Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Loiseau zatím vstal ze svého místa a šel si potichu pohovořit s hostinským. Tlusťoch se smál, kašlal, chrchlal; obrovské břicho se mu při Loiseauových žertech radostí natřásalo, a koupil si na jaro, až Prušáci odtáhnou, šest soudků Červeného.
Hned po večeři šli všichni spát, protože byli úplně utrmácení.
Jediný Loiseau, který si ledasčeho povšiml, nechal manželku ulehnout, potom však Šel ke klíčové dírce a střídavě na ni tiskl oko i ucho, aby odhalil, jak říkal, "tajemství chodby".
Asi za hodinu uslyšel zašustění, honem se podíval a uviděl Kuličku; v modrém kašmírovém županu s bílými krajkami vypadala ještě zaoblenější. Držela v ruce svícen a mířila k oněm velkým číslicím na konci chodby. Náhle se však vedle pootevřely jedny dveře, a když se po několika minutách vracela zpět, šel za ní Cornudet bez kabátu, jen v kalhotech a opásaný Šlemi. Tiše si něco říkali, pak se zastavili. Zdálo se, že Kulička mu rázně zakazuje, aby šel za ní do pokoje. Loiseau naneštěstí nerozuměl, co si povídají, ale když se nakonec začali přít hlasitěji, podařilo se mu tu a tam něco pochytit. Cornudet nechtěl odejít a rozhorloval se. Říkal:
"No tak, nebuďte přece hloupá, co vám to udělá?"
Kulička se tvářila pohoršené; odpověděla:
"Ne, milý drahý, za jistých okolností se něco takového nesluší; a pak, tady by to byla hanba."
Zřejmě nechápal a zeptal se proč. Tu se Kulička rozčilila a řekla mu ještě hlasitěji:
"Proč? Vy nechápete proč? Když tu spí pod jednou střechou Prušáci, možná že zrovna ve vedlejším pokoji?"
Cornudet už neřekl nic. Tato lekce od veřejné holky, která se z vlastenecké cudnosti nechtěla dát pomilovat, když je nablízku nepřítel, v něm asi znovu probudila ochabující důstojnost, neboť ji jen políbil a pak po špičkách zmizel ve svém pokoji.
Loiseau, celý rozpálený, se odtrhl od klíčové dírky, udělal po pokoji baletní skok, navlékl si hedvábnou noční čepičku a vklouzl pod pokrývku, kde ležela tvrdá kostra jeho manželky; probudil ji políbením a zašeptal:
"Máš mě váda, drahoušku?"
Pak teprve celý dům ztichl. Ale zanedlouho se odněkud z neurčitého směru - mohlo to být ze sklepa právě tak jako z půdy - ozvalo mocné, jednotvárné, pravidelné chrápání, temné a táhlé dunění, jako když se otřásá přetopený parní kotel. Pan Follenvie spal.
Protože bylo dohodnuto, že druhý den vyjedou v osm, sešli se všichni ráno v kuchyni; ale dostavník, s vysokou sněhovou čepicí na střeše, stál uprostřed dvora opuštěný, bez koní a bez kočího. Toho marně hledali ve stáji, na seníku, v kůlně. Muži se tedy usnesli, že se vydají na průzkum po okolí, a vyšli ven. Octli se na náměstí, vzadu stál kostel, po obou stranách nízká stavení a v nich bylo vidět pruské vojáky. První, kterého spatřili, škrábal brambory. Druhý, kousek dál, drhnul podlahu v holičském krámku. Další, vousáč zarostlý až po uši, houpal na kolenou plačící dítě, mazlil se s ním a pokoušel se je utišit. A tělnaté venkovanky, jejichž muži byli "ve válce", ukazovaly posuňky poslušným vítězům, co je ještě třeba udělat: naštípat dříví, postavit na polévku, semlít kávu. Jeden z nich dokonce své hostitelce, nemohoucí stařence, pral prádlo.
Hrabě se udiveně zeptal kostelníka, vycházejícího právě ze sakristie, co si o tom má myslet. Starý pálený kostelník mu odpověděl:
"Ech, tihleti nejsou zlí. Prý to nejsou ani opravdoví Prušáci. Jsou odněkud odjinud, nevím ani odkud; a všichni nechali doma taky ženu a dětí. Ta válka pro ně není žádná slast, dejte pokoj! Dám za to krk, že tam u nich doma je taky oplakávají. A bude z té války u nich zrovna taková bída jako u nás. Tady ještě na tom nejsme zatím tak zle, protože tihle nikomu neubližují a pracují, jako kdyby byli doma. Víte, milej pane, mezi chudejma lidma si musí jeden druhýmu pomáhat... To jenom panstvo chce pořád válčit."
