Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Pavel Projsa
• název francouzského originálu: Mademoiselle Perle

I.

Věru, jakou jsem to měl zvláštní myšlénku, že jsem si večera toho královnou byl zvolil slečnu Perlu!
Každoročně tříkrálový den trávil jsem u starého přítele svého Chantala. Otec můj, jehož býval nejdůvěrnějším soudruhem, s sebou mne brával k němu od samého mého dětství. A chodit tam budu nepochybně, pokud budu na živu a pokud jakého Chantala bude na světě.
Chantalovi ostatně vedou život podivný: žijí v Paříži, jakoby přebývali v Grassu, Yvetotu či Pont-à-Moussonu.
Mají blíž Observatoře dům s malou zahradou. Tam se zařídili jako na venkově. Z Paříže - pravé Paříže - neznají ničeho a ničeho z ní ani netuší. Tak jsou jí daleko, tak velmi daleko! Nicméně mnohdy podnikají cestu, dlouhou cestu, kdy se paní Chantalová, jak se v rodině říká, vydává na velké nákupy.
A událost ta vždy se sběhne následovně.
Slečna Perla, která má klíče od spižníků, kdežto prádelníky nacházejí se pod správou domácí paní, oznámí zavčas, že dochází cukr, nebo že co nevidět bude po konservách, či že nevalně co zbývá v pytli s kávou.
Takto vystříhána před hladomorem, paní Chantalová prohlédne si zbytky a do zápisníku svého si učiní poznámky. Na to, když byla vepsala tam s dostatek cifer, oddá se nejprve dlouhým počtům a pak delším ještě diskusím se slečnou Perlou. Obě nakonec se shodnou a stanoví množství každé věci, jíž se zásobí na čtvrt roku: cukru, rýže, švestek, kávy, zavařenin, hrachu, fazolí, humrů, solených a uzených ryb atd. atd.
Po té se určí den nákupu a odjede v ohromném fiakru s hrazenou krytbou k velkokupci, jenž bydlí kdes nad mosty v nových čtvrtích.
Paní Chantalová a slečna Perla vykonají tajemnou tuto cestu společně a vrací se ve chvíli oběda umdleny a vzrušeny zároveň a roztřeseny vozem, jehož střecha pokryta bývá balíky a vaky jak dopravní kára.
Celá část Paříže, položená na druhém břehu Seiny, skládá se, pokud se týká Chantalových, z neznámých čtvrtí, obývaných lidmi podivnými, hřmotícími a nevalně počestnými, kteří dny tráví zahálčivostmi, noci kratochvílemi a vyhazují peníze okny.
Přes to čas od času obě dcery brány bývají do divadla, Opéra-Comique či Théâtre-Français, je-li který kus doporučen listem, k jehož pan Chantal náleží čtenářům.
Mladým dívkám je nyní devatenáct a sedmnáct let. Jsou to krásné dvě osůbky, vzrostlé a svěží, velmi spořádané, příliš spořádané a tak spořádané, že v chování svém mají až automatického cos jak hezké loutky. Nikdy však ani na mysl mi nepřipadlo, abych zvláštní pozornost či dvornou úsluhu věnoval slečnám Chantalovým. Sotva kdo vůbec odvažuje se je oslovit, jak všestranně se jeví bezúhonnými a skorem strach jímá před nimi každého, jako by nenáležito bylo jen vzdát jim pozdrav.
Pokud se týká otce, je to roztomilý muž, velmi vzdělaný, velmi upřímný, velmi srdečný, ale především libující si v míru, klidu a tichu, což nemálo přispělo k rázu celé rodiny jeho, jež dle jeho chuti žije ve zdrželivé ustraněnosti. Čítá mnoho, hovořívá rád a rozněcuje se snadno. Nedostatek společenského styku, ruchu a šumu morální tykadla jeho učinil velmi vnímavými. Nejnepatrnější věc jej dojme, rozechví a vyvolá v něm mocný účinek.
Přes to udržují Chantalovi několik přesně vymezených a bedlivě volených známostí v sousedstvu a dva či třikráte v roce navzájem si vyměňují návštěvy s daleko bydlícími svými příbuznými.
Pokud na mne, obědvám u nich dne 15. srpna a v den tříkrálový, což tvoří část povinností mých životních, jako zpověď a přijímání velkonočním příkazem bývá pravověrným katolíkům.
Na 15. srpen bývá zváno několik přátel, ale v den tříkrálový bývám cizím hostem samoten.

II.

Roku toho tedy jak léta jiná rovněž jsem byl pozván, abych u Chantalů oslavil den tříkrálový.
Dle obyčeje objal jsem pana Chantala, políbil ruku paní Chantalové a slečně Perle a hluboce se uklonil slečnám Louise a Paulině.
Dotázán jsem byl na tisíceré věci, příběhy boulevardové, politiku a veřejné mínění v příčině Tonkinu a událostí sněmovních.
Paní Chantalová, tlustá dáma, jejíž veškery myšlénky zdály se mi čtverečnými na způsob kvádrů, ve zvyku měla pronášet větu jako závěrkem politické debaty: "Vše to k delšímu rozboru předmět unavující."
Proč vždy představoval jsem si myšlénky paní Chantalové čtverečnými?
Ni tušení nemám, ale vše, co hovořila, v duchu mém bralo na se zmíněný tvar: čtverec, veliký čtverec o čtyřech symetrických úhlech.
Jsou jiné osoby, jichž názory vždy se mi zdají oblými a okrouhlými jako kruhy. Jakmile počnou větu nějakou o čemkoli, valí, kotálí a žene se deset, dvacet, padesát velkých a malých kulatých myšlének, jež jednu za druhou pílit zřím až k pokraji obzoru. A opět jiné osoby mají myšlénky hrotité. Ostatně okolnosti ty nepatří k věci.
Ke stolu se usedlo jak obvykle a oběd se blížil ke konci, aniž o zvláštním čems bylo hovořeno.
K desertu přinesen byl tříkrálový koláč.
Králem rok co rok býval pan Chantal. Byl to zjev nepřetržité náhody či účinek ohledu rodinného? Není mi známo, ale neklamně vždy v dílci pečiva svého shledával šťastný předmět a královnou prohlašoval paní Chantalovou.
Takž velmi jsem ustrnul, pojednou v soustu koláče pocítiv cos tvrdého, oč málem bych si byl vylomil zub. Zvolna jsem vyňal věc tu z úst a spatřil drobounkou porcelánovou figurku velkosti fazole.
Úžasem vyhrklo mi z hrdla: "Ah!"
Všickni na mne pohlédli a zatleskav ve dlaně Chantal zvolal: "Gaston je to, Gaston! Ať žije král, ať žije král!"
A vůkol stolu ozvalo se sborem: "Ať žije král!"
Zarděl jsem se až po uši, jakž často bez důvodu zardívá se kdo v rozpačité poněkud situaci, a zůstal se zraky sklopenými, v prstech svých drže majolikový předmět, nutě se k úsměvu a nevěda co promluvit, ni co počít.
Chantal pokračoval: "Teď na řadě volba královny!"
Byl jsem ohromen a mžikem tisíc pojmů a představ mihlo se mi duchem.
Měl jsem být přinucen, abych označil jednu ze slečen Chantalových? Byl to prostředek, abych se prohlásil, které z nich dávám přednost? Byl to šetrný, jemný a významný pokyn rodičů v příčině možného sňatku?
Idea svatby ustavičně plížívá se ve všech rodinách, kde jsou dospělé dcery, a béře na se všemožné formy, všemožné přestroje a všemožné podoby.
Zmocnil se mne krutý strach, že bych si mohl uškodit, a neméně úzkostný stísnil mne ostych vůči bezvadnému a nepřístupnému zjevu slečen Louisy a Pauliny. Volba jedné z nich na úkor druhé zdála se mi tak nesnadnou jako výběr mezi dvěma krůpějemi vody. A pak hrozně rozechvívala mne bázeň odvážit se v záležitost, jež pozvolna bezděčně vést mohla mne k manželství způsobem právě tak diskrétním, nevystihlým a nezdolným, jak malichernou se jevila tato hodnost královská.
Leč náhle kmitla se mi spásná myšlénka a symbolickou figurku podal jsem slečně Perle.
Všickni nejprv byli překvapeni, načež oceněna byla jimi nepochybně moje skromnost, neboť se ozval hlučný potlesk.
"Ať žije královna!" voláno. "Ať žije královna!"
Pokud se týká ubohé staré panny, pozbyla veškery své rozvahy, plaše se chvěla a koktala: "Ach, ne... ne... ne... mě ne... prosím... mě ne... prosím... jenom ne mě..."
Pak poprvé v životě svém bedlivě utkvěl jsem pohledem na slečně Perle a u sebe se tázal, co vlastně zač.
Zvyklým jsem byl vídat ji v domě tom, jak zřít lze kde stará křesla s vyšívanými povlaky, na nichž od dětství kdo sedá, aniž kdy jakého věnuje jim zřetele. Nadejde den a náhle, aniž vědomo proč, namane se při slunečním paprsku zasvitlém na sedadle: aj, toť velmi podivný kus nábytku! A sezná se, kterak dřevo zpracováno bylo umělecky a tkanina pozoruhodný má vzorek.
Na způsob ten rovněž já neměl jsem nikdy nejmenšího dotud o slečnu Perlu zájmu.
Byla částí Chantalovy rodiny. To bývalo mi s dostatek. V jaké však vlastnosti a v jakém směru?
Byla velká, hubená žena, jež snažila se udržovat v pozadí, ač nijak nebyla bezvýznamná, a jednáno s ní bylo přátelsky a lépe než s hospodyní, ale i obřadněji než s příbuznou.
A pojednou chápal jsem různé v zacházení s ní odstíny: paní Chantalová zvala ji "Perlou", mladé dívky jmenovaly ji "slečnou Perlou" a Chantal oslovoval ji s uctivým poněkud výrazem "slečno".
A znova pozorně obrátil jsem se k ní pohledem.
Jakého byla věku? Čtyřicátnice? Ano, čtyřicátnice! A nijakž nebyla stará, žena ta, neboť starou se pouze stavěla na venek.
Oblékala, česala a zdobila se komicky, ale přes vše to nikterak nebyla směšná, ježto ve zjevu její spočívalo s dostatek prostého, přirozeného, zastíraného a pečlivě tajeného půvabu. Věru, jak podivná to bytost! Jak se stalo, že nikdy líp nebyl jsem si jí povšiml?
Účes její s drobnými starobnými kučerami valně sice byl pitvorného rázu, ale pod cudně panenskými kadeřemi oněmi zřít bylo široké klidné čelo sbrázděné dvěma hlubokými dlouhými a truchlými vráskami a dvě krásné modré velké a mírné oči, tak nesmělé, bázlivé a pokorné, plné dívčí naivnosti a účasti a mladistvého vznětu a jasu a neméně i trudného smutku, jenž prolínal jimi a aniž chmurně jich smušil, dodával jim jímavé tklivosti. Jemně skromnou byla její tvář, zřejmě řadící se k oněm lícím, jež byly povadly, aniž strudily se velkými dojmy života. Jak rozkošná ústa a jak skvostné zuby! Podobalo se však, jako by rty neznaly úsměvu.
A pojednou jsem ji porovnal s paní Chantalovou: dojista, slečna Perla byla sličnější, stokrát půvabnější, něžnější, ušlechtilejší a hrdší.
Objevem svým všecek jsem byl rozrušen.
Nalito bylo šampaňské.
Podal jsem sklenku svojí královně s přiměřeně dvorným blahopřáním k trvalému zdraví.
Podobalo se, jakoby tvář svoji snažila se ukrýt ubrouskem, načež zvolna svlažila své rty v jasném víně.
A v témž okamžiku ozval se jásot: "Královna pije, královna pije!"
Všecka se zarděla a doušek jí zaskočil téměř v hrdle.
Vůkol zazněl smích, ale zjevno bylo přes to, kterak upřímně milována v rodině.

