Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek z první části, kapitoly IX.
• přeložil Miloslav Jirda

Ema nosila župan hluboce otevřený, takže bylo mezi šálovými revery živůtku vidět zřasenou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Místo pásu měla šňůru s velkými třapci a na nártu granátově rudých pantoflíčků seděl chomáč širokých stuh. Už dříve si koupila podložku, psací potřeby, násadku, obálky, ačkoliv neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky do snění a knihu pouštěla do klína. Jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži.

Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem.

Okouzlovala ho mnohými půvabnými drobnůstkami; jednou to byla nová úprava papírové mističky pro svíčku, jindy pozměněný volán na šatech nebo zase neobyčejný název velmi prostého jídla, které služka zkazila; ale Karel je s rozkoší spolykal do posledního sousta. Viděla v Rouenu, že dámy nosí u hodinek svazeček přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla na krb dvě velké vázy z modrého skla a o něco později slonovinovou skříňku s náprstkem ze zlaceného stříbra. Čím méně Karel rozuměl půvabu těchto věciček, tím více podléhal jejich kouzlu. Přidávaly něco k rozkoši jeho smyslů a k pohodě jeho domácnosti. Bylo to, jako by zlatý prach posypával po celé délce ubohoučkou cestičku jeho života.

***

• stejná ukázka v překladu Evy Musilové

Nosila vystřižené domácí šaty, které ukazovaly mezi klopami šálového límce živůtku plisovanou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Kolem pasu měla šňůru s velkými třapci a granátově rudé pantoflíčky byly ozdobeny bohatou mašlí ze širokých stuh, která se rozestírala po nártu. Koupila si dopisní papír, podložku, pero a obálky, ačkoli neměla nikoho, komu by psala; utírala prach na etažérce, dívala se na sebe do zrcadla, brala si nějakou knihu, potom snila mezi řádky, pouštěla knihu na klín. Toužila po cestování anebo po životě v klášteře. Přála si zemřít a zároveň si přála žít v Paříži.

Za deště i za sněhu projížděl Charles na koni okolí. Jídal omelety na statcích, vkládal ruce do vlhkých postelí, při pouštění žilou mu stříkala krev do tváře, naslouchal chroptění nemocných, zkoumal obsah mis a odhrnoval spousty špinavých prostěradel; ale každý večer ho čekal planoucí krb, prostřený stůl, měkký nábytek a pěkně oblečená půvabná žena, která tak příjemně voněla, že člověk ani nepoznal, odkud se ta vůně bere, jestli vlastně její prádlo nevoní její pletí.

Okouzlovala ho spoustou drobných nápadů; tu si vymyslela nový způsob zhotovování papírových trubiček na svícny, jindy si změnila volán na šatech nebo neobvykle pojmenovala nějaké prosté jídlo, které se služebné nepovedlo, které však Charles s potěšením dojedl až do posledního sousta. Viděla v Rouenu dámy, které nosily u hodinek řadu přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla mít na krbu dvě velké vázy z modrého skla a později také slonovinovou skřínku na šití a náprstek ze zlaceného stříbra. Čím méně Charles tyto elegantní drobnůstky chápal, tím více podléhal jejich svodům. Přispívaly čímsi k potěšení jeho smyslů i ke kouzlu jeho domova. Byly jako zlatý prach nasypaný podél cestičky jeho života.