Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Úsvit
Probouzíme se. Díváme se s Paradisem na sebe a rozpomínáme se. Vracíme se do života a do jasu dne jako do těžkého snu. Před námi se znova rodí neblahá pláň, v níž se rozmazaně rýsují nejasné, ponořené pahorky, ocelová pláň, místy zrezivělá, v níž se lesknou pruhy a plochy vody. Až do nesmírné dálky jsou tu a tam jako smetí rozseta zničená těla, která ještě dýchají nebo už se rozkládají.
Paradis mi povídá: "Tohle je válka."
"Ano, to je válka," opakuje vzdáleným hlasem. "Takhle vypadá."
Rozumím tu, chce tím říci toto:
"Víc než útoky, jež se podobají přehlídkám, víc než viditelné bitvy, rozvinuté jako korouhve, ba dokonce víc než boje muže proti muži, kdy se s křikem zmítají těla, je válka strašlivá, nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína; zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic v slunci."
Paradis, mysle na to, stále přemílal jednu vzpomínku. Zabručel: "Vzpomínáš si na tu ženskou v městě, kde jsme si udělali procházku - vždyť to ještě není tak dávno - jak vykládala o útoku, až celá slintala: ,To musí být krásný pohled!"
Vyplivl bláto; ústa měl zamazaná a celý obličej samou hlínu jako zvíře. Breptal divným přerývaným hlasem, jako roztrhaným, rozedraným.
"Ať si řeknou: 'Musí to být!' Dobrá. Ale že je to krásný? Fuj!"
Všecek se zmítal proti této myšlence. A dodal pobouřen:
"Když takovýhle věci povídají, to si z nás dělají ale krvavou srandu."
Znovu si odplivl, ale vysílen vší tou námahou, svalil se nazpátek do své bahnité lázně a položil hlavu do vlastního plivance.

***

Ach! Máte pravdu, vy ubozí, nesčetní dělníci bitev, kteří svýma vlastníma rukama děláte celou tu velikou válku, vy jejichž všemohoucnost ještě neslouží k tomu, aby činila dobro, pozemský dav, jehož každá tvář je světem bolestí, vy, kteří pod nebem, kde se trhají dlouhé černé mraky a divoce mávají křídly jako zlí andělé, sníte, shrbeni pod jařmem myšlenky - ano, vy máte pravdu. To všechno je proti vám. Proti vám a proti vašemu velikému, všeobecnému zájmu, který doopravdy, jak jste vytušili, přesně splývá se spravedlností, nestojí jen váleční štváči, zbohatlíci a lichváři.
Nejsou to jen zrůdní prospěcháři, finančníci, velcí i malí obchodní pleticháři, obrnění ve svých bankách nebo závodech, kteří žijí z války a žijí z ní v míru i během války, jejichž hlavy neústupně lpějí na tupé doktríně a jejichž tváře jsou zavřeny jako nedobytná pokladna.
Jsou to i ti, kdož se obdivují blýskavé střelbě, kdož sní a hystericky jako ženy vykřikují, kdykoli spatří živé barvy uniforem. Ti, kdož se opájejí vojenskou hudbou anebo písničkami, jež se lidu podávají jako kořalka, zkrátka lidé pobláznění, slaboduší, fetišisti, divoši.
Jsou to i ti, kdož se noří do minulosti a jen o ní hovoří, tradicionalisté, pro něž zneužití má sílu zákona už proto, že trvá dlouho, a kteří touží být vedeni mrtvými a snaží se podrobit budoucnost i živoucí vášnivý pokrok vládě strašidel a dětských pohádek.
S nimi jsou všichni kněží, kteří hledají, jak by vás vydráždili a uspali morfiem svého ráje, jen aby se nic nezměnilo. Jsou to advokáti, národohospodáři, historikové a bůhvíkdo ještě, kteří vás zaplétají do teoretických frází, kteří hovoří o vzájemných rozporech mezi národními rasami, ačkoli pomyslná čára hranic každého moderního národa tvoří jen umělou zeměpisnou jednotu, která je zalidněna celou směsicí ras; ti jako nekalí genealogové vyrábějí pro dobyvačné a lupičské choutky falešné filozofické certifikáty a domnělé šlechtické diplomy. Krátkozrakost je chorobou lidského ducha. Učenci jsou v mnoha případech úplní ignoranti, kteří ztrácejí z očí prostotu věcí a utlumují a zatemňují ji svými formulkami a podrobnostmi. Z knih se člověk dovídá jen malé věci, nikoli velké.
A tito lidé, i když tvrdí, že nechtějí válku, dělají všechno možné, jen aby ji udrželi. Živí národní ješitnost a lásku k násilné nadvládě. Říkají každý za svou ohradou: "My jediní jsme odvážní, poctiví, my jediní máme nadání a vkus." Z velikosti a bohatství země činí hltavou nemoc. Z vlastenectví, jež je hodno úcty, pokud zůstává v oblasti citu a umění, právě tak jako cit rodinný nebo místní vlastenectví, jež jsou také posvátné, činí utopický, života neschopný pojem, aby vyšinuli svět z rovnováhy, jakousi rakovinu, jež stravuje všechny živé síly, zabírá všechno místo, ničí život a ve své nakažlivosti končí buď ve válečných krizích, nebo ve vyčerpání a zadušení ozbrojeného míru.
A zpotvořují morálku, která si zaslouží největší úcty. Z kolika zločinů jediným slovem udělali ctnost, nazvavše je národními! Dokonce i pravdu překrucují. Na místo věčné pravdy klade každý z nich svou pravdu národní. Kolik národů, tolik pravd, jež pravdu falšují a mrzačí.
Všichni tito lidé, kteří vedou ty dětinské, protivně směšné diskuse, jež slyšíte hřímat nad sebou: "Já nezačal, to ty. - Ne, já nikoliv, ale ty! - Začni ty! - Ne, ty začni!", hloupé žvásty, jež donekonečna udržují nesmírnou ránu světa, protože ti, kdož o ní diskutují, nemají o věc skutečný zájem, právě naopak, a protože tu není vůle učinit jí konec, všichni tito lidé, kteří se z té nebo oné příčiny křečovitě drží starého řádu a hledají pro něj nebo mu dávají důvody, ti všichni jsou vaši nepřátelé!
Jsou to horší vaši nepřátelé než tito němečtí vojáci, kteří dnes leží mezi vámi a kteří jsou jen ubozí hlupáci, hanebně oklamaná a otupělá domácí zvířata ... Vaši nepřátelé jsou tamti, ať se narodili kdekoliv, ať se jejich jméno vyslovuje tak nebo onak a ať lžou kteroukoliv řečí. Dívejte se na ně na nebi i na zemi! Dívejte se na ně všude! Poznejte je už jednou a navždy si je zapamatujte!

Čtenářský deník

-

Oheň, Oheň (2), Oheň (3)