Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Třebaže dostavník už chvíli stál, nikdo nevystupoval; jako by Čekali, že budou ve dveřích všichni povražděni. Tu se objevil kočí, v ruce držel jednu z luceren a posvítil prudkým světlem do vnitřku vozu na dvě řady vyděšených tváři s otevřenými ústy a očima vytřeštěnýma úlekem a hrůzou.
Vedle kočího stál v plném světle německý oficír, vysoký Světlovlasý mladý muž, nadmíru hubený a upnutý v uniformě jako děvče ve šněrovačce; plochou čepici s nablýskaným Štítkem měl na stranu a vypadal v ní jako anglický hotelový podomek. Obrovský knír z dlouhých tuhých štětin, po obou stranách se stále zužující a vyúsťující v jediný světlý chloupek, tak tenký, že nebylo ani vidět, kde končí, jako by mu tížil koutky úst a stahoval tváře dolů, takže mu rty sklesle visely.
Alsaskou francouzštinou vyzval cestující, aby vylezli ven. "Rračte vystoupit, támy a phánové," řekl koženě.
První uposlechly obě jeptišky; vystoupily povolně jako bohu odevzdané světice, zvyklé ve všem se podrobovat. Pak se objevil hrabě s hraběnkou, po nich továrník s chotí a hned za nimi Loiseau, postrkující před sebou svou statnější polovici. Sotva stanul na zemi, pozdravil důstojníka: "Dobrý den!" Pudila ho k tomu daleko spíš opatrnost než zdvořilost. Důstojník, nadutý jako všemocní lidé bývají, se na něho jen podíval a neuznal ani za vhodné odpovědět.
Kulička s Cornudetem, třebaže seděli hned u dvířek, vystoupili až naposled, důstojně a hrdě, jak se sluší před nepřítelem. Kulička se snažila ovládnout a zachovat klid; demokrat si poněkud roztřesenou rukou tragicky poškubával nazrzlý plnovous. Chtěli si oba zachovat důstojnost, neboť si uvědomovali, že při takovýchto setkáních je každý do jisté míry představitelem své země. Oba byli znechuceni úslužným chováním ostatních cestujících; Kulička chtěla ukázat, že má víc hrdosti než její sousedky, počestné dámy, kdežto Cornudet si uvědomoval, že musí jít příkladem vstříc a celým svým vystupováním pokračovat v onom odbojném poslání, jež se započalo rozkopáváním silnic.
Vešli do rozlehlé kuchyně hostince, Němec si dal předložit povolení k odjezdu, podepsané vrchním velitelem, byla v něm uvedena jména, popisy osob a povolání každého cestujícího; dlouho si všechny přítomné pozorně prohlížel a porovnával je 8 napsanými údaji.
Tu si teprve všichni oddechli. Měli ještě hlad, večeře už byla objednána. Za půl hodiny prý bude hotova. A zatím co dvě služebné budily zdání, jako že se o ni starají, šli se cestující podívat do svých pokojů. Byly všechny na jediné dlouhé chodbě, na jejímž konci byly skleněné dveře s výmluvnou číslici.
Konečně měli zasednout k večeři, ale vtom se objevil sám majitel hostince. Byl to bývalý koňský handlíř, tlustý a astmatický, v hrtanu mu neustále hvízdalo, chraptělo a chrčelo. Po otci podědil jméno Follenvie.
Zeptal se:
"Je tu slečna Alžběta Roussetová?" V Kuličce to trhlo; otočila se: "To jsem já."
"Slečno, pruský důstojník si s vámi přeje okamžitě mluvit."
"Se mnou ?"
"Ano, s vámi, pakliže jste slečna Alžběta Roussetová."
Zrozpačitěla, chvilku přemýšlela a pak prohlásila bez okolků:
"To je možné, ale já tam nepůjdu."
Kolem ní se ozval Šum, všichni si mezi sebou šeptali a dohadovali se, proč asi tam má jít, Hrabě k ní přistoupil:
"Nejednáte správně, milostivá, neboť vaše odmítnutí může mít za následek značné nepříjemnosti nejen pro vás, ale i pro všechny, kdo s vámi přijeli. Silnějšímu není nikdy radno odporovat. Jistě to nebude nic nebezpečného tam jít; zřejmí jen zapomněli na nějakou formalitu."
Ostatní se k němu připojili, prosili ji, přemlouvali, zapřísahali, až ji nakonec přesvědčili; všichni se totiž báli, že by jim taková umíněnost mohla přivodit všelijaké nesnáze. Nakonec řekla:
"Ale dělám to jen kvůli vám!"
Hraběnka ji vzala za ruku:
"Však my vám také za to budeme vděčni!"
Odešla ven. Čekali s večeří na ni, až se vrátí.
Každý litoval, že nezavolali jeho namísto té prudké a unáhlené ženské, a v duchu si připravoval všelijaké podlézavé fráze pro případ, že by došlo také na něho.
