Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Zvláštní náhodou se na jedné lavici octly samé ženy; vedle hraběnky seděly ještě dvě jeptišky, které bez ustání louskaly dlouhé růžence a drmolily otčenáše a zdrávasy. Jedna byla stará a s tvářemi poďobanými od neštovic, jako kdyby byla zblízka dostala přímo do obličeje plný zásah broků. Druhá byla křehoučká, měla hezký, chorobně vypadající obličej a pod ním souchotinářskou hruď, vysátou onou sžírající vírou, z jaké se rodívají mučednici a mystikové.
Naproti jeptiškám seděli muž a žena, k nimž se soustředily všechny pohledy.
Muž byl všeobecně známý "demokrat" Cornudet, postrach všech ctihodných občanů. Dvacet let už smáčel svůj dlouhý zrzavý vous v pivních sklenicích všech demokratických hospod. S kamarády z mokré čtvrti propil dost slušné dědictví po otci, někdejším cukráři, a pak netrpělivě čekal na republiku, od níž si sliboval přiměřené místo, zasloužené tolika útratami, vypitými na zdraví revoluce. Čtvrtého září si nechal namluvit, zřejmě od nějakého vtipálka, že ho jmenovali prefektem; ale když už se hotovil nastoupit úřad, kancelářští zřízenci, kteří byli toho času jedinými pány na prefektuře, ho odmítli vůbec vpustit dovnitř; a tak byl donucen k ústupu. Jinak to byl ostatně velmi dobrosrdečný chlapík, nikomu neublížil a vždy byl ochotný všude pomáhat. S nedostižným zápalem se ujal organizováni obrany. Dal vykopat jámy v polích, zporážet všechny mladé stromy v okolních lesích, nastavěl záseky na všech silnicích, a když se nepřítel přiblížil, s pocitem uspokojení nad vykonanými přípravami se honem stáhl do města. Teď se domníval, že bude moci být užitečnější v Havru, kde bude nutno vykopat další zákopy.
Žena sedící vedle něho byla jednou z těch, jimž se říká lehké; proslavila se svou předčasnou tělnatostí, za niž také vděčila přezdívce Kulička. Byla pomenší, všude pěkně kulaťoučká a kyprá, až skoro sádelnatá, i prsty měla baculaté a v kloubech zúžené, takže trochu připomínaly věnec špekáčků; napjatá kůže se na ní jen leskla a pod šaty sejí dmulo obrovské poprsí. Při tom všem však byla velmi vábná a pořád velmi vyhledávaná, tak byla svěží, radost pohledět. Obličej měla jako červené jablíčko, jako pivoňkové poupě v rozpuku; svítily v něm nahoře dvě překrásné černé oči, překryté hustými dlouhými řasami, které je zahalovaly tajemným stínem; a dole rozkošná drobná ústa s lesklými dětskými zoubky a vlhkými rty, jen je zlíbat. Navíc prý měla jeStě celou řadu dalších nedocenitelných kvalit.
Jakmile ji spolucestující poznali, ozvalo se mezi počestnými dámami šuškání a slova "nevěstka" a "všem pro hanbu" byla slyšet tak nahlas, že Kulička zvedla hlavu. Rozhlédla se dokola po všech sousedech tak vyzývavým a sebejistým pohledem, že se ihned rozhostilo naprosté ticho a všichni sklopili oči vyjma Loiseaua, který po ní rozjíveně pokukoval.
Ale brzo se mezi třemi dámami znovu rozpředl hovor; přítomnost té holky je rychle sblížila, udělala z nich rázem téměř důvěrné přítelkyně. Měly za to, že jejich důstojnost řádných manželek musí utvořit pevný svazek proti této nestydaté prodejné ženštině; neboť počestná manželská láska se na svou volnou kolegyni odjakživa dívá trochu spatra.
Pány zas sblížil při pohledu na Cornudeta jakýsi konservativní instinkt; začali se bavit o penězích, dávajíce okázale najevo pohrdání k těm, kdo peníze nemají. Hrabě Hubert vypočítával, jaké škody mu Prušáci způsobili, jaké ztráty mu vzniknou na ukradeném dobytku a zničené úrodě; říkal to všechno s velkopanským sebevědomím desetinásobného milionáře, který si na všechny ty škody za rok už ani nevzpomene. Pan Carré-Lamadon, v bavlnářském průmyslu dost postižený, si už předtím poslal do Anglie šest set tisíc franků, maličkost pro strýčka Příhodu. A Loiseau, ten šikovně prodal francouzské intendanci všechno špatné víno, které mu leželo ve sklepě, takže mu stát dluží obrovské peníze a on doufá, že je teď v Havru dostane vyplaceny.
A všichni tři po sobě přátelsky pomrkávali. Třebaže byli z rozdílných společenských vrstev, cítili, že je sbratřují peníze, že patří všichni k onomu velkému společenství majetných lidí, kteří mohou zacinkat zlatem, sotva strčí ruku do kapsy u kalhot.