III.

Jakmile bylo po obědě, Chantal ujal mne za rámě.
Nadešla posvátná chvíle, kdy kouříval svůj doutník: byl-li samoten, vycházel si za účelem tím na ulici a měl-li hosta, odebíral se do kulečníkového salonu a požitku svému se oddával při hře.
Večera toho za příčinou tříkrálové oslavy místnost příjemně byla vytopena.
Starý přítel můj chopil se tenkého tága, pečlivě je okřidoval a ozval se: "Začni, hochu!"
Tykal mi, ač mi bylo pětadvacet let, neboť mne dospívat viděl od samého dětství.
Zahájil jsem tedy partii, zmohl se na několik karambolů, jiných dosti jsem vynechal, ale myšlénka na slečnu Perlu stále mi tkvěla v hlavě.
Náhle jsem se tázal: "Což, pane Chantale, je slečna Perla vaší příbuznou?"
Ustál ve hře, užasle na mne pohlédl a opáčil: "Což neznáš život slečny Perly?"
"Nikoli."
"Otec tvůj nikdy se ti o tom nezmínil?"
"Nikoli."
"Hm, toť podivno, věru velmi podivno! Celá to historie!"
Odmlčel se, načež pokračoval: "A kdybys věděl, jak zvláštní to, že se mne ptáš právě dnes o třech králích!"
"Proč?"
"Ah, proč! Poslyš. Dnes tomu jedenačtyřicet let, čtyřicet a jeden rok právě dnes v den tříkrálový!... Bydleli jsme tehdy na hradbách v Roüyle-Torsu.
Nejprve však třeba ti popsat dům, abys náležitě všemu srozuměl.
Roüy zbudováno jest na stráni či lépe na pahrbku, jenž vysoko dost se zvedá nad celou okolní rozlehlou krajinu. Tam měli jsme dům s krásnou visutou zahradou, již s boku podpírala stará hradební zeď. Na způsob ten dům byl ve městě a zahrada na prostranném ostrohu trčícím do planiny. Ze zahrady oné rovněž východ byl do širých luk. V mohutném zdivu nalézaly se tajné schody a končily dveřmi, jakž se naskytá v románech. Cesta vedla mimo dvéře ty, jež opatřeny byly velkým zvoncem, neboť vesničané, aby si uspořili značné zacházky, tamtudy přinášívali potravní svoje plodiny.
Nyní o místě s dostatek jsi poučen, pravda-li?
Nu, zmíněného roku na tři krále sněžilo po celých již osm dní. Podobalo se, jakoby nastával konec světa. Vyšli-li jsme si na hradby, abychom se rozhlédli planinou, nedozírný, bílý, zkřehlý, třpytný a jako skelný kraj mrazil nás až v duši. Zdálo se, jakoby milý Bůh byl sbalil zemi, aby ji poslal do skladiště starých světů. Ujišťuju tě, že to byl obraz velmi truchlivý.
Tehdáž patriarchálně jsme žili ve velmi četné rodině: otec můj, moje matka, strýc můj a moje teta, dva moji bratří a čtyři moje sestřenice. Byly to hezké dívky. S nejmladší z nich jsem se oženil. Ze všech lidí těch na živu jsme toliko ještě tři: moje žena, já a švakrová moje, která bydlí v Marseillu. U všech všudy, jak se tak jeden po druhém ztrácí! Záchvěju se, když jen na to pomyslím!
Ježto nyní mi šestapadesát, tehdy mi bylo as patnáct let.
Hotovili jsme se tedy k oslavě tří králů a velmi jsme byli veseli.
Všickni jsme čekali na oběd v saloně, když pojednou starší bratr můj Jacques se ozval: "V poli již dobrých deset minut vyje pes; bude to zaběhlé jakés ubohé zvíře!..."
Nedomluvil ani, když zazněl zahradní zvonec: měl hlaholivý zvuk kostelního umíráčku, že bezděky v duchu se nořila myšlénka na nebožtíky.
Všickni jsme zůstali vůkol zaraženi. Otec můj zavolal sluhu a nařídil mu, aby se šel podívat, co se děje. Mlčky jsme čekali beze slova a rozpomínali se na sníh, jenž pokrýval celou zemi. Vyslaný konečně se vrátil a oznámil, že nikdež neshlédl nikoho okem. Pes vyl nepřetržitě a stále a hlas jeho nijak neměnil svého východiska.
Usedli jsme ke stolu, ale poněkud - a mladí zvlášť - byli jsme rozrušeni.
Nicméně bez závady šlo vše, až přinesena byla pečeně: tu pojednou znova zazněl zvon za sebou trojím dlouhým silným úderem, jenž prochvěl nám celým tělem, až se v nás zatajil dech.
Bez hnutí zůstali jsme na svých místech s vidličkami v hrstech a jati nadpřirozenou bázní jakous, i dále naslouchali jsme v nerušené víc ticho.
Posléz ozvala se moje matka: "Podivno, že tak pozdě kdo ještě se hlásí. Nechoďte sám, Baptiste, některý z pánů vás doprovodí."
Strýc můj François se zvedl: byl postavy olbřímské, velmi si zakládal na své síle a nebál se ničeho na světě.
Otec můj podotkl: "Vezmi si pušku. Kdož ví, co to vlastně znamená!"
Leč strýc můj se ujal pouze hole a neprodleně se vzdálil se sluhou.
Ostatní úzkostí a hrůzou rozechvělí zůstali jsme v jídelně, aniž jsme se měli k soustu nebo slovu.
Otec můj pokusil se nás upokojit a pravil: "Bude to žebrák či cestovník nějaký, jenž zabloudil sněhem. Když poprvé byl zazvonil a hned nikdo mu neotevíral, vynasnažil se nepochybně nalézt zase svoji cestu. Nezdařilo se mu dle všeho a vrátil se k našim dveřím."
Nepřítomnost strýce mého zdála se nám trvat hodinu a déle.
Konečně se vrátil všecek rozhorlen a jal se láteřit: "Tisíc hromů, nikdež nic! Taškář kýs tropí si nezřízený šprým! Proklatý jen pes vyje na sto metrů kdes ode zdi. Kdybych býval měl s sebou pušku, byl bych ho skolil, abych jej přivedl k mlčení!"
Pokračovalo se v obědě, ale každý byl úzkostliv: tušiliť jsme, že věc není odbyta, že se cos ještě udá a že zazní zvon v krátku opětně.
A zazněl skutečně právě v okamžiku, kdy krájen byl tříkrálový koláč.
Všickni jsme se vzchopili se svých míst. Strýc můj François, jenž si byl popřál šampaňského, tak rozkaceně pohrozil rušitele klidu našeho rozmlátit, že matka a teta moje přiskočily k němu, aby ho uchlácholily. Ač jinak velmi rozvážliv a poněkud churav, neboť pobelhával od té doby, co si byl pádem s koně zlomil nohu, otec můj prohlásil rovněž, že se hodlá o záležitosti přesvědčit a že se zúčastní obhlídky. Bratří moji, z nichž jeden byl osmnácti- a druhý dvacetiletý, odkvapili pro své ručnice. A ježto nikdo mne nedbal, zmocnil jsem se krátké zahradní karabiny a taktéž přihotovil se k chystané výpravě.
Ve chvíli dali jsme se na cestu: otec a strýc můj s Baptistem, jenž nesl lucernu, brali se napřed, za nimi kráčeli bratří moji, Jacques a Paul, a vzadu připojil jsem se já přes veškery prosby své matky, jež se sestrou svojí a sestřenicemi mými zůstala na domovním prahu.
Od hodiny opět se chumelilo a stromy vůkol zasypány byly sněhem. Podobny bílým jehlanům a ohromným cukrovým dortům, prohýbaly se jedle pod těžkým sinavým oním příkrovem. Šedou clonou drobných hustých vloček stěží rozeznat bylo lehký bledý stín křovin, jež s obojí strany lemovaly stezku. Prohlédnout možná bylo sněhovou záplavou právě na deset jen kroků. Leč lucerna daleko vpřed vrhala jasnou záři.
