Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Tři pánové tedy vyšli po schodech nahoru a byli uvedeni do nejlepšího pokoje v hostinci; tam je přijal důstojník, rozložený v křesle s nohama na krbové římse, kouřící dlouhou porcelánovou dýmku a zahalený do ohnivě rudého županu, ukradeného zřejmě v opuštěném příbytku nějakého měšťana, libujícího si v nevkusu. Nevstal, na pozdrav neodpověděl, ani se na ně nepodíval. Byl to nádherný exemplář krobiánského oficíra vítězné armády.
Po nějaké chvíli konečně řekl:
"Co si pšejete?"
"Rádi bychom jeli dál, pane," ujal se slova hrabě. "Ne."
"Směl bych se zeptat, proč nesmíme odejet?"
"Protoše já nechci."
"Dovoluji si vás zdvořile upozornit, že vás vrchní velitel nám udělil povolení k cestě do Dieppu; a není mi známo, že bychom se byli dopustili něčeho, co by si zasluhovalo tak přísného opatření z vaší strany."
"Já nechci... a to stáčí... Můšete jít."
Všichni tři se uklonili a zase odešli.
Odpoledne strávili v žalostné náladě. Nikdo nechápal, co si ten Němec vzal do hlavy, a na mysl jim přicházely nejroztodivnější hrůzostrašné myšlenky. Všichni se točili jen v kuchyni, tam to donekonečna přemítali, a vymýšleli si všelijaké nejnepravděpodobnější dohady. Možná, že šije tu chtějí nechat jako rukojmí - ale co by tím sledovali? - Nebo je chtějí odvést do zajetí? Anebo spíš na nich budou chtít obrovské výkupné? Při tom pomyšlení je zachvátilo zděšení. Největší hrůzu měli ti, kdo byli nejbohatší; už se viděli, jak musí tomu nestydatému oficírovi vysázet na dlaň celé pytle zlaťáků, aby si vykoupili život. A už si lámali hlavu vymýšlením nějaké přijatelné lži, jak zakrýt své bohatství a udělat ze sebe chudáky, co největší chudáky. Loiseau si odepjal řetízek od hodinek a schoval ho do kapsy. Když se začalo stmívat, vzrostly jejich obavy ještě víc. V kuchyni rozsvítilo služebnictvo lampu, a protože do večeře zbývaly ještě dvě hodiny, navrhla paní Loiseauová, aby si zahráli jedenatřicet. Alespoň prý přijdou na jiné myšlenky. Všichni byli pro. Dokonce i Cornudet si přisedl a z ohledů k dámám uhasil dýmku.
Hrabě zamíchal karty - rozdal - Kulička měla jedenatřicet v ruce; a zanedlouho se všichni tak zabrali do hry, že zapomněli na obavy, které je pronásledovaly. Cornudet si všiml, že manželé Loiseauovi si dávají pod stolem znamení a podvádějí.
Když se chystali zasednout k večeři, objevil se pan Follenvie, a svým chraplavým hlasem se přede všemi zeptal:
"Pan pruský důstojník se nechává slečny Alžběty Roussetové ptát, jestli si to pořád ještě nerozmyslela."
Kulička zůstala stát, že by se na ní krve nedořezal; ale vzápětí zbrunátněla a tak se zalkla zlostí, že ani promluvit nemohla. Konečně vybuchla:
"Vyřiďte tomu dobytku, tomu praseti nestydatému, té mrše prušácké, že nebudu chtít nikdy, rozumíte, nikdy, nikdy!"
Tlustý hospodský zase odešel. Tu se všichni kolem Kuličky shlukli, začali se jí vyptávat a naléhat na ni, aby jim řekla, co že to na ni včera chtěl. Zpočátku se bránila, ale pak se nechala unést hněvem: "Co chce?... Co chce?... Vyspat se se mnou chce!" vykřikla. Nikdo se nad tím výrazem ani nepozastavil, takové zavládlo rozhořčení. Cornudet postavil sklenici na stůl tak prudce, že se rozbila. Jeden přes druhého svorně odsuzovali sprostotu toho nestydatého žoldáka, všechny ovládl spravedlivý hněv, všichni se cítili zajedno v odporu, jako kdyby každý z nich měl sám přinést část té oběti, vyžadované na Kuličce. Hrabě prohlásil s ošklivosti, že tihle lidé se chovají úplně stejně jako někdejší barbaři. A především ženy mluvily s Kuličkou velmi něžně a horlivě jí dávaly najevo, jak jí litují. Ctihodné sestry, které se ukazovaly jen u jídla, klopily zrak a neříkaly nic.
Když se první vztek trochu utišil, pustili se přece jen do večeře; ale mluvilo se málo, každý přemýšlel.
Dámy se záhy odebraly na lože, páni si zapálili a sesedli se na partičku, k níž přizvali i pana Follenvia, protože měli v úmyslu z něho vytáhnout nějaké rozumy, jak by to měli nejlépe navléknout, aby oficíra oblomili. Ale hostinský neměl myšlenky na nic jiného než na hru, ani je neposlouchal, na nic neodpovídal a pořád jen vedl svou: "Tak hrajeme, pánové, hrajeme!" Byl tak zabrán do karet, že zapomínal i chrchlat, takže se mu z prsou chvílemi ozývaly celé varhanní variace. Jeho hvízdající plíce přehrávaly celou škálu záduchy, od vážných hlubokých tónů až po vysoký pískot, jako když se mladý kohoutek učí kokrhat.