Dostavník jel tak pomalu, že v deset hodin neurazili ještě ani čtyři míle. Třikrát museli už všichni muži vystoupit a šlapat do kopce pěšky. Začínali mít jisté obavy, neboť se mělo obědvat v Tótes, a teď už začínali pochybovat, zda tam vůbec do večera dojedou. Každý už vyhlížel, nezahlédne-li u cesty nějakou hospodu, když tu najednou dostavník uvázl v závěji a trvalo celé dvě hodiny, než ho vyprostili.
Hlad vzrůstal a všem zakaloval mysl; přitom nebylo na obzoru vidět jedinou zatuchlou hospůdku, jediný výčep, neboť blízkost Prušáků a přechod vyhladovělých francouzských vojsk zaplašily veškeré soukromé podnikání.
Pánové se vydali shánět aprovizaci po okolních selských usedlostech, ale nedostali tam ani chleba, neboť opatrní sedláci už dávno poschovávali všechny zásoby ze strachu, aby je nevyrabovali vojáci, kteří neměli vůbec co na zub a zábavovali násilím všechno, co našli.
Asi v jednu hodinu po poledni Loiseau prohlásil, že už má tedy doopravdy v žaludku jaksepatří vymeteno. I všechny ostatní už drahnou chvíli sužovalo stejné trápení, a neodbytná potřeba jíst, neustále vzrůstající, zahubila v zárodku veškerý hovor.
Co chvíli někdo zažíval, po něm téměř vzápětí druhý, a tak všichni po řadě, podle své povahy, vychování a společenského postavení, buď hlučně anebo skromně, otevírali ústa a spěšně zakrývali rukou ten zející otvor, z něhož se valila pára.
Kulička se zatím už několikrát sehnula, jako by si něco hledala pod sukněmi. Pokaždé na chvilku zaváhala, rozhlédla se po ostatních a pak se zas pomalu narovnala. Všechny obličeje byly bledé a bolestně stažené. Loiseau prohlásil, že by takhle za šunčičku dal třeba i tisíc franků. Jeho manželka sebou zavrtěla jako na protest, ale pak se zas uklidnila. Nesnášela totiž, když se o vyhazování peněz třeba jen mluvilo, a nechápala, jak někdo může o takových věcech vůbec žertovat.
"Nu, dobře mi tedy zrovna není," připustil hrabě. "Proč mě jen nenapadlo vzít s sebou něco k jídlu?"
A podobnými výčitkami se trápili všichni.
Cornudet měl alespoň polní láhev s rumem. Nabídl i ostatním, ale všichni chladně odmítli. Jedině Loiseau upil dva hlty, a když láhev vracel, poděkoval: "Přece jen je to dobrá věc, člověka to zahřeje a zažene trochu hlad." Alkohol ho přivedl do dobré míry; navrhl, aby to udělali jako na lodi v té písničce, totiž aby snědli nejtlustšího cestujícího. Tato nepřímá narážka na Kuličku se ostatních slušně vychovaných cestujících nelibě dotkla. Nikdo se na to neozval, jen Cornudet se pousmál. Obě jeptišky už přestaly odříkávat růženec, seděly bez hnuti s rukama zabořenýma do širokých rukávů, zarytě klopily oči a zřejmě přinášely za oběť nebesům toto utrpení, jež na ně bylo sesláno.
Konečně ve tři hodiny, když byli zrovna uprostřed nekonečné roviny a široko daleko nebyla v dohledu jediná vesnice, se Kulička náhle sehnula a vytáhla zpod sedadla objemný košík, přikrytý bílým ubrouskem.
Vytáhla z něho nejdřív porcelánový talířek, potom jemný stříbrný pohárek, a nakonec hlubokou mísu, v níž byla zalita ve vlastní šťávě celá dvě rozporcovaná kuřata; a v košíku bylo vidět ještě všelijaké jiné zabalené dobroty, paštiky, ovoce, zákusky, prostě zásoby, které si Kulička připravila na tři dny, aby nemusela jíst hospodskou stravu. Mezi zabaleným jídlem bylo vidět i hrdla čtyř lahví. Vybrala si kuřecí křídlo, začala ho způsobně jíst a přikusovala k němu chřupavou žemličku, jakým se v Normandii říká "régence".
Všechny pohledy byly na ni upřené. Vzápětí se rozšířila libá vůně a všichni začali chtěj nechtěj větřit; v ústech se jim vydatně sbíhaly sliny a v čelistech jim pod ušima bolestně cukalo. Nenávist přítomných dam k té holce vzrostla až k zuřivosti, málem měly chuť ji zabít anebo vyhodit z dostavníku ven do sněhu i s tím jejím pohárkem, košíkem a zásobami.
Ale Loiseau nemohl odtrhnout oči od mísy s kuřaty. "Tak se mi zdá, že milostivá byla předvídavější než my," prohodil. "Inu, jsou lidé, kteří dovedou vždycky myslet na všechno."
Podívala se na něho: "Kdybyste měl také chuť... Však to není maličkost, od rána hladovět."
Uklonil se: "To věru neodmítnu; když mám být upřímný, tak tedy už to nemohu vydržet. Válka je válka a člověk se nesmí upejpat, nemám pravdu, milostivá?"

***