Když scházeli jsme dolů točitými schody sklenutými v hradební zdi, v pravdě jsem pocítil strach. Zdálo se mi, jakoby mi pílil kdos v patách a že každým okamžikem chopí mne za rameno a odvleče mne s sebou. A chutě býval bych se obrátil, kdyby mi projít nebývalo zpět celou zahradou, což zdržovalo mě v útěku.
Zaslechl jsem, kterak do polí otevřeny byly dvéře.
V zápětí strýc můj znova se jal láteřit: "Tisíc hromů! Zase pryč! Kdybych shlédl jen jeho stín, padoucha bych se nechybil!"
Příšerně bylo pohledět na planinu či spíše před sebou ji tušit, neboť zřít jí nebylo, ježto všade, nahoře a dole, v předu a vzadu, vpravo a vlevo bez konce se prostíral neproniknutelný sněhový závoj.
Strýc můj pokračoval: "Ha, tam vyjící onen pes! Ukážu mu, jak střílím! Žáhu si zchladím aspoň na něm!"
Leč otec můj, jenž se honosil myslí mírnou, zdržel jej a pravil: "Bylo by lépe ujat se ubohého zvířete toho, jež beztoho skučí hlady. Vyje, chudák, o pomoc a jak člověk se ozývá ve chvíli nebezpečí. Pojďme pro ně!"
A dali jsme se na další cestu hustou nepřetržitou sněhovou chumelenicí, jež šumně plnila noc a vzduch, vanula, splývala a padala a pichlavě, ostře a bolestně mrazila při každém styku drobných bílých vločků s tváří či rukou.
V sypkých a zimavých závějích bořili jsme se až po kolena a vykračovat bylo nutno velmi zvysoka.
Tou měrou, jakou jsme se blížili, hlas psův stával se silnějším a jasnějším.
Strýc můj pojednou zvolal: "Zde je!"
Všickni jsme stanuli ve sněhu jak vůči nepříteli, s nímž se za noci octne kdo tváří v tvář.
Pokud na mně, neviděl jsem ničeho. Posléz přikročil jsem k ostatním a rovněž přehlédl situaci. Příšerně hrůzno bylo popatřit na velkého černého ovčáckého psa dlouhé srsti a vlčí hlavy, na čtyřech tlapách svých trčícího v širokém pruhu světla, jejž sněhem vrhal zářný plamen lucerny. Trval bez hnutí, jakoby náhle byl oněměl a upjatě se jen po nás rozhlížel vůkol.
Strýc můj pravil: "Podivno, že se nehýbe ni sem ni tam. S chutí bych mu vehnal do žeber kuli!"
Otec můj se ozval důrazně: "Ne, vezmeme ho s sebou!"
Bratr můj Jacques podotkl: "Není zde samoten; cos leží vedle něho!"
A skutečně stranou matně se šeřil jakýs předmět, jejž z dálky nebylo lze rozeznat.
Obezřetně jsme popošli v před.
Spatřiv nás přicházet blíže, pes zadkem se posadil na zem. Vzhledu nebyl nijakž zlovolného. Ba, zdálo se spíše, jakoby uspokojen byl, že zdařilo se mu přivábit lidi.
Otec můj přímo k němu přikročil a pohladil jej.
Pes přítulně jal se mu lízat ruce.
Seznali jsme, že byl uvázán ke kolu nízké hračkové jakés kolesky, jež zúplna zahalena byla třemi či čtyřmi vlněnými pokrývkami. Tkaniny obezřetně byly nadzvednuty. A ježto Baptiste byl se přiblížil s lucernou svojí k nápravě vozíku, podobného kočovnému hnízdu, vnitř jsme spatřili malé spící děcko.
Byli jsme tak ohromeni, že nikdo z nás nebyl s to vypravit ze sebe hlesu.
Otec můj vzpamatoval se první a ježto byl srdce šlechetného a ducha poněkud vznětlivého, vztáhl pod vozový přístřešek ruku a zvolal: "Ubohá siroto, budeš naše!"
A nařídil bratru mému Jacquesovi, aby se ujal voje kolesky, načež doložil v myšlénkách: "Dítě lásky, jehož nebohá matka u dveří mých byla zazvonila v tříkrálové této noci v pamět dítěte Božího!"
Stanul znova a z plna hrdla čtyřikráte vzkřikl všemi čtyřmi směry obzoru v noc: "Vzali jsme si je!"
Po té ruku položil na rameno svého bratra a zamumlal: "Kdybys tak, François, byl střelil po psu!"
Strýc můj nedal odpovědi, ale v temnu kajícně se pokřižoval, neboť navzdor chlubnému zjevu svému byl velmi pobožný.
Pes byl odvázán a sledoval nás.
Ah, zvláštní byl pohled na návrat náš domů. Z počátku mnoho námahy stálo nahoru vytlačit vozík hradebními schody. Nicméně zdařilo se, a dopraven byl až do vestibulu.
Jak matinka tehdy byla komická, spokojená a ustrašená zároveň! A čtyři sestřenice mé, z nichž nejmladší bylo šest let, podobaly se čtyřem slípkám kol kukaně!
Děcko, jež stále spalo, vyňato bylo z vozíku. Bylo to děvčátko as šestinedělní. A v plenkách jeho nalezeno bylo deset tisíc franků ve zlatě, ano, deset tisíc franků, jež otec můj uložil na úroky, aby někdy byly dívce věnem.
Dle toho nebylo to dítě právě chuďasovo... dítě snad šlechtice jakéhos a městské jakés dívky... či spíše... slovem, tisíc naskytalo se nám domněnek, ale pravdy nezvěděli jsme nikdy... nikdy... naprosto nikdy... Ani pes nikým nebyl poznán. Byl v kraji zúplna cizím. Každým způsobem však ten či ta, kdo byl zazvonil třikráte u našich dveří, dobře znal mé rodiče, že si je byl zvolil za vykonavatele pěstounského úkolu.
A takto u věku šesti neděl octla se slečna Perla v rodině chantalovské.
Perlou přezvána byla ostatně až později, neboť pokřtěna byla Simonna Claira, z níž poslední sloužit jí mělo za jméno rodové.
Ujišťuju tě, že to byl podivuhodný vstup do jídelny s procitlým konečně děckem, jež kol sebe na lidi a světla rozhlíželo se matnými modrými a těkavými svými zraky.
Znova se usedlo ke stolu a koláč byl rozdělen. Stal jsem se králem a královnou zvolil jsem, jako dnes právě ty, slečnu Perlu. Tenkráte arci ani potuchy neměla o cti, již byl jsem jí prokázal.
Dívka byla tedy adoptována a vychována v rodině. Rostla a minula léta. Byla tichá, mírná a poddajná. Každý ji miloval a dojista bývala by hrozně zmazlena, kdyby matka moje náležitě nebyla dovedla tomu zabránit.
Moje matka byla žena přísného domácího řádu: připouštěla, aby zacházeno bylo s Clairou jako s vlastními její syny, ale dbala zároveň toho, aby rozdíl mezi námi byl patrným a situace nepochybně jasnou.
Jakmile tedy dívka byla s to pochopit, sdělila jí její osud a šetrně a něžně dala jí na srozuměnou, žeť Chantalům dcerou sice přijatou, adoptivní, ale přece jen poměrně cizí.
Claira vpravila se v situaci tu s podivuhodnou bystroduchostí a úžasnou důvtipností a dovedla zaujat a udržet si místo, jež bylo jí poskytnuto, s takým rozmyslem, vděkem a půvabem, že otce mého dojímalo to k slzám.
I matka moje tou měrou byla jata vroucí vděčností a ostýchavou poněkud oddaností útlocitné této dívčinky, že ji nejinak nežli dcerou svojí zvala i nadále.
Mnohdy, když Claira zvlášť vykonala co dobrého a něžného, matka moje na čelo svoje posunula své brejle, což vždy znamenávalo u ní pohnutí, a říkala: "Toť perla, pravá perla, tato dívka!"
A příjmí to zůstalo malé Claiře, jež stala se a ostala nám slečnou Perlou."

