bizarních povídek, jenž byl pod názvem Kouzelný roh německého šosáka publikován už v roce 1913; Ropuší kletba je téměř kompletní českou verzí tohoto souboru
• ani časová prodleva Meyrinkovým textům neubírá jejich literární nápaditost, originalitu či vyhraněný jazykový styl, ve kterém hraje velkou roli smysl pro atmosféru - ta je zřetelně cítit nejen v povídkách, jež se odehrávají v pražských čtvrtích, ale i v ostatních prózách, ve kterých se Meyrink pokusil zprostředkovat poznatky z okultních věd, magických mystérií nebo duchovních nauk
• Meyrink zde ale rovněž dokázal vyjádřit například znechucení z rakouského mocenského aparátu a v ostře vyhroceném satirickém tónu karikoval úřednickou a vojenskou mašinerii

K čemu vlastně slouží bílé psí lejno?
(přeložila Božena Koseková)

"K drahé vlasti, k té se přimkni."

Že vůbec k něčemu slouží, to ví asi jen málokdo.
Ale docela určitě slouží k čemusi zvláštnímu, o tom není pochyb.
Když časně zrána odcházím z domu, těsně předtím, než přijde listonoš a vhodí mi do poštovní schránky - která je ostatně tak jako tak splachovací - hromadu papírů, pokaždé se na chvilku zastavím na zahradě a hlasitě řeknu: Ksss, ksss.
A okamžitě dochází k nanejvýš zarážejícímu úkazu.
Z uschlého listí to začne chraptivě chrchlat, chraplat a chrčivě prskat; na píď od země se rozžehnou dvě planoucí oči a hned nato sviští z křoví rovnou na mne něco černého s olysalým podkožním nádorem na krku, celé se to třese šíleným vztekem a snaží se zakousnout do puků na mých kalhotách.
K jakému druhu bytostí ten tvor náleží, to se mi dosud nepodařilo zjistit.
Ranní hodiny tráví s ohnutým hřbetem a ve skrčené pozici pod bezovým keřem. To je jisté, to jsem postupně vypátral.
Služka přísahá, že ten fantom mívá občas na sobě modrou dečku s ohnivě červenou podšívkou a s korunkou vyšitou v zadním rohu. Já jsem zatím nic takového nikdy nepostřehl - přestože jsem ho pozoroval co nejbedlivěji, a tak se skoro zdá, že v tomto případě reaguje sítnice každého člověka jinak.
Ať už je ten tvor s podkožním nádorem cokoli, třeba - vezmeme-li v úvahu korunku - stín posledního degenerovaného potomka nějaké vymřelé panovnické dynastie, který nedošel klidu a za určitých astrologických aspektů se zhmotňuje - nebo jen docela obyčejný občan zvířecí říše - v každém případě má v sobě něco strašidelného, co mě pokaždé nutí pochybovat, že je z masa a krve.
Zřetelně cítím: je praprastarý, a je mi jasné, že se snadno může upamatovat na bitvu u Kann.
Kolem něj to dýchá minulostí.
Ale přes stařecký věk postrádá jakoukoli zralost; do jeho srdce se vejde nenávist celého světa.
Do puků na mých kalhotách se ještě nikdy doopravdy nezakousl. - I tato skutečnost by svědčila o tom, že by se tu mohlo jednat o nějaký odraz z jiné sféry! Jako kdyby ho něco nezvažitelného, neviditelného přimělo, aby na posledním milimetru, v posledním zlomku jediného okamžiku od toho rafnutí pokaždé upustil, přestože ve svém úmyslu nikdy neumdlévá a vrhá se na mě vždy znovu.
Stejně nenadále, jak ten úkaz nastane, pokaždé také pomine.
Najednou, bez jakékoli předzvěsti, zaječí totiž z nebe hlas a volá: Á - - - mííí! Á - - - mííí!
Docela zřetelně: Á - - - mííí!
Na tom neshledávám nic podivuhodného. Jak často se přece stávalo dávným Židům, že nějaký hlas volal z nebe, proč by to tedy mělo být nemožné u mne v Kolumbově ulici - -?
Na tvora s podkožním nádorem to ale působí přímo zhoubně.
Ten fantom sebou škubne, odvrátí se ode mne a rychlostí blesku pádí zahradní bránou za roh, kde se okamžitě dematerializuje! - - - - - -
Po tom všem mi slovo "á - mííí" připadá jako jedna z oněch zlořečených zpívaných formulí, které jsou naznačeny v lamrimu, strašných kouzelných knihách Tibeťanů, a které, jsou-li správně vysloveny, dokážou rozpoutat v říši příčin astrální vichřice tak nezměrné síly, že dokonce i my, ač jsme chráněni svou hmotnou schránkou, můžeme s hrůzou vnímat poslední dozvuky takových katastrof jako strašidelně nevysvětlitelné události.
