Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ke konci třetího týdne po Simmiině návratu z nemocnice probudil Emily brzy ráno, ještě za tmy její hlas.
"Mami..." Emily ospale odpověděla: "Ano miláčku? Copak bys chtěla? Vodu, ovocnou šťávu?"
"Mami, je mi tak horko, jsem celá mokrá..." Simmiin hlas zněl zastřeně, "jsem tak ...unavená..."
Emily se okamžitě probrala. Natáhla se a rozsvítila lampičku na nočním stolku, a pak to uviděla.
Z úst její dcery prýštila krev a třísnila ji bradu a noční košili.
"Simmiie!" vykřikla Emily a vzala dítě do náručí. "Waltře! Waltře! Walte!" volala zoufale. Protože věděla. Přečetla toho o leukemii tolik, že jí bylo jasné, že tohle masivní vnitřní krácení znamená konec. Rozplakala se.
"Neboj se maminko. Nic mi není. Nic mě nebolí. Tys mi to říkala. Nic mě nebolí..."
Walter Duncan přiběhl celý rozespaný. Když viděl, co se přihodilo, snažil se vzít dítě s matčina náručí. Emily ji nadala.
"Ne..., ne... Slíbila jsem jí to...," bránila se v slzách.
Pevně, ale šetrně, aby ani jedné z nich nezpůsobil bolest, manželce holčičku odebral. Okamžitě si uvědomil, že došlo k tomu, čeho se tak dlouho báli. Jemně hladil Simmiinu vyhublou tvářičku.
Zápas skončil. Bolest a hrůzy léčení pominuly.
Slaboučké tělíčko dobojovalo. Jeho dítě konečně došlo míru.