IV.

Pan Chantal odmlčel se v slově.
Seděl na kulečníku s nohama svislýma, v levé dlani otáčeje kostěnou kouli a druhou muchlaje plátěný utěrák, jenž sloužil k mazání křídových čárek na břidlicové tabulce.
Poněkud zarděl, poslední část vypravování svého byl Chantal dopověděl téměř pro sebe hlasem temně ztlumeným, všecek pohřížen ve vzpomínky své, jimiž se volně probíral jak minulými časy a dávnými událostmi, jež v duchu se probouzejí obdobně při procházce starou zahradou rodinnou, kde jsme byli vyrostli a kde každý keř, každá stezka, každý záhon, každý bodlavý akát a každý košatý vavřín, jenž tak libě voní, a každý tis, jehož rudé a oblé semeno v prstech se drtí, každým krokem na paměť uvádí nám drobné příběhy uplynulého našeho života, začasto bezvýznamné a přece příjemné, jež vespolek tvořívají základ a pásmo našeho bytí.
Po celou chvíli stál jsem naproti němu, zády ke stěně přiložen a rukama opřen o kulečníkové nepotřebné své tágo.
Za několik okamžiků ozval se dále: "Bože, jak v osmnácti letech byla hezká a vnadná... a dokonalá... Ah, rozkošná... rozkošná... rozkošná... a dobrá... a řádná a svůdná dívka!... Měla oči... oči modré... průzračné... jasné... jimž podobných nespatřil jsem nikdy!"
Odmlčel se opětně.
Tázal jsem se: "Proč se nevdala?"
Odpověděl nikoli mně, nýbrž prostě významu otázky: "Proč, proč? Nechtěla... naprosto nechtěla... A měla přece třicet tisíc franků věna, a návrhů dostalo se jí několik... Nechtěla!... V době té velice se zdála smutnou a tehdy zvlášť, když bral jsem si sestřenici svoji Charlottu, nynější svoji ženu, s níž od šesti let jsem byl zasnouben."
Pohlédl jsem na pana Chantala a zdálo se mi, jako bych pronikal v jeho duši, chápal náhle jedno z prostých a krutých dramat srdcí počestných, srdcí upřímných a srdcí bezúhonných a četl v nevystihlém a neprozkoumaném ději, jenž neznám nikomu, ani těm, kdo mlčelivými a oddanými bývají jeho obětmi.
A puzen troufalou dychtivostí, pojednou jsem vyhrkl: "Měl jste si ji vzít vy, pane Chantale!"
Zachvěl se, pohlédl na mne a opáčil: "Já? Koho?"
"Slečnu Perlu!"
"Proč?"
"Poněvadž jste ji miloval více nežli svoji sestřenici!"
Zrak jeho, jímž na mne zíral, vytřeštil se v podivně zjevený výraz a zakoktal:
"Miloval jsem ji?... Já?... Což?... Kdo ti to řekl?"
"Hm, toť zjevno nade vši pochybu, neboť jenom k vůli ní tak dlouho jste váhal oženit se se svojí sestřenici, která čekala na vás šest let."
Pustil kouli, již dosud byl držel v levici, oběma rukama uchopil křidový utěrák a zakryv si jím tvář propukl v něm u vzlyk. Plakal hořce a pitvorně, jak krůpěje své cedí as tisknutá houba, očima, nosem a ústy zároveň. A kašlal, plival a frkal v plátěný cár, otíral si víčka a znova dále kýchal a slzy ronil všemi otvory své líce se zvukem v hrdle, obdobným klokotu zaschlé pumpy.
Studem všecek zmaten, pocítil jsem touhu k útěku a nevěděl jsem, co promluvit, co učinit, ani co počít.
A náhle vzhůru se ozval schody hlas paní Chantalové: "Budete-li pak s kouřením už hotovi?"
Otevřel jsem dvéře a zvolal: "Ano, madame, jdeme dolů!"
Pak jsem přikročil k její manželu a uchopiv jej za loket, pravil jsem důtklivě: "Pane Chantale, příteli starý, slyšte mne! Žena vaše vás volá. Vzpamatujte se, rychle se vzpamatujte, musíme dolů, vzpamatujte se!"
Vykoktal: "Ano... ano... Jdu... Ubohá dívka!... Jdu... Řekněte jí, že už přijdu..."
A chvatně utírat si jal tvář plátěným cárem, jenž dva či tři roky byl mazával čárky na břidlicové tabulce, načež stanul zpola bílý a zpola červený, čelo, nos, líci, bradu pokryty křídou a oči podběhly a oduly a plny posud slz.
Ujal jsem jej za ruce, odvedl do jeho pokoje a mumlal: "Prosím, byste mi prominul, pane Chantale, snažně prosím, byste mi odpustil, že jsem vám způsobil tolik zármutku... ale netušil jsem... pochopíte... a... uznáte..."
Stiskl mi ruku a odpověděl: "Ano... ano... bývají slabé chvíle..."
Po té si opláchl obličej v umyvadle.
Leč ani pak nejevil se valně přiměřeným a ježto se byl starostlivě shlédl v zrcadle, upokojil jsem jej vhodným pokynem: "Stačí se zmínit, že vám do oka vpadlo jakési smítko, a plakat budete moci přede všemi, pokud vám libo."
Dal se dolů, kapesním šátkem svým protíraje si oči.
Všickni jej účastně obklopili, každý mínil ohlédnout se po smítku, jež nebylo k nalezení, a k řeči přivedeny byly případy podobné, kdy nutno bylo poslat pro lékaře.
Přidružil jsem se k slečně Perle a zadíval se na ni, jat dychtivou zvědavostí, jež podněcovala mne až k zmámení.
Druhdy vskutku velice musela bývat sličnou. Zvláště poukazovaly k tomu libě modré a mírné její oči, jež byly tak velky, že se zdálo, jako by neuzavíraly se ani jak u jiných lidí. Úbor její byl poněkud směšný, přísně staropanenský, ale hyzdil ji, aniž jí dodával nejapného vzhledu.
Zdálo se mi, jako bych spatřoval ve zraku její obdobně bezděčnému pohledu, jímž jsem byl pronikl v duši páně Chantalovu, zákmit téhož skromného, prostého a oddaného života minulého: neodolatelná touha slovo mi pudila na rty, abych se jí dotázal a zvěděl, zda i ona jej byla milovala a zda i ona trpěla dlouhou, tajenou a krutou onou trýzní, jíž nelze ani zřít, ani vytušit, ani rozpoznat a jež projevuje se jen o samotě za noci ve stmělé ložní jizbě.
Znamenal jsem, kterak srdce jí buší pod bílým krajkovým její živůtkem, a uvažoval u sebe, zda líbezná a mírná tvář ona kdys večer co večer byla se hroužila a vzlykala u vlhký měkký polštář a zda v útrobu až prochvíváno bylo útlé tělo ono horečkou palčivého lůžka.
A schýliv se k ní, pravil jsem šeptem, téměř neslyšně ztlumeným ostychem: "Kdybyste byla spatřila před chvílí plakat pana Chantala, bývalo by vám ho líto!"
Trhla sebou a opáčila: "Že plakal?"
"Oh, ano, plakal!"
"A proč?"
Všecka se zdála rozrušenou.
Odvětil jsem: "K vůli vám."
"K vůli mně?"
"Ano, vyprávěl mi, jak vás byl druhdy miloval a jaké přemáhání ho stálo oženit se se sestřenici svojí na místě s vámi..."
Bledá tvář její, jakoby se poněkud byla prodloužila, klidné oči její, dosud otevřené, náhle a tak rychle se přimkly, že zdály se mi být uzavřeny na vždy a se židle své sklesla na podlahu, kdež zvolna a zlehka se rozstřela jak spadlá šerpa.
Vzkřikl jsem: "Pomoc, pomoc! Slečna Perla omdlela!"
Paní Chantalová a dcery její přikvapily a co zatím zavládl všeobecný shon po vodě, ubrousku a octě, chopil jsem se svého klobouku a chvatně se dal z domu.
Kráčel jsem spěšně se srdcem stísněným a plným výčitek a lítosti a chvílemi opět mile jsem byl spokojen: zdálo se mi, jako bych býval vykonal cos chvalitebného a nutného.
A přemítal jsem v mysli: "Jednal jsem chybně či správně?"
V duši měli stesk ten jak kuli v zacelené ráně. Nebudou nyní šťastnější? Příliš pozdě, aby se obnovily jejich muky, a příliš záhy, aby se nerozpomínali s vděkem!
A snad večera kteréhos příštího jara, dojati paprskem luny, větvemi v trávu zářícím před jejich nohy, podají a stisknou si ruku ve vzpomínce na veškeru krutou kdys a potuchlou nyní bolest a krátký potisk ten vzruší nepochybně v nitrech jejich trochu vroucí oné něhy, jíž nebyli poznali, a na okamžik vznítí ve z mrtvých vstalých nebožtících těch úchvatně čárný pocit opojné oné slasti, jež skýtá milencům více blaha jediným záchvěvem svým, nežli s to bývají v celém žití svém okusit lidé jiní.

