Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• báseň
• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Les Oies sauvages

Vše němé. Ani neozve se pták,
pláň bílá jest a šedý nad ní mrak;
jen černí havrani, již slídí po lupu,
zobákem ryjí, poskvrňují sníh.

V tom na obzoru velký křik se zdvih',
jde blíž! To divé husy v zástupu
jak vystřelený šíp s napjatou šíjí
v svém letu, stále prudším, kraj náš míjí,
vzduch křídly bičujíce, až to sviští.
Jich vůdce, poutníky jenž vzduchu vede
nad moře, nad lesy a stepi hnědé,
jak zrychliti by chtěl pouť jejich příští,
po chvílích ostrým ozývá se křikem.

Jak dvojí stuhu viz jich karavanu,
jak divě hýká v každou nebe stranu,
jich trojúhelník jak se šíří mžikem.

Však sestry jejich krotké v téže době
se zimou chví a vážně ubírají,
jak těžké lodice se kolébají
je dítě v hadrech pase, hvízdá sobě.
Ten slyší křik a patří nahoru
a vidí kejhající letět tlum,
své volné sestry v dálném obzoru:
tu jaté chtí též vzletět k nebesům
a maně křídly malými, ach, bijí!
se vztyčují a svíjí dlouhou šíji
a nejasný v svých prsou cítí vzruch
po svobodě své původní, v ten vzduch
se vznésti, v prostor, dále, v teplý jih!
Na poli sněžném sem tam v plachém reji
se honí a zoufale provázejí
svým rykem zástup sester divokých.

Divoké husy ve francouzském originálu (Les Oies sauvages)

Tout est muet, l'oiseau ne jette plus ses cris.
La morne plaine est blanche au loin sous le ciel gris.
Seuls, les grands corbeaux noirs, qui vont cherchant leurs proies,
Fouillent du bec la neige et tachent sa pâleur.

Voilà qu'à l'horizon s'élève une clameur;
Elle approche, elle vient, c'est la tribu des oies.
Ainsi qu'un trait lancé, toutes, le cou tendu,
Allant toujours plus vite, en leur vol éperdu,
Passent, fouettant le vent de leur aile sifflante.
Le guide qui conduit ces pèlerins des airs
Delà les océans, les bois et les déserts,
Comme pour exciter leur allure trop lente,
De moment en moment jette son cri perçant.

Comme un double ruban la caravane ondoie,
Bruit étrangement, et par le ciel déploie
Son grand triangle ailé qui va s'élargissant.

Mais leurs frères captifs répandus dans la plaine,
Engourdis par le froid, cheminent gravement.
Un enfant en haillons en sifflant les promène,
Comme de lourds vaisseaux balancés lentement.
Ils entendent le cri de la tribu qui passe,
Ils érigent leur tête; et regardant s'enfuir
Les libres voyageurs au travers de l'espace,
Les captifs tout à coup se lèvent pour partir.
Ils agitent en vain leurs ailes impuissantes,
Et, dressés sur leurs pieds, sentent confusément,
À cet appel errant se lever grandissantes
La liberté première au fond du cœur dormant,
La fièvre de l'espace et des tièdes rivages.
Dans les champs pleins de neige ils courent effarés,
Et jetant par le ciel des cris désespérés
Ils répondent longtemps à leurs frères sauvages.