Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Pak se rozhlédl kolem po ostatních a dodal: "V dnešní době musíme umět být vděčni za každou laskavost!"
Měl noviny a rozložil si je po klíně, aby si neumastil kalhoty; pak vytáhl nůž, který nosil vždycky v kapse, napíchl stehýnko celé obalené rosolem, zakousl se do něho a začal je žvýkat s tak zjevným uspokojením, že se celým dostavníkem ozval zkormoucený povzdech.
Kulička však už pokorným a tichým hlasem nabízela jeptiškám, zda by si s ní také nechtěly vzít. Obě ihned přijaly, zamumlaly cosi na poděkování, a aniž zvedly oči, pustily se bleskurychle do jídla. Cornudet také neodmítl, když mu nabídla, a tak utvořili spolu s jeptiškami něco jako jídelní tabuli, z novin rozprostřených na kolenou.
Ústa se jim bez ustání otvírala a zavírala; polykali, žvýkali a zuřivě hltali. I Loiseau se ve svém koutku tužil, seč byl, a šeptem pobízel manželku, aby si vzala také. Ta dlouho odolávala, ale nakonec, po bolestném zakručení, které jí proběhlo celými útrobami, přece jen podlehla. Loiseau tedy velmi uhlazeně požádal "roztomilou slečnu spolucestující", zda si může vzít také jeden kousek pro svou paní.
"Ale jistěže," odpověděla Kulička s přívětivým úsměvem a podala mu mísu.
Vznikly rozpaky, když otevřeli první láhev červeného vína; byl jen jeden pohárek. Podávali si ho a každý si ho otíral, jen Cornudet, zřejmě z galantnosti, jej přitiskl ke rtům v místech, ještě vlhkých od sousedčiných úst.
A hrabě de Bréville s hraběnkou, stejně jako pan Carré-Lamadon s chotí, obklopeni dotírající vůní potravy uprostřed lidí ze všech stran kolem nich žvýkajících, trpěli zatím muka, jimž se od věků říká Tantalova. Náhle se mladé továrníkově ženě vydral z hrudi vzdech, až se všichni po ní otočili. Byla bílá jako stěna. Oči se ji zavřely a hlava jí klesla; omdlela. Její muž, k smrti vyděšený, snažně prosil všechny o pomoc. Nikdo nevěděl co počít, když tu starší jeptiška podržela postižené hlavu, přitiskla jí ke rtům Kuliččin pohárek a vlila jí do úst trochu vína. Hezká paní sebou pohnula, otevřela oči, usmála se a prohlásila skomírajícím hláskem, že už je jí úplné dobře. Ale aby to na ni zase nepřišlo, přiměla ji jeptiška vypít ještě jeden plný pohárek vína. "To je jen od hladu, nic jiného," dodala.
Tu se Kulička začervenala, podívala se na čtyři spolucestující, kteří ještě hladověli, a rozpačitě vyhrkla: "Ale božínku, jestli si můžu troufat panstvu nabídnout..."
Zarazila se, protože měla strach, že ji na to odpovědí něco urážlivého. Ale Loiseau se ujal slova: "Hrom to vem, v takovýchhle okolnostech jsou si přece všichni lidé bratři a musí si navzájem pomáhat. No tak, dámy, žádné upejpání a dejte si říct, k sakru. Víme my vůbec, jestli budeme mít dnes večer střechu nad hlavou? Touhle rychlostí nebudeme v Tótes dřív jak zítra v poledne!"
Ale ještě se zdráhali, nikdo nechtěl přijmout první.
Rozřešil to hrabě. Otočil se k zakřiknuté Kuličce, nasadil slavnostní Šlechtický obličej a řekl jí:
"S díky přijímáme a budeme vám zavázáni, milostivá."
První krok byl rozhodující. Jakmile se odvážil jeden, začali se všichni bez okolků cpát. Za chvilku byl celý koš prázdný. Skrýval ještě játrovou paštiku, kvíčalí paštiku, kus uzeného jazyka, výtečné hrušky, jeden celý perník, zákusky a hrníček plný kyselých okurek a nakládaných cibulek, neboť Kulička jako všechny ženy měla k smrti ráda ostré věci.
Nebylo dobře možné pojídat zásoby té holky, a přitom na ni nemluvit. Dali se s ní tedy do řeči, nejdříve zdrženlivě, ale když viděli, že se umí chovat, pomalu rozvázali. Paní de Bréville a paní Carré-Lamadonová, které věděly vždy, co se ve společnosti sluší, k ní byly laskavé a pozorné. Zejména hraběnka dávala najevo onu přívětivou blahosklonnost velice vznešené dámy, kterou nemůže pošpinit styk s nikým, a byla k ní velmi roztomilá. Jedině statná paní Loiseauová dík své četnické povaze zůstala zamračená a mluvila málo, zato však hodně jedla.
