Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Vin ordinaire

Ty nepřicházíš z půdy pozlacené,
od Beaujolais, jež k Dijonu se táhne,
zrozeno nejsi z prsti vysílené,
kde Medoc plá, Angličan po němž práhne,
v svět jméno tobě cestu neproklestí,
ty's nedostalo ceny v zápasech,
ty věrné břehu, jenž tě vídal kvésti,
ty sprosté víno, příteli dnů všech!

Ty nemáš z vosku toilettu zdobnou,
ni třpytnou zátku, známku firmy slavné,
tě nečeká číš úzká s rytbou drobnou,
ni pokál práce drahé, starodávné;
ty nesetkáš se s cetek třísní denně,
jež na kokety trůní půvabech,
hruď věrná podává se otevřeně -
ty sprosté víno, příteli dnů všech!

Chuť měnivá a rozmar přelétavý
nás často vodí pod nebesa jiná,
zda omluvou to, cizí půvab lhavý
že dražši často nám než domovina?
Duch, který blýská v čilém rozhovoru,
ten svádí umělých jak vůní dech,
leč domů rádi vracíme se z dvorů,
ty sprosté víno, příteli dnů všech!

Ty přirozené víno spravedlivé,
vzpomínku dávnou křísíš ve mně zase,
měl druha jsem a v upomínce tklivé
s ním žiju - odešel - to v dávném čase.
Ten veselost měl družnou v obyčeji,
tvůj skromný vkus a tón - ach, po letech
zřím jeho podobiznu, za ním spějí
mě modlitby, za přítelem dnů všech!

Máť život chvíle, v nichž to divě blýská,
kdy živěji plá slunce oheň skvělý,
kdy mníme, ruka, která dlaň tvou stiská,
že vůdcem hude pro život nám celý;
pak slávu chcem', se v její vnořit dráhy,
jsme hodni sami ve zimničných snech;
kdo tvoji révu pěstí, jak je blahý,
ty sprosté víno, příteli dnů všech!

Teď zmizeli juž hosté z našich plesů,
jak odklizeny poháry a mísy,
na místo růží - pouze květy vřesu
a svadlé ještě s kadeří nám visí.
Juž odešli, co druhdy Ovid zpíval,
je pravdou tedy? - K tobě řídím spěch,
dům není prázný, byť se obzor stmíval,
ty sprosté víno, příteli dnů všech!

Sprosté víno ve francouzském originálu (Vin ordinaire)

Tu ne viens pas de la côte dorée
Qui de Dijon court jusqu'au Beaujolais;
Tu n'es pas né dans la plaine altérée
Où le Médoc unira pour les Anglais.
Un nom pompeux ne te fait pas connaître
Tu n'as pas eu de médaille au concours.
Tu resteras aux bords qui t'ont vu naître
Vin ordinaire, ami de tous les jours.

Tu n'auras pas la toilette de cire,
Ni le bouchon qui marque un cru choisi,
Le verre étroit où le vin se désire.
Ni le flacon artistement moisi.
Tu n'auras pas les atours de rencontre
Qu'une coquette appelle à son secours.
Un c?ur fidèle à découvert se montre,
Vin ordinaire, ami de tous les jours.

Nos goûts changeants et notre humeur légère
Sous d'autres cieux nous ont souvent conduits.
Est-ce à prouver que la terre étrangère
Passe pour nous avant notre pays?
On est séduit par un esprit qui brille;
On va humer l'air parfumé des cours;
Puis on revient au foyer de famille,
Vin ordinaire, ami de tous les jours.

Vin naturel, vin loyal, vin sincère.
Tu viens me rendre un lointain souvenir;
J'eus un ami; sa mémoire m'est chère;
Il est parti pour ne pas revenir.
Mais il avait ta gaîté familière,
Ton goût modeste et ton simple discours.
J'ai son portrait; il reçoit ma prière,
Le vieil ami, l'ami de tous les jours.

Notre existence a ses heures d'ivresse
Où le soleil est plus vif et plus chaud.
On croit trouver dans une main qu'on presse
Un point d'appui pour s'élever plus haut.
On veut la gloire; on croit seul être digne
De ses faveurs et non de ses retours...
Heureux celui qui cultive ta vigne.
Vin ordinaire, ami de tous les jours.

Ils sont partis les hôtes de nos fêtes.
Comme on levait la nappe du festin.
Les fleurs de mai dont ils ornaient leurs têtes
Se flétrissaient au brouillard du matin.
Ils sont partis. Le précepte d'Ovide.
Serait il vrai? Non, près de toi j'accours.
Le ciel est noir; la maison n'est pas vide,
Mon vieil ami, l'ami de tous les jours.