Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer
• název německého originálu: Der Philanthrop

Dvé něžných sourozenců:
chuděrka sestra, bohat byl on.
Bohatci děla chudá:
"Kousek chleba mi dej!"

Chuďasce odvětil bratr:
"Dnes aspoň pokoj chci mít.
Dnes pánům konšelům strojím
svůj každoroční kvas.

Z nich jeden má polévku želví,
ananas druhý má rád,
ten třetí bažanty jídá,
nádivku z lanýžů v nich;

ten čtvrtý ryby jen z moře,
pátý lososa též,
ten šestý, ten žere všecko
a pije ještě víc."

Chuděrka chudá sestra
šla lačná domů zpět,
tam na slamníku si vzdychla,
pak nedýchala víc.

Což, umřít musíme všichni!
Ta s kosou si potom šla
pro bohatého bratra,
jak pro sestru šla dřív.

A sotva ucítil bratr
blížit se hodinku svou,
hned pro notáře poslal
a závěť se diktovat jal:

Nadmíru značnou částkou
obmyslil správu škol,
byl k duchovenstvu štědrý
a k menažerii též.

Obzvlášť pak pamatoval
na zbožné nadání
k pokřesťanění židů
a na hluchoněmých dům.

Svatoštěpánské věži
daroval nový zvon,
ten váží na pět set centů
a nejčistším kovem zní.

Zvon je to hlaholící
a zvoní nocí dnem;
vyzvání, jak byl slavný
a jedinečný ten muž;

kovovým jazykem hlásá
každičký šlechetný čin,
jejž kdy prokázal městu
i občanům všechněch věr.

Ó dobrodinče ty lidstva,
jak za živa, ve smrti dál
zásluhu mecenášskou
nechť vyzvání hlasitý zvon!

Byl nákladný pořádán pohřeb -
nádhera, přepych a lesk;
v pobožné úctě se tísnil
a lelkoval sprostý lid.

Na způsob baldachýnu
byl černý vyzdoben vůz,
v třásních mu padaly s boků
fábory pštrosích per.

Na rakvi stříbrná látka
stříbrný kryla plech,
na černém podkladu stříbro,
to věru byl vybraný vkus.

Spřežení šesti ořů
pokrýval smuteční flór,
dolů až k podkovám splýval
jak těžce řasnatý plášť.

Černých lokajů průvod
těsně za rakví šel;
sněžné si drželi šátky
před hořem zarudlou tvář.

Všech honorací města
byl dlouhý, předlouhý voj,
kočárů parádou chmurných
za nimi drkotal tlum.

V tom pohřebním průvodu arci
nalézali se též
páni konšelé města,
však jeden chyběl z nich, žel;

to ten, jenž tak vášnivě míval
bažanty s nádivkou rád:
bylť nedávno před tím zemřel,
neb lanýži přecpav se, puk.

Lidumil v německém originálu (Der Philanthrop)

Das waren zwei liebe Geschwister,
Die Schwester war arm, der Bruder war reich.
Zum Reichen sprach die Arme:
Gib mir ein Stückchen Brot.

Zur Armen sprach der Reiche:
"Laß mich nur heut in Ruh.
Heut geb ich mein jährliches Gastmahl
Den Herren vom großen Rat.

Der eine liebt Schildkrötensuppe,
Der andre Ananas,
Der dritte ißt gern Fasanen
Mit Trüffeln von Périgord.

Der vierte speist nur Seefisch,
Der fünfte verzehrt auch Lachs,
Der sechste, der frißt alles,
Und trinkt noch mehr dazu."

Die arme, arme Schwester
Ging hungrig wieder nach Haus;
Sie warf sich auf den Strohsack
Und seufzte tief und starb.

Wir müssen alle sterben!
Des Todes Sense trifft
Am End den reichen Bruder,
Wie er die Schwester traf.

Und als der reiche Bruder
Sein Stündlein kommen sah,
Da schickt' er zum Notare
Und macht' sein Testament.

Beträchtliche Legate
Bekam die Geistlichkeit,
Die Schulanstalten, das große
Museum für Zoologie.

Mit edlen Summen bedachte
Der große Testator zumal
Die Judenbekehrungsgesellschaft
Und das Taubstummen-Institut.

Er schenkte eine Glocke
Dem neuen Sankt-Stephansturm;
Die wiegt fünfhundert Zentner
Und ist vom besten Metall.

Das ist eine große Glocke
Und läutet spat und früh;
Sie läutet zum Lob und Ruhme
Des unvergeßlichen Manns.

Sie meldet mit eherner Zunge,
Wieviel er Gutes getan
Der Stadt und seinen Mitbürgern
Von jeglicher Konfession.

Du großer Wohltäter der Menschheit!
Wie im Leben, soll auch im Tod
Jedwede deiner Wohltaten
Verkünden die große Glock!

Das Leichenbegängnis wurde
Gefeiert mit Prunk und Pracht;
Es strömte herbei die Menge,
Und staunte ehrfurchtsvoll.

Auf einem schwarzen Wagen,
Der gleich einem Baldachin
Mit schwarzen Straußfederbüscheln
Gezieret, ruhte der Sarg.

Der strotzte von Silberblechen
Und Silberstickerein;
Es machte auf schwarzem Grunde
Das Silber den schönsten Effekt.

Den Wagen zogen sechs Rosse,
In schwarzen Decken vermummt;
Die fielen gleich Trauermänteln
Bis zu den Hufen hinab.

Dicht hinter dem Sarge gingen
Bediente in schwarzer Livree,
Schneeweiße Schnupftücher haltend
Vor dem kummerroten Gesicht.

Sämtliche Honoratioren
Der Stadt, ein langer Zug
Von schwarzen Paradekutschen,
Wackelte hintennach.

In diesem Leichenzuge,
Versteht sich, befanden sich auch
Die Herren vom hohen Rate
Doch waren sie nicht komplett.

Es fehlte jener, der gerne
Fasanen mit Trüffeln aß;
War kurz vorher gestorben
An einer Indigestion.