Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Kvapil
• hra o třech dějstvích
• alegorické Ibsenovo drama, jehož dějovou osou je příběh úspěšného stavitele s temnou skvrnou v minulosti
• titulním hrdinou hry, nepostrádajícím autobiografické rysy, je úspěšný stavitel, jenž rekapituluje svůj život a dílo, a to zejména pod vlivem mladé a energické dívky Hildy, které kdysi slíbil postavit zámek; Solnessovy pochybnosti o sobě vycházejí i z dávné tragédie, kterou v minulosti postihla jeho rodinu a kterou si stavitel klade za vinu; inspirován Hildinou mladistvou energií se odhodlává se svou trýznivou bilancí radikálně vyrovnat - symbolickou a osudovou roli tu hraje Solnessův strach z výšek, jímž celý život trpí...

---

OSOBY

STAVITEL HALVARD SOLNESS
ALINA SOLNESSOVÁ - jeho žena
DOKTOR HERDAL - domácí lékař
KNUT BROVIK - prve architekt, teď asistent Solnessův
RAGNAR BROVIK - jeho syn, kreslič
KAJA FOSLIOVÁ jeho neť, účetní
HILDA WANGLOVÁ

Několik dam, zástup lidu na silnici.

Děje se u stavitele Solnessa.

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Prostě zařízená pracovna Solnessova. V levé stěně dvojkřídlé dveře do předsíně. Napravo dveře do vnitřních místností domu. V pozadí otevřené dveře do kreslírny. V levém popředí pult s knihami, listinami a psacím náčiním. U dveří kamna. V pravém koutě pohovka se stolem a několika židlemi. Na stole láhev vody a sklenice. V pravém popředí menší stolek s houpací židlí a lenoškou. Na stole v kreslírně, na stole v koutě a na pultě svítí pracovní lampy.

V kreslírně sedí KNUT BROVIK a jeho syn RAGNAR, zaměstnaní konstrukcemi a výpočty. U pultu v pracovně stojí KAJA FOSLIOVÁ a zapisuje do hlavní knihy. KNUT BROVIK je drobný stařík s bílými vlasy a vousy. Nosí trochu sešlý, ale čistotný černý kabát, brýle a bílý, poněkud zašlý nákrčník. RAGNAR BROVIK jest třicátník, plavý, dobře ošacen a trochu sehnuté postavy. KAJA FOSLIOVÁ jest útlé, asi 20leté děvče pečlivě oblečena, ale vypadá neduživě. Na očích má zelené stínítko - Všichni tři pracují chvilku mlčky.

KNUT BROVIK (náhle povstane u kresličského stolu, jakoby puzen úzkostí, těžce a namáhavě vydechne, pokročí ke dveřím): Ne, teď už mě to bezmála přemůže!
KAJA (jde k němu): Je ti dnes asi hodně zle, strýčku?
BROVIK: Ach, myslím, horší se to ode dne ke dni.
RAGNAR (povstal a přikročil): Měl bys, tatínku, jít raději domů. Měl by ses pokusit trochu spát -
BROVIK (netrpělivě): Snad dokonce do postele? Cožpak chceš, abych se udusil!
KAJA: Nuž, tedy se trochu projdi.
RAGNAR: Ano, projdi se. Doprovodím tě.
BROVIK (prudce): Nepůjdu, dokud nepřijde! Dnes si s ním promluvím od plic - (s tajeným hněvem), s ním - s šéfem.
KAJA (úzkostlivě): Ach, ne, strýčku -, počkej ještě!
RAGNAR: Ano, tatínku, počkej raději!
BROVIK (těžce dýchá): Ha - ha -! Já, já už nemám přespříliš pokdy na čekání.
KAJA (naslouchajíc): Pst! Slyším ho dole na schodech!

Všichni tři se vrátí k práci.
Krátká přestávka.

STAVITEL HALVARD SOLNESS přichází z předsíně. Je to muž zralých let, zdravý a silný, kučeravé vlasy ostříhány, s tmavými natočenými kníry a tmavým hustým obočím. Jest oděn šedě zelenou, zapjatou kazajkou s vysokým límcem a širokými výložkami. Na hlavě má měkký šedý plstěný klobouk, pod paždím několik map.

STAVITEL SOLNESS (u dveří kyne do kreslírny a zeptá se šeptem): Odešli?
KAJA (tiše vrtíc hlavou): Ne. (Odloží stínítko.)

SOLNESS jde pokojem, odhodí klobouk na židli, mapy odloží na stůl u pohovky a přiblíží se pak opět k pultu. KAJA bez přestávky píše, ale zdá se, že jest nervózně neklidná.

SOLNESS (nahlas): Co to zapisujete, slečno Fosliová?
KAJA (sebou trhne): Ach, jen něco, co je -
SOLNESS: Ukažte, slečno! (Nahne se k ní, tváří se, jako by prohlížel hlavní knihu, a zašeptá.) Kajo?
KAJA (píšíc, tiše): Co?
SOLNESS: Proč vždycky sundáte stínítko, když přijdu?
KAJA (jako prve): Vypadám v něm tak ošklivě.
SOLNESS (se usměje): A toho se vám nechce, Kajo?
KAJA (úkradmo na něj pohlédne): Za nic na světě. Před vámi ne.
SOLNESS (jí pohladí něžně vlasy): Chudáčku, chudáčku, Kajičko -
KAJA (skloní hlavu): Pst - mohli by vás slyšet!

SOLNESS přejde ledabyle pokojem napříč, vrátí se a stane u dveří do kreslírny.

SOLNESS: Neptal se na mne nikdo?
RAGNAR (povstane): Ptali, ti mladí lidé, co si chtějí dát vystavět vilu venku na Lövstrandu.
SOLNESS (bruče): Tak, ti? Ti ať čekají! Sám jsem si ještě neujasnil plán.
RAGNAR (pokročí trochu váhavě): Záleží prý jim tuze na tom, aby dostali nákresy hodně záhy.
SOLNESS (jako prve): Bodejť by ne - to chce kdekdo!
BROVIK (vzhlédne): Povídali, že hrozně touží, aby se mohli stěhovat do vlastního.
SOLNESS: Inu arci, arci. Známe to! A potom vezmou za vděk s tím, co se jim nejprve namane. Pořídí si jakýs takýs byt - takou jakous noclehárnu, ale žádný domov. I ne, děkuji mockrát. Ať si raději najdou někoho jiného. Řekněte jim to, až zas přijdou.
BROVIK (posune brýle na čelo a překvapen naň pohlédne): Někoho jiného? Vy byste se té práce vzdal?
SOLNESS (netrpělivě): Arci, arci, u všech všudy! Není-li zbytí, ať -; radši než tak nazdařbůh stavět. (Vybuchne.) Vždyť ty lidi sotva znám.
BROVIK: Jsou to docela spořádaní lidé. Ragnar je zná, stýká se s tou rodinou. Tuze spořádaní lidé.
SOLNESS: Eh, což, spořádaní -, spořádaní! O tom nemluvím. Pro pánaboha, cožpak mi už nerozumíte? (Prudce.) Nechci se obírat cizími lidmi. Pro mě za mě ať si jdou, ke komu chtějí!
BROVIK (povstane): Povídáte to vážně?
SOLNESS (mrzutě): Ovšemže -! Jednou provždy. (Chodí napříč pokojem.)

BROVIK a RAGNAR pohlédnou na sebe; RAGNAR udělá varovný posunek. BROVIK pak vejde do předního pokoje.

BROVIK: Mohl bych s vámi slůvko promluvit?
SOLNESS: Ach ovšem.
BROVIK (Kaji): Jdi zatím tam dovnitř.
KAJA (nepokojně): Ale, strýčku -
BROVIK: Povídám, dítě, jdi a zavři za sebou!

KAJA, odcházejíc váhavě do kreslírny, pohlédne kradmo s úzkostí a prosebně na SOLNESSA a zavře dveře.