Slečna Perla ve francouzském originálu (Mademoiselle Perle) - lehce zkráceno

I.

Quelle singulière idée j'ai eue, vraiment, ce soir-là, de choisir pour reine Mlle Perle.
Je vais tous les ans faire les Rois chez mon vieil ami Chantal. Mon père, dont il était le plus intime camarade, m'y conduisit quand j'étais enfant. J'ai continué, et je continuerai sans doute tant que je vivrai, et tant qu'il y aura un Chantal en ce monde.
Les Chantal, d'ailleurs, ont une existence singulière; ils vivent à Paris comme s'ils habitaient Grasse, Yvetot ou Pont-à-Mousson.
Ils possèdent, auprès de l'Observatoire, une maison dans un petit jardin. Ils sont chez eux, là, comme en province. De Paris, du vrai Paris, ils ne connaissent rien, ils ne soupçonnent rien; ils sont si loin, si loin! Parfois, cependant, ils y font un voyage, un long voyage. Mme Chantal va aux grandes provisions, comme on dit dans la famille. Voici comment on va aux grandes provisions.
Mlle Perle, qui a les clefs des armoires de cuisine (car les armoires au linge sont administrées par la maîtresse elle-même), Mlle Perle prévient que le sucre touche à sa fin, que les conserves sont épuisées, qu'il ne reste plus grand-chose au fond du sac à café.
Ainsi mise en garde contre la famine, Mme Chantal passe l'inspection des restes, en prenant des notes sur un calepin. Puis, quand elle a inscrit beaucoup de chiffres, elle se livre d'abord à de longs calculs et ensuite à de longues discussions avec Mlle Perle. On finit cependant par se mettre d'accord et par fixer les quantités de chaque chose dont on se pourvoira pour trois mois: sucre, riz, pruneaux, café, confitures, boites de petits pois, de haricots, de homard, poissons salés ou fumés, etc., etc.
Après quoi, on arrête le jour des achats et on s'en va, en fiacre, dans un fiacre à galerie, chez un épicier considérable qui habite au-delà des ponts, dans les quartiers neufs.
Mme Chantal et Mlle Perle font ce voyage ensemble, mystérieusement, et reviennent à l'heure du dîner, exténuées, bien qu'émues encore, et cahotées dans le coupé, dont le toit est couvert de paquets et de sacs, comme une voiture de déménagement.
Pour les Chantal, toute la partie de Paris située de l'autre coté de la Seine constitue les quartiers neufs, quartiers habités par une population singulière, bruyante, peu honorable, qui passe les jours en dissipations, les nuits en fêtes, et qui jette l'argent par les fenêtres. De temps en temps cependant, on mène les jeunes filles au théâtre, à l'Opéra-Comique ou au Français, quand la pièce est recommandée par le journal que lit M. Chantal.
Les jeunes filles ont aujourd'hui dix-neuf et dix-sept ans; ce sont deux belles filles, grandes et fraîches, très bien élevées, trop bien élevées, si bien élevées qu'elles passent inaperçues comme deux jolies poupées. Jamais l'idée ne me viendrait de faire attention ou de faire la cour aux demoiselles Chantal; c'est à peine si on ose leur parler, tant on les sent immaculées; on a presque peur d'être inconvenant en les saluant.
Quant au père, c'est un charmant homme, très instruit, très ouvert, très cordial, mais qui aime avant tout le repos, le calme, la tranquillité, et qui a fortement contribué à momifier ainsi sa famille pour vivre à son gré, dans une stagnante immobilité. Il lit beaucoup, cause volontiers, et s'attendrit facilement. L'absence de contacts, de coudoiements et de heurts a rendu très sensible et délicat son épiderme, son épiderme moral. La moindre chose l'émeut, l'agite et le fait souffrir.
Les Chantal ont des relations cependant, mais des relations restreintes, choisies avec soin dans le voisinage. Ils échangent aussi deux ou trois visites par an avec des parents qui habitent au loin.
Quant à moi, je vais dîner chez eux le 15 août et le jour des Rois. Cela fait partie de mes devoirs comme la communion de Pâques pour les catholiques.
Le 15 août, on invite quelques amis, mais aux Rois, je suis le seul convive étranger.

II.