Asi za deset minut se vrátila nazpět, rozzlobená, celá rudá, vzteky jen soptěla.
"Chlap jeden nestydatá!" vypravila ze sebe.
Všichni se kolem ní shlukli a snažili se vyzvědět, co na ní chtěl, ale ona neříkala nic. Až když hrabě stále naléhal, odpověděla velmi důstojně:
"Ne, o tom nemohu mluvit, ostatně vás se to netýká."
Sesedli se tedy kolem hluboké polévkové mísy, z níž se šířila zelná vůně. Vzdor tomu poplachu byla večeře veselá. Ctihodné sestry i manželé Loiseauovi si ze šetrnosti objednali mošt, byl ostatně docela dobrý. Ostatní si dali víno a Cornudet si poručil pivo. Měl svůj zvláštní způsob, jak otevřít láhev a nalévat pěnící tekutinu do nakloněné sklenice, z níž nespouštěl oči, a nakonec ji zvedl i s nápojem proti světlu, aby mohl vychutnat i barvu. Když pil, tu se mu dlouhý plnovous, mající úplně stejný odstín jako jeho milovaný nápoj, jako by chvěl něhou; očima Šilhal, aby neztratil sklenici z dohledu, a vypadal při tom, jako by plnil výlučné poslání, k němuž byl jedině stvořen. Zdálo se, že se mu v mysli navzájem prostupují a snoubí obě veliké vášně, ovládající celý jeho život, totiž světlé pivo a revoluce; a on bezpochyby nemohl vychutnat jedno, aniž při tom pomyslel zároveň i na druhé.
Pan Follenvie se ženou večeřeli až na druhém konci stolu. Hostinský funěl, jako když z porouchané lokomotivy uniká pára; dýchání ho příliš namáhalo, než aby mohl při jídle ještě mluvit. Zato jeho žena, ta neumlkla ani na chvíli. Vyprávěla všechny své dojmy, když sem přišli Prušáci, co dělali a co říkali. Nemohla je ani cítit především proto, že ji stojí peníze, a za druhé proto, že má dva"syny na vojně. Obracela se především na hraběnku, protože jí lichotilo, že může mluvit s urozenou paní.
Potom ztišila hlas a začala říkat všelijaké choulostivé věci. Manžel ji co chvíli přerušoval: "Ženo, udělala bys lépe, kdybys mlčela." Ona si toho však vůbec nevšímala a mluvila dál:
"Jak vám říkám, milostivá paní, vždyť tihle lidé neumějí jíst nic jiného než brambory a vepřové anebo vepřové a brambory. A nemyslete si, že jsou čistotní. To teda nejsou! Nadělají, s vodpuštěním, všude. A kdybyste je viděla, jak celé hodiny a celé dny execírujou! Jsou vám všichni pohromadě tamhle na poli - a pochodem v chod, a čelem vzad, a tady zatočit, a tamhle zatočit, a pořád dokola. - Kdyby při tom alespoň pracovali na poli anebo si tam u nich doma spravili silnice! - Ale to oni ne, říkám vám, milostpaní, tihle vojáci nejsou vůbec nikomu k užitku. To je musí jen chudej člověk živit, a oni přitom nic jiného nedělají, než že se učí vraždit. Já jsem jenom obyčejná stará Ženská a nemám žádné školy, ale když vidím, jak si od rána do večera vybíjejí sílu jenom na tom přešlapování, víte, tak si říkám: když si lidé vymýšlejí tolik nových věcí jenom proto, aby byli prospěšní, proč si zas jiní dávají takovou námahu, aby mohli co nejlíp škodit! Nemám pravdu ? Není to hanba, zabíjet lidi, ať už jsou to Prušáci nebo Angličané, Poláci nebo Francouzi? - Jestli zabijete někoho proto, že vám ublížil, špatně děláte, protože vás za to odsoudí; ale když někdo střílí naše chlapce jako zvěř, puškami, dobře dělá, protože za to ještě dostane metál ten, kdo jich postřílí nejvíc. - Ne, víte, tohle já nikdy nepochopím."
Cornudet se ozval:
"Válka je barbarství, když někdo napadne mírumilovného souseda; ale když bráníme vlast, pak je to svatá povinnost." Hostinská sklopila hlavu:
"Ano, když se někdo brání, to je jiná; ale neměli by se zabít především všichni králové, co ty války vedou jen pro svoje potěšení ?"
Cornudetovi zaplály oči:
"Výborně, občanko!" řekl.
Pan Carré-Lamadon se zabral do úvah. Třebaže byl fanatickým ctitelem slavných vojevůdců, zdravý selský rozum té hostinské ho přiměl zamyslet se nad tolika zahálejícími a tudíž ztrátovými pažemi, nad tolika pracovními silami, které jsou neproduktivně vydržovány. Jaký blahobyt by mohly v zemi vytvořit, kdyby jich bylo využito k výstavbě velkých průmyslových podniků, na jejichž vybudování jinak bude třeba čekat ještě celá staletí.

***