Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1. kapitola; kniha celkem obsahuje 135 kapitol + úvodní pasáže Původ jména velryby a Citáty + závěrečný Epilog)
• přeložili: Marie Kornelová a Stanislav V. Klíma
• vydání: Odeon, Praha (1968)
• věnování: tato kniha je připsána Nathanielu Hawthornovi z obdivu k jeho géniu
• název amerického originálu: Moby-Dick; or, The Whale (1851)
• resumé: napínavý dobrodružný příběh ze života lovců velryb z první poloviny devatenáctého století se odehrává na palubě americké velrybářské lodi Pequoda

I. Přeludy

Říkejte mi Izmael. Před několika lety - nezáleží na tom, kdy to přesně bylo - měl jsem v peněžence sotva pár grošů a nic zvláštního mě nepoutalo k pevnině; napadlo mi tedy, že bych mohl na moře, trochu se zas podívat na tu vodní část světa. Dělávám to tak, chci-li zahnat omrzelost a upravit si krevní oběh. Kdykoli zpozoruji, že se začínám tvářit zatrpkle, kdykoli má duše prožívá svůj teskně mživý listopad, kdykoli si všimnu, že se nevědomky zastavuji před obchody s rakvemi a kráčím v poslední řadě každého pohřebního průvodu, který potkám, ale zejména kdykoli těžkomyslnost nabude nade mnou takové moci, že musím volat na pomoc všecky své mravní zásady, abych záměrně nešel na ulici a soustavně lidem nesrážel klobouky z hlavy - tehdy vím, že je svrchovaný čas, abych se co nejrychleji dostal na moře. Nahrazuje mi to kulku z revolveru. Kato s filozofickou okázalostí nalehl na meč; já prostě odcházím na loď. Není na tom nic překvapujícího. Téměř všichni lidé v podobném stavu, kdyby si to jen uvědomili, dříve nebo později zatouží po moři bezmála stejně jako já.
Tady máte to své ostrovní město kmene Manhattů, kol dokola obehnané doky jako Indické ostrovy korálovými útesy - obchod je obklopuje svým příbojem. Vpravo vlevo vedou vás ulice k vodě. Dole na nejzazším konci města jsou Baterie, kde to honosné nábřeží omývají vlny a ochlazují vánky, které ještě před několika hodinami byly nedozírně daleko. Všimněte si, jaké davy se tu soustředěně dívají na vodu.
Obejděte město za ospalého nedělního odpoledne. Jděte na Corlears Hook ke Coenties Slip, odtud podle Whitehallu na sever. Co uvidíte? Kolem celého města stojí mlčenlivé hlídky tisíce a tisíce smrtelníků, pohroužených do snění o moři. Někteří se opírají o kůly; jiní sedí na sloupech přístavních hrází; jiní nakukují přes zábradlí horní paluby lodí, připluvších z Číny. Někteří jsou vysoko v lanoví, jako by chtěli mít ještě lepší vyhlídku na moře. Ale jsou to samí suchozemci, ve všední dny uzavření mezi omítnuté laťkové stěny - uvázaní k pultům, přibití k lavicím, přikovaní k psacím stolům. Jak to vysvětlíte? Ztratila se snad zelená pole? Co tady dělají ti lidé?
Jen se podívejte! Přicházejí nové davy a míří rovnou k vodě, jako by se do ní chtěly ponořit. Kupodivu! Jsou spokojeni teprve na samém krajíčku souše. Potloukat se ve stínu nedalekých skladišť - to jim nestačí. Kdepak! Musí jít k vodě - tak blízko, že do ní div nespadnou. A tam potom stojí - na míle je jich, na celé míle. Jsou to samí suchozemci, přicházejí z ulic a uliček, tříd a bulvárů - od severu, od východu, od jihu i od západu. Tady se však scházejí a splývají. Cožpak je sem přitahuje síla magnetických střelek na všech těch lodích? Řekněte!
