Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1882
• hra o pěti dějstvích
• přeložila Milada Lesná-Krausová
• Ibsenovo ideové drama, v němž je osamělý boj čestného lékaře metaforou obecnějšího vztahu jedince a společnosti

OSOBY:

DOKTOR TOMÁŠ STOCKMANN - lázeňský lékař
PANÍ STOCKMANNOVÁ - jeho žena
PETRA - jejich dcera, učitelka
EJLIF - jejich třináctiletý syn
MORTEN - jejich desetiletý syn
PETR STOCKMANN - doktorův starší bratr, starosta a policejní ředitel, předseda správy lázní atd.
MORTEN KIIL - jirchář, pěstoun paní Stockmannové
HOVSTAD - redaktor "Posla lidu"
BILLING - spolupracovník listu
LODNÍ KAPITÁN HORSTER
TISKAŘ ASLAKSEN
ÚČASTNÍCI SCHŮZE OBČANŮ - muži všech stavů, několik žen a skupina školáků

Děj se odehrává v pobřežním městě v jižním Norsku.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Večer v obývacím pokoji doktorově, který je chudě, ale pěkně zařízen. Na levé postranní stěně dvoje dveře, z nichž zadní vedou do předsíně a přední do doktorovy pracovny. Na protilehlé stěně, přímo proti dveřím do předsíně, jsou dveře do pokojů ostatní rodiny. Uprostřed téže stěny stojí kachlová kamna a blíže k popředí pohovka, nad ní zrcadlo a před ní oválný stůl s pokrývkou. Na stole rozsvícená lampa se stínidlem. V pozadí otevřené dveře do jídelny. Uvnitř je stůl prostřen k večeři a na něm stojí lampa.

BILLING sedí u jídelního stolu s ubrouskem pod bradou. PANÍ STOCKMANNOVÁ stojí u stolu a podává mu mísu s velkým kusem hovězí pečeně. Ostatní místa u stolu jsou opuštěna, na stole je nepořádek jako po skončeném jídle.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Když přijdete, pane Billingu, o hodinu později, musíte vzít zavděk studeným jídlem.
BILLING (jí): Chutná to znamenitě - výborně.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Víte přece, jak si Stockmann potrpí na přesnou dobu jídla -
BILLING: Mně to vůbec nevadí. Skoro se mi zdá, že mi nejlépe chutná, když mohu takhle jíst docela sám a nerušeně.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: No, jen když vám to chutná - (Naslouchá směrem k předsíni.) Mně se zdá, že jde taky Hovstad.
BILLING: Možná.

Vejde starosta STOCKMANN. Na sobě má svrchník, stejnokrojovou čapka v ruce drží hůl.

STAROSTA: Přeji vám uctivě dobrého večera, švagrová.
PANÍ STOCKMANNOVÁ (vejde do obývacího pokoje): Ne, hleďme, dobrý večer! To jste vy? To je hezké, že jste se na nás přišel podívat.
STAROSTA: Šel jsem zrovna kolem, a tak - (Podívá se k jídelně.) Ale mně se zdá, že máte společnost.
PANÍ STOCKMANNOVÁ (trochu v rozpacích): Ne, vůbec ne. To je čistě náhodné. (Rychle.) Nešel byste dál a nepojedl také nějakou maličkost?
STAROSTA: Já? Ne, mockrát děkuji. Chraň pánbůh; večer teplé jídlo! To není nic pro moje trávení.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale pro jednou -
STAROSTA: Ne, ne, pánbůh zaplať; já se držím svého slabého čaje a chleba s máslem. Je to přece jen zdravější - a také trochu lacinější.
PANÍ STOCKMANNOVÁ (usmívá se): Nesmíte si myslit, že Tomáš a já jsme nějací marnotratníci.
STAROSTA: Vy ne, švagrová; toho jsem dalek. (Ukáže k doktorově pracovně.) Není doma?
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ne, šel se po jídle trochu projít - s chlapci.
STAROSTA: Jestlipak to může být zdravé? (Naslouchá.) Teď už jistě jde.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ne, to nebude on. (Někdo klepe.) Dále!

Redaktor HOVSTAD přijde z předsíně.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Hleďme, tady je pan Hovstad -
HOVSTAD: Musíte prominout, ale zdrželi mne v tiskárně. Dobrý večer, pane starosto.
STAROSTA (zdraví trochu upjatě): Pane redaktore, přicházíte patrně v úřední záležitosti?
HOVSTAD: Částečně. Jde o něco, co má přijít do listu.
STAROSTA: To si mohu myslit. Můj bratr prý je v "Poslu lidu" neobyčejně plodným spisovatelem.
HOVSTAD: Ano, je tak smělý, že píše do "Posla lidu", když chce o nějaké věci říci pravdu.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale nepůjdete -? (Ukáže k jídelně.)
STAROSTA: Chraň pánbůh; já mu vůbec nezazlívám, že píše pro okruh čtenářů, u nichž může očekávat největší odezvu. Ostatně nemám osobně vůbec důvod, pane Hovstade, chovat k vašemu listu nějakou nelibost.
HOVSTAD: Ne, to se mi taky zdá.
STAROSTA: Celkem vzato vládne v našem městě krásný duch snášenlivosti; - opravdu dobrý občanský duch. A to je tím, že máme velkou společnou záležitost, kolem níž se můžeme seskupit - záležitost, jež se stejnou měrou týká všech správně smýšlejících občanů -
HOVSTAD: Ano, lázně.
STAROSTA: Právě. Máme naše velké, nové, skvostné lázně. Uvidíte, pane Hovstade, z lázní se stane hlavní životní podmínka města. Nepochybně!
PANÍ STOCKMANNOVÁ: To říká Tomáš taky.
STAROSTA: Jak se město neobyčejně zvelebilo jen za těch několik let! Mezi lidi přišly peníze; život a pohyb. Cena budov a pozemků stoupá každým dnem.
HOVSTAD: A nezaměstnanosti ubývá.
STAROSTA: Ano, to také. Majetným třídám ubylo radostnou měrou nákladů na chudinskou péči, a bude to ještě lepší, jen když letos budeme mít opravdu dobré léto; - hodně velký počet návštěvníků - mnoho nemocných, kteří by mohli ústav rozhlásit.
HOVSTAD: A slyšel jsem, že jsou na to dobré vyhlídky.
STAROSTA: Vypadá to velmi slibně. Každý den přicházejí dotazy po bytech a podobně.
HOVSTAD: Nu, to přijde doktorův článek zrovna vhod.
STAROSTA: Zas něco napsal?
HOVSTAD: Tohle je něco, co psal letos v zimě; doporučení lázní, výklad, jaké jsou u nás příznivé zdravotní podmínky. Ale tehdy jsem nechal článek ležet.
STAROSTA: Aha, byl v něm asi nějaký háček?
HOVSTAD: Ne, to ne; ale myslil jsem, že bude lépe počkat až k jaru; protože nyní se začínají lidé chystat a myslit na letní byt -
STAROSTA: To je správné; nadmíru správné, pane Hovstade.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Tomáš je opravdu neúnavný, když běží o lázně.
STAROSTA: Vždyť je také v jejich službách.
HOVSTAD: Ano, a pak je to také on, kdo je vytvořil.
STAROSTA: Že je to on? Ale. Nu, slýchám občas, že tak někteří lidé soudí. Ale myslil jsem opravdu, že já jsem měl také skromný podíl na tom podniku.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ano, to říká Tomáš vždycky.
HOVSTAD: Kdo to popírá, pane starosto? Vy jste uvedl celou věc v chod a provedl jste ji v praktickém životě; to přece všichni víme. Ale chtěl jsem jen říci, že první na ten nápad přišel doktor.
STAROSTA: Ano, nápadů měl jistě můj bratr v životě dost - bohužel. Ale když se má něco provést, pak je třeba, pane Hovstade, mužů jiného druhu. A já opravdu myslil, že nejméně v tomto domě -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale drahý švagře -
HOVSTAD: Jak můžete, pane starosto -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Pane Hovstade, jděte dál a pojezte něco; mezitím jistě muž přijde.
HOVSTAD: Děkuji, snad jen několik soust. (Jde do jídelny.)
STAROSTA (trochu tlumeně): Je to podivné s lidmi, kteří pocházejí přímo ze selského rodu, nikdy nedovedou odložit beztaktnost.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale jaký má smysl se pro to zlobit? Nemůžete se s Tomášem dělit o čest jako bratři?
STAROSTA: Člověk by myslil, že ano; ale zdá se, že se všichni lidé nespokojí s dělením.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Nesmysl! Vždyť vy s Tomášem spolu tak znamenitě vycházíte. (Naslouchá.) Myslím, že tady ho máme. (Jde a otevře dveře do předsíně.)
DOKTOR STOCKMANN (směje se a hlučí venku): Koukej, Katrino, tady máš ještě jednoho hosta. Není to hezké? Prosím, kapitáne Horstere, pověste si kabát tady na věšák. Ach tak, vy nenosíte svrchník? Pomysli, Katrino, chytil jsem ho ha ulici, ani nechtěl se mnou jít nahoru.

KAPITÁN HORSTER vejde a pozdraví paní STOCKMANNOVOU.

DOKTOR STOCKMANN (ve dveřích): Tak, kluci, jděte dovnitř. Poslyš, už mají zase hlad jako vlci. Pojďte sem, kapitáne Horstere, teď ochutnáte hovězí pečeni -

Žene HORSTERA do jídelny. EJLIF a MORTEN tam jdou také.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale Tomáši, copak nevidíš -
DOKTOR STOCKMANN (otočí se ve dveřích): Ach, tos ty, Petře. (Jde k němu a podá mu ruku.) To je opravdu hezké.
STAROSTA: Musím bohužel za chvilenku odejít -
DOKTOR STOCKMANN: Láry fáry, za chvíli přijde na stůl toddy. Katrino, nezapomněla jsi přece na toddy?
PANÍ STOCKMANNOVÁ: To se ví, že ne; voda se už vaří. (Jde do jídelny.)
STAROSTA: Ještě toddy -!
DOKTOR STOCKMANN: Jen si sedni, bude nám tu příjemně.
STAROSTA: Děkuji; nikdy se neúčastním pitek.
DOKTOR STOCKMANN: Ale tohle není žádná pitka.
STAROSTA: Zdá se mi - (Podívá se k jídelně.) To je zvláštní, že mohou sníst všechno to jídlo.
DOKTOR STOCKMANN (mne si ruce): Není to nádherné, vidět mladé lidi jíst? Mají vždycky chuť k jídlu! Tak to má být. Jídla je třeba! Sil! To jsou lidé, Petře, kteří mají přerývat látku, ze které kvasí budoucnost!
STAROSTA: Smím se ptát, co by zde bylo třeba "přerývat", jak se vyjadřuješ?
DOKTOR STOCKMANN: Na to se musíš ptát mládeže - až přijde čas. My to ovšem nevidíme. Samozřejmě. Takoví dva staří chlapi jako ty a já -
STAROSTA: No no! To je přece nanejvýš divné pojmenování -
DOKTOR STOCKMANN: Petře, nesmíš to se mnou brát tak přísně. Protože ti musím říci, jsem tak z plna srdce veselý a rozradostněný. Cítím se tak nepopsatelně šťastný uprostřed všeho toho klíčícího, pučícího života. Žijeme přece v nádherné době! Je to, jako by kolem člověka vznikal celý nový svět.
STAROSTA: Zdá se ti to opravdu?
DOKTOR STOCKMANN: Ty to ovšem nemůžeš vidět tak dobře jako já. Tys v tom žil po celý život; a tu se dojem otupí. Ale na mne, jenž jsem musil po tolik let sedět tam na severu ve svém odlehlém koutku, skoro nikdy nevidět cizího člověka, jenž by mi řekl probouzející slovo - na mne to působí, jako bych se byl přestěhoval doprostřed rušného světového města.
STAROSTA: Hm; světové město -
DOKTOR STOCKMANN: Ano, vím, že poměry jsou malé u srovnání s mnoha jinými místy. Ale je tu život - zásliby, nesčetný počet věcí, pro něž možno pracovat a bojovat; a to je hlavní. (Volá.) Katrino, nebyl tu listonoš?
PANÍ STOCKMANNOVÁ (v jídelně): Ne, nebyl tu nikdo.
DOKTOR STOCKMANN: A pak, Petře, dobré příjmy! To je něco, čeho si člověk naučí vážit, když jako my žil o hladové stravě -
STAROSTA: Chraň pánbůh -
DOKTOR STOCKMANN: Můžeš si přece představit, že nám tam nahoře bylo často zle. A teď žít jako pán! Dnes jsme na příklad měli k obědu hovězí pečeni! A měli jsme ji také k večeři! Nechceš kousek ochutnat? Nebo nemám ti ji aspoň ukázat? Pojď sem -
STAROSTA: Ne, ne, není třeba -
DOKTOR STOCKMANN: No, tak pojď sem. Vidíš, že jsme si opatřili novou pokrývku na stůl?
STAROSTA: Ano, všiml jsem si toho.
DOKTOR STOCKMANN: A pak stínidlo na lampu. Vidíš? To všechno Katrina naspořila. A pokoj je tím tak útulný. Nezdá se ti? Jen si stoupni semhle - ne, ne, ne, tak ne. Ano, takhle! Vidíš, když světlo padá tak soustředěně dolů - Zdá se mi skutečně, že to vypadá elegantně. Ne?
STAROSTA: Ano, když si někdo může dovolit takový přepych -
DOKTOR STOCKMANN: Ach ano, teď si to mohu dovolit. Katrina říká, že vydělám skoro tolik, kolik spotřebujeme.
STAROSTA: Ano, skoro -!
DOKTOR STOCKMANN: Ale vědec musí přece žít trochu vznešeně. Jsem přesvědčen, že obyčejný okresní hejtman spotřebuje ročně mnohem víc než já.
STAROSTA: To si myslím. Nadřízená vrchnost -
DOKTOR STOCKMANN: No, a co obyčejný velkoobchodník. Takový člověk spotřebuje mnohokrát tolik -
STAROSTA: Ano, to dělají poměry.
DOKTOR STOCKMANN: Ostatně, Petře, jistě nic zbytečně nepromarním. Ale myslím, že si nemohu odepřít srdečnou radost vidět u sebe lidi. Víš, potřebuji to. Byl jsem tak dlouho vyloučen - a tu je pro mne životní nutností být pohromadě s mladými, smělými, bujnými lidmi, svobodomyslnými lidmi, plnými chuti k dílu - a to jsou všichni ti, kdo tam uvnitř sedí a tak dobře jedí. Přál bych si, abys trochu znal Hovstada -
STAROSTA: Pravda, Hovstad mi vypravoval, že chce zase vytisknout nějaký tvůj článek.
DOKTOR STOCKMANN: Můj článek?
STAROSTA: Ano, o lázních. Článek, který jsi napsal letos v zimě.
DOKTOR STOCKMANN: Ach ten -! Ne, ten zatím nechci dát vytisknout.
STAROSTA: Že ne? Mně se zdá, že právě teď by byla nejvhodnější doba.
DOKTOR STOCKMANN: Máš možná pravdu; za obyčejných poměrů - (Přejde pokoj.)
STAROSTA (dívá se za ním): Co by mělo být nyní na poměrech neobyčejného?
DOKTOR STOCKMANN (zastaví se): To ti, Petře, na mou duši nemohu v této chvíli říci; aspoň ne dnes večer. Na poměrech může být velmi mnoho neobyčejného, nebo také docela nic. Možná, že je to jen domněnka.
STAROSTA: Musím doznat, že to zní nanejvýš záhadně. Děje se něco? Něco, do čeho nemám být zasvěcen? Myslil bych přece, že já jakožto předseda správy lázní -
DOKTOR STOCKMANN: A já bych myslil, že já - No, Petře, nevjeďme si do vlasů.
STAROSTA: Chraň pánbůh. Nemám ve zvyku někomu vjíždět do vlasů, jak říkáš. Ale musím co nejdůrazněji požadovat, aby se všechna zařízení dála a rozhodovala úřední cestou a prostřednictvím úřadů k tomu zákonně ustanovených. Nemohu dovolit, aby se chodilo postranními a zadními cestami.
DOKTOR STOCKMANN: Chodím já někdy postranními a zadními cestami?
STAROSTA: Rozhodně máš vrozený sklon chodit vlastními cestami. A to je v dobře uspořádané společnosti skoro stejně nemístné! Jednotlivec se opravdu musí podrobit celku, nebo, lépe řečeno, úřadům, jejichž povinností je bdít nad blahem celku.
DOKTOR STOCKMANN: Možná. Ale co je mi u všech čertů po tom?
STAROSTA: Protože, drahý Tomáši, to je věc, které se, jak se zdá, nikdy nenaučíš. Ale měj se na pozoru, jednou to asi odpykáš - dříve nebo později. Teď jsem ti to řekl. Sbohem.
DOKTOR STOCKMANN: Ale copak ses úplně zbláznil? Jsi na docela špatné stopě -
STAROSTA: To přece nemívám ve zvyku. Ostatně si musím vyprosit - (Pozdraví do jídelny.) Sbohem, švagrová. Sbohem, pánové. (Odchází.)
PANÍ STOCKMANNOVÁ (vejde do obývacího pokoje): Odešel?
DOKTOR STOCKMANN: Ano, a byl hezky vzteklý.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale drahý Tomáši, cos mu zase udělal?
DOKTOR STOCKMANN: Docela nic. Nemůže přece požadovat, abych skládal účty dříve, než je k tomu čas.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Z čeho bys mu měl skládat účty?
DOKTOR STOCKMANN: Hm, to je, Katrino, moje věc. Zvláštní, že ten listonoš nejde.

HOVSTAD, BILLING a HORSTER vstali od stolu a vejdou do obývacího pokoje. EJLIF a MORTEN přijdou za chvilku.

BILLING (protáhne se): Ach, po takovém jídle se cítím, bůh mne zatrať, jako nový člověk.
HOVSTAD: Starosta nebyl asi dnes večer v růžové náladě.
DOKTOR STOCKMANN: Tím je vinen jeho žaludek; má špatné trávení.
HOVSTAD: Zejména asi nemohl strávit nás z "Posla lidu".
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Zdálo se mi, že jste se s ním dost dobře shodl.
HOVSTAD: Ach ano, ale není to nic jiného než jakési příměří.
BILLING: To je to! To slovo vystihuje situaci.
DOKTOR STOCKMANN: Nesmíte zapomenout, že Petr, chudák, je osamělý muž. Nemá domova, kde by mu bylo dobře; jen úřadování, úřadování. A pak všechen ten zatracený slabý čaj, který do sebe lije. No tak, hoši, postavte přece židle ke stolu! Katrino, nepřineseš toddy?
PANÍ STOCKMANNOVÁ (která jde do jídelny): Už ho nesu.
DOKTOR STOCKMANN: Kapitáne Horstere, posaďte se sem ke mně na pohovku. Takový vzácný host. - Prosím, posaďte se, přátelé.

Pánové si sednou kolem stolu. Paní STOCKMANNOVÁ přinese podnos, na němž je vařič, sklenice, láhve a ostatní příslušenství.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Prosím, tady je arak, a tohle je rum, a tady stojí koňak. Teď si musí každý posloužit sám.
DOKTOR STOCKMANN (vezme sklenku): Ano, posloužíme si. (Zatímco si míchají toddy.) A přineste doutníky. Ejlife, víš přece, kde je krabice. A ty, Mortene, mi můžeš přinést dýmku. (Hoši jdou do pokoje napravo.) Mám podezření, že mi Ejlif čas od času štípne doutník; ale tvářím se jakoby nic. (Volá.) A pak, Mortene, moji čepičku. Katrino, nemůžeš mu říci, kam jsem ji položil? No, vždyť ji má. (Hoši přinášejí požadované věci.) Prosím, přátelé. Víte, že já se držím dýmky; tahleta byla se mnou na mnoha cestách v nečase tam nahoře v Nordlandu. (Přiťukává.) Na zdraví! Ach, je skutečně lepší sedět tady tak bezpečně a útulně.
PANÍ STOCKMANNOVÁ (která sedí a plete): Kapitáne Horstere, vyplujete už brzy?
HORSTER: Myslím, že budu hotov příští týden.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: A poplujete do Ameriky?
HORSTER: Ano, to mám v úmyslu.
BILLING: Ale pak se nemůžete účastnit nové volby předsedy.
HORSTER: Bude nová volba?
BILLING: Vy to nevíte?
HORSTER: Ne, do těch věcí se nepletu.
BILLING: Ale staráte se přece o veřejné záležitosti?
HORSTER: Ne, já takovým věcem nerozumím.
BILLING: Ale člověk musí aspoň hlasovat.
HORSTER: I ti, kteří tomu nerozumějí?
BILLING: Nerozumějí? Co tím myslíte? Společnost je jako loď, všechno mužstvo se musí zúčastnit řízení kormidla.
HORSTER: Možná, že je to dobré na pevnině, ale na lodi by to dobře nešlo.
HOVSTAD: To je zvláštní, že většina námořníků se tak málo stará o záležitosti země.
BILLING: Opravdu zvláštní.
DOKTOR STOCKMANN: Námořníci jsou jako tažní ptáci; cítí se doma na jihu i na severu. Ale proto, pane Hovstade, musíme být my ostatní tím činnější. Bude zítra v "Poslu lidu" něco, co by bylo prospěšné lidstvu?
HOVSTAD: Nic o městských záležitostech. Ale pozítří jsem chtěl dát váš článek -
DOKTOR STOCKMANN: Hrom a blesky, ten článek! Ne, poslyšte, s tím musíte počkat!
HOVSTAD: Tak? Měli jsme zrovna tak hezky místo a myslím, že je právě nejvhodnější doba -
DOKTOR STOCKMANN: Ano, ano, máte možná pravdu, ale musíte přece počkat. Potom vám vysvětlím -

PETRA, v klobouku a plášti, pod paždí stoh sešitů, přijde z předsíně.

PETRA: Dobrý večer.
DOKTOR STOCKMANN: Dobrý večer, Petro, už jsi tady?

Vzájemné pozdravy; PETRA odloží kabát a sešity na židli u dveří.

PETRA: A vy tady sedíte a hodujete, zatím co já jsem se dřela.
DOKTOR STOCKMANN: Tak hoduj taky.
BILLING: Mám vám nalít skleničku?
PETRA (přistoupí ke stolu): Děkuji, udělám to raději sama, vy to děláte vždycky příliš silné. Ale pravda, tatínku, mám pro tebe psaní. (Jde k židli, kde leží kabát.)
DOKTOR STOCKMANN: Psaní! Od koho?
PETRA (hledá v kapse pláště): Dal mi je listonoš, zrovna když jsem odcházela -
DOKTOR STOCKMANN (vstane a jde k ní): A ty je neseš teprve teď!
PETRA: Skutečně jsem neměla čas vyběhnout ještě nahoru. Prosím, tady je.
DOKTOR STOCKMANN (uchopí psaní): Ukaž, ukaž, dítě. (Dívá se na nadpis.) Ano, opravdu -!
PANÍ STOCKMANNOVÁ: To je to psaní, Tomáši, na které jsi tak čekal?
DOKTOR STOCKMANN: Ano, musím dovnitř - Katrino, kde najdu svíčku? Zas není v mém pokoji lampa!
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Lampa přece stojí rozsvícená na psacím stole.
DOKTOR STOCKMANN: Dobrá, dobrá. Promiňte chvilenku - (Jde do pokoje napravo.)
PETRA: Maminko, co to asi je?
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Nevím; v posledních dnech se tak často ptal po listonošovi.
BILLING: Patrně pacient, který není z města -
PETRA: Chudák tatínek, má skoro příliš mnoho práce. (Nalévá si sklenku.) Ach, to bude dobré!
HOVSTAD: Učila jste dnes také ve večerní škole?
PETRA (usrkuje ze sklenky): Dvě hodiny.
BILLING: A dopoledne čtyři hodiny v ústavě -
PETRA (usedne u dveří): Pět hodin.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: A jak vidím, budeš večer opravovat úkoly.
PETRA: Ano, je jich hromada.
HORSTER: Zdá se, že máte taky plno práce.
PETRA: Ano, ale to je dobře. Člověk je potom tak krásně unaven.
BILLING: Vám se to líbí?
PETRA: Ano, protože potom člověk tak dobře spí.
MORTEN: Petro, ty jsi asi velká hříšnice.
PETRA: Hříšnice?
MORTEN: Ano, když tolik pracuješ. Pan Rörlund říká, že práce je trest za naše hříchy.
EJLIF (odfrkne): Ty jsi hlupák, že něčemu takovému věříš!
PANÍ STOCKMANNOVÁ: No, no, Ejlife!
BILLING (směje se): Ne, to je znamenité!
HOVSTAD: Ty, Mortene, nechceš tolik pracovat?
MORTEN: Ne, nechci.
HOVSTAD: Ale čím se chceš stát na světě?
MORTEN: Nejraději bych se stal Vikingem.
EJLIF: Ale to bys musil být pohan.
MORTEN: No tak bych se mohl stát pohanem.
BILLING: Mortene, v tom s tebou souhlasím! Říkám to také!
PANÍ STOCKMANNOVÁ (dává mu znamení): Ne, pane Billingu, jistě to neříkáte.
BILLING: Ale ano, bůh mne zatrať -! Jsem pohan, a jsem na to pyšný. Dejte pozor, brzy budeme všichni pohany.
MORTEN: A budeme pak smět dělat, co chceme?
BILLING: No víš, Mortene -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Hoši, už musíte jít; máte na zítřek jistě dost učení.
EJLIF: Ale já bych rád ještě chvíli zůstal -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ty taky ne. Jděte oba. (Hoši dají dobrou noc a jdou do pokoje nalevo.)
HOVSTAD: Myslíte skutečně, že by chlapcům uškodilo, když poslouchají takové věci?
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Nevím, ale nelíbí se mi to.
PETRA: Ale maminko, myslím, že děláš chybu.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Možná, ale nelíbí se mi to, tady doma ne.
PETRA: Doma i ve škole je tolik nepravdy. Doma se má mlčet a ve škole musíme děti přelhávat.
HORSTER: Musíte lhát?
PETRA: Myslíte, že nemusíme přednášet mnoho věcí, kterým sami nevěříme?
BILLING: To je až příliš pravda.
PETRA: Kdybych na to měla prostředky, zřídila bych sama školu, a tam by to vypadalo jinak.
BILLING: Ach co, prostředky -
HORSTER: Pomýšlíte-li, slečno, na něco takového, můžete dostat místnost u mne. Starý velký dům nebožtíka otce je skoro prázdný, dole je náramně velká jídelna -
PETRA (směje se): Děkuji vám, ale nebude z toho asi nic.
HOVSTAD: Ach ne, slečna Petra přejde myslím radši k novinářům. Měla jste čas podívat se na tu anglickou povídku, kterou jste nám slíbila přeložit?
PETRA: Ne, ještě ne, ale dostanete ji včas.

Doktor STOCKMANN vyjde ze svého pokoje s otevřeným dopisem v ruce.

DOKTOR STOCKMANN (mává dopisem): Věřte mi, teď budou po městě kolovat novinky!
BILLING: Novinky?
DOKTOR STOCKMANN: Velký objev, Katrino!
HOVSTAD: Ale?
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Který ty jsi udělal?
DOKTOR STOCKMANN: Ano, já. (Chodí sem a tam.) Ať si přijdou jako obyčejně a říkají, že to jsou vrtochy a výmysly blázna! Ale oni si dají pozor! Haha, myslím, že si dají pozor!
PETRA: Ale tatínku, tak přece řekni, co to je!
DOKTOR STOCKMANN: Jen mi dopřejte čas, dovíte se všechno. Pomyslete, kdybych tu teď měl Petra! Tady vidíme, jak my lidé dovedeme usuzovat jako nejslepější krtci -
HOVSTAD: Pane doktore, co tím myslíte?
DOKTOR STOCKMANN (zastaví se u stolu): Nesoudí se všeobecně, že naše město je zdravé místo?
HOVSTAD: Ano, to se rozumí.
DOKTOR STOCKMANN: Dokonce neobyčejně zdravé místo - místo, které zasluhuje, aby bylo co nejvřeleji doporučováno jak nemocným, tak zdravým spoluobčanům -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale drahý Tomáši -
DOKTOR STOCKMANN: A také jsme je doporučovali a vychvalovali. Psal jsem a psal jak do "Posla lidu", tak do letáků -
HOVSTAD: Nu ano, a co tedy?
DOKTOR STOCKMANN: Tyto lázně, které jsme nazývali tepnou města a životním nervem města - a čert ví co všechno ještě -
BILLING: "Tlukoucím srdcem města" jsem si jednou dovolil v slavnostní chvíli -
DOKTOR STOCKMANN: Ach ano, to také. Ale víte, co to ve skutečnosti je, tyto velké, nádherné, velebené lázně, které stály tolik peněz - víte, co to je?
HOVSTAD: Ne, co je to?
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Tak co je to?
DOKTOR STOCKMANN: Celé lázně jsou morová jáma!
PETRA: Tatínku, lázně!
PANÍ STOCKMANNOVÁ (zároveň): Naše lázně!
HOVSTAD (rovněž): Ale pane doktore -
BILLING: Naprosto neuvěřitelné!
DOKTOR STOCKMANN: Celé lázně jsou obílený, otravný hrob, povídám. Ohrožující zdraví v nejvyšší míře! Všechny ty nečistoty nahoře v Mlýnském údolí - všechno to, co tak ošklivě páchne - to infikuje vodu ve vodovodních rourách, a stejná zatracená jedovatá špína proniká také na břeh -
HORSTER: Tam, kde jsou mořské lázně?
DOKTOR STOCKMANN: Právě tam.
HOVSTAD: Jak to víte, pane doktore, všechno tak určitě?
DOKTOR STOCKMANN: Prozkoumal jsem to co nejsvědomitěji. Ach, už dlouho jsem měl podezření, že by něco takového mohlo být. Loni se vyskytlo mezi lázeňskými hosty několik nápadných případů onemocnění - tyfésní a gastrické případy -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ano, to je pravda.
DOKTOR STOCKMANN: Tenkrát jsme myslili, že návštěvníci přinesli nákazu s sebou, ale potom - letos v zimě - mne napadlo něco jiného, a tu jsem začal zkoumat vodu, jak nejlépe to šlo.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: S tím tedy jsi měl tolik napilno!
DOKTOR STOCKMANN: Ano, Katrino, můžeš říci, že jsem měl napilno. Ale tady jsem neměl potřebné vědecké pomůcky, a tak jsem poslal vzorky pitné vody i mořské vody na univerzitu, abych dostal od nějakého chemika přesnou analyzu.
HOVSTAD: A tu jste teď dostal?
DOKTOR STOCKMANN (ukazuje psaní): Tady ji mám! Ve vodě je dokázána přítomnost hnijících organických látek - spousta nálevníků. Je naprosto zdraví škodlivá, ať se jí používá vnitřně či zevně.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Jaké štěstí, žes na to přišel včas.
DOKTOR STOCKMANN: To máš pravdu.
HOVSTAD: A co, pane doktore, hodláte dělat teď?
DOKTOR STOCKMANN: Samozřejmě hledět, aby se to napravilo.
HOVSTAD: Je to tedy možné?
DOKTOR STOCKMANN: Musí to být možné. Jinak jsou celé lázně k ničemu - zničeny. Ale žádný strach. Je mi docela jasné, co se musí podniknout.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale milý Tomáši, žes to všechno tak tajil!
DOKTOR STOCKMANN: Měl jsem snad běhat po městě a mluvit o tom dříve, než jsem měl úplnou jistotu? Ne, pěkně děkuji, takový blázen nejsem.
PETRA: Ale nám tady doma -
DOKTOR STOCKMANN: Ani živé duši. Ale zítra můžeš běžet k "jezevci" -
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale Tomáši -!
DOKTOR STOCKMANN: No, no, tak k dědečkovi. Teď bude mít starý čemu se divit. Myslí, že jsem potřeštěný. Ach ano, pozoroval jsem, že více lidí si to myslí taky. Ale teď občánkové uvidí - teď uvidí -! (Přechází sem a tam a mne si ruce.) Katrino, v městě bude velké pobouření! To si nedovedeš představit. Bude nutné přeložit celý vodovod.
HOVSTAD (vstane): Celý vodovod -?
DOKTOR STOCKMANN: Ano, to se rozumí. Rezervoár leží příliš nízko. Je nutné ho přestěhovat mnohem výše.
PETRA: Tak jsi měl přece jen pravdu.
DOKTOR STOCKMANN: Ano, Petro, pamatuješ se? Psal jsem proti nim, když začínali stavět. Ale tehdy mne nikdo nechtěl vyslechnout. No, věřte mi, že jim to dám po lopatě - protože jsem samozřejmě napsal rozklad pro správu lázní, už týden je hotov, jen jsem čekal na tohle. (Ukazuje psaní.) Ale teď ho okamžitě odešlu. (Jde do svého pokoje a vrátí se se svazkem papírů.) Podívejte se! Čtyři hustě popsané archy! A psaní přiložím. Katrino, nějaké noviny! Opatři mi nějaký obal! Dobrá, tak, dej to - dej to - (Dupne.) Jak se u čerta jmenuje? No, dej to děvčeti, řekni, aby to hned donesla starostovi.

Paní STOCKMANNOVÁ odejde s balíkem jídelnou.

PETRA: Tatínku, co myslíš, že řekne strýc Petr?
DOKTOR STOCKMANN: Co by měl říkat? Musí být přece rád, že tak důležitá pravda vyjde na světlo denní.
HOVSTAD: Smím přinést v "Poslu lidu" malou poznámku o vašem objevu?
DOKTOR STOCKMANN: Ano, děkuji vám.
HOVSTAD: Je přece žádoucí, aby veřejnost o tom zvěděla co nejdříve.
PANÍ STOCKMANNOVÁ (vrátí se): Už to odnesla.
BILLING: Bůh mne zatrať, pane doktore, budete prvním mužem v městě!
DOKTOR STOCKMANN (přechází spokojeně): Ach co, vlastně jsem neudělal nic jiného než svou povinnost. Byl jsem šťastný hledač pokladu, to je všechno, ale přece -
BILLING: Hovstade, nemyslíte, že by město mělo uspořádat doktoru Stockmannovi vlajkový průvod?
HOVSTAD: Rozhodně to navrhnu.
BILLING: A já o tom pohovořím S Aslaksenem.
DOKTOR STOCKMANN: Ne, drazí přátelé, nechte takových hloupostí; nechci žádné oslavy. A kdyby správu lázní napadlo mi povolit zvýšení platu, tak to nepřijmu. Katrino, to ti povídám - nepřijmu to.
PANÍ STOCKMANNOVÁ: Jednáš správně, Tomáši.
PETRA (zdvihne sklenku): Tatínku, na zdraví!
HOVSTAD a BILLING: Na zdraví, na zdraví, pane doktore!
HORSTER (přiťukne si s doktorem): Kéž vám to přinese jen radost.
DOKTOR STOCKMANN: Děkuji, děkuji, drazí přátelé! Mám takovou upřímnou radost - ach, je přece požehnané mít vědomí, že se člověk zasloužil o svoje rodné město a o svoje spoluobčany. Sláva, Katrino!

Uchopí ji oběma rukama kolem krku a točí se s ní dokola. Paní STOCKMANNOVÁ křičí a brání se. Smích, tleskání a provolávání slávy doktorovi. HOŠI vystrčí hlavy ze dveří.

Opona.