Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Několik dní po sobě už táhly přes město trosky rozprášené armády. Nebylo to ani vojsko, jen neuspořádané hordy. Vojáci měli dlouho neholené špinavé vousy, stejnokroje rozedrané a šli kupředu malátně, bez útvaru, nikde žádný prapor. Všichni vypadali utrmácení, úplně schvácení, byli neschopní na něco pomyslet nebo se k něčemu rozhodnout, jako by pochodovali už jen ze setrvačnosti, a sotva zůstali stát, padali únavou. Nejvíc bylo mezi nimi vidět záložníků, rnírumilovných lidiček, až donedávna poklidných soukromníků, hrbících se nyní pod tíhou pušek; pak také čilé vojáčky z mobilní gardy, schopné stejně rychle se nadchnout jako podlehnout panice, pohotové stejně tak utíkat jako hnát útokem; mezi nimi se tu a tam objevilo několik červených kalhot, pozůstatky divize rozdrcené v nějaké velké bitvě; a se všemi těmito nesourodými pěšáky šli v jedné řadě zasmušilí dělostřelci; tu a tam se zablýskla i helma těžkonohého dragouna, který jen s námahou stačil lehčímu kroku pěších.
Potom přecházely pluky ostrostřelců, nesoucí hrdinné názvy jako "Mstitelé porážky", "Odsouzenci na smrt", "Vykonavatelé rozsudku"; vojáci vypadali jako loupežníci.
Jejich velitelé, bývalí obchodníci s látkami nebo s kořením, kramáři, prodávající až donedávna za pultem lůj nebo mýdlo, toho času příležitostní válečníci, kteří dostali důstojnickou hodnost jen proto, že měli hodně peněz nebo dlouhé kníry, byli ověšeni zbraněmi, obalem flanelem a pokryti prýmky; halasně mluvili, přeli se o válečných plánech a vypadalo to, jako by celá dokonávající Francie ležela na jejich bedrech pivních chvastounů; přitom však měli často nahnáno i ze svých vlastních vojáků, vykutálených šibeničníků, kteří uměli být stateční až do krajnosti, ale dovedli také drancovat a pít.
Co nevidět prý už obsadí Rouen Prušáci.
Národní garda, která už dva měsíce konala velice opatrné průzkumné výpravy do okolních lesů - při nichž zaujímala bojové postavení pokaždé, když v křoví zašustil zajíc, a občas zastřelila svou vlastní hlídku--, se nyní rozešla do svých domovů. Její zbraně, uniformy, celá ta smrtonosná zbroj, v níž ještě donedávna naháněla hrůzu patníkům na všech státních silnicích v okruhu tří mil, všechno bylo najednou to tam.
Konečně poslední francouzští vojáci přešli Seinu a přes Saint-Sever a Bourg-Achard táhli dál k Pont-Audemeru. Za nimi až úplně nakonec šel pěšky mezi dvěma ordonančními důstojníky zoufající generál, který už s těmito nesourodými zbytky nemohl vůbec nic podniknout, a sám nevěděl, co počít uprostřed této strašlivé porážky národa, zvyklého vždy vítězit a nyní vzdor své legendární statečnosti poraženého na hlavu.
A potom se nad městem rozhostil hluboký klid, hrůzyplné a tiché očekávání. Nejeden panděratý měšťan, kterého obchodování už dávno připravilo o mužnost, čekal s úzkosti v duši na příchod vítězů a třásl se strachem, aby jeho rožeň nebo velký kuchyňský nůž nebyl považován za zbraň.
Zdálo se, že se život zastavil; obchody byly zavřené, ulice ztichlé. Jen občas přeběhl těsně u zdi nějaký občan, vyděšený tím tichem.
Za toho úzkostného čekání si každý přál, aby tu nepřítel už byl.
Druhý den po odchodu francouzského vojska najednou odpoledne, kde se vzali tu se vzali, projelo bleskurychle městem několik hulánů. Pak, o něco později, se začala z Kateřinského vrchu řinout dolů temná masa vojska, a zároveň se objevily dva další proudy, valící se po darnetalské a boisguillaumské silnici. Předvoje všech tří armád se střetly přesně ve stejnou chvíli na Radničním náměstí; a to už všemi okolními ulicemi přicházelo další a další německé vojsko, rozvíjející své šiky; dláždění dunělo jejich rázným a odměřeným krokem.