A ještě něco. Jste dejme tomu na venkově; někde v horách, kde jsou jezera. Vydejte se po kterékoli stezce, a vsadím deset proti jedné, že vás povede do údolí a zanechá vás u jezírka, vytvořeného pramenem. Je v tom kouzlo. Vezměte nejroztržitějšího člověka, nechte ho, aby se zcela pohřížil do svých úvah, postavte ho na nohy, uveďte je v chod, a povede vás neomylně k vodě, bude-li v tom kraji vůbec nějaká voda. Kdybyste někdy trpěli žízní na velké americké poušti, udělejte tenhle pokus, bude-li náhodou ve vaší karavaně hloubavý profesor. Ano, jak je každému známo, přemítání a voda se spolu věčně snoubí.
A máme tu umělce. Chce vám namalovat romantickou krajinu, nejstinnější, nejklidnější, nejrozkošnější koutek v celém údolí řeky Saco. Co na svém obraze nejvíc zdůrazní? Má tu stromy a každý kmen je vykotlaný, jako by v něm byl poustevník s křížem; tady mu dříme louka, tam zas odpočívá stádo; a tamhle nahoře z chalupy stoupá ospalý kouř. Hluboko do vzdálených lesů se vine křivolaká cesta, zabíhající až k převislým výběžkům hor, stopených ve vlastní modři.
I když vás obraz uvádí do vytržení a třebas borovice střásá své vzdechy na hlavu pastýřovu, přece by to všecko bylo marné, kdyby pastýř neupíral oči na čarovný proud před sebou. Navštivte prérii v červnu, kdy se nekonečné míle brodíte po kolena v tygrovitých liliích - jaké kouzlo vám tady chybí? Voda - ani kapka vody tu není! Kdyby Niagara byla jen vodopádem písku, cestovali byste tisíce mil, abyste ji zhlédli? Proč chudý básník z Tennessee, když náhle dostal hromádku stříbra, uvažoval, má-li si koupit svrchník, který naléhavě potřebuje, či má-li ty peníze utratit za pěší výlet k pobřeží Rockaway? Proč téměř každý silný, zdravý hoch se silnou, zdravou duší je občas posedlý bláznivou touhou stát se námořníkem? A když jste poprvé cestovali lodí, proč jste pocítili tajemné chvění, když vám prvně řekli, že vaše loď už zmizela z dohledu pevniny? Proč staří Peršané považovali moře za posvátné? Proč mu Řekové dali zvláštní božstvo, a to vlastního bratra Diova? Věru, to všecko není bez významu. A ještě hlubší smysl má příběh o Narcisovi, který, nemoha se zmocnit mučivě spanilého obrazu spatřeného ve studánce, vrhl se do ní a utonul. Stejný obraz však vidíme i my ve všech řekách a oceánech. Je to obraz nezachytitelného přeludu života; a to je klíč k tomu ke všemu.
Řeknu-li však, že mám ve zvyku vydat se na moře, kdykoli se mi začne kalit zrak a já věnuji úzkostlivou pozornost svým plicím, nechci, abyste si mysleli, že se vydávám na moře jako cestující. Ten nezbytně musí mít tobolku, ale tobolka sama neznamená vůbec nic, pokud je prázdná. Ostatně cestující dostávají mořskou nemoc - chytá se jich svárlivost - v noci nespí - a vůbec nemají radost ze života. Ne, jakživ se nepustím na moře jako cestující; a třebaže jsem dost zkušený námořník, přece nejdu nikdy na moře jako velitel eskadry ani kapitán či kuchař. Slávu a důstojnost těchto hodností ponechávám těm, kdo o ně stojí. Mně samému se příčí všechna ta uctívaná námaha, nepříjemnosti a nesnáze. Docela mi stačí starat se jen o sebe a netrápit se starostmi o lodi, bárky, brigy, škunery a to všecko. A pokud jde o kuchařinu - i když uznávám, že je v tom kus slávy, protože kuchař je na lodi tak trochu důstojníkem - přece se mi nikdy nezamlouvalo péci drůbež. Když je drůbež upečena, rozšafně omaštěna a rozumně osolena a opepřena, není ovšem člověka, který by o pečené drůbeži mluvil s větší vážností, neřku-li zbožnou úctou, než já. Modloslužebnická náklonnost starých Egypťanů k pečenému ibisu a hrochu se zasloužila o to, že vidíte mumie těchto tvorů v pyramidách, jejich ohromných pekárnách.