Mluvilo se přirozeně o válce. Jeden po druhém vyprávěli o ukrutnostech Prušáků a o udatných činech Francouzů; a všichni tito prchající lidé vzdávali hold statečnosti druhých. Brzy došlo na osobní zážitky a Kulička začala vyprávět, za jakých okolností odjela z Rouenu. Mluvila s nelíčeným pohnutím a oním vroucím, rozčileným hlasem, jakým se někdy nevěstky svěřují se svými dobrodružstvími. "Myslela jsem nejdřív, že budu moci zůstat," vyprávěla. "Zásob jsem měla plný dům a bylo mi milejší živit pár vojáků než se bůhvíkam stěhovat. Ale když jsem ty Prušáky viděla, nemohla jsem se udržet. Všechno se ve mně bouřilo zlostí a celý den jsem proplakala hanbou. Jo, kdybych tak byla mužský! Dívala jsem se na ně z okna, na ty tlusté dobytky s těmi jejich špičkami na helmách, a služka mě musela držet za ruce, abych jim nenaházela všechno na hlavu. Pak přišli také ke mně, abych je ubytovala, a já jsem prvnímu skočila na krk. Vždyť se dají zaškrtit zrovna tak snadno jako každý jiný! A já bych tohohle byla dočista uškrtila, kdyby mě nebyli odtáhli za vlasy pryč. Musila jsem se potom schovávat. A když se mi naskytla příležitost, odjela jsem; a tak jsem tady."
Všichni ji za to velice chválili. Vzrostla tím u nich v úctě; oni sami takovou odvahu neměli. Cornudet ji poslouchal se souhlasným a blahosklonným apoštolským úsměvem, jako když farář slyší někoho velebit pánaboha; neboť tihle demokraté s plnovousem mají monopol na vlastenectví stejně jako velebníčkové na zbožnost. Pak pronesl sám několik plamenných frází, naučených z letáků, které se denně objevovaly na zdech, a nakonec předvedl řečnický výkon, v němž nemilosrdně ztrhal toho "lotra napoleonského".
Ale Kulička se rozlítila, protože byla přesvědčením bonapartistka. Zrudla jako krocan a rozhořčeně vykoktala:
"Však bych ráda viděla, co byste byli dělali na jeho místě vyl To by to teprve vypadalo! Vždyť vy jste ho vlastně zradili! Kdyby vládli takoví uličnici, jako jste vy, to by pak už člověku nezbývalo nic jiného než se vystěhovat z Francie!"
Cornudet na to nehnul ani brvou a stále se jen opovržlivě a povzneseně usmíval, ale všem bylo zřejmé, že si co nevidět vjedou do vlasů. Tu se však do toho vložil hrabě a rozkacenou Kuličku nikoli bez námahy utišil tím, Že přesvědčivým tónem prohlásil, že všechny názory je třeba respektovat, pokud jsou míněny upřímně. Nicméně hraběnka s paní továrníkovou, které jako všichni "lepší" lidé měly v krvi mimovolnou nenávist k republice a zároveň, jako všechny ženy, chovaly pudovou náklonnost k oprýmkovaným a despotickým režimům, se najednou cítily chtěj nechtěj přitahovány k této prodejné holce, tak důstojně hájící své přesvědčeni, jež bylo tolik podobné jejich názorům.
A košík byl prázdný. V deseti jim nedalo příliš velkou námahu ho do dna vyjíst, a litovali jen, že nebyl větší. Hovor ještě chvíli pokračoval, ale od té chvíle, kdy přestali jíst, už trochu chladněji.
Začal padat soumrak; šero poznenáhlu houstlo, až byla najednou úplná tma, a protože po jídle bývá zima ještě citelnější, začala se Kulička vzdor své tloušťce třást. Paní de Bréville jí tedy nabídla ohřívadlo, v němž se už od rána vystřídalo několik náloží, a Kulička bez rozpakování přijala; cítila, že má nohy úplně zmrzlé. Paní Carré-Lamadonová a paní Loiseauová půjčily svá ohřívadla jeptiškám.
Kočí rozsvítil lucerny. Vrhaly jasné světlo na oblaka páry nad zpocenými hřbety posledního páru koni a na sníh po obou stranách silnice, který v pohyblivé záři luceren vypadal, jako by sám ubíhal.
Uvnitř ve voze už nebylo vidět vůbec nic. Pojednou se však mezi Kuličkou a Cornudetem ozvalo jakési zašustění a Loiseauovi, který se snažil zrakem proniknout tmu, se zdálo, že zahlédl, jak si vousáč spěšně odsedá, jako kdyby potichu dostal dobře mířenou ránu pěstí.
Vpředu na silnici se objevily malé ohnivé tečky. Blížili se k Tótes. Měli za sebou jedenáct hodin jízdy, a připočteme-li k tomu čtyři zastávky, aby si koně oddechli a nažrali se ovsa, byli na cestě celkem čtrnáct hodin. Vjeli do městečka a před Živnostenským hostincem zůstali stát.
Dvířka se otevřela. Cestující uslyšeli dobře známý zvuk, zařinčení šavle o zem, a všichni se zachvěli. Vzápětí někdo cosi německy křikl.

***