Donc, cette année, comme les autres années, j'ai été dîner chez les Chantal pour fêter l'Épiphanie.
Selon la coutume, j'embrassai M. Chantal, Mme Chantal et Mlle Perle, et je fis un grand salut à Mlles Louise et Pauline. On m'interrogea sur mille choses, sur les événements du boulevard, sur la politique, sur ce qu'on pensait dans le public des affaires du Tonkin, et sur nos représentants. Mme Chantal, une grosse dame, dont toutes les idées me font l'effet d'être carrées à la façon des pierres de taille, avait coutume d'émettre cette phrase comme conclusion à toute discussion politique: "Tout cela est de la mauvaise graine pour plus tard." Pourquoi me suis-je toujours imaginé que les idées de Mme Chantal sont carrées? Je n'en sais rien; mais tout ce qu'elle dit prend cette forme dans mon esprit: un carré, un gros carré avec quatre angles symétriques. Il y a d'autres personnes dont les idées me semblent toujours rondes et roulantes comme des cerceaux. Dès qu'elles ont commencé une phrase sur quelque chose, ça roule, ça va, ça sort par dix, vingt, cinquante idées rondes, des grandes et des petites que je vois courir l'une derrière l'autre, jusqu'au bout de l'horizon. D'autres personnes aussi ont des idées pointues... Enfin, cela importe peu.
On se mit à table comme toujours, et le dîner s'acheva sans qu'on eût dit rien à retenir.
Au dessert, on apporta le gâteau des Rois. Or, chaque année, M. Chantal était roi. Etait-ce l'effet d'un hasard continu ou d'une convention familiale, je n'en sais rien, mais il trouvait infailliblement la fève dans sa part de pâtisserie, et il proclamait reine Mme Chantal. Aussi, fus-je stupéfait en sentant dans une bouchée de brioche quelque chose de très dur qui faillit me casser une dent. J'ôtai doucement cet objet de ma bouche et j'aperçus une petite poupée de porcelaine, pas plus grosse qu'un haricot. La surprise me fit dire: "Ah!" On me regarda, et Chantal s'écria en battant des mains: "C'est Gaston. C'est Gaston. Vive le roi! vive le roi!"
Tout le monde reprit en ch?ur: "Vive le roi!" Et je rougis jusqu'aux oreilles, comme on rougit souvent, sans raison, dans les situations un peu sottes. Je demeurais les yeux baissés, tenant entre deux doigts ce grain de faïence, m'efforçant de rire et ne sachant que faire ni que dire, lorsque Chantal reprit: "Maintenant, il faut choisir une reine."
Alors je fus atterré. En une seconde, mille pensées, mille suppositions me traversèrent l'esprit. Voulait-on me faire désigner une des demoiselles Chantal? Etait-ce là un moyen de me faire dire celle que je préférais? Était-ce une douce, légère, insensible poussée des parents vers un mariage possible? L'idée de mariage rôde sans cesse dans toutes les maisons à grandes filles et prend toutes les formes, tous les déguisements, tous les moyens. Une peur atroce de me compromettre m'envahit, et aussi une extrême timidité, devant l'attitude si obstinément correcte et fermée de Mlles Louise et Pauline. Élire l'une d'elles au détriment de l'autre me sembla aussi difficile que de choisir entre deux gouttes d'eau; et puis, la crainte de m'aventurer dans une histoire où je serais conduit au mariage malgré moi, tout doucement, par des procédés aussi discrets, aussi inaperçus et aussi calmes que cette royauté insignifiante, me troublait horriblement.
Mais tout à coup, j'eus une inspiration, et je tendis à Mlle Perle la poupée symbolique. Tout le monde fut d'abord surpris, puis on apprécia sans doute ma délicatesse et ma discrétion, car on applaudit avec furie. On criait: "Vive la reine! vive la reine!"
Quant à elle, la pauvre vieille fille, elle avait perdu toute contenance; elle tremblait, effarée, et balbutiait: "Mais non... mais non... mais non... pas moi... Je vous en prie... pas moi... Je vous en prie..."
Alors, pour la première fois de ma vie, je regardai Mlle Perle, et je me demandai ce qu'elle était.
J'étais habitué à la voir dans cette maison, comme on voit les vieux fauteuils de tapisserie sur lesquels on s'assied depuis son enfance sans y avoir jamais pris garde. Un jour, on ne sait pourquoi, parce qu'un rayon de soleil tombe sur le siège, on se dit tout à coup: "Tiens mais il est fort curieux, ce meuble"; et on découvre que le bois a été travaillé par un artiste, et que l'étoffe est remarquable. Jamais je n'avais pris garde à Mlle Perle.
Elle faisait partie de la famille Chantal, voilà tout; mais comment? À quel titre? C'était une grande personne maigre qui s'efforçait de rester inaperçue, mais qui n'était pas insignifiante. On la traitait amicalement, mieux qu'une femme de charge, moins bien qu'une parente. Je saisissais tout à coup, maintenant, une quantité de nuances dont je ne m'étais point soucié jusqu'ici! Mme Chantal disait: "Perle." Les jeunes filles: "Mlle Perle", et Chantal ne l'appelait que Mademoiselle, d'un air plus révérend peut-être.
Je me mis à la regarder. - Quel âge avait-elle? Quarante ans? Oui, quarante ans. - Elle n'était pas vieille, cette fille, elle se vieillissait. Je fus soudain frappé par cette remarque. Elle se coiffait, s'habillait, se parait ridiculement, et, malgré tout, elle n'était point ridicule, tant elle portait en elle de grâce simple, naturelle, de grâce voilée, cachée avec soin. Quelle drôle de créature, vraiment! Comment ne l'avais-je jamais mieux observée? Elle se coiffait d'une façon grotesque, avec de petits frisons vieillots tout à fait farces; et, sous cette chevelure à la Vierge conservée, on voyait un grand front calme, coupé par deux rides profondes, deux rides de longues tristesses, puis deux yeux bleus, larges et doux, si timides, si craintifs, si humbles, deux beaux yeux restés si naïfs, pleins d'étonnement de fillette, de sensations jeunes et aussi de chagrins qui avaient passé dedans, en les attendrissant, sans les troubler.
Tout le visage était fin et discret, un de ces visages qui se sont éteints sans avoir été usés, ou fanés par les fatigues ou les grandes émotions de la vie.
Quelle jolie bouche! et quelles jolies dents! Mais on eût dit qu'elle n'osait pas sourire!
Et, brusquement, je la comparai à Mme Chantal! Certes, Mlle Perle était mieux, cent fois mieux, plus fine, plus noble, plus fière.
J'étais stupéfait de mes observations. On versait du champagne. Je tendis mon verre à la reine, en portant sa santé avec un compliment bien tourné. Elle eut envie, je m'en aperçus, de se cacher la figure dans sa serviette; puis comme elle trempait ses lèvres dans le vin clair, tout le monde cria: "La reine boit! la reine boit!" Elle devint alors toute rouge et s'étrangla. On riait; mais je vis bien qu'on l'aimait beaucoup dans la maison.

III.