Cornudeta pohoršilo, že tu poražení žijí s vítězi v tak dobré shodě, a odcházel pryč; raději prý zůstane v hostinci. Pan Loiseau pronesl žertovnou poznámku: "Zvyšují populaci!" A pan Carré-Lamadon pronesl vážnou poznámku:
"Napravují, co napáchali." Ale kočího pořád nemohli nalézt. Nakonec ho objevili v místním výčepu, jak se bratří u stolu s osobním sluhou německého důstojníka. Hrabě se do něho pustil:
"Víte, že jste měl příkaz v osm hodin zapřáhnout?"
"Jó, to ano, ale pak jsem zas dostal jiný."
"Jaký?"
"Abych nezapřahal vůbec."
"A kdo vám to nařídil?"
"Ten pruský důstojník."
"Proč?"
"Jó, to nevím. Jděte se ho zeptat. Mám zakázáno zapřahat, tak nezapřahám. A basta."
"On sám vám to řekl?"
"Ne, vyřídil mi to hostinský, že je to od něho rozkaz."
"Kdy?"
"Včera večer, než jsem šel spát."
Ptali se po panu Follenviovi, ale služebná jim odpověděla, že pán kvůli záduše nevstává nikdy dřív než v deset hodin. Dokonce prý přísně zakázal, že ho nikdy nesmí nikdo budit dřív, leda kdyby hořelo.
Chtěli tedy mluvit s důstojníkem, ale to prý je naprosto vyloučeno, třebaže bydlí v hostinci, protože civilní záležitosti s ním může projednávat jedině pan Follenvie. A tak tedy čekali. Ženy zas odešly zpátky do svých pokojů a zaměstnávaly se tam všelijakými svými drobnostmi.
Cornudet se uvelebil v kuchyňském výklenku u vysokého krbu, v němž plápolal velký oheň. Dal si tam přinést kavárenský stolek, láhev piva a vytáhl dýmku, která se mezi demokraty těšila téměř stejné vážnosti jako on sám, jako by tím, že slouží Cornudetovi, sloužila zároveň vlasti. Byla to překrásná pěnovka, skvostně zakouřená, zčernalá stejně jako zuby jejího pána, ale nádherně páchnoucí, prohnutá, lesklá, dokonale sedící v ruce a tvořící nezbytný doplněk ke Cornudetovu obličeji. Seděl nepohnutě s očima upřenýma střídavě do plamenů v krbu anebo na čepici pěny, usazené na jeho sklenici; a pokaždé, když se napil, prohrábl se uspokojeně dlouhými hubenými prsty v dlouhých umaštěných vlasech a olizoval si vousy, na nichž uvázla pěna.
Loiseau se pod záminkou, že se jde trochu provětrat, vypravil prodávat víno do místních výčepů. Hrabě s továrníkem se pustili do politické debaty. Dohadovali se, co teď Francii čeká. Hrabě věřil v prince Orleánské, továrník zas v nějakého dosud neznámého hrdinu, který se objeví, až už se všechno bude zdát ztraceno, a zachrání zemi. Nějaký nový Du Guesclin, nebo možná Johanka z Arku; anebo snad nějaký nový Napoleon I.? Ach, kdyby jen císařský princ nebyl tak mladičký! Cornudet je poslouchal a jen se usmíval jako někdo, kdo je dokonale zasvěcen do budoucího dění. Jeho dýmka Šířila libou vůni po celé kuchyni.
S úderem desáté hodiny se objevil pan Follenvie. Hned ho zasypali otázkami; ale mohl jim jen několikrát po sobě, pokaždé doslova stejně opakovat: "Důstojník povídal: Pane Follenvie, zakážete, aby se zítra zapřahalo do vozu těm cestujícím. Nesmějí odjet dřív, než k tomu dám souhlas, rozumíte. Jasné?"
A tak chtěli mluvit s důstojníkem. Hrabě mu poslal navštívenku, na niž i pan Carré-Lamadon připsal své jméno se všemi tituly. Prušák vzkázal, že ty dva přijme, až se naobědvá, to znamená kolem jedné hodiny.
Přišly dámy a všichni trochu pojedli vzdor obavám, které je trápily. Kulička vypadala jako nemocná, a byla neobyčejně rozrušená.
Když dopíjeli kávu, přišel pro "ty pány" důstojníkův sluha, Loiseau se k nim připojil, ale když chtěli s sebou vzít i Cornudeta, aby jejich návštěva"měla ještě okázalejší ráz, demokrat hrdě prohlásil, že nikdy nehodlá mít jakékoliv styky s Němci, načež se znovu uchýlil do výklenku u krbu a poručil si další láhev piva.

***