Před domy, které vypadaly jako vymřelé a liduprázdné, se ozývaly povely; vykřikované neznámou hrdelní řeči; za zavřenými okenicemi zatím všechny oči číhavě vyhlížely vítězné vojáky, kteří na základě válečného práva byli teď pány města, majetku i životů. Obyvatelé ve ztemnělých pokojích prožívali šílený děs, jako kdyby měl nastat konec světa, jako při nějaké obrovské smrtící přírodní pohromě, proti níž žádná moudrost ani síla není nic platná. Neboť takový pocit se dostavuje pokaždé, když je zvrácen ustálený pořádek věcí, když najednou přestane existovat bezpečnost, když všechno, co bylo až dosud chráněno zákony lidí nebo zákony přírody, je najednou vydáno na pospas nevědomé a rozběsněné hrubé síle. Zemětřesení, pohřbívající celý národ v troskách hroutících se domů; rozvodněná řeka, valící s sebou mrtvoly utopených venkovanů spolu s kravskými zdechlinami a trámy servanými ze střech; anebo vítězná armáda, pobíjející všechny, kdo se postaví na odpor, a ostatní odvádějící do zajetí, drancující ve jménu meče a velebící svého boha duněním děl, to vše jsou stejně strašlivé metly, beroucí všechnu víru ve věčnou spravedlnost, všechnu důvěru v ochranu nebes a v lidský rozum, kterým nás od mládí učili.
Ale mezitím už zaklepaly na každé dveře malé skupinky vojáků a vzápětí zmizely v domech. Po vpádu přišlo obsazení. Poraženým nadešla povinnost ukázat vítězům přívětivou tvář.
Po nějaké době, když přešla první hrůza, rozhostil se znovu klid. V mnoha rodinách jedl pruský důstojník společně se všemi u stolu. Někdy byl dobře vychovaný, ze zdvořilosti litoval Francií a říkal, jak je nerad, že musel do té války jít. Domácí lidé mu za takové smýšlení byli vděčni - a pak, vždyť nemohou vědět, kdy ho budou potřebovat. Když si ho budou hledět, možná, že pak dostanou k živení o pár vojáků méně. A proč vůbec se chovat urážlivě k někomu, na kom jsme úplně závislí? To by nebylo vůbec hrdinství, nýbrž jen nerozvážná smělost. A smělostí už rouenští občané dávno nehřeší jako v dobách, kdy se jejich město proslavilo hrdinnou obranou. Nakonec si říkali, vymlouvajíce se na proslavenou francouzskou zdvořilost, že je přece dovoleno být doma přívětivý, jen když se k cizímu vojákovi nechováme důvěrně na veřejnosti. Venku se k němu tedy neznali, ale doma si s nim vždycky byli ochotni popovídat, a tak se Němec každý večer o něco déle hřál u rodinného krbu.
I město samo na sebe pozvolna bralo svůj obvyklý vzhled. Francouzi ještě téměř nevycházeli z domu, ale po ulicích se hemžili pruští vojáci. A celkem vzato, důstojníci modrých husarů, arogantně vláčející po dlážděni své dlouhatánské šavle, se nechovali k obyčejným civilistům o mnoho přehlíživěji než důstojníci francouzských polních myslivců, kteří ve stejných kavárnách popíjeli loni.
Ale přesto bylo něco ve vzduchu, něco těžko postižitelného a nezvyklého, nesnesitelná cizácká atmosféra; všechno bylo načichlé jakýmsi pachem, pachem invaze. Všude ho bylo cítit, v domech i na náměstí, ba i jídlo chutnalo jinak, a lidé měli pocit, jako by byli na cestách, někde velmi daleko, mezi necivilizovanými a nebezpečnými kmeny.
Vítězové požadovali peníze, mnoho peněz. Obyvatelé pokaždé zaplatili; byli ostatně zámožní dost. Ale Čím je normandský obchodník zazobanější, tím větší utrpení mu působí každá oběť, kterou musí přinést, každá sebenepatrnější částečka majetku, která utíká do cizích rukou.
A zatím na dvě tři míle pod městem po proudu řeky, u Croissetu, Dieppedallu nebo Biessartu, námořníci a rybáři co chvíli vylovili z vody mrtvolu nějakého Němce, který byl pod uniformou už celý nafouklý a byl zapíchnut nožem, ubit dřevákem, nebo měl lebku rozbitou kamenem, anebo ho prostě někdo shodil z mostu do vody. Reka pohřbívala ve svém bahně všechny tyto temné a divoké projevy spravedlivé odplaty, neznámá hrdinství, tichá přepadeni, která jsou nebezpečnější než bitvy za bílého dne, a přitom za ně nekyne žádná sláva.
Nenávist k cizákovi totiž dovede vždy vtisknout zbraň do ruky několika neohroženým lidem, ochotným zemřít pro ideál.

***