Dès que le dîner fut fini, Chantal me prit par le bras. C'était l'heure de son cigare, heure sacrée. Quand il était seul, il allait le fumer dans la rue; quand il avait quelqu'un à dîner, on montait au billard, et il jouait en fumant. Ce soir-là, on avait même fait du feu dans le billard, à cause des Rois; et mon vieil ami prit sa queue, une queue très fine qu'il frotta de blanc avec grand soin, puis il dit:
- À toi, mon garçon!
Car il me tutoyait, bien que j'eusse vingt-cinq ans, mais il m'avait vu tout enfant.
Je commençai donc la partie; je fis quelques carambolages; j'en manquai quelques autres; mais comme la pensée de Mlle Perle me rôdait dans la tête, je demandai tout à coup:
- Dites donc, monsieur Chantal, est-ce que Mlle Perle est votre parente?
Il cessa de jouer, très étonné, et me regarda.
- Comment, tu ne sais pas? tu ne connais pas l'histoire de Mlle Perle?
- Mais non.
- Ton père ne te l'a jamais racontée?
- Mais non.
- Tiens, tiens, que c'est drôle! ah! par exemple, que c'est drôle! Oh! mais, c'est toute une aventure!
Il se tut, puis reprit:
- Et si tu savais comme c'est singulier que tu me demandes ça aujourd'hui, un jour des Rois!
- Pourquoi?
- Ah! pourquoi! Écoute. Voilà de cela quarante et un ans, quarante et un ans aujourd'hui même, jour de l'Épiphanie. Nous habitions alors Roüy-le-Tors, sur les remparts; mais il faut d'abord t'expliquer la maison pour que tu comprennes bien. Roüy est bâti sur une côte, ou plutôt sur un mamelon qui domine un grand pays de prairies. Nous avions là une maison avec un beau jardin suspendu, soutenu en l'air par les vieux murs de défense. Donc la maison était dans la ville, dans la rue, tandis que le jardin dominait la plaine. Il y avait aussi une porte de sortie de ce jardin sur la campagne, au bout d'un escalier secret qui descendait dans l'épaisseur des murs, comme on en trouve dans les romans. Une route passait devant cette porte qui était munie d'une grosse cloche, car les paysans, pour éviter le grand tour, apportaient par là leurs provisions.
Tu vois bien les lieux, n'est-ce pas? Or, cette année-là, aux Rois, il neigeait depuis une semaine. On eut dit la fin du monde. Quand nous allions aux remparts regarder la plaine, ça nous faisait froid dans l'âme, cet immense pays blanc, tout blanc, glacé, et qui luisait comme du vernis. On eût dit que le bon Dieu avait empaqueté la terre pour l'envoyer au grenier des vieux mondes. Je t'assure que c'était bien triste.
Nous demeurions en famille à ce moment-là, et nombreux, très nombreux: mon père, ma mère, mon oncle et ma tante, mes deux frères et mes quatre cousines; c'étaient de jolies fillettes; j'ai épousé la dernière. De tout ce monde-là, nous ne sommes plus que trois survivants: ma femme, moi et ma belle-s?ur qui habite Marseille. Sacristi, comme ça s'égrène, une famille! ça me fait trembler quand j'y pense! Moi, j'avais quinze ans, puisque j'en ai cinquante-six.
Donc, nous allions fêter les Rois, et nous étions très gais, très gais! Tout le monde attendait le dîner dans le salon, quand mon frère aîné, Jacques, se mit à dire: "Il y a un chien qui hurle dans la plaine depuis dix minutes, ça doit être une pauvre bête perdue."
Il n'avait pas fini de parler, que la cloche du jardin tinta. Elle avait un gros son de cloche d'église qui faisait penser aux morts. Tout le monde en frissonna. Mon père appela le domestique et lui dit d'aller voir. On attendit en grand silence; nous pensions à la neige qui couvrait toute la terre. Quand l'homme revint, il affirma qu'il n'avait rien vu. Le chien hurlait toujours, sans cesse, et sa voix ne changeait point de place.
On se mit à table; mais nous étions un peu émus, surtout les jeunes. Ça alla bien jusqu'au rôti, puis voilà que la cloche se remet à sonner, trois fois de suite, trois grands coups, longs, qui ont vibré jusqu'au bout de nos doigts et qui nous ont coupé le souffle, tout net. Nous restions à nous regarder, la fourchette en l'air, écoutant toujours, et saisis d'une espèce de peur surnaturelle.
Ma mère enfin parla: "C'est étonnant qu'on ait attendu si longtemps pour revenir; n'allez pas seul, Baptiste; un de ces messieurs va vous accompagner."
Mon oncle François se leva. C'était une espèce d'hercule, très fier de sa force et qui ne craignait rien au monde. Mon père lui dit: "Prends un fusil. On ne sait pas ce que ça peut être."
Mais mon oncle ne prit qu'une canne et sortit aussitôt avec le domestique.
Nous autres, nous demeurâmes frémissants de terreur et d'angoisse, sans manger, sans parler. Mon père essaya de nous rassurer: "Vous allez voir, dit-il, que ce sera quelque mendiant ou quelque passant perdu dans la neige. Après avoir sonné une première fois, voyant qu'on n'ouvrait pas tout de suite, il a tenté de retrouver son chemin, puis, n'ayant pu y parvenir, il est revenu à notre porte."
L'absence de mon oncle nous parut durer une heure. Il revint enfin, furieux, jurant: "Rien, nom de nom, c'est un farceur! Rien que ce maudit chien qui hurle à cent mètres des murs. Si j'avais pris un fusil, je l'aurais tué pour le faire taire."
On se remit à dîner, mais tout le monde demeurait anxieux; on sentait bien que ce n'était pas fini, qu'il allait se passer quelque chose, que la cloche, tout à l'heure, sonnerait encore.
Et elle sonna, juste au moment où l'on coupait le gâteau des Rois. Tous les hommes se levèrent ensemble. Mon oncle François, qui avait bu du champagne, affirma qu'il allait le massacrer avec tant de fureur, que ma mère et ma tante se jetèrent sur lui pour l'empêcher. Mon père, bien que très calme et un peu impotent (il traînait la jambe depuis qu'il se l'était cassée en tombant de cheval), déclara à son tour qu'il voulait savoir ce que c'était, et qu'il irait. Mes frères, âgés de dix-huit et de vingt ans, coururent chercher leurs fusils; et comme on ne faisait guère attention à moi, je m'emparai d'une carabine de jardin et je me disposai aussi à accompagner l'expédition.
Elle partit aussitôt. Mon père et mon oncle marchaient devant, avec Baptiste, qui portait une lanterne. Mes frères Jacques et Paul suivaient, et je venais derrière, malgré les supplications de ma mère, qui demeurait avec sa s?ur et mes cousines sur le seuil de la maison.
La neige s'était remise à tomber depuis une heure; et les arbres en étaient chargés. Les sapins pliaient sous ce lourd vêtement livide, pareils à des pyramides blanches, à d'énormes pains de sucre; et on apercevait à peine, à travers le rideau gris des flocons menus et pressés, les arbustes plus légers, tout pâles dans l'ombre. Elle tombait si épaisse, la neige, qu'on y voyait tout juste à dix pas. Mais la lanterne jetait une grande clarté devant nous. Quand on commença à descendre par l'escalier tournant creusé dans la muraille, j'eus peur, vraiment. Il me sembla qu'on marchait derrière moi; qu'on allait me saisir par les épaules et m'emporter; et j'eus envie de retourner; mais comme il fallait retraverser tout le jardin, je n'osai pas.
J'entendis qu'on ouvrait la porte sur la plaine; puis mon oncle se mit à jurer:
- Nom d'un nom, il est reparti! Si j'aperçois seulement son ombre, je ne le rate pas, ce c...-là.
C'était sinistre de voir la plaine, ou, plutôt, de la sentir devant soi, car on ne la voyait pas; on ne voyait qu'un voile de neige sans fin, en haut, en bas, en face, à droite, à gauche, partout.
Mon oncle reprit: "Tiens, revoilà le chien qui hurle; je vas lui apprendre comment je tire, moi. Ça sera toujours ça de gagné."
Mais mon père, qui était bon, reprit: "Il vaut mieux l'aller chercher, ce pauvre animal qui crie la faim. Il aboie au secours, ce misérable; il appelle comme un homme en détresse. Allons-y."
Et on se mit en route à travers ce rideau, à travers cette tombée épaisse, continue, à travers cette mousse qui emplissait la nuit et l'air, qui remuait, flottait, tombait et glaçait la chair en fondant, la glaçait comme elle l'aurait brûlée, par une douleur vive et rapide sur la peau, à chaque toucher des petits flocons blancs.
Nous enfoncions jusqu'aux genoux dans cette pâte molle et froide; et il fallait lever très haut la jambe pour marcher. À mesure que nous avancions, la voix du chien devenait plus claire, plus forte. Mon oncle cria: "Le voici!" On s'arrêta pour l'observer, comme on doit faire en face d'un ennemi qu'on rencontre dans la nuit.
Je ne voyais rien, moi; alors, je rejoignis les autres, et je l'aperçus; il était effrayant et fantastique à voir, ce chien, un gros chien noir, un chien de berger à grands poils et à la tête de loup, dressé sur ses quatre pattes, tout au bout de la longue traînée de lumière que faisait la lanterne sur la neige. Il ne bougeait pas; il s'était tu; et il nous regardait.
Mon oncle dit: "C'est singulier, il n'avance ni ne recule. J'ai bien envie de lui flanquer un coup de fusil."
Mon père reprit d'une voix ferme: "Non, il faut le prendre."
Alors mon frère Jacques ajouta: "Mais il n'est pas seul. Il y a quelque chose à côté de lui."
Il y avait quelque chose derrière lui, en effet, quelque chose de gris, d'impossible à distinguer. On se remit en marche avec précaution.
En nous voyant approcher, le chien s'assit sur son derrière. Il n'avait pas l'air méchant. Il semblait plutôt content d'avoir réussi à attirer des gens.
Mon père alla droit à lui et le caressa. Le chien lui lécha les mains; et on reconnut qu'il était attaché à la roue d'une petite voiture, d'une sorte de voiture joujou enveloppée tout entière dans trois ou quatre couvertures de laine. On enleva ces linges avec soin, et comme Baptiste approchait sa lanterne de la porte de cette carriole qui ressemblait à une niche roulante, on aperçut dedans un petit enfant qui dormait.
Nous fûmes tellement stupéfaits que nous ne pouvions dire un mot. Mon père se remit le premier, et comme il était de grand c?ur, et d'âme un peu exaltée, il étendit la main sur le toit de la voiture et il dit: "Pauvre abandonné, tu seras des nôtres!" Et il ordonna à mon frère Jacques de rouler devant nous notre trouvaille.
Mon père reprit, pensant tout haut:
"Quelque enfant d'amour dont la pauvre mère est venue sonner à ma porte en cette nuit de l'Épiphanie, en souvenir de l'Enfant-Dieu."
Il s'arrêta de nouveau, et, de toute sa force, il cria quatre fois à travers la nuit vers les quatre coins du ciel: "Nous l'avons recueilli! "Puis, posant sa main sur l'épaule de son frère, il murmura: "Si tu avais tiré sur le chien, François?..."
Mon oncle ne répondit pas, mais il fit, dans l'ombre, un grand signe de croix, car il était très religieux, malgré ses airs fanfarons.
On avait détaché le chien qui nous suivait.
Ah! par exemple, ce qui fut gentil à voir, c'est la rentrée à la maison. On eut d'abord beaucoup de mal à monter la voiture par l'escalier des remparts; on y parvint cependant et on la roula jusque dans le vestibule.
Comme maman était drôle, contente et effarée! Et mes quatre petites cousines (la plus jeune avait six ans), elles ressemblaient à quatre poules autour d'un nid. On retira enfin de sa voiture l'enfant qui dormait toujours. C'était une fille, âgée de six semaines environ. Et on trouva dans ses langes dix mille francs en or, oui, dix mille francs! que papa plaça pour lui faire une dot. Ce n'était donc pas une enfant de pauvres... mais peut-être l'enfant de quelque noble avec une petite bourgeoise de la ville... ou encore... nous avons fait mille suppositions et on n'a jamais rien su... mais là, jamais rien... Jamais rien... Le chien lui-même ne fut reconnu par personne. Il était étranger au pays. Dans tous les cas, celui ou celle qui était venu sonner trois fois à notre porte connaissait bien mes parents, pour les avoir choisis ainsi.
Voilà donc comment Mlle Perle entra, à l'âge de six semaines, dans la maison Chantal.
On ne la nomma que plus tard, Mlle Perle, d'ailleurs. On la fit baptiser d'abord: "Marie, Simone, Claire," Claire devant lui servir de nom de famille.
Je vous assure que ce fut une drôle de rentrée dans la salle à manger avec cette mioche réveillée qui regardait autour d'elle ces gens et ces lumières, de ses yeux vagues, bleus et troubles.
On se remit à table et le gâteau fut partagé. J'étais roi; et je pris pour reine Mlle Perle, comme vous, tout à l'heure. Elle ne se douta guère, ce jour-là, de l'honneur qu'on lui faisait.
Donc l'enfant fut adoptée, et élevée dans la famille. Elle grandit; des années passèrent. Elle était gentille, douce, obéissante. Tout le monde l'aimait et on l'aurait abominablement gâtée si ma mère ne l'eût empêché.
Ma mère était une femme d'ordre et de hiérarchie. Elle consentait à traiter la petite Claire comme ses propres fils, mais elle tenait cependant à ce que la distance qui nous séparait fût bien marquée, et la situation bien établie. Aussi, dès que l'enfant put comprendre, elle lui fit connaître son histoire et fit pénétrer tout doucement, même tendrement dans l'esprit de la petite, qu'elle était pour les Chantal une fille adoptive, recueillie, mais en somme une étrangère.
Claire comprit cette situation avec une singulière intelligence, avec un instinct surprenant; et elle sut prendre et garder la place qui lui était laissée, avec tant de tact, de grâce et de gentillesse, qu'elle touchait mon père à le faire pleurer.
Ma mère elle-même fut tellement émue par la reconnaissance passionnée et le dévouement un peu craintif de cette mignonne et tendre créature, qu'elle se mit à l'appeler: "Ma fille. "Parfois quand la petite avait fait quelque chose de bon, de délicat, ma mère relevait ses lunettes sur son front, ce qui indiquait toujours une émotion chez elle et elle répétait: "Mais c'est une perle, une vraie perle, cette enfant!" - Ce nom en resta à la petite Claire qui devint et demeura pour nous Mlle Perle.

