Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

Byl jednou jeden kupec a ten byl tak bohat, že mohl celou hlavní třídu a skoro ještě jednu postranní uličku samými tolary vydlážditi. Ale toho neučinil, uměl své peníze jinak využitkovati. Vydal-li halíř, dostal vždy tolar zaň; ba takový kupec byl - ale konečně musil také umříti.
Všecky ty peníze zdědil jeho syn. Ten žil nádherně a v radovánkách, chodil každé noci na maškarní plesy, dělal papírové draky z bankovek a házel na jezeře "misky" zlaťáky místo plochými oblázky.
Tímto způsobem mohlo ovšem peněz ubývati a též ubývalo. Konečně měl již jen čtyři groše a žádných šatů než pár tretek a starý župan.
Teď se však přátelé jeho již oň nestarali, když se nemohli ukazovati v jeho společnosti na ulici. Pouze jeden z nich, dobrák, poslal mu starý kufr se vzkazem: "Spakuj!" To bylo sice tuze hezké, ale nebylo co spakovati, a tak si sedl do kufru sám. -
To byl zázračný kufr! Sotva se stiskl zámek, mohl lítati. To kupec udělal, a fr! fr! letěl kufr s ním komínem nahoru dále nad oblaka a stále dále a dále. Chvílemi dno povážlivě zapraskalo, a kupec měl veliký strach, aby kufr se mu neroztrhl, byl by udělal notný kotrmelec! Ale chraň Bůh, konečně přišel úplně zachovalý do Turecka. Kufr ukryl v lese do suchého listí a vešel do města. Zde mohl volně procházeti, neboť všichni Turci nosí jen trepky a župany.
Tu potkal chůvu s děckem. "Poslyš, ty turecká chůvo." pravil, "co je to za veliký zámek hned za městem, jehož okna jsou tak vysoká?"
"Tam zůstává dcera císařova," odpověděla, "bylo jí prorokováno, že ji jeden milenec udělá tuze nešťastnou, a proto nesmí, není-li císař neb císařovna při tom, nikdo jí navštíviti."
"Děkuji" pravil syn kupcův. A šel do lesa, sedl si do svého kufru, letěl v něm na střechu zámku a vlezl oknem k princezně.
Ta ležela na pohovce a spala a byla tak čarokrásná, že ji musil políbiti. Tu se probudila a velmi se poděsila, ale on pravil, že je turecký pán bůh, který k ní přišel vzduchem, a to se jí velice líbilo.
Pak si sedli vedle sebe, on chválil její krásné oči a pravil, že jsou to nejnádhernější tmavá jezera, v nichž myšlenky plují jako sirény. O jejím čele pravil, že je to ledovec s nejnádhernějšími sály a obrazy. A také jí vypravoval o čápu, který nosí hezké malé dětičky. Ach, to byly tuze pěkné povídky!
Na to žádal o ruku princezninu, a ona řekla ihned "ano"!
"Ale musíte přijíti opět v neděli večer, tu pijí moji rodičové se mnou čaj. Budou velice pyšni na to, že dostanu tureckého boha za manžela. Ale postarejte se o to, byste mohl vypravovati hodně hezkou pohádku, neboť to jest nejmilejší zábavou mých rodičů. Moje matka má ráda pohádky mravné a vznešené, můj otec veselé, při nichž se člověk zasmáti může."
"Dobrá, nepřinesu nic jiného darem, než pohádku," pravil kupec, a pak se rozešli. Ale princezna darovala mu dýku dukáty vykládanou, a tyto byly mu zvlášť vítané.
Nyní odlétl, koupil si nový župan a seděl pak v lese horlivě básně o své pohádce. Neboť, musila býti do neděle večer hotova, a skládání pohádek není tak docela snadné.
A když byl konečně hotov, hle, tu byla právě neděle a večer. U princezny čekal naň císař a císařovna a všecek dvůr s čajem.
Byl přijat velmi vlídně.
"Chcete nám vyprávěti pohádku?" začla císařovna, "a nějakou, která je hluboká a vzdělávací?"
"Ale při níž se může též člověk zasmáti?" dodal císař.
"Zajisté!" odpověděl syn kupcův a vypravoval. A nyní pozor!