Odmítl dokonce jít spát, když pro něho přišla žena, která se už ospalostí sotva držela na nohou. Odebrala se tedy sama, protože byla "ranní" a vstávala vždy se sluncem, kdežto její muž byl naopak "večerní" a vždycky si rád zaponocoval s kumpány. Zavolal za ní jen: "Postav mi žloutkové mléko k teplu!" a znovu se zabral do hry. Když však pánové zjistili, že z něho doopravdy nic nevypáčí, prohlásili, že už je čas do postele, a šli si lehnout.
Druhý den vstávali všichni cestující zase dost časně, s jakousi neurčitou nadějí, že se něco stane, s rostoucí touhou odejet odtud, a zároveň s hrůzou při pomyšlení, že by měli v této zaplivané hospodě strávit další den.
Ale běda, koně pořád stáli ve stáji a kočího zas nebylo nikde vidět. Z nedostatku jiné činnosti šli na dvůr a obcházeli kolem dostavníku.
Oběd byl věru neveselý; zdálo se, že nastalo vůči Kuličce jisté ochlazení a že ráno, jež bývá moudřejší večera, je přimělo změnit poněkud názor. Div že teď nebyli nakvašení, že ta holka nepřišla v noci potají za Průsakem a neuchystala jim na ráno příjemné překvapení. Vždyť by to tak bylo nejjednodušší! A nikdo se o tom nemusil dovědět. Mohla zachovat dekorum a přimět třeba oficíra, aby druhý den prohlásil, že se nad nimi prostě slitoval. Pro ni to přece vůbec nic neznamená!
Ale nikdo sek takovýmto myšlenkám ještě neodvážil přiznat nahlas.
Odpoledne, protože se k smrti nudili, hrabě navrhl, že si mohou udělat malou procházku po okolí. Všichni se pečlivě oblékli a vyrazili ven, až na Cornudeta, ten že prý raději zůstane v teple, a kromě jeptišek, které trávily všechen čas v kostele nebo u faráře.
Mráz, který byl den ode dne citelnější, je neúprosně štípal do nosu i do uší; prochladlé nohy tak bolely, že se z každého kroku stávalo utrpení; a když se před nimi konečně rozevřela širá krajina, připadala jim pod tím nekonečným bílým příkrovem tak příšerně smutná, že je zamrazilo v duši a srdce se jim sevřelo; všichni se raději hned obrátili nazpět.
Čtyři ženy kráčely napřed; tři pánové zpovzdálí za nimi. Loiseau, který se dovtípil, nač každý myslí, najednou z ničeho nic nadhodil, zda je ta "courá" ještě dlouho nechá trčet v tomhle hnízdě. Hrabě, nezapomínající nikdy na dvornost, prohlásil, že tak velkou oběť nelze na žádné ženě žádat a že by na to musila jedině ona přijít sama od sebe. Pan Carré-Lama-don podotkl, že v případě, kdyby Francouzi podnikli protiútok od Dieppu, jak se o tom pořád mluví, došlo by k srážce nejpravděpodobněji zde v Tótes. Po této připomínce se ostatní dva pánové zatvářili velmi starostlivě. "Což kdybychom uprchli pěšky?" navrhl Loiseau. Hrabě pokrčil rameny: "Na to není ani pomyšlení, v tomhle sněhu a když tu máme ženy. A pak, ihned by nás pronásledovali, za deset minut by nás měli, přivedli nazpět jako zajatce a pak bychom byli vydáni vojákům na milost a nemilost." Byla to pravda; už mlčeli.
Dámy se bavily o módě, ale jako by se musily přemáhat; jako by mezi nimi něco leželo.
Znenadání se na druhém konci ulice objevil oficír. Proti zasněženému obzoru se zřetelně rýsovala jeho vysoká vosí postava v uniformě. Vykračoval si s roztaženými koleny onou zvláštní chůzí důstojníků, kteří se snaží, aby si neušpinili pečlivě nablýskané rajtky.
Dámám se zlehka uklonil, když je míjel, a pány si změřil pohrdavým pohledem; ti si ostatně zachovali hrdost a nesmekli, třebaže Loiseau už zvedal ruku ke klobouku.
Kulička až po uši zrudla, a ostatní tři vdané dámy cítily jako něco velmi pokořujícího, že je ten voják potkal ve společnosti té holky, k níž se tak vyzývavě zachoval.
A začaly hovořit o něm, jak vypadá, jaký má obličej. Paní Carré-Lamadonová, která už poznala hezkou řádku důstojníků a mohla tedy o nich mluvit jako znalec, usoudila, že tenhle docela ujde; a dokonce je prý škoda, Že není Francouz, protože by z něho byl velmi hezký husar a všechny ženské by za ním dozajista bláznily.

***