Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Nakonec však, když vetřelci - třebaže podrobovali celé město železné kázni - se nedopouštěli žádného z těch hrůzných činů, o kterých šla povést po celou dobu jejich triumfálního postupu, dodali si obyvatelé znovu odvahy a místním obchodníkům znovu ovládly mysl potřeby odchodu. Někteří měli v sázce velké peníze v Havru, který byl ještě obsazen francouzskou armádou, a chtěli se pokusit dojet po souši do Dieppu; odtud pak by se snad dostali do Havru lodí.
Použili vlivu německých důstojníků, s nimiž se znali, a dostali povolení k odjezdu, podepsané velícím generálem.
Objednali tedy velký čtyřspřežní dostavník, a když se u povozníka přihlásilo celkem deset osob, bylo dohodnuto, že vyjedou v úterý ráno ještě před rozedněním, aby nevzbudili příliš velkou pozornost.
Několik dní už byla země ztuhlá mrazem; v pondělí kolem třetí hodiny se od severu přihnaly těžké černé mraky a přinesly sníh, který pak padal bez ustání celé odpoledne a celou noc.
V půl páté ráno se cestující sešli na dvoře Normandského hotelu, odkud se mělo vyjet.
Byli ještě celí rozespalí a drkotali se zimou, přestože byli zachumlaní do plédů a pokrývek. Potmě na sebe skoro ani neviděli; všechny postavy, nadité do těžkých zimních šatů, vypadaly jako otylí faráři v dlouhých klerikách. Ale dva z nich se navzájem poznali, vzápětí k nim přistoupil třetí, a tři muži se dali do řeči: "Vzal jsem s sebou ženu," povídá jeden. - "Já také." - "A já také." - První dodal: "Do Rouenu se už nevrátíme, a kdyby se Prušáci měli přiblížit k Havru, odjedeme do Anglie." - Všichni měli stejné plány, protože byli podobného založeni.
Mezitím však do vozu stále ještě nikdo nezapřahal. Chvílemi se z jedněch temných dveří vynořila malá lucerna, kterou nesl čeledín, ale hned zas zmizela ve vedlejších. Zevnitř ze stavení bylo slyšet dupání koní, ztlumené hnojem a podestýlkou, a klení mužského hlasu, který jim domlouval. Tiché chřestění rolniček svědčilo o tom, že se koním navlékají postroje; chřestění za chvíli přešlo v jasný a nepřetržitý cinkot, pravidelně doprovázející přešlapováni zvířat; jen chvílemi cinkot ustával, ale vzápětí se znovu ozval při prudším cuknutí a zároveň bylo slyšet temnou ránu, jak okované kopyto duplo do země.
Dveře se najednou zavřely. Všechny zvuky utichly. I promrzlí měšťané zmlkli; stáli bez hnutí, ztuhli zimou.
Bílé vločky se snášely k zemi jako nepřetržitý mihotavý závoj; pod ledovým popraškem všechny věci poznenáhlu ztrácely tvar; a do hlubokého ticha mlčenlivého města, pohřbeného pod zimním příkrovem, bylo slyšet jen ono neurčité, nepostižitelné a splývající šustění padajícího sněhu, jež lze spíš vycítit než uslyšet, víření lehoučkých atomů, jež jako by naplňovaly všechen prostor a přikrývaly celý svět.
Znovu se objevil čeledín s lucernou; táhl na oprati rozespalého koně, kterému se zřejmě nechtělo ven. Přistavil ho k oji, zapjal postraňky a pak ho ještě dlouho obcházel a utahoval postroje; měl totiž jen jednu ruku volnou, ve druhé držel svítilnu. Když se chystal jít pro druhého koně, zpozoroval všechny cestující, jak tu stojí bez hnutí, celí už zasněžení, a řekl jim: "Proč nenastoupíte dovnitř do vozu, budete alespoň schovaní!"
To je zřejmě ještě nenapadlo, a tak se nahrnuli ke dveřím. Tři pánové usadili své ženy až úplně vpředu, pak nastoupili sami, a teprve po nich se bez jediného slova usadily na zadních sedadlech ostatní neurčité zahalené postavy.
Podlaha byla pokryta slámou a všichni do ní zabořili nohy. Dámy na předních sedadlech si zapálily malá měděná ohřívadla na tuhý líh, která si přinesly s sebou, a chvíli se mezi sebou potichu bavily o tom, jaké jsou to báječné přístroje; opakovaly jen to, co už stejně dávno věděly.
Konečně byl dostavník zapražen - dali šest koni místo čtyř, protože v tom sněhu bude co táhnout - a něčí hlas se zvenčí zeptal: "Jsou tu všichni?" - "Ano," ozvalo se zevnitř. A tak vyjeli.