BROVIK (hlasem trochu ztlumeným): Nechci, aby se ti chudáci děti dověděli, jak je mi zle.
SOLNESS: Vypadáte v posledních dnech opravdu hodně bídně.
BROVIK: Záhy doklepám. Sil mi ode dne ke dni ubývá.
SOLNESS: Posaďte se přec!
BROVIK: Děkuji -, dovolíte-li?
SOLNESS (mu přistrčí lenošku): Sem, prosím -, nuže?
BROVIK (stěží se usadil): Inu, jde o Ragnara. Toť ta bolest největší. Co z něho bude?
SOLNESS: Váš syn zůstane arci u mne, pokud bude chtít.
BROVIK: Ale právě, on nechce. Zdá se mu, že už nadál nemůže.
SOLNESS: No, myslím, že ho docela dobře platím. Ale chce-li přídavek, byl bych ochoten.
BROVIK: Ne, ne! O to nejde. (Netrpělivě.) Ale přec aby měl také příležitost pracovat samostatně!
SOLNESS (aniž by na něj pohlédl): Myslíte, že má Ragnar tolik schopností?
BROVIK: Hleďte, toť právě tak strašlivo, že jsem o tom hochu začal pochybovati. Vždyť vy jste o něm neřekl nikdy slůvka povzbuzení - Ale pak mě zase napadá, že to ani nemůže být, a on že schopnosti má.
SOLNESS: Inu, když se ničemu nenaučil, ničemu důkladnému - mimo kreslení, myslím.
BROVIK (na něj pohlédne s tajeným záštím a řekne chraplavým hlasem): Však vy jste tenkrát také neměl přespříliš odborných znalostí, když jste byl zaměstnán u mne. Ale vy, vy jste vzal nohy na ramena. (Namáhavě dýchá.) Zmohl jste se. A půdu jste mně pod nohama podkopal - mně a mnohým jiným.
SOLNESS: Inu, vidíte, měl jsem štěstí.
BROVIK: Pravda pravdoucí, ve všem všudy měl jste štěstí. Ale proto snad nebudete tak zatvrzelý, abyste mě nechal umřít, aniž bych poznal, je-li Ragnar k čemu - a pak bych také rád, aby se ti dva vzali - dokud ještě žiju.
SOLNESS (nevrle): Ona je svolna?
BROVIK: Kaja vlastně ne. Ale Ragnar o tom denně mluví. (Prosebně.) Musíte -, musíte mu teď k nějaké práci samostatné dopomoci! Musím nějaký výkon toho hocha vidět. Slyšíte?
SOLNESS (podrážděn): Ale u všech všudy, přec mu nemohu objednávky z nebe snést!
BROVIK: Mohl by teď dostat hezkou objednávku, právě teď velkou práci.
SOLNESS (překvapen): Tak?
BROVIK: Svolíte-li vy.
SOLNESS: A jaká je to práce?
BROVIK (trochu váhavě): Mohl by dostat stavbu té vily venku na Lövstrandu.
SOLNESS: Té? Tu přec mám stavět já sám.
BROVIK: Vždyť se vám do toho přespříliš nechce!
SOLNESS (vybuchne): Mně že se nechce? Kdo si to troufá říci?
BROVIK: Sám jste to právě řekl.
SOLNESS: Eh, toho nedbejte, co jen tak řeknu. Ragnaru že by stavbu té vily zadali?
BROVIK: Zajisté! Vždyť se zná s tou rodinou. A pak - udělal jen tak pro své potěšení nákresy, rozpočty a tak dále -
SOLNESS: A ti lidé, co to mají obývat, jsou s těmi nákresy spokojeni?
BROVIK: Jsou. Jen kdybyste vy je prohlédl a schválil -
SOLNESS: Že by pak si dali od Ragnara svůj příbytek vystavěti?
BROVIK: Náramně se jim líbilo, jak on to zamýšlí. Připadlo prý jim to jako něco zcela nového, povídali.
SOLNESS: Oho, něco nového! Žádný takový staromódní barák, jak já je stavívám!
BROVIK: Připadlo prý jim to jako něco jiného.
SOLNESS (s tajenou trpkostí): K vůli Ragnarovi tedy přišli - zatím co já tu nebyl?
BROVIK: Ti lidé přišli promluvit s vámi. A pak také zeptat se, zda byste snad neustoupil.
SOLNESS (vybuchne): Já, ustoupit?
BROVIK: Totiž v tom případě, kdybyste shledal nákresy Ragnarovy -
SOLNESS: Já! Ustoupit vašemu synu!
BROVIK: Ustoupit od smlouvy, myslili.
SOLNESS: Eh, což to je pěšky jako za vozem. (Trpce se směje.) Tak, tak, tak! Halvard Solness - má tedy zvolna ustupovat! Uprázdnit místo těm mladším! Snad i těm nejmladším! Jen místo uprázdnit! Místo! Místo!
BROVIK: Panebože, snad je tu místa víc než jen pro jednoho.
SOLNESS: Ach, přespříliš místa tu není. No, toho teď nechme! Ale já neustoupím nikdy. Dobrovolně ne, nikdy! Jaktěživ ne!
BROVIK (s námahou povstane): Mám tedy z tohoto světa odejít bez jistoty? Bez radosti? Bez víry a důvěry v Ragnara? Aniž bych jediné jeho dílo uviděl? Mám?
SOLNESS (se zpola odvrátí a bručí): Hm -, neptejte se dál.
BROVIK: A přec, na to mi dejte odpověď! Mám se jak žebrák loučit se světem?
SOLNESS (jako by se sebou samým bojoval; konečně řekne tlumeným, ale pevným hlasem): Musíte odejít ze světa, jak právě dovedete.
BROVIK: Dobrá! (Jde pokojem.)
SOLNESS (jde za ním; zpola zoufale): Rozumějte mi! Já přec jinak nemohu! Jsemť, jaký jsem, a předělat se také nemohu!
BROVIK: Ne, ne - patrně nemůžete. (Zapotácí se a stane u stolu před divanem.) Dovolíte-li sklenku vody?
SOLNESS: Prosím. (Naleje a podá mu sklenici.)
BROVIK: Děkuji. (Napije se a zase sklenici odstaví.)

SOLNESS jde ke dveřím kreslírny a otevře je.

SOLNESS: Ragnare, pojďte a doprovoďte otce domů!

RAGNAR rychle povstane a vejdou s KAJOU do pracovny.

RAGNAR: Co je ti, tatínku?
BROVIK: Podej mi ruku a pojďme.
RAGNAR: Ano, a ty pojď také, Kajo.
SOLNESS: Slečna Fosliová tu musí ještě zůstat. Jen ještě chviličku. Ještě nějaké psaní.
BROVIK (pohlédna na SOLNESSA): Dobrou noc. Spěte blaze - můžete-li.
SOLNESS: Dobrou noc.

BROVIK a RAGNAR odejdou dveřmi do předsíně. KAJA jde k pultu. SOLNESS stojí se skloněnou hlavou napravo u lenošky.