IV.

M. Chantal se tut. Il était assis sur le billard, les pieds ballants, et il maniait une boule de la main gauche, tandis que de la droite il tripotait un linge qui servait à effacer les points sur le tableau d'ardoise et que nous appelions"le linge à craie. "Un peu rouge, la voix sourde, il parlait pour lui maintenant, parti dans ses souvenirs, allant doucement, à travers les choses anciennes et les vieux événements qui se réveillaient dans sa pensée, comme on va, en se promenant, dans les vieux jardins de famille où l'on fut élevé, et où chaque arbre, chaque chemin, chaque plante, les houx pointus, les lauriers qui sentent bon, les ifs, dont la graine rouge et grasse s'écrase entre les doigts, font surgir, à chaque pas, un petit f ait de notre vie passée, un de ces petits faits insignifiants et délicieux qui forment le fond même, la trame de l'existence.
Moi, je restais en face de lui, adossé à la muraille, les mains appuyées sur ma queue de billard inutile.
Il reprit, au bout d'une minute: "Cristi, qu'elle était jolie à dix-huit ans... et gracieuse... et parfaite... Ah! la jolie... jolie... jolie... et bonne... et brave... et charmante fille!... Elle avait des yeux... des yeux bleus... transparents... clairs... comme je n'en ai jamais vu de pareils... jamais!
Il se tut encore. Je demandai: "Pourquoi ne s'est-elle pas mariée?"
Il répondit, non pas à moi, mais à ce mot qui passait "mariée."
- Pourquoi? pourquoi? Elle n'a pas voulu... pas voulu. Elle avait pourtant trente mille francs de dot, et elle fut demandée plusieurs fois... elle n'a pas voulu! Elle semblait triste à cette époque-là. C'est quand j'épousai ma cousine, la petite Charlotte, ma femme, avec qui j'étais fiancé depuis six ans.
Je regardais M. Chantal et il me semblait que je pénétrais dans son esprit, que je pénétrais tout à coup dans un de ces humbles et cruels drames des c?urs honnêtes, des c?urs droits, des c?urs sans reproches, dans un de ces drames inavoués, inexplorés, que personne n'a connu, pas même ceux qui en sont les muettes et résignées victimes.
Et, une curiosité hardie me poussant tout à coup, je prononçai:
- C'est vous qui auriez dû l'épouser, monsieur Chantal?
Il tressaillit, me regarda, et dit:
- Moi? épouser qui?
- Mlle Perle.
- Pourquoi ça?
- Parce que vous l'aimiez plus que votre cousine.
Il me regarda avec des yeux étranges, ronds, effarés, puis il balbutia:
- Je l'ai aimée... moi?... comment? qu'est-ce qui t'a dit ça?...
- Parbleu, ça se voit... et c'est même à cause d'elle que vous avez tardé si longtemps à épouser votre cousine qui vous attendait depuis six ans.
Il lâcha la bille qu'il tenait de la main gauche, saisit à deux mains le linge à craie, et, s'en couvrant le visage, se mit à sangloter dedans. Il pleurait d'une façon désolante et ridicule, comme pleure une éponge qu'on presse, par les yeux, le nez et la bouche en même temps. Et il a toussait, crachait, se mouchait dans le linge à craie, s'essuyait les yeux, éternuait, recommençait à couler par toutes les fentes de son visage, avec un bruit de gorge qui faisait penser aux gargarismes.
Moi, effaré, honteux, j'avais envie de me sauver et je ne savais plus que dire, que faire, que tenter.
Et soudain, la voix de Mme Chantal résonna dans l'escalier: "Est-ce bientôt fini, votre fumerie?"
J'ouvris la porte et je criai: "Oui, madame, nous descendons."
Puis, je me précipitai vers son mari, et, le saisissant par les coudes. "Monsieur Chantal, mon ami Chantal, écoutez-moi; votre femme vous appelle, remettez-vous, remettez-vous vite, il faut descendre; remettez-vous."
Il bégaya: "Oui... oui... Je viens... pauvre fille!... Je viens... dites-lui que j'arrive."
Et il commença à s'essuyer consciencieusement la figure avec le linge qui, depuis deux ou trois ans, essuyait toutes les marques de l'ardoise, puis il apparut, moitié blanc et moitié rouge, le front, le nez, les joues et le menton barbouillés de craie, et les yeux gonflés, encore pleins de larmes.
Je le pris par les mains et l'entraînai dans sa chambre en murmurant: "Je vous demande pardon, je vous demande bien pardon, monsieur Chantal, de vous avoir fait de la peine... mais... Je ne savais pas... vous... vous comprenez..."
Il me serra la main: "Oui... oui... il y a des moments difficiles..."
Puis il se plongea la figure dans sa cuvette. Quand il en sortit, il ne me parut pas encore présentable; mais j'eus l'idée d'une petite ruse. Comme il s'inquiétait, en se regardant dans la glace, je lui dis: "Il suffira de raconter que vous avez un grain poussière dans l'?il, et vous pourrez pleurer devant tout le monde autant qu'il vous plaira."
Il descendit en effet, en se frottant les yeux avec son mouchoir. On s'inquiéta; chacun voulut chercher le grain de poussière qu'on ne trouva point, et on raconta des cas semblables où il était devenu nécessaire d'aller chercher le médecin.
Moi, j'avais rejoint Mlle Perle et je la regardais, tourmenté par une curiosité ardente, une curiosité qui devenait une souffrance. Elle avait dû être bien jolie en effet, avec ses yeux doux, si grands, si calmes, si larges qu'elle avait l'air de ne les jamais fermer, comme font les autres humains. Sa toilette était un peu ridicule, une vraie toilette de vieille fille, et la déparait sans la rendre gauche.
Il me semblait que je voyais en elle, comme j'avais vu tout à l'heure dans l'âme de M. Chantal, que j'apercevais, d'un bout à l'autre, cette vie humble, simple et dévouée; mais un besoin me venait aux lèvres, un besoin harcelant de l'interroger, de savoir si, elle aussi, l'avait aimé, lui; si elle avait souffert comme lui de cette longue souffrance secrète, aiguë, qu'on ne voit pas, qu'on ne sait pas, qu'on ne devine pas, mais qui s'échappe la nuit, dans la solitude de la chambre noire. Je la regardais, je voyais battre son c?ur sous son corsage à guimpe, et je me demandais si cette douce figure candide avait gémi chaque soir, dans l'épaisseur moite de l'oreiller, et sangloté, le corps secoué de sursauts, dans la fièvre du lit brûlant.
Et je lui dis tout bas, comme font les enfants qui cassent un bijou pour voir dedans: "Si vous aviez vu pleurer M. Chantal tout à l'heure, il vous aurait fait pitié."
Elle tressaillit: "Comment, il pleurait?"
- Oh! oui, il pleurait!
- Et pourquoi ça?"
Elle semblait très émue. Je répondis:
- À votre sujet.
- À mon sujet?
- Oui. Il me racontait combien il vous avait aimée autrefois; et combien il lui en avait coûté d'épouser sa femme au lieu de vous...
Sa figure pâle me parut s'allonger un peu; ses yeux toujours ouverts, ses yeux calmes se fermèrent tout à coup, si vite qu'ils semblaient s'être clos pour toujours. Elle glissa de sa chaise sur le plancher et s'y affaissa doucement, lentement, comme aurait fait une écharpe tombée.
Je criai: "Au secours! au secours! Mlle Perle se trouve mal."

***