Ty tajuplné slabiky "á - mííí" jsem často prozpěvoval sám! Zprvu bojácně, potom stále zmužileji, ale k nějaké viditelné změně v materiálním světě nikdy nedošlo.
Zřejmě mám špatný přízvuk.
Či je snad účinnost podmíněna předcházející přísnou askezí zpěváka?
Proces, jehož svědkem každé ráno jsem, však odhmotněním toho tvora s podkožním nádorem zdaleka nekončí.
Sotva totiž dozní onen hlas z nebe, vstoupí do zahrady neznámý invalida a beze slova si to namíří rovnou k bezovému keři.
Nikdy nevěřím tomu, co náhodně vidím na vlastní oči - smysly neposkytují jistotu, jde-li o abstraktní poznání - - ale invalida je určitě skutečný. Dal jsem si ho vyfotografovat.
Válečník sbírá pohrabáčem ze země nějaké bělavé předměty - a hází je triumfálně k ostatním do poloprázdného pytle, který nosí po pravé straně jakožto protiváhu, neboť levá je ověšena medailemi za statečnost.
Cosi ďábelského je v tom, že ty bělavé předměty se nacházejí vždy přesně na témž místě, které krátce předtím opustil onen tvor s podkožním nádorem! -
Bezpochyby tu musí existovat nějaká tajemná souvislost!
Kdyby ty bělavé předměty sbíral nějaký chudák, nebylo by to ani hodno pozornosti. Člověk by si pomyslil, že mají jen nepatrnou cenu a v přírodě slouží k nějakému podružnému účelu. Ale takhle!?
Takové věci že sbírají invalidé!?
Cožpak vlast v dojetí a vděčnosti za prolitou krev a obětované údy nezahrnuje tyto lidi poctami a bohatstvím?
Jak to, že sbírají odpadky?
Za tím určitě něco vězí!!!
Přirozeně se zase objeví spousta škarohlídů, kteří by chtěli tvrdit, že invalidé jsou chudí. Ale tady by byl zlý úmysl až příliš zřejmý. - Je přece jasné, že - kdyby zde vlast někdy přece jen selhala - ze srdce rád by za ni zaskočil sám císař. Neboť věru že nezůstane bez odměny ten, kdo se obětuje pro vlast, k níž se pevně přimknout tak vřele doporučovali naši "opravdoví" básníci. - - - - - -
S těmi bělavými předměty se tedy musí dít něco neobyčejně zvláštního! K tomuto poznatku jsem došel asi před rokem. Když jsem jednou ráno četl v novinách, že v nějaké komůrce našli šedivého jednonohého veterána z italského polního tažení mrtvého a že všechno, co měl, byl pohrabáč a - - pytel plný bílých psích exkrementů, zděsilo mě to a donutilo k rozhodnutí: tuhle záhadu musím vyřešit za každou cenu!
Už zase invalida! Už zase ten pytel!
A kam se podělo nashromážděné bohatství toho mrtvého? No?
Určitě si ho zvlášť necenil, to jsem cítil - vždyť "co na něm záleží, jen když mi zůstane pytel," říkal si bezpochyby.
Vzpomněl jsem si na příběh o dervišovi z Tisíce a jedné noci - když se vloupal do pokladnice, nechal tam bez povšimnutí všechny klenoty a vzal si jen krabičku s mastí - kdo si jí potřel oči, měl získat všechnu moc na zemi.
Pochopil jsem, že ty bledé předměty musí mít nějakou skrytou nesmírnou cenu - klíč k neuvěřitelným požitkům, když právě invalidé, tito vrtošiví, rozmazlení miláčkové národa, se tu potulují třeba i v dešti nebo v mrazu a vynakládají všechny síly, jen aby se jich zmocnili.
Rovnou cestou jsem běžel na policii. Pohrabáč tu ještě byl. Ale po pytli - ani stopy!! A nikdo nevěděl, kam zmizel! - - - Tak vida! -
Někdo zřejmě musel vsadit všechno, aby se ho zmocnil!! S neuvěřitelnou odvahou ho v poslední minutě vyrval policii ze chřtánu! A k čemu tedy slouží bílé psí lejno, ptal jsem se sám sebe, "k čemu slouží"?
Listoval jsem ve slovníku, pod V, pod L, pod H, pod E - všechno marné.
Vyptávat se toho mého invalidy by bylo směšné. Ten by byl poslední, kdo by mi prozradil své tajemství.
A tak jsem napsal na ministerstvo školství.
Neodpověděli.
Šel jsem na přednášku jednoho slavného konferenciéra, a když publikum psalo na lístky dotazy, odevzdal jsem i ten svůj. Ale když ho konferenciér dostal do ruky, zmuchlal ho a rozhořčeně opustil sál.