KAJA (nejistě): Nějaké psaní -?
SOLNESS (zkrátka): Ale, ne, ne. (Drsně na ni pohlédne.) Kajo!
KAJA (úzkostně, tiše): Co?
SOLNESS (ukáže velitelsky prstem na podlahu): Pojď sem! Hned!
KAJA (váhavé): Ano.
SOLNESS (jako prve): Blíž!
KAJA (poslušná): Co mám?
SOLNESS (na ni chvilku hledí): To vy jste snad to všechno spletla?
KAJA: Ne, ne, co vás napadá!
SOLNESS: Ale vdávat se teď přec chcete.
KAJA: Ragnar je se mnou už čtyři pět let zasnouben.
SOLNESS: A zdá se vám tedy, že se to musí skoncovat? Což?
KAJA: Ragnar i strýček říkají, že ano. Musím se tedy podvolit.
SOLNESS (něžněji): Cožpak, Kajo, nemáte Ragnara trochu ráda?
KAJA: Měla jsem kdysi Ragnara tuze, tuze ráda - než jsem přišla sem k vám.
SOLNESS: Ale teď už ne? Docela nic?
KAJA (vášnivě, zvednuvši k němu sepjaté ruce): Ach, vždyť víte, teď mám ráda jen jediného a vedle toho již nikoho na světě! A jaktěživa již nebudu nikoho ráda mít.
SOLNESS: I ba, to se tak povídá. A přesto chcete ode mne a necháte mě tady se vším všudy samotna.
KAJA: Ale což bych nemohla u vás zůstat, kdyby Ragnar -
SOLNESS (odmítavě): Ne, ne, to je naprosto nemožno. Odejde-li Ragnar a počne na vlastní vrub, bude vás přece potřebovat sám.
KAJA (lomíc rukama): Ach, zdá se mi, že se nedovedu od vás odloučit. Myslím, to že je naprosto nemožno.
SOLNESS: Hleďte tedy Ragnara od těch hloupých nápadů odvrátit. Pro mne za mne si ho vemte - (Změní tón.) Totiž, domluvte mu, aby tu v svém dobrém postavení zůstal. Pak i vás tu mohu, má milá Kajo, ponechat.
KAJA: Ach ano, byla by to krása, kdyby to bylo možno.
SOLNESS (se chopí oběma rukama její hlavy a šeptá): Hleďte, vždyť bez vás nemohu být! Musím vás mít ode dne ke dni ve své blízkosti.
KAJA (nervózně unesena): Ach bože! Ach bože!
SOLNESS (ji políbí do vlasů): Kajo - Kajo!
KAJA (před ním klekne): Jak jste dobrý! Jak jste ke mně nesmírně dobrý!
SOLNESS (prudce): Vstaňte! Vstaňte přec -! Zdá se, že někdo jde! (Pozvedne ji. KAJA vrávorá k pultu.)

PANÍ SOLNESSOVÁ objeví se v pravých dveřích. Jest hubená, ztrápená, ale se stopami někdejší krásy. Plavé svislé kadeře. Oděna elegantně, zcela černě. Mluví trochu zvolna a lkavým hlasem.

PANÍ SOLNESSOVÁ (ve dveřích): Halvarde!
SOLNESS (se obrátí): Ach, tos ty, má milá -
PANÍ SOLNESSOVÁ (pohlédnouc na KAJU): Zdá se, že přicházím asi nevhod.
SOLNESS: Ach, nikterak. Slečna Fosliová má napsat jen nějaké psaní.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ano, vidím.
SOLNESS: Cos mi chtěla, Alino?
PANÍ SOLNESSOVÁ: Jen povědět, že je tam v krajním pokoji doktor Herdal. Viď, přijdeš tam také, Halvarde?
SOLNESS (na ni nedůvěřivě pohlédne): Hm - cožpak ten doktor musí tak nutně se mnou mluvit?
PANÍ SOLNESSOVÁ: Nutně ne. Přišel navštívit mne, ale ovšem by také tebe rád pozdravil.
SOLNESS (se zticha zasměje): Bodejť by ne! Inu, že tedy prosím, ať chvilku poshoví.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Přijdeš tam tedy potom?
SOLNESS: Možná. Potom - potom, má milá. Za chvilku.
PANÍ SOLNESSOVÁ (pohlédnouc zase na KAJU): Ano, ale nezapomeň, Halvarde! (Ustoupí a zavře za sebou.)
KAJA (tiše): Bože, bože - milostpaní jistě o mně smýšlí zle.
SOLNESS: Ach, ani zdání. Aspoň ne hůř než prve. Ale bude líp, půjdete-li teď, Kajo.
KAJA: Ach, ano, teď musím jít.
SOLNESS (přísně): A to druhé ať vy mi urovnáte. Slyšíte!
KAJA: Ach, kdyby záleželo jen na mně.
SOLNESS: Chci to mít spořádáno, povídám. A to hned zítra.
KAJA (úzkostně): Nepůjde-li to jinak, rozejdu se s ním tedy.
SOLNESS (vybuchne): Chcete se s ním rozejít? Cožpak jste se zbláznila? Rozejít se s ním chcete?
KAJA (zoufale): Ano. Raději. Vždyť já musím zůstat, musím zůstat u vás! Nemohu vás opustit. Je to zhola, zhola nemožno!
SOLNESS (prudce): Ale u všech všudy -, co Ragnar? Vždyť právě Ragnara chci mít -
KAJA (naň pohlédne polekána): Hlavně kvůli Ragnarovi jste - jste -?
SOLNESS (se ovládne): Ach, nikterak, ne. Vy přec nic nechápete. (Něžně a tiše.) Ovšem, vás tu chci mít především, vás, Kajo. Ale právě proto musíte domluviti Ragnarovi, aby neodcházel. Tak, tak - a teď jděte.
KAJA: Nuž tedy dobrou noc.
SOLNESS: Dobrou noc. (Ona odchází.) Ach, slyšte! Nákresy Ragnarovy jsou tam?
KAJA: Ano. Neviděla jsem, že by je odnášel.
SOLNESS: Jděte tedy a přineste mi je. Snad bych se přec mohl na ně trochu podívat.
KAJA (radostně): Ach ano, podívat.
SOLNESS: K vůli vám, má zlatá Kajo. Tak zčerstva, zčerstva, přineste mi je, slyšíte?

KAJA vejde spěšně do kreslírny, úzkostně hrabe se tam v zásuvce, vytáhne odtud mapu a přinese ji.

KAJA: Tady jsou všechny nákresy.
SOLNESS: Dobrá. Položte je tam na stůl.
KAJA (položí mapu): Tedy dobrou noc. (Prosebně.) A vzpomeňte si rád na mě.
SOLNESS: Vždyť tak vzpomínám pořád. Dobrou noc, má zlatá Kajičko! (Pobledne úkradmo napravo.) Jděte tedy!

PANÍ SOLNESSOVÁ a DOKTOR HERDAL vcházejí zprava.
DOKTOR HERDAL je starší, přitloustlý pán s bezvousou, spokojenou tváří. Má řídké světlé vlasy a zlaté brýle.