Vůz jel pomalu, pomaloučku, krok za krokem. Kola se bořila do sněhu; celá korba sténala a tlumeně vrzala; koně se smekali, odfukovali, kouřilo se z nich; a kočí bez ustání práskal dlouhatánským bičem, který poletoval na všechny strany, svíjel se a vymršťoval jako tenký had, a pokaždé zasáhl prudkým švihnutím některý kulatý hřbet, který se vzápětí napjal ještě větším úsilím.
Mezitím nepozorovaně přibývalo světla. Lehoučké vločky, které jeden z cestujících, čistokrevný Roueňan, přirovnal k bavlněnému chmýří, už přestaly padat. Kalné polosvětlo se prodíralo těžkými černými mraky, od nichž se tím výrazněji odrážela bělostná krajina; tu a tam se na ni objevila buďto řada vysokých stromu obalených jinovatkou, anebo chalupa přikrčená pod sněhovým čepcem.
V dostavníku se cestující začali v tom ponurém ranním světle navzájem zvědavě prohlížet.
Až úplně vpředu, na nejlepších místech, podřimovali naproti sobě pán a paní Loiseauovi, majitelé velkoobchodu vínem z ulice Grand-Pont.
Loiseau začínal kdysi jako příručí u majitele firmy, který pak přišel na mizinu; Loiseau po něm obchod koupil a vydělal pěkné jmění. Prodával velmi lacino do malých venkovských vináren velmi špatné víno a mezi svými známými i přáteli se těšil pověsti prohnaného filuty, pravého Normandana, taškáře a veselé kopy.
Jako šejdíř byl tak dokonale proslaven, že jednou při večírku na prefektuře si ho s velkým úspěchem dobral i pan Tournel, místní veličina jakožto autor četných posměšných bajek i písní a jízlivý vtipálek; když viděl, jak dámy začínají trochu klimbat, navrhl, aby si chvíli vyprávěli o "Loiseauovi Křtitelovi". Jeho výrok se vzápětí rozletěl všemi salóny a maloměšťáci se pak ještě celý měsíc měli čemu smát, div si nevykloubili sanice.
Kromě toho byl Loiseau také proslaven svými šprýmy, všelijakými dobrými i špatnými žerty; a pokaždé, když o něm někdo mluvil, musel ihned dodat: "Ten Loiseau je ale za všechny peníze!"
Postavy byl malé, ale vynikal objemným bříškem, kulatým jako balónek; nad ním zářil červený obličej mezi prošedivělými licousy.
Jeho žena byla vysoká, statná, rázná, měla silný hlas a uměla se rychle rozhodovat; vnášela řád a počtářského ducha do jejich obchodu, který on oživoval svou čilostí a veselostí.
Vedle nich seděl o něco důstojněji - neboť patřil k vyšším vrstvám - pan Carré-Lamadon, vážený člověk, zaujímající pevné postavení v bavlnářském průmyslu, majitel tří prádelen, důstojník Čestné legie a člen krajské rady. Po celou dobu Císařství byl čelným představitelem mírné opozice, a to jen proto, aby si mohl dát dráže zaplatit svůj souhlas s režimem, proti němuž bojoval rytířskými zbraněmi, jak sám říkával. Paní Carré-Lamadonová, mnohem mladší než manžel, představovala útěchu pro důstojníky z dobrých rodin, poslané sloužit do Rouenu.
Seděla naproti svému muži, drobná, roztomiloučká, hezoučká, schoulená do klubíčka v kožešinách, a rozhlížela se nešťastným pohledem po ubohém vnitřku dostavníku.
Její sousedé, hrabě Hubert de Bréville s chotí, se honosili jedním z nejstarších a nejzvučnějších šlechtických jmen v celé Normandii. Hrabě, starý šlechtic s velkopanskými způsoby, se snažil účesem i vousem ještě zdůraznit svou přirozenou podobu s Jindřichem IV. králem francouzským, který podle jisté pověsti, jíž se rodina chlubila, prý kdysi jisté dámě z rodu Brévillů dopomohl k dítěti, v důsledku čehož se její manžel pak stal hrabětem a guvernérem kraje.
Hrabě Hubert byl rovněž členem krajské rady; byl vedoucím představitelem strany orleanistů. Okolnosti kolem jeho svatby s dcerou malého rejdaře z Nantes zůstaly odjakživa zahaleny tajemstvím. Ale protože hraběnka měla výtečné vystupování, uměla přijímat hosty jako nikdo jiný - povídalo se o ní dokonce, že ji kdysi miloval jeden ze synů Ludvíka Filipa -, dvořila se jí všechna šlechta a její salón byl stále prvním v kraji, jediným salónem, kde se ještě uchovaly někdejší dvorné způsoby a kam neměl přístup každý.
Majetek Brévillů, skládající se vesměs z pozemků, byl odhadován na půl miliónu franků ročního důchodu.
Těchto šest osob na předních sedadlech tvořilo tedy uzavřený kroužek dobře situované společnosti, společnosti počestných lidí bez starostí a s pevnými příjmy, kteří se těší vážnosti, uznávají náboženství a mají zásady.

***