"Byl jednou jeden paklíček sirek, které byly velmi hrdé na svůj vznešený původ. Jejich rodokmen, to jest veliká sosna, z které každá sirka byla maličkým kousíčkem, byl velmi starý strom venku v lese.
Sirky ležely mezi křesadlem a mezi starým železným hrncem na římse v kuchyni a těmto vyprávěly o své mladosti.
"Ovšem, pokud jsme byly svěžími větvemi," pravily, "tu nám bylo v skutku velmi dobře. Každého jitra a večera byl démantový čaj, totiž rosa. Celý den jsme měly sluneční žár, neboť slunce svítilo, a všichni ptáci musili nám pohádky vypravovat. Mohly jsme též vycítiti, že jsme byly bohaté, neboť listnaté stromy byly ošaceny jen v létě, ale náš rod měl dosti prostředků, aby mohl zelený šat nositi v létě i v zimě. Pak ovšem přišli drvoštěpi, a v lese vypukla veliká revoluce. Náš rod byl roztříštěn.
Otec rodiny dostal místo jako hlavní stěžeň nádherného korábu, který by mohl objeti celý svět, kdyby chtěl. Ostatní haluze nalezly si jiné postavení, a nám připadla teď úloha, nižšímu davu světly zažíhati, a proto jsme se dostaly sem do kuchyně k lidem urozeným."
"Já měl jsem jiný osud," pravil železný hrnec, vedle kterého sirky ležely. "Co jsem světlo světa spatřil, mnoho se pode mnou topilo, a mnohokrát byl jsem rozžhaven. Já se starám o to, co živí a jsem proto vlastně první zde v domě. Mojí jedinou radostí jest, ležeti po obědě čistě a pěkně na svém místě a baviti se rozumně se svými soudruhy. Vyjímajíc arciť vědro na vodu, které ovšem někdy dolů do dvora se dostane, žijeme zde celkem docela při zavřených dveřích. Jediným naším poslem novinek jest koš, a nímž se do trhu chodí, ale ten na mně mluví příliš rebelantsky o vládě a o lidu. Nedávno spadl jeden starý hrnec leknutím nad tím na zem a praskl. Ano, ten koš jest svobodomyslník, o tom vás mohu ujistit!"
"Teď povídáš až příliš," pravilo křesadlo, a ocel tloukla na ně, až jiskry lítaly.
"Což, neuděláme si veselý večírek?"
"Ano, mluvme o tom, kdo jest z nás nejvznešenější," pravily sirky.
"Ne, já nemluvím rád o sobě," odpověděl hliněný hrnec, "ale navrhuji večerní zábavu. Udělám též začátek a budu něco vyprávěti, co každý sám jednou zažil. Lze se tak snadno do toho vžíti, a každý se baví při tom. Tedy slyšte: U východního moře u dánských bukových lesů -"
"To jest pěkný počátek," zvolaly všecky talíře "to bude jistě povídka, která bude se všem líbiti."
"Ano, tam jsem prožil své mládí v jedné tiché rodině. Nábytek se vyprašoval, podlaha se umyla, a každých čtrnáct dní se pověsily čisté záclony."
"Jak zajímavě vypravujete," pravilo chvoště, "člověk vycítí hned, že to ženská bytost vypravuje, vším vane cosi tak čistotného!"
"Ano, to se vycítí," pravilo vědro na vodu a z radosti nad tím udělalo malý skok, až voda na zem vychlistla.
Hrnec pokračoval ve svém vypravování, a konec se docela vyrovnal začátku.
Talíře řinčely samou radostí, chvoště však vytáhlo z písku zelenou petržel a ověnčilo jí hrnec, jelikož vědělo, že tím ostatní rozzlobí. A také si myslilo: "Ověnčím-li jej dnes, ověnčí on mě zítra!"
"Teď si zatančíme," pravily kleště u krbu a začaly se točiti v kole. Milý Bože, jak uměly jednu nohu do výšky zvedati! Starý povlak na židli tam v koutě stojící praskl při tomto pohledu.
"Budeme taky ověnčeny?" ptaly se kleště; a stalo se tak.
"To je všechno jen luza," myslily si sirky.
Teď měla zpívati čajová konévka. Ale předstírala nachlazení a pravila, že může zpívati, jen když vaří. Byly to však jen samé kudrlinky; chtěla právě jen na stole mezi panstvem zpívati.
Na římse u okna leželo staré péro, jímž psávala služka. Nebylo na něm pranic zvláštního, leda že bylo pohrouženo příliš hluboko do kalamáře; ale na tom si právě mnoho zakládalo. "Nechce-li čajová konévka zpívat, ať toho nechá," pravilo. "Venku v kleci sedí slavík, ten zpívá čarokrásně; neučil se sice nic nového, ale to pro dnešní večer přehlédneme."
"Zdá se mi to v nejvyšší míře nevhodným," pravil samovar, který zastával úřad kuchyňského zpěváka a byl nevlastním bratrem konévky na čaj, "abychom poslouchali cizího ptáka. Je to snad vlastenecké? Vyzývám koš tržní, aby se o tom vyslovil."
"Zlobím se," pravil tržní koš, "ano, zlobím se tak, že si nikdo ani představiti nemůže. Sluší se to vůbec takto tráviti večer? Nebylo by daleko rozumnější, celý dům najednou spořádati? Každý by pak dostal místo, které mu patří, a já bych byl slavnostním pořadatelem."
Náhle se otevřely dveře, a služka vstoupila. Teď stálo vše tiše, a nikdo se neodvážil muknouti.
V celé kuchyni nebylo hrnce, který by citem své urozenosti nebyl hluboce proniknut. "Ano, kdybych byl jen chtěl," myslil si každý, "mohl to býti veselý večer!"
Služka vzala sirky a rozdělala jimi oheň. Bože, jak zajiskřily a vzplály!
"Nyní může každý viděti, že jsme my první," myslily si. "Jaký lesk, jaký oheň my děláme!" a na to shořely. - - -
"To byla skvostná povídka," pravila císařovna, "cítila jsem v duchu, že jsem mezi sirkami v kuchyni. Ano, dostaneš teď naši dceru."
"Ano," pravil císař, "v pondělí dostaneš naši dceru. Nyní mu tykejte, nebo tím jest přijat do rodiny."
Svatba byla tedy ustanovena, a večer před tím bylo osvětlení města. Dalamánky a preclíky byly rozdávány, uličníci se tlačili v ulicích, křičeli hurá! a hvízdali na prsty. Bylo to čaruplné!
"Musím též pomýšleti na to, abych nějak přispěl k slavnosti," myslil syn kupecký i šel, koupil si rakety, prskavky a jiné všemožné ohňostroje, položil to do svého kufru a vyletěl s tím do vzduchu. Třask! zaplál ohňostroj, jak to praskalo a fičelo! Všichni Turci tancovali a skákali, až jim lítaly trepky okolo uší. Takové zjevy ve vzduchu ještě neviděli! Nyní teprve věřili, že to je turecký bůh sám, který si béře princeznu.
Když se syn kupcův se svým kufrem snesl opět do lesa, pomyslil si: "Sejdu a podívám se přece do města, jaký dojem ohňostroj učinil." Bylo pochopitelno, že se mu toho zachtělo. Co tu lidé vypravovali! Každý, koho se ptal, viděl to jinak, ale všichni to velebili.
"Já jsem viděl sám tureckého boha," pravil mu jeden. Měl oči jak třpytící se hvězdy a vous jak kypící vlny."
"Letěl v barevném plášti," oznamoval druhý, "a nejlíbeznější andělské hlavičky prokukovaly záhyby jeho šatu."
Byly to skvostné věci, které syn kupcův slyšel, a druhého dne měla býti svatba.
Druhého dne šel opět do lesa, aby si sedl do svého kufru - ale kde byl kufr? Spálen. Z ohňostroje zůstala jedna jiskra a ta kufr proměnila v popel. Teď nemohl syn kupcův již lítati a nemohl se dostati k své nevěstě.
Tato však stála celý den na střeše paláce a čekala naň. A čeká do dneška. Ale on chodí světem a vypravuje pohádky, které však nejsou již tak veselé jako pohádka o sirkách.
"Chcete nám vyprávěti pohádku?"...