Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer
• název originálu: Das Sclavenschiff

I

Nájemce lodi mynheer van Koek
v své kajutě sedí a sčítá,
kolik že náklad váží tun
a jaký profit mu skýtá:

"Guma je dobrá, dobrý je pepř,
mám na tři sta pytlů a sudů,
mám sloň a mám zlato - však bohatší
tím černým svým nákladem budu.

Šest set já nakoupil černochů
za babku v Senegalu.
Jsou tuhého masa, pružných šlach,
jsou tvrdých jak z železa svalů.

Výměnou dal jsem pálenku,
korále, cvočky a hůlky:
svých osm set procent vydělám,
zbudou-li na živu z půlky.

Jen tři sta, když negrů dovezu
až v přístav Rio Janeiro,
sto dukátů za kus mi vyplatí
firma Gonzales Perriero."

Však náhle van Koek je vyrušen
z dum, jež tak slibně se rojí
neb van der Smissen, jenž korábu
je ranhojič, před ním stojí.

Je kost a kůže a zarudle
nos bradavkami mu září -
"Nu, vodní chirurgu," dí van Koek,
"jak drahým mým negrům se daří?"

"Dík za optání," zní odpověď,
"já přišel jsem, pane, Vám říci:
dnes v noci vzrostla jich úmrtnost
měrou pobuřující.

Průměrně za den mrou jen dva,
dnes sedm pomřelo jich,
tři ženy a čtyři muži. Já škrt
je ze seznamů svojích.

Mrtvoly řádně jsem ohledal,
neb mršky! rádi by chtěli
jak nebožtíci vypadat,
by do vln být vhozeni směli.

Pak mrtvým sňal jsem okovy,
a jak se to obvykle dělá,
z rána jsem do moře potopit
rozkázal zdechlá ta těla.

Tu ihned vymrskly se z vod
žraloků celé roje,
jimž negerské maso je pochoutkou;
to takřka je strávnictvo moje.

Po čichu drží se vodních stop
už hnedle od pobřeží;
bestie větří mršinu,
pach žrádla jim po nozdrách běží.

Je podívaná to šprýmovná,
jak hejno jich po mrtvých lapá:
ten po hlavě, onen po noze,
jiný zas po hadru chňapá.

Když spolknou vše, jen se mrskají dál
kol korábu v reji a hraní
a koukají na mne, jak chtěly by říc:
"Děkujem za snídani!"

Tu vzdychne a padne mu do řeči
van Koek: "Těch novin už dosti!
Radš poraďte: jak mám zmenšiti zlé
to procento úmrtnosti?"

Dí doktor: "Mnoho těch černochů
umírá vlastní vinou:
své smrduté výdechy vdechují
a v podpalubí tak hynou.

Mnozí též steskem zmírají,
neb mají smrtelnou nudu.
Vzduchem a hudbou a tancem já
je kurýrovat budu."

I zvolá van Koek: "Toť výborné,
můj čacký felčare lodní!
Jste moudrý jak Aristoteles,
jste Aristoteles vodní!

Předseda svazu k pěstění
haarlemských tulipánů
je náramně chytrý, však nepojal
nikdy tak chytrého plánu.

Hej hudbu, hudbu! Ať černoši
zde na palubě křepčí!
Kdo nespraví se tím hopsasa,
karabáč humor mu zlepší!"

II

S vysoka, z modra blankytu
na tisíc hvězd se sklání,
velce se, moudře touhou stkví
jak oči krásných paní.

Zírají dolů na moře,
jež v purpurné mlze se třese.
K nim nahoru vrkání vilných vln
jak toužebná píseň se nese.

Loď s otroky, bez lan, bez plachet,
jak odstrojena je polo,
však na palubě jsou lucerny
a muzika hřímá tam v kolo.

Kormidelník hrá na housle,
kuchař na flétnu píská,
ranhojič troubí na pozoun
a plavčík do bubnu tříská.

Sta mouřenínů, mužů a žen,
výskají, točí se, třeští
jak potřeštěnci; skok a skok,
okovy do taktu vřeští.

Po půdě dupou, jak pudí je pud,
naháče přitiskla si
leckterá černá sirena -
do toho vzdychají hlasy.

Kdo zlenivěl, k plesu se pohání,
slast vzrůstá, pod ranou víříc.
Ten nejlepší maître de plaisir,
to se svým bičem je biřic.

A tydlity, tydlity, tam, tam, tam,
tím řevem jsou lákány z tůně
potvorně blbé obludy,
jež chrněly v mořském kdes lůně.

Teď na sta a na sta vyplouvá
ospalých žraloků žravě;
na koráb vzhůru okouní
a nemohou srovnat to v hlavě,

vždyť ještě k snídani hodina
tu není; rozevrou chřtány
a zívnou; řadou tesáků
jsou čelisti vykládány.

A tydlity, tydli, tam, tam, tam,
jde dál to v tanci a honu.
Žraloci, hladem bez sebe,
se koušou do ohonů;

myslím, že hudbu nemají
přespříliš v lásce - ti hlupci.
Kdo nemá rád hudbu, je bestie,
dí Shakespeare v Benátském kupci.

A tydlity, tydli, tam, tam, tam,
a bez konce tance a štvaní.
Spjal pod stěžněm ruce mynheer van Koek
a k modlitbě koleno sklání:

"Ó pro Krista, pane, uchovej
těch černých hříšníků žití.
Je to sic pohanský dobytek,
však rač mi je uchrániti.

Rač popřát jim žití pro Krista,
jenž ráčil za nás je dáti!
Neb když mni jich nezbude na tři sta,
můj obchod, můj obchod se zhatí."

---

Loď s otroky v německém originálu (Das Sclavenschiff, 1854)

I

Der Supercargo Mynher van Koek
Sitzt rechnend in seiner Kajüte;
Er calculirt der Ladung Betrag
Und die probabeln Profite.

"Der Gummi ist gut, der Pfeffer ist gut,
Dreihundert Säcke und Fässer;
Ich habe Goldstaub und Elfenbein -
Die schwarze Waare ist besser.

"Sechshundert Neger tauschte ich ein
Spottwohlfeil am Senegalflusse.
Das Fleisch ist hart, die Sehnen sind stramm,
Wie Eisen vom besten Gusse.

"Ich hab' zum Tausche Branntewein,
Glasperlen und Stahlzeug gegeben;
Gewinne daran achthundert Procent,
Bleibt mir die Hälfte am Leben.

"Bleiben mir Neger dreihundert nur
Im Hafen von Rio-Janeiro,
Zahlt dort mir hundert Ducaten per Stück
Das Haus Gonzales Perreiro."

Da plötzlich wird Mynher van Koek
Aus seinen Gedanken gerissen;
Der Schiffschirurgius tritt herein,
Der Doctor van der Smissen.

Das ist eine klapperdürre Figur,
Die Nase voll rother Warzen -
Nun, Wasserfeldscherer, ruft van Koek,
Wie geht's meinen lieben Schwarzen?

Der Doctor dankt der Nachfrage und spricht:
"Ich bin zu melden gekommen,
Daß heute Nacht die Sterblichkeit
Bedeutend zugenommen.

"Im Durchschnitt starben täglich zwei,
Doch heute starben sieben,
Vier Männer, drei Frauen - Ich hab' den Verlust
Sogleich in die Kladde geschrieben.

"Ich inspicirte die Leichen genau;
Denn diese Schelme stellen
Sich manchmal todt, damit man sie
Hinabwirft in die Wellen.

"Ich nahm den Todten die Eisen ab;
Und wie ich gewöhnlich thue,
Ich ließ die Leichen werfen in's Meer
Des Morgens in der Fruhe.

"Es schossen alsbald hervor aus der Fluth
Haifische, ganze Heere,
Sie lieben so sehr das Negerfleisch;
Das sind meine Pensionaire.

"Sie folgten unseres Schiffes Spur,
Seit wir verlassen die Küste;
Die Bestien wittern den Leichengeruch,
Mit schnupperndem Fraßgelüste.

"Es ist possierlich anzusehn,
Wie sie nach den Todten schnappen!
Die faßt den Kopf, die faßt das Bein,
Die andern schlucken die Lappen.

"Ist alles verschlungen, dann tummeln sie sich
Vergnügt um des Schiffes Planken
Und glotzen mich an, als wollten sie
Sich für das Frühstück bedanken."

Doch seufzend fällt ihm in die Red'
Van Koek: Wie kann ich lindern
Das Uebel? wie kann ich die Progression
Der Sterblichkeit verhindern?

Der Doctor erwiedert: "Durch eigne Schuld
Sind viele Schwarze gestorben;
Ihr schlechter Odem hat die Luft
Im Schiffsraum so sehr verdorben.

"Auch starben viele durch Melancholie,
Dieweil sie sich tödtlich langweilen;
Durch etwas Luft, Musik und Tanz
Läßt sich die Krankheit heilen".

Da ruft van Koek: "Ein guter Rath!
Mein theurer Wasserfeldscherer
Ist klug wie Aristoteles,
Des Alexander's Lehrer.

"Der Präsident der Societät
Der Tulpenveredlung im Delfte
Ist sehr gescheit, doch hat er nicht
Von Eurem Verstande die Hälfte.

"Musik! Musik! Die Schwarzen soll'n
Hier auf dem Verdecke tanzen.
Und wer sich beim Hopsen nicht amüsirt,
Den soll die Peitsche kuranzen."

II

Hoch aus dem blauen Himmelszelt
Viel tausend Sterne schauen,
Sehnsüchtig glänzend, groß und klug,
Wie Augen von schönen Frauen.

Sie blicken hinunter in das Meer,
Das weithin überzogen
Mit phosphorstrahlendem Purpurduft;
Wollüstig girren die Wogen.

Kein Segel flattert am Sclavenschiff,
Es liegt wie abgetakelt;
Doch schimmern Laternen auf dem Verdeck,
Wo Tanzmusik spektakelt.

Die Fiedel streicht der Steuermann,
Der Koch, der spielt die Flöte,
Ein Schiffsjung schlägt die Trommel dazu,
Der Doctor bläst die Trompete.

Wohl hundert Neger, Männer und Frau'n,
Sie jauchzen und hopsen und kreisen
Wie toll herum; bei jedem Sprung
Tactmäßig klirren die Eisen.

Sie stampfen den Boden mit tobender Lust,
Und manche schwarze Schöne
Umschlingt wollüstig den nackten Genoß -
Dazwischen ächzende Töne.

Der Büttel ist maître des plaisirs,
Und hat mit Peitschenhieben
Die lässigen Tänzer stimulirt,
Zum Frohsinn angetrieben.

Und Dideldumdei und Schnedderedeng!
Der Lärm lockt aus den Tiefen
Die Ungethüme der Wasserwelt,
Die dort blödsinnig schliefen.

Schlaftrunken kommen geschwommen heran
Haifische, viele hundert;
Sie glotzen nach dem Schiff hinauf,
Sie sind verdutzt, verwundert.

Sie merken, daß die Frühstückstund'
Noch nicht gekommen, und gähnen,
Aufsperrend den Rachen; die Kiefer sind
Bepflanzt mit Sägezähnen.

Und Dideldumdei und Schnedderedeng -
Es nehmen kein Ende die Tänze.
Die Haifische beißen vor Ungeduld
Sich selber in die Schwänze.

Ich glaube, sie lieben nicht die Musik,
Wie viele von ihrem Gelichter.
Trau keiner Bestie, die nicht liebt
Musik! sagt Albions großer Dichter.

Und Schnedderedeng und Dideldumdei -
Die Tänze nehmen kein Ende.
Am Fockmast steht Mynher van Koek
Und faltet betend die Hände:

"Um Christi willen verschone, o Herr,
Das Leben der schwarzen Sünder!
Erzürnten sie dich, so weißt du ja,
Sie sind so dumm wie die Rinder.

"Verschone ihr Leben um Christi will'n,
Der für uns alle gestorben!
Denn bleiben mir nicht dreihundert Stück,
So ist mein Geschäft verdorben."

Čtenářský deník

-

Písně lásky a hněvu

Čítanka	-	Běh světa (Passionál)
	-	Berlínská legenda (Passionál)
	-	Doktrína (Výbor z díla 1)
	-	Jak pomalu... (Passionál)
	-	Lidumil (Passionál)
	-	Loď s otroky (Passionál)
	-	Lorelei (Kniha písní)
	-	Paní Starost (Passionál)
	-	Píseň písní (Passionál)
	-	Poslední vůle (Passionál)
	-	Potulné krysy (Passionál)
	-	Slezští tkalci (Passionál)
	-	Slzavé údolí (Passionál)
	-	Stará růže (Passionál)