Ne ne, jdu-li já na moře, jdu jako prostý námořník, rovnou dolů do místnosti pro mužstvo a odtud vzhůru na vrchol hlavního stožáru. Nezapírám, že mě přitom dost prohánějí, takže musím skákat z ráhna na ráhno jako kobylka v květnu na louce. Tohle je z počátku dost nepříjemné. Uráží to váš smysl pro čest, zvláště pocházíte-li z rodiny starousedlíků, Van Rensselaerů, Randolfů nebo Hardicanutů. A ještě hůř, hrál-li jste si předtím na pána jako venkovský učitel, před nímž se třásl i ten největší školák - a teď máte v ruce kbelík s dehtem! Přeměna učitele v námořníka je hořká, ubezpečuji vás; je k tomu zapotřebí silného odvaru ze Seneky a stoiků, abyste se dovedli jen ušklíbnout a vydržet to. Ale i to se časem poddá.
Co na tom, nařídí-li vám nějaký hrubý námořní kapitán, abyste se chopil koštěte a zametl palubu? Je to nějaké ponížení, zvážíme-li to, řekněme, na vážkách Nového zákona? Myslíte, že archanděl Gabriel bude o mně mít horší mínění, když v takovém případě okamžitě a zdvořile uposlechnu kapitána, starého bručouna? Ostatně, kdo není otrokem? To bych od vás rád slyšel. Ať už mě staří námořní kapitáni prohánějí, jak chtějí - ať si mě otloukají a štulcují, mám klidné svědomí; vím, že je to docela v pořádku. Všichni lidé tím či oním způsobem sloužili právě tak - ať již z hlediska fyzického, či metafyzického. A všeobecný štulec tedy obchází dokola a všichni podrobení se mohou navzájem podrbat na zádech a být spokojeni.
A ještě něco: na moře se vždycky vydám jako plavčík, poněvadž takto musím za své trampoty dostat zaplaceno, ale jakživ jsem neslyšel, že by někdo vyplatil třeba jediný haléř cestujícímu. Naopak, cestující musejí sami zaplatit. A to je veliký rozdíl, zda platíte, či zda někdo platí vám. Nutnost platit je snad nejnepříjemnější trest, jaký na nás přivolali oni dva zloději v rajské zahradě. Ale dostávat plat - co se tomu vyrovná? Je opravdu podivuhodné, s jakou zdvořilou horlivostí člověk přijímá peníze, když přece upřímně věříme, že peníze jsou kořenem všeho zla na světě a že bohatec za žádných okolností nepřijde do nebe. Ach! Jak radostně se poddáváme věčnému zatracení!
Konečně odcházím na moře vždy jako námořník, protože je to zdravý tělocvik a protože na přídi lodi, kde spí mužstvo, je čistý vzduch. Jako větry vanoucí proti vám jsou na tomto světě častější než větry, které vám foukají do zad (to jest, neporušíte-li nikdy Pythagorovu poučku), tak i velitel eskadry na horní palubě většinou dostává vzduch až z druhé ruky, od námořníků na přídi. Myslí, že jej dýchá první, ale není tomu tak. Podobně v mnoha jiných případech obec vede své vůdce, a ti o tom nemají ani potuchy. Několikrát jsem dýchal mořský vzduch jako námořník na obchodní lodi; jak to, že jsem se teď rozhodl pro velrybářskou výpravu? Na to může odpovědět neviditelný policista Sudiček, který mě má stále pod dozorem, krok za krokem mě potají sleduje a nějak záhadně na mne působí - ten může odpovědět lépe než kdo jiný. A není pochyby: že jsem se pustil na tu velrybářskou výpravu, to právě patřilo do velkolepého programