Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Gustav Pallas

Byl jeden bohatý a šťastný dům. Jeho panstvo, služebnictvo, přáte­lé - všichni byli šťastní a veselí, neboť na svět přišel dědic a matce i dítěti se dařilo dobře.Lampa v útulné ložnici byla napůl zastíněná, nákladné hedvábné záclony byly tak těsně zataženy, že zcela zakrývaly okno, a na podlaze ležel koberec tlustý a měkký jako mech. Všechno zvalo ke zdřímnutí, krásnému odpočinku, což také ošetřovatelka dělala. Spala - a to bez obav mohla, neboť o vše bylo dokonale postaráno.Strážný duch domu stál u hlav postele - jako síť ze zářivých hvězd, z nichž každá byla perlou štěstí, snášel se k dítěti přes prsa matčina. I dobré víly života tu byly, aby předaly novorozeněti svoje dary. Překypovalo to zde zdravím, bohatstvím, štěstím a láskou, zkrátka vším, po čem lidé na světě touží."Vše je sem přineseno, vše bylo darováno!" pravil strážný duch."Nikoli!" zaznělo vtom vedle něho. A byl to dobrý anděl dítěte, kdo promluvil: "Jedna víla ještě nepředala svůj dar, ale přinese ho, jednou jej přinese. I kdyby mezitím měla uplynout léta. Poslední perla schází!"
"Schází?! Zde nesmí nic scházet. Je-li tomu vskutku tak, rychle vyhledejme tu mocnou vílu, pojďme za ní!"
"Ona přijde, sama jednou přijde! Její perla slouží k tomu, aby věnec mohl být svázán!"
"Přesto - kde bydlí? Kde je její domov? Řekni mi to - já půjdu a přinesu tu perlu!"
"Když chceš!" pravil dobrý anděl dítěte. "Dovedu tě k ní. Či spíše tam, kde je možné ji hledat, protože nežije na jednom místě. Pu­tuje po královských zámcích i chudobných chaloupkách, žádného člověka nemine beze stopy, každému přinese svůj dar! Také s tímto dítětem se setká. Soudíš-li však, že doba stejně dlouhá je nestejně užitečná, půjdeme hned pro perlu, jež chybí v tomto bohatství!"A ruku v ruce se vznesli k místu, v němž v této chvíli víla dlela.Byl to velký dům s tmavými chodbami a prázdnými pokoji. Řa­dou otevřených oken sem proudil drsný vzduch, dlouhými bílými záclonami povíval vánek a vládlo tu podivuhodné ticho. To proto, že uprostřed jedné z komnat stála otevřená rakev a v ní ležela žena v nejlepších letech. Její hruď byla pokryta překrásnými čerstvými růžemi, a tak bylo vidět jenom její jemné sepjaté ruce a ušlechtilý obličej, projasněný smrtí a poznamenaný vysokou i ušlechtilou vážností bytosti zasvěcené Bohu.U rakve stál muž s dětmi. Byl jich celý houf a nejmenší sedělo otci na rameni. Přišli s posledním pozdravením. Muž líbal ženě ruku, leč paže, která nad nimi dřív s takovou láskou bděla, byla nyní jako zvadlý list.Hořké a těžké slzy stékaly velkými krůpějemi na podlahu a ani jediné slovo nebylo proneseno. Mlčení zahrnovalo v sobě celý svět bolesti. Pak všichni s tichým vzlykotem odešli.Zůstalo jen světlo. A zatímco se plamen třepetal větrem a jeho dlouhý červený oharek vysoko čněl, vešli cizí lidé, položili víko na mrtvou a pevně zatloukli hřebíky. Hlasitě zněly údery kladiva světnicemi i chodbami domu a zněly i v srdcích, jež krvácela."Kam mě to vedeš?" tázal se strážný duch. "Zde nedlí žádná víla, jejíž perla patří k největším darům života!"
"Ale ano. Právě na tomto místě dlí v této posvátné hodině!" od­větil strážný anděl a ukázal do kouta.A tam, kde matka za dnů svého života sedávala mezi květinami a obrazy, kde jako dobrá duše domu přívětivě kývala na muže, děti i přátele a šířila radost jako pouto a srdce všeho, seděla nyní cizí žena oblečená v dlouhý hedvábný šat. Byla to Žalost, nová paní domu, nová matka na místě mrtvé. Žhavá palčivá slza sklouzla jí z tváře, dopadla na klín a proměnila se v perlu, jež zářila všemi barvami duhy. A anděl uchopil tu perlu připomínající sedmiba­revnou hvězdu a přiblížil ji k očím svého společníka."Perla žalosti, poslední, která nesmí scházet, neboť zvyšuje lesk a moc ostatních. Vidíš ten lesk duhy, jež spojuje zemi s nebem?Za každého z našich drahých zemřelých máme o jednoho přítele víc v nebi, po němž toužíme, k jehož hvězdě za pozemských nocí vzhlížíme. Pozoruj perlu žalosti! V ní leží peruti ducha, které nás odtud odnášejí."