Na radnici jsem nemohl najít příslušnou úřadovnu a ke starostovi mě vůbec nepustili.
"Lepí ho na stropy v parádních sálech a pak se to jmenuje štukatura," vysmíval se jeden cynik.
"Představuje patos mezi sobě rovnými, je účelem o sobě," prohlásil snivě básník Peter Altenberg.
Jistý vznešený učenec byl zase ledově odmítavý a přísně pravil: "O takových věcech se ve slušné společnosti nehovoří; ostatně je to předzvěst povážlivých poruch zažívání a slouží (při tomto slově blýskl káravě očima), slouží jako varování, že zámožný laik nikdy nemá upravovat svou životosprávu bez rady zkušeného lékaře." - - -
Oproti tomu muž z lidu neřekl vůbec nic, jen mi bez jediného slova vlepil facku! -
Volil jsem tedy jiné cesty, zastavoval jsem na ulici lidi, kteří vypadali tajemně, a kladl jim strohou otázku. Doufal jsem v moment překvapení. Krátce, jasně, bez okolků.
Ohromeně couvali a prchali odtud se všemi známkami zděšení!
Tehdy jsem se rozhodl, že se spolehnu jen na sebe, sám se ponořím do hlubin tohoto tajemství a na vlastní pěst budu chemicky experimentovat. A vydal jsem se sám hledat ony předměty.
Jako kdyby se mi nějaké temné mocnosti chtěly vysmívat, zůstávalo právě to místo pod mým bezovým keřem po celé dny prázdné, a - kupodivu - zdálo se, že i onen tvor s podkožním nádorem zmizel.
Dodnes mě z toho mrazí v zádech.
Celý týden jsem pátral podél opuštěných zdí, žádný pomník jsem nevynechal. Všechno marné!
A když se na mne štěstí konečně usmálo a já jsem získal kýženou materii a uložil ji do fioly, přepadl mě náhle mučivý strach: co kdybych zrovna teď omdlel, co kdyby mě dokonce ranila mrtvice?! Našli by u mě tu materii a řekli by: byl to mizera, čuně, perverzní skrznaskrz - - - a štěstí mé rodiny by bylo navždy totam! Ano, a důstojníci, s nimiž mě spojují nerozlučitelná pouta vřelých sympatií, by ohrnuli nos a prohlásili: "Dyť sme věděli, že to bylo individuum."
A spolek evangelických jinochů by spínal ruce a tancoval by na mém hrobě protestantské agitační fandango.
Odhodil jsem fiolu co nejdál.
Další věc, do které jsem se pustil, bylo studium dějin tajných společností. Asi už neexistuje bratrstvo, do něhož bych nevstoupil, a kdybych postupně předvedl všechna ta důmyslná tajná poznávací znamení a nouzová volání, která znám, všichni by mě podezírali, že mám tanec svatého Víta, a skončil bych v blázinci.
Ale stejně to nevzdám.
Musím vypátrat, k čemu "to ono" slouží.
Každá žilka ve mně křičí, že existuje nějaký příšerný řád, nějaké tajné sdružení, které má všude přístup, je obrněno proti šípům náhody a má svět na vodítku. Je mu dána všechna moc na zemi, a ono jí využívá, aby beztrestně slavilo nejúděsnější orgie!
Co jiného než vyznavači této sekty jsou středověcí sterkatoristé, kteří se odedávna naparovali, že ze všech alchymistů vlastní tu pravou "materii" jedině oni?
Jaký jiný účel mohl mít prastarý zapomenutý řád "Mops"?
A až do dnešních dnů sahají chapadla "Bratří"!!
Kdo je jejich vůdcem? Kde je centrum, kolem něhož se shlukují? - -
Tuším, že jejich posledním velmistrem musel být tajemný Ohlendorff, hamburský nekorunovaný král guána; ale kdo je to dnes? -
Ach, tihle invalidé!
Svým pohrabáčem nahromadí nesmírné poklady a potom - - potom běda nám!
Pln obav hledím do budoucnosti.
Dny plynou, a nikdo mi neodpovídá na otázku: K čemu, k čemu "to ono" vlastně slouží?
A když v noci začíná svítat a kohout znepokojeně kokrhá a přivolává liknavý den, stále ještě ležím beze spánku, zatímco venku pod bezovým keřem už možná tajně řádí fantom s podkožním nádorem.
Napůl ve snu vidím postavy invalidů, ověšené klenoty, jak houfně táhnou na Blocksberg.
A celý zmořený se převaluji a naříkám a vzdychám: K čemu, ano, k čemu vlastně slouží bílé psí lejno?!

+++

Autorův dovětek: Co nejdůrazněji si vyprošuji, aby mi čtenáři posílali dopisy s vysvětlením, že "ona záhadná látka slouží k vydělávání rukavic".