PANÍ SOLNESSOVÁ (ještě ve dveřích): Halvarde, doktor se již nechce zdržet.
SOLNESS: No, pojďte dál.
PANÍ SOLNESSOVÁ (KAJI, jež zatahuje lampu na pultě): Už jste to psaní, slečno, dopsala?
KAJA (zmatena): Psaní -?
SOLNESS: Bylo docela krátké.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Bylo patrně hrozně krátké.
SOLNESS: Jen jděte, slečno Fosliová, a ráno ať jste dochvilna!
KAJA: Zajisté. Dobrou noc, milostpaní. (Odejde předsíní.)
PANÍ SOLNESSOVÁ: To je dobrota, Halvarde, že máš tuhle slečnu.
SOLNESS: Arciže. Je ke všemu způsobilá.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Zdá se.
HERDAL: A zručná účetní?
SOLNESS: Inu, za ta dvě léta se trochu pocvičila. A pak je tak dobromyslná a ke všemu ochotná.
PANÍ SOLNESSOVÁ: To je jistě tuze příjemné -
SOLNESS: Ovšem, zvlášť není-li člověk zhýčkán.
PANÍ SOLNESSOVÁ (s mírnou výčitkou): Opravdu, Halvarde?
SOLNESS: Ach ne, ne, milá Alino. Odpusť, prosím.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Není třeba - Vy přec, doktore, ještě přijdete a popijete s námi čaje?
HERDAL: Jakmile navštívím své nemocné, přijdu.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Díky. (Odejde napravo.)
SOLNESS: Pospícháte, doktore?
HERDAL: Ach, nikterak.
SOLNESS: Moh bych si teď s vámi trochu popovídat?
HERDAL: S radostí.
SOLNESS: Sedněmež si tedy. (Nabídne HERDALOVI houpací židli a sám si sedne do lenošky.)
SOLNESS (pohlédne naň pátravě): Slyšte -, nevšiml jste si ničeho na Alině?
HERDAL: Pokud tady byla, myslíte?
SOLNESS: Ano. Vůči mně. Nevšiml jste si?
HERDAL (s úsměvem): Inu, u všech všudy - toť se ví, toho si člověk všimne, že vaše paní, hm -
SOLNESS: No?
HERDAL: - že vaše paní nemá tu slečnu Fosliovu zvlášť v lásce.
SOLNESS: Ničehož jiného? Tohohle všiml jsem si už sám.
HERDAL: A není vlastně ani divu.
SOLNESS: Cože?
HERDAL: Že ji to zvlášť netěší, máte-li denně cizí ženskou u sebe.
SOLNESS: Ano, ano, patrně máte pravdu. A také Alina. Ale vidíte - změnit se to nedá.
HERDAL: Což byste si nemoh vzít účetního?
SOLNESS: Bůh ví jakého? I ne, tím by mi nebylo zpomoženo.
HERDAL: Ale když vaše paní -? Je tak slabá - nesnese-li nadál té podívané.
SOLNESS: S pánembohem a pro mne za mne, řek bych bezmála. Tu Kaju Fosliovu si nechám. Nikdo jiný mimo ni se mi nehodí.
HERDAL: Nikdo jiný?
SOLNESS: Ne, nikdo jiný.
HERDAL (popojede židlí): Nuž, tedy slyšte, milý pane Solnessi! Dovolíte mi docela důvěrnou otázku?
SOLNESS: Ano, prosím.
HERDAL: Vidíte, ženské mají v některých věcech prožlukle jemný čich -
SOLNESS: Mají. Svatá pravda. Nu, a -?
HERDAL: Nuž, slyšte tedy. Je-li vaší paní tahle Kaja Fosliová zhola nesnesitelná -?
SOLNESS: Nu, a což?
HERDAL: - nemá ona mimoděk tak trochu příčiny k tomuhle odporu?
SOLNESS (naň pohlédne a povstane): Oho!
HERDAL: Nemějte mi za zlé, ale - nemá?
SOLNESS (zkrátka a určitě): Ne.
HERDAL: Sebemenší příčiny?
SOLNESS: Nic než svou vlastní nelibost.
HERDAL: Vím, že jste v svém životě znal různé ženy.
SOLNESS: Ano, znal jsem.
HERDAL: A také že jste některé z nich měl tuze rád.
SOLNESS: I to.
HERDAL: Ale to s tou slečnou Fosliovou -? Tady se tedy neděje nic takového?
SOLNESS: Ne, naprosto ne - z mé strany.
HERDAL: Ale tedy z její?
SOLNESS: Na to, doktore, myslím, nemáte práva se ptát.
HERDAL: Však jsme začali mluvit o jemném čichu vaší paní.
SOLNESS: Pravda. Jde-li o to - (ztlumí hlas) - jemný čich Alinin, jak vy říkáte, ten již je poněkud vyzkoušen.
HERDAL: No -, vidíte tedy!
SOLNESS (usedne): Doktore Herdale, povím vám teď zvláštní historii. Chcete-li si ji poslechnouti?
HERDAL: Zvláštní historie poslouchám vždycky rád.
SOLNESS: No dobrá. Rozpomeňte se, že jsem přijal do služeb Knuta Brovika a jeho syna, když s tím starým šlo to tak z kopce.
HERDAL: Ano, o tom všem vím.
SOLNESS: Oba dva, vidíte, jsou opravdu chlapíci, schopní lidé, každý svým způsobem. Ale tu vám syna napadlo se zasnoubit, a pak se chtěl také ovšem oženit a začít stavět samostatně. Takové jsou nápady těch mladých lidí!
HERDAL (se směje): Ano, ano, je to zlozvyk, chtít se brát.
SOLNESS: Dobrá. Ale tím by přece nebylo poslouženo mně. Vždyť já sám potřebuju Ragnara a toho starého také. Ten vám totiž, vidíte, znamenitě vypočítává nosnosti a krychlový obsah, a jak se všem těm prožluklým věcem říká.
HERDAL: Inu arci, to patří k celku.
SOLNESS: Zajisté. Ale Ragnar chtěl stůj co stůj začít na vlastní vrub. Nebylo zbytí.
HERDAL: Ale pak přece zůstal u vás.
SOLNESS: Ano. Poslyšte. Kteréhosi dne přijde sem ke mně ta Kaja Fosliová něco jim vyřídit. Nikdy tu prve nebyla. A když jsem viděl, jak se ti dva do sebe zakoukali, napadlo mě z čista jasna, kdybych měl to děvče tady v kontoru, že by snad i Ragnar tady zůstal.
HERDAL: Nápad zcela samozřejmý.
SOLNESS: Ano. Ale slůvka jsem v té chvíli neřekl. Jen jsem tu stál a díval se na ni a přál si ji tu nanejvýš usilovně mít. Pak jsem jí řekl několik vlídných slov, zcela lhostejných - a pak šla.
HERDAL: No, a -
SOLNESS: Ale den poté, tak k večeru, když starý Brovik i Ragnar odešli domů, přišla sem zas, a jako bychom se - byli o něčem dohodli -
HERDAL: Dohodli? O čem?
SOLNESS: Právě o tom, co jsem si jen sám potají přál, ale o čem jsem se slůvkem nezmínil.
HERDAL: Pozoruhodno.
SOLNESS: Že? A hned chtěla vědět, čím tu bude zaměstnána a smí-li hned nazítří nastoupit, a tak dále.
HERDAL: Nemyslíte, že proto, aby mohla být pospolu se svým ženichem?
SOLNESS: I to mě nejprve napadlo, ale ne, nebylo tomu tak. Jemu se právě zde u mne takořka nadobro vymkla.
HERDAL: A přimkla se k vám?
SOLNESS: Ano, naprosto. Pozoruji, že cítí, pohlédnu-li na ni odzadu; chvěje se a třese, jakmile se octnu v její blízkosti. Co tomu říkáte?
HERDAL: Hm, to lze vysvětlit.
SOLNESS: No, dobrá. Ale což to druhé? Kterak věřila, že jsem jí řekl, co jsem si pouze přál a chtěl docela mlčky v svém nitru, sám v sobě? Co říkáte tomu? Můžete mi to, doktore Herdale, vysvětliti?
HERDAL: Ne, netroufám si.
SOLNESS: Mohlo mě to předem napadnout. Proto jsem se o tom dosud slůvkem nezmínil - Ale nadále je mi ta věc šlakovitě na obtíž. Pochopte! Denně se musím tvářit, jako bych - A je to hřích na té chudince. (Prudce.) Ale já jinak nemohu, neboť nechá-li mě ona na holičkách, půjde i Ragnar po svých.
HERDAL: A neřekl jste své paní všecku tu souvislost?
SOLNESS: Ne.
HERDAL: Ale propánečka! Proč to neuděláte?
SOLNESS (naň pevně pohlédne a tiše řekne): Protože mi to připadá jakoby jakási - jakási sebetrýzeň, že to bezpráví od Aliny snáším.
HERDAL (vrtě hlavou): Tomu, bůh ví, za mák nerozumím.
SOLNESS: Hleďte, tím totiž snímám jaksi aspoň trochu té bezedné, nezměrné viny.
HERDAL: Vůči své ženě?
SOLNESS: Ano. A tím se přec jen mé mysli ulehčuje. Vždyť člověk by se některou chvíli zalknul. Rozumíte?
HERDAL: Bůh ví, ne, slůvka nerozumím.
SOLNESS (povstav přeruší řeč): No, tak tedy nemluvme již o tom. (Projde ledabyle pokojem, obrátí se a stane u stolu.)
SOLNESS (pohlédna na DOKTORA s čtveráckým úsměvem): Teď si, doktore, jistě myslíte, že jste mě dostal pořádně do úzkých.
HERDAL (trochu mrzutě): Do úzkých? O tom nemám také ani zdání, pane Solnessi.
SOLNESS: Ach, jen s pravdou ven. Vy, vy - pozoroval jsem to docela dobře.
HERDAL: Cože jste pozoroval?
SOLNESS (tlumeným hlasem, pomalu): Že si mě tu, jako by se nechumelilo, berete na mušku.
HERDAL: Já? Pane na nebi! A proč?
SOLNESS: Protože si myslíte, že já - (Vybuchne.) U všech všudy, věříte o mně témuž, čemu Alina.
HERDAL: A čemu věří vaše paní o vás?
SOLNESS (opět se ovládnuv): Počíná věřit, že jsem - jak to říci - nemocen.
HERDAL: Nemocen? Vy? O tom mi slůvka neřekla. A co je vám, můj milý?
SOLNESS (se nakloní přes lenoch židle a zašeptá): Alina se domnívá, že blázním. Ano, domnívá.
HERDAL (povstane): Ale, znejmilejší pane Solnessi -!
SOLNESS: Ano, domnívá, ano bůh ví, že domnívá -! Jistojistě. A tuto domněnku vnukla také vám. Ach, doktore, ujišťuji vás, pozoruji to na vás přespříliš dobře. Holečku, mne nelze tak snadno napálit.
HERDAL (naň s podivením pohlédne): Pane Solnessi -, jaktěživo mne to ani ve snu nenapadlo.
SOLNESS (se nedůvěřivě usmívá): Tak? Opravdu ne?
HERDAL: Nikdy. A vaši ženu jistě také ne. Mohl bych si to troufat odpřisáhnout.
SOLNESS: Inu, raději toho nechte. Neboť, vidíte, jednak má snad konec konců i příčinu, aby tomu věřila.
HERDAL: Ale namoutě -!
SOLNESS (jej přeruší pohybem ruky): Dobrá, milý doktore, nespouštějme se do toho. Ať si každý myslí, co chce. (Přejde do tiché spokojenosti.) Ale slyšte, doktore - hm -
HERDAL: Nuže?
SOLNESS: Když tedy nevěříte, že jsem tak říkajíc nemocen a potrhlý a blázen, a tak dále -
HERDAL: Co tedy myslíte?
SOLNESS: Jistě se tedy ovšem domníváte, že jsem neobyčejně šťastný muž.
HERDAL: Což je to pouhá domněnka?
SOLNESS (se směje): Kdežpak! Jen si pomyslete - stavitel Solness! Halvard Solness! U všech všudy!
HERDAL: Nuže, doznávám, připadá mi, že jste měl neobyčejnou měrou štěstí.
SOLNESS (potlačiv zádumčivý úsměv): Měl jsem, měl. Na to si stýskat nesmím.
HERDAL: Hned na počátku vyhořela vám tady ta šeredná stará haluzna. A to byl přec opravdu velký zisk.
SOLNESS (vážně): Nezapomínejte, že to vyhořel rodný dům Alinin.
HERDAL: Arci, arci. Pro vaši ženu to byl veliký zármutek.
SOLNESS: Do dneška to v ní nepřebolelo, a je tomu již dvanáct třináct let.
HERDAL: A co následovalo, bylo pro ni patrně ranou nejtěžší.
SOLNESS: Obojí.
HERDAL: Ale vy, vy sám, vy jste se při tom vyšvihl. Začal jste tady, chudý venkovský hoch, a teď jste tu prvý muž svého oboru. Ach ano, pane Solnessi, měl jste opravdu štěstí.
SOLNESS (naň plaše pohlédne): Ano, ale právě toho se tak hrozně děsím.
HERDAL: Děsíte? Že máte štěstí?
SOLNESS: Je mi úzko a teskno od rána do večera. Tuze. Neboť jednou, hleďte, musí se přec dostavit obrat.
HERDAL: Nesmysl. Odkud by se dostavil?
SOLNESS (pevně a s jistotou): S mládeží se dostaví.
HERDAL: Eh, mládež! Vás přec ještě, doufám, nehodí do starého železa. Ach ne. Vy přec dnes čníte jako věž, pevněji než kdykoli prve.
SOLNESS: Obrat se dostaví. Tuším jej a cítím, jak se blíží. Někdo se prodere vpřed a požádá: Ustup mi! A všichni ostatní poženou se za ním a budou hrozit a křičet: Ustup! Ustup! Ustup! Ach ano, dejte pozor, doktore! Kteréhosi dne přijde sem mládí a zaklepá -
HERDAL (se směje): No, božíčku, a co pak?
SOLNESS: Co pak? Ano, pak bude po staviteli Solnessovi.

Na dveře vlevo zaklepáno.

SOLNESS (sebou trhne): Co je to? Neslyšíte?
HERDAL: Někdo klepe.
SOLNESS (nahlas): Dál!

HILDA WANGLOVÁ vejde z předsíně. Je prostřední postavy, pružná a urostlá, sluncem trochu ožehnutá. V oděvu turistky, sukni vykasánu, límeček po námořnicku přehrnutý, na hlavě lodnický klobouček. Na zádech tlumok, v řemení pléd a dlouhou horskou hůl v ruce.

HILDA WANGLOVÁ (SOLNESSOVI se zářícíma očima): Dobrý večer!
SOLNESS (na ni nejistě pohlédne): Dobrý večer -
HILDA (se směje): Snad mne už ani neznáte!
SOLNESS: Ne - na mou věru - v té chvíli -
HERDAL (se přiblíží): Ale já vás, slečinko, ještě znám.
HILDA (vesele): Ach, to jste vy?
HERDAL: Ano, já. (SOLNESSOVI.) Sešli jsme se toto léto kdesi na horách. (HILDĚ.) Co se stalo s ostatními dámami?
HILDA: Ach ty, ty se pustily na západ.
HERDAL: Těm se jistě nelíbilo, že jsme natropili večer tolik hloupostí.
HILDA: Ne, těm se to sotva líbilo.
HERDAL (hrozí prstem): A také nezapřete, že jste s námi trošičku koketovala.
HILDA: Jistě to bylo zábavnější než sedět a plést punčochy s těmi starými pometly.
HERDAL (se směje): Úplně s vámi souhlasím.
SOLNESS: Přišla jste dnes večer?
HILDA: Ano, právě.
HERDAL: Docela sama, slečno Wanglová?
HILDA: Zajisté.
SOLNESS: Wanglová? Jmenujete se Wanglová?
HILDA (se na něj s veselým podivem podívá): Bodejťže se tak jmenuji!
SOLNESS: Toť jste tedy dcera obvodního lékaře v Lüsangeru?
HILDA: A čí bych byla dcera?
SOLNESS: Nuže, toť jsme se tedy viděli nahoře, toho léta, když jsem tam byl a stavěl věž starého kostela.
HILDA (vážně): Ovšem že to bylo tenkrát.
SOLNESS: To už je dávno.
HILDA (naň pevně pohlédne): Zrovna deset let.
SOLNESS: Tenkrát, zdá se mi, byla jste ještě dítě.
HILDA (zlehka): No, přec už dvanáct třináct let.
HERDAL: Tady v městě jste poprvé, slečno Wanglová?
HILDA: Arciže.
SOLNESS: A snad tu ani nikoho neznáte?
HILDA: Nikoho mimo vás a vaši paní.
SOLNESS: Tak, tu znáte také?
HILDA: Jen zběžně. Byli jsme spolu několik dní v lázních.
SOLNESS: Ach, tak, tam nahoře.
HILDA: Povídala, že ji smím navštívit, až sem někdy do města přijdu. (S úsměvem.) Toho ostatně ani třeba nebylo.
SOLNESS: Že o tom nic nepovídala!

HILDA podepře hůl o kamna, shodí tlumok a položí jej i s plédem na pohovku. DOKTOR HERDAL jí chce býti nápomocen. SOLNESS stoje hledí na ni.

HILDA (k němu pokročí): Nu, a teď dovolte, prosím, abych tu mohla dnes přespat.
SOLNESS: S největší radostí.
HILDA: Nemám totiž jiných šatů mimo ty na sobě. Leda trochu spodního prádla v tlumoku. Ale to se musí vyprat. Je hrozně špinavé.
SOLNESS: Ach, snadná pomoc. Hned řeknu své ženě.
HERDAL: Navštívím zatím své nemocné.
SOLNESS: Ano, navštivte, a potom jistě zas přijdete.
HERDAL (vesele pohledná na HILDU): No, na to se můžete zadušovat. (Směje se.) Přec jste dobře prorokoval, pane Solnessi.
SOLNESS: Jak to?
HERDAL: Mládí přec tedy přišlo a zaklepalo u vás.
SOLNESS (vzrušen): Ale arci jiným způsobem.
HERDAL: Ovšem, ovšem. Nelze popírat.

Odejde do předsíně. SOLNESS otevře dveře napravo a mluví do vedlejšího pokoje.

SOLNESS: Alino, pojď sem trochu. Je tu slečna Wanglová, znáš ji.
PANÍ SOLNESSOVÁ (stane ve dveřích): Kdože povídáš, že je tu? (Spatří HILDU.) Ach, to jste vy, slečno? (Pokročí a podá jí ruku.) Přec jste k nám tedy do města zavítala.
SOLNESS: Slečna Wanglová přišla právě teď a prosí, aby tu mohla přenocovat.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Tady u nás? S radostí.
SOLNESS: Víš, chce si své věci trochu uspořádat.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ujmu se vás, jak dovedu. Vždyť je to má povinnost. Vaše zavazadla patrně dojdou?
HILDA: Nemám zavazadel.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Však se to nějak zařídí. Prozatím se tu chvilku, prosím, zdržte u mého muže. Postarám se zatím, aby vám nějaký pokoj hezky upravili.
SOLNESS: Nemohli bychom použíti některého dětského pokojíku? V těch je přec ještě docela uklizeno.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ach, ano. Tam je místa ažaž. (HILDĚ.) Prosím, usedněte a odpočiňte si trochu. (Odejde napravo.)

HILDA, ruce na zádech, těká pokojem sem a tam; všelicos si prohlíží. SOLNESS stojí v popředí u stolu, také ruce na zádech, a provází ji očima.

HILDA (stane a pohlédne naň): Cožpak vy máte několik dětských pokojíků?
SOLNESS: Tři dětské pokojíky jsou v domě.
HILDA: Není možná! Toť tedy máte ukrutně moc dětí?
SOLNESS: Ne. Dětí nemáme. Ale teď byste tu zatím vy mohla býti tím dítětem.
HILDA: Na tu noc, třeba. Křičet nebudu. Pokusím se spát jako dudek.
SOLNESS: Jistě jste pořádně unavena.
HILDA: I kdež! Ale přec - Je hrozně krásné ležet a snít.
SOLNESS: Zdává se vám často v noci?
HILDA: I toť! Skoro vždycky.
SOLNESS: A o čem se vám zdává nejvíc?
HILDA: To vám teď neřeknu. Až jindy, možná. (Těká zas pokojem, stane u pultu a hrabe se trochu v knihách a papírech.)
SOLNESS (přikročí): Hledáte něco?
HILDA: Ne. Jen si tu všecko prohlížím. (Otočí se.) Což nesmím?
SOLNESS: Ó prosím.
HILDA: Tenhle velký protokol vy píšete?
SOLNESS: Ne, moje účetní.
HILDA: Ženská?
SOLNESS (s úsměvem): Arciže.
HILDA: Ta je tu pořád s vámi?
SOLNESS: Ano.
HILDA: Je vdána?
SOLNESS: Ne, slečna.
HILDA: A tak.
SOLNESS: Ale patrně se záhy vdá.
HILDA: Štěstí pro tu slečnu.
SOLNESS: Sotva však pro mě. Pak mi tu nebude nikdo pomáhat.
HILDA: Což byste nenašel jinou a také tak dobrou?
SOLNESS: Což, abyste tu zůstala vy a psala ten protokol?
HILDA (jej změří od hlavy k patě): To je nápad! I ne, pěkně děkuju. (Těká zas pokojem a sedne si do houpací židle.)

SOLNESS pokročí ke stolu.

HILDA (jako by pokračovala): - protože tady se lze ještě jinak než tímhle zaměstnávat. (Pohlédne naň s úsměvem.) Nemyslíte?
SOLNESS: Arciže. Především si tu asi chcete nakoupit věcí a pěkně se vystrojit.
HILDA (vesele): I ne, ne. To, myslím, ne.
SOLNESS: Tak?
HILDA: Já totiž, víte, všecky peníze utratila.
SOLNESS (se směje): Tedy ani zavazadla, ani peníze.
HILDA: Nic a nic. Ale houby - teď je mi to jedno.
SOLNESS: Vidíte, takhle se mi líbíte.
HILDA: Jen takhle?
SOLNESS: Ach, jinak také. (Sedne si do lenošky.) Váš otec ještě živ?
HILDA: Ano, tatínek ještě žije.
SOLNESS: A vy, vy tu patrně tedy hodláte studovat?
HILDA: Ani mne nenapadne.
SOLNESS: Ale zůstanete tu, doufám, delší dobu?
HILDA: Záleží na okolnostech. (Chvilku sedí a hledí naň, houpajíc se zpola vážně, zpola s tajeným úsměvem. Pak sejme klobouk a odloží na stůl.) Staviteli Solnessi?
SOLNESS: Což?
HILDA: Vy asi hrozně zapomínáte.
SOLNESS: Zapomínám? Nevím, proč.
HILDA: Což vy o tom tam shora se mnou mluvit nechcete?
SOLNESS (chvilku zaražen): Tam z Lüsangeru? (Lhostejně.) Inu, myslím, o tom přespříliš mluvit netřeba.
HILDA (naň s výčitkou pohlédne): Takhle vy teď mluvíte?
SOLNESS: Nuž, mluvte o tom prve vy.
HILDA: Když se ta věž dostavěla, byla u nás v městě velká paráda.
SOLNESS: Ba, na ten den tak snadno nezapomenu.
HILDA (se usměje): Ne? To jste hodný.
SOLNESS: Hodný?
HILDA: Hudba hrála na náměstí, a sta a sta lidí tam bylo. My školačky měly bílé šaty a všechny jsme nesly vlajky.
SOLNESS: Ach ano, na ty vlajky - na ty se ještě pamatuju.
HILDA: Vy jste pak vystoupil rovnou na lešení. Až na to nejhořejší. A nesl jste veliký věnec a ten věnec zavěsil jste nahoře na korouhvičku.
SOLNESS (zkrátka, přerušiv ji): Tehdy jsem to dělával. Je to starý zvyk.
HILDA: A bylo hrozně napínavo státi dole a dívat se k vám nahoru. Božíčku, aby tak sletěl! On - sám stavitel!
SOLNESS (odváděje řeč): Ano, ano, snadno se to mohlo stát. Neboť jedna z těch čertových holek bíle oděných, ta si vedla tak divě a tolik na mě nahoru křičela -
HILDA (záříc radostí): „Ať žije stavitel Solness!“- ano, ano.
SOLNESS: - a tak bláznivě mávala vlajkou, div že se mi, když jsem to viděl, hlava nezatočila.
HILDA (tišeji, vážně): Ta čertova holka byla jsem já.
SOLNESS (upře na ni strnule oči): O tom jsem teď přesvědčen. Najisto jste to byla vy.
HILDA (zase živě): Bylo to hrozně krásné a napínavé. Neměla jsem pomyšlení, že by na světě bylo stavitele, jenž by dovedl tak nesmírně vysokou věž zbudovat. A pak, že jste sám tam nahoře stál, až nejhořeji, vy sám! A že jste neměl ani trochu závrati! Při tom pomyšlení bylo člověku vlastně nejzávratněji.
SOLNESS: Kterak jste to tak jistě věděla, že nemám -
HILDA (odmítajíc): Ach ne. Fuj! To jsem přec v svém nitru cítila. Sic byste tam nebyl mohl stát a zpívat!
SOLNESS (na ni udiven pohlédne): Zpívat? Což já zpíval?
HILDA: Ano. Zajisté.
SOLNESS (zavrtí hlavou): Jaktěživ jsem noty nezazpíval.
HILDA: A přece, tenkrát jste zpíval. Znělo to jako harfy v povětří.
SOLNESS (zamyšlen): Tohleto všecko je tak podivné.
HILDA (chvilku mlčí, pak povstane a tlumeným hlasem řekne): Ale - pak - pak teprve přišlo to vlastní.
SOLNESS: To vlastní?
HILDA (živě a jiskřivě): No, to vám přec netřeba teprv připomínat!
SOLNESS: A přec, připomeňte mi trochu i to.
HILDA: Nevzpomínáte si, že vám uspořádali v klubu velkou hostinu?
SOLNESS: Arciže. A patrně téhož odpůldne, protože nazítří ráno jsem odejel.
HILDA: A po klubu byl jste pozván u nás na večeři.
SOLNESS: Zcela správně, slečno Wanglová. Podivuhodno, kterak jste si sebemenší maličkost zapamatovala.
HILDA: Maličkost? Co to povídáte? Což i to byla maličkost, že jsem byla v pokoji sama, když jste vešel?
SOLNESS: Opravdu, byla?
HILDA (aniž by mu odpověděla): Tenkrát jste mi neříkal „čertova holka“.
SOLNESS: Ne, neříkal.
HILDA: Řekl jste, že mi ty bílé šaty náramně sluší a že vypadám jako princezna.
SOLNESS: A jistě jste tak, slečno Wanglová, vypadala. Mimo to bylo mi toho dne tak lehce a volně -
HILDA: A pak jste řekl, až dorostu, že budu vaší princeznou.
SOLNESS (se trochu zasměje): Vida, vida, i to jsem řekl?
HILDA: Ano, jistotně. A když jsem se vás ptala, jak dlouho mám čekat, řekl jste, že se vrátíte asi za deset let - jako běs - a že mě unesete do Španěl nebo tam někam. A že prý mi tam koupíte království, slíbil jste.
SOLNESS (jako prve): Ano, po dobrém obědě člověk neskrblí. A opravdu jsem to řek?
HILDA (se tiše směje): Ano. A také jste řekl, jak prý se to království má jmenovat.
SOLNESS: No a -
HILDA: Má prý se jmenovat, řekl jste, pomerančové království.
SOLNESS: Vida, to je přec pochoutka jméno!
HILDA: Ne, mně se nelíbilo. Vypadalo, jako byste si chtěl ze mě tropit žert.
SOLNESS: Jistě že jsem na to nepomýšlel.
HILDA: O tom arci zdání nebylo. Neboť co jste udělal pak -
SOLNESS: Pro pána krále, co jsem udělal ještě?
HILDA: Není možná! Cožpak jste i na to zapomněl? To si přec, myslím, člověk pamatuje.
SOLNESS: Ano, ano, jen mi drobátko pomozte. Pak si snad - No?
HILDA (naň pevně pohlédne): Popad jste mě a zlíbal, staviteli Solnessi.
SOLNESS (ústa otevřev povstane ze židle): To že -?
HILDA: Ano, ano, ano. Popad jste mě oběma rukama, hlavu nazad zvrátil a zlíbal. Mnohokrát.
SOLNESS: Ale má milá, zlatá slečno Wanglová -!
HILDA (povstane): Což to zapřete?
SOLNESS: Ano, rozhodně.
HILDA (se naň posměšně podívá): Ach tak. (Otočí se a jde volným krokem až docela ke kamnům. Tam stane zrak odvrácen, nehnuta, ruce na zádech.)

Krátká pauza.

SOLNESS (se opatrně přiblíží a stane za ní): Slečno Wanglová -?

HILDA mlčí a nehýbá se.

SOLNESS: Nestůjte tu přec jako sloup! O čem jste tu vypravovala, jistě se vám zdálo. (Vloží ruku na její rameno.) Slyšte přec -

HILDA netrpělivě trhne ramenem.

SOLNESS (jako by mu kmitla myšlenka): Či by -! Počkejme -! V tom vězí něco hlubšího, uvidíte!

HILDA sebou nehne.

SOLNESS (tlumeně, ale s důrazem): Já jistě na to všecko myslil. Jistě jsem to chtěl, přál jsem si toho, jistě se mi toho chtělo. A tak - Není to tahle souvislost?

HILDA stále mlčí.

SOLNESS (netrpělivě): Nuže, u všech všudy -, tedy jsem to udělal!
HILDA (obrátí trochu hlavu, aniž by naň pohlédla): Přiznáváte se tedy?
SOLNESS: Ano, k čemukoli chcete.
HILDA: Že jste mě chopil v náručí?
SOLNESS: Ano.
HILDA: A že jste mi hlavu nazad zvrátil?
SOLNESS: Docela nazad.
HILDA: A zlíbal mě?
SOLNESS: Ano, zlíbal.
HILDA: Mnohokrát!
SOLNESS: Kolikrát libo.
HILDA (se rychle obrátí a zas má radostně zářivý výraz v očích): Nuž, tedy vidíte, přec jsem to na vás vyzvěděla!
SOLNESS (se zatváří trochu do úsměvu): Pomyslete, já na to zapomněl.
HILDA (zas trochu nemilostivě ustoupí od něho): Ach vy, vy jste jich v životě asi mnoho zlíbal.
SOLNESS: Ne, tohle si o mně nemyslete.

HILDA si sedne do lenošky. SOLNESS stojí, podepřen o houpací židli.

SOLNESS (na ni pátravě pohlédne): Slečno Wanglová?
HILDA: Což?
SOLNESS: Jak to bylo? Co se dělo s námi potom?
HILDA: Nic se už nedělo. Víte to nejlíp sám. Potom přišli ostatní hosté, a konec a dost.
SOLNESS: Opravdu! Pak přišli ti ostatní. Že jsem i na to zapomněl!
HILDA: Ach, nic jste nezapomněl. Jen jste se trošku styděl. Na takové věci se, myslím, nezapomíná.
SOLNESS: Svatá pravda.
HILDA (zas naň živě pohlédne): Či jste snad také zapomněl, kterého dne to bylo?
SOLNESS: Kterého dne -?
HILDA: Ano, kterého dne jste ten věnec na věž zavěsil? No, zčerstva!
SOLNESS: Hm -, bůh ví, na ten den jsem zapomněl. Vím jen, že to bylo před desíti roky. Tak někdy na podzim.
HILDA (několikrát zvolna pokývne): Bylo to před desíti roky devatenáctého září.
SOLNESS: Ano, ano, tak nějak. Vida, i to jste si pamatovala. (Ustane.) Ale počkejme - Opravdu, i dnes je devatenáctého září.
HILDA: Ovšem, a těch deset let je těch tam. A vy jste nepřišel, jak jste mi slíbil.
SOLNESS: Vám že slíbil? Postrašil vás tím, myslíte?
HILDA: Nezdá se mi, že to bylo pro strachy.
SOLNESS: Nuž, chtěl jsem vás tedy trochu bláznit.
HILDA: Jen to že jste chtěl? Bláznit mě?
SOLNESS: Nu, řekněmež tedy, s vámi žertovat. Bůh milý ví, už ani nevím. Ale patrně to bylo něco takového. Vždyť jste byla tenkrát děcko!
HILDA: Ach, pouhé děcko jsem snad už tenkrát nebyla! Jen takový žabec, jak se vám zdá!
SOLNESS (na ni pátravě pohlédne): Opravdu jste po celou tu dlouhou dobu vážně myslila, že zas přijdu?
HILDA (zatají trochu šelmovský smích): Ovšem, toho jsem se od vás nadála.
SOLNESS: Že přijdu k vašim domů a vás si odvedu?
HILDA: Ano, jako běs.
SOLNESS: A že z vás udělám princeznu?
HILDA: To jste mi přec slíbil.
SOLNESS: A že vám dám království?
HILDA: A proč ne? Přec to nemusilo být obyčejné, skutečné království.
SOLNESS: Ale přec něco zrovna tak dobrého.
HILDA: Ano, aspoň tak dobrého. (Zlehka naň pohlédne.) Myslila jsem si, dovedete-li vystavět nejvyšší věže světa, že snad dovedete i takové nějaké království opatřit.
SOLNESS (zavrtí hlavou): Nevyznám se ve vás, slečno Wanglová.
HILDA: Že ne? A mně se to zdá tak snadné!
SOLNESS: Ne, nevyznám se, zda všecko, co povídáte, také tak myslíte, či zda si tu ze mne jen šašky tropíte -
HILDA (se směje): Šašky? Snad že i já?
SOLNESS: Ba právě. Šašky. Navzájem. (Pohlédnuv na ni.) Věděla jste už dávno, že jsem ženat?
HILDA: Ano, všechnu tu dobu jsem to věděla. Proč se ptáte?
SOLNESS (ledabyle): Jen mě to tak napadlo. (Pohlédne na ni vážně a tlumeně řekne.) Proč jste sem přišla?
HILDA: Protože chci své království. Lhůta vypršela.
SOLNESS (se mimoděk zasměje): Vy jste čtverák!
HILDA (vesele): Tedy to moje království, pane staviteli! (Prstem klepajíc.) Království vyklopit!
SOLNESS (přistrčí si houpací židli a usedne): Tedy doopravdy - proč jste přišla? Co tu vlastně chcete?
HILDA: Inu, především si tu chci všecko obejít a prohlédnout, co jste zbudoval.
SOLNESS: To byste se nachodila.
HILDA: Ano, tuze jste toho nastavěl.
SOLNESS: Zajisté, zvlášť v posledních letech.
HILDA: A hodně kostelních věží? Těch nezměrně vysokých?
SOLNESS: Ne. Nestavím už věží kostelních. Ani kostelů.
HILDA: Co tedy stavíte teď?
SOLNESS: Lidské příbytky.
HILDA (přemýšlivě): Nemohl byste i na lidských příbytcích tak nějak věže vztyčit?
SOLNESS (zaražen): Jak to myslíte?
HILDA: Myslím - něco, co ční - jakoby volně do výše, s korouhvičkou na závratném vrcholu.
SOLNESS (trochu přemýšlí): Podivno, že to povídáte. Vždyť právě to bych nejraději chtěl.
HILDA (netrpělivě): Proč to tedy neděláte?
SOLNESS (zavrtí hlavou): Protože to lidé nechtějí.
HILDA: Vida - nechtějí!
SOLNESS (lehčeji): Ale teď si stavím nový příbytek, právě tady naproti.
HILDA: Pro sebe sama?
SOLNESS: Ano. Je bezmála hotov. A na tom je věž.
HILDA: Vysoká věž?
SOLNESS: Ano.
HILDA: Hodně vysoká?
SOLNESS: Lidé jistě řeknou, že je příliš vysoká. Aspoň pro obydlí.
HILDA: Tu věž si hned zítra ráno prohlédnu.
SOLNESS (sedí, bradu o ruku opřenu a hledí na ni): Řekněte mi, slečno Wanglová, jak se jmenujete? Křestním jménem, myslím.
HILDA: Přece Hilda.
SOLNESS (jako prve): Hilda? Tak?
HILDA: Ani to jste si nezapamatoval? Vždyť jste mi sám říkal Hildo. Toho dne, když jste byl tak nezpůsobný.
SOLNESS: I to tedy?
HILDA: Ale tenkrát jste mi říkal Hildičko, a to se mi nelíbilo.
SOLNESS: Tak, nelíbilo, slečno Hildo?
HILDA: Ne. Za té příležitosti ne. Ostatně - „princezna Hilda“ - to by, myslím, znělo docela pěkně.
SOLNESS: Zajisté. Princezna Hilda, princezna - Jakže se to království bude jmenovat?
HILDA: Eh, což! Na tamtom hloupém království mi nezáleží. Chce se mi, chce království zcela jiného.
SOLNESS (se opřel nazad v židli a nehnutě na ni hledí): Není to zvláštní -? Čím déle o tom přemýšlím, připadá mi, jako bych se byl dlouhá léta lopotil - hm -
HILDA: Čím?
SOLNESS: Abych si vzpomněl na něco - na něco zažitého, o čem jsem myslil, že mi to zas vymizelo. Ale nikdy jsem neuhod, co to asi je.
HILDA: Měl jste si udělat uzlík na šátku, pane staviteli.
SOLNESS: Pak by mně zas mozkem vrtalo, co znamená ten uzlík.
HILDA: Ach ano, jsou i tací běsi na světě.
SOLNESS (zvolna povstane): Štěstí, že jste teď přišla ke mně.
HILDA (naň zhluboka pohlédne): Štěstí?
SOLNESS: Vždyť já tu vězel sám a sám. Zhola bez pomoci a jako strnulý. (Tišeji.) Řeknu vám to teď - zmáhala mě úzkost - šílená úzkost z mládeže.
HILDA: Eh, mládí se přec báti netřeba.
SOLNESS: Ach, právě mládí. A proto jsem se uzavřel a zatarasil. (Tajemně.) Vězte: mládí sem přijde, zabuší na dveře a probije se ke mně!
HILDA: Nuž, měl byste se tedy vzchopit a jemu otevřít.
SOLNESS: Otevřít?
HILDA: Ano, aby k vám mládí vešlo. Po dobrotě.
SOLNESS: Ne, ne, ne! Neboť mládí, hleďte, totě odplata a jde v čele převratu. Jakoby s novou vlajkou přichází.
HILDA (povstane, pohlédne naň a řekne se záchvěvem v koutcích úst): Mohu vám býti, staviteli, nějak nápomocna?
SOLNESS: Ano, teď opravdu můžete. Neboť i vy přicházíte jakoby s novou vlajkou, zdá se mi. Tedy mládí proti mládí.

DOKTOR HERDAL vejde z předsíně.

HERDAL: Aj, vy jste tu ještě se slečnou?
SOLNESS: Ano. Oba dva jsme si měli o ledačems povídat.
HILDA: O všeličems starém i novém.
HERDAL: Opravdu?
HILDA: Ach, bylo to tuze zábavné. Pan stavitel Solness má vám úžasnou paměť. Na sebemenší maličkost si hned vzpomene.

PANÍ SOLNESSOVÁ vyjde z pravých dveří.

PANÍ SOLNESSOVÁ: Tak, slečno Wanglová, váš pokojík je připraven.
HILDA: Ach, jak jste ke mně laskava!
SOLNESS (své ženě): Dětský pokojík?
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ano. Prostřední. Ale nejprve pojďme povečeřet.
SOLNESS (kývne HILDĚ): Hilda se vyspí v dětském pokojíku.
PANÍ SOLNESSOVÁ (naň pohlédne): Hilda?
SOLNESS: Ano, slečna Wanglová se jmenuje Hilda. Znal jsem ji, byla ještě děcko.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Opravdu, Halvarde? Nuž, prosím pěkně. Je prostřeno.

Chopí se ruky DOKTORA HERDALA a odejde s ním napravo. HILDA si zatím sebrala svoje zavazadla.

HILDA (tiše a rychle SOLNESSOVI): Je pravda, co jste řek? Mohu vám býti nějak nápomocna?
SOLNESS (vezme její věci): Vždyť vás jsem postrádal nejvíce!
HILDA (naň pohlédne radostně udivenýma očima a spráskne ruce): Můj ty velký, krásný světe -!
SOLNESS (napjatě): Nuž -?
HILDA: Toť tedy mám to království!
SOLNESS (mimoděk): Hildo -!
HILDA (opět se záchvěvem kolem úst): Totiž - bezmála.

Jde napravo; SOLNESS za ní.

Čtenářský deník	-	Divoká kachna
	-	Hedda Gablerová
	-	Nepřítel lidu, Nepřítel lidu (2)
	-	Nora, Nora (2), Nora (3)
	-	Paní z námoří, Paní z námoří (2)
	-	Peer Gynt
	-	Stavitel Solness (Hry IV.)

Čítanka	-	Nepřítel lidu
	-	Peer Gynt
	-	Stavitel Solness (Hry IV.)