Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer
• název originálu: Die Wanderratten

Jsou krysy dvojí, jak víte:
jsou hladové a syté.
Ty syté doma si zůstanou,
ty hladové ven se vyhrnou.

Do světa běží a běží.
Jim na slotě nezáleží.
Běží jak blázni tisíc mil.
Běžet a běžet je jejich cíl.

Přelezou úbočí sterá.
Přeplavou přes jezera.
Když ve vodě zdechnou, když zlámou si vaz,
ty živé se přes mrtvé přehrnou zas.

A celý ten pronárod krysí
je revolučně lysý.
V rypáku mají prach i kal;
vždyť je to samý radikál.

Takový neřád levý
o pánu bohu vám neví.
Dorost nechají nepokřtěn.
Zkomunisují lásku žen.

Ta smyslná rota krysí
jen na břicho potrpí si.
Když chlemtá a žere, málo dbá,
že naše duše je nesmrtná.

Taková krysa vzteklá
se nebojí kočky ni pekla;
nemá, co vlezlo by za nehet,
a chtěla by znovu dělit svět.

Ó běda, ta kočovná tlupa
už docela na blízku dupá.
Už slyším ten šum a kvik a shon,
už sviští a piští jich milion.

Lidičky, pámbu s námi!
Vždyť jsou už před branami!
Pan primátor hlavou jen potřásá,
pan rada neví, co radit má.

Nechť měšťanstvo zbraní se chopí!
Nechť zvony rozhoupou popi!
Mravnost a řád i stát se chví:
jeť v sázce posvátné vlastnictví! -

Ni modlitby popů ani zvonů znění,
ni magistrátu vynesení,
ba ani kanony stoliberky
dnes nespomohou, ó syni a dcerky!

Přežilé vaše řečňování
už nikoho nechytne do umných tkání.
Krysy vám nepůjdou na sylogismy;
kašlou vám, doktoři, na sofismy.

Jeť hladový žaludek bez logiky.
Dá na buřty jen a na knedlíky.
Pádnějších důvodů věru není
nad polévku a nad pečeni.

A ryba na másle smažená-li,
pro zatvrzelé ty radikály,
je výmluvnější argument
než krasořečnický parlament.

Potulné krysy v německém originálu (Die Wanderratten)

Es gibt zwei Sorten Ratten:
Die hungrigen und satten.
Die satten bleiben vergnügt zu Haus,
Die hungrigen aber wandern aus.

Sie wandern viel tausend Meilen,
Ganz ohne Rasten und Weilen,
Gradaus in ihrem grimmigen Lauf,
Nicht Wind noch Wetter hält sie auf.

Sie klimmen wohl über die Höhen,
Sie schwimmen wohl durch die Seen;
Gar manche ersäuft oder bricht das Genick,
Die lebenden lassen die toten zurück.

Es haben diese Käuze
Gar fürchterliche Schnäuze;
Sie tragen die Köpfe geschoren egal,
Ganz radikal, ganz rattenkahl.

Die radikale Rotte
Weiß nichts von einem Gotte.
Sie lassen nicht taufen ihre Brut,
Die Weiber sind Gemeindegut.

Der sinnliche Rattenhaufen,
Er will nur fressen und saufen,
Er denkt nicht, während er säuft und frißt,
Daß unsre Seele unsterblich ist.

So eine wilde Ratze,
Die fürchtet nicht Hölle, nicht Katze;
Sie hat kein Gut, sie hat kein Geld
Und wünscht aufs neue zu teilen die Welt.

Die Wanderratten, o wehe!
Sie sind schon in der Nähe.
Sie rücken heran, ich höre schon
Ihr Pfeifen - die Zahl ist Legion.

O wehe! wir sind verloren,
Sie sind schon vor den Toren!
Der Bürgermeister und Senat,
Sie schütteln die Köpfe, und keiner weiß Rat.

Die Bürgerschaft greift zu den Waffen,
Die Glocken läuten die Pfaffen.
Gefährdet ist das Palladium
Des sittlichen Staats, das Eigentum.

Nicht Glockengeläute, nicht Pfaffengebete,
Nicht hochwohlweise Senatsdekrete,
Auch nicht Kanonen, viel Hundertpfünder,
Sie helfen Euch heute, Ihr lieben Kinder!

Heut helfen Euch nicht die Wortgespinste
Der abgelebten Redekünste.
Man fängt nicht Ratten mit Syllogismen,
Sie springen über die feinsten Sophismen.

Im hungrigen Magen Eingang finden
Nur Suppenlogik mit Knödelgründen,
Nur Argumente von Rinderbraten,
Begleitet mit Göttinger Wurst-Zitaten.

Ein schweigender Stockfisch, in Butter gesotten,
Behaget den radikalen Rotten
Viel besser als ein Mirabeau
Und alle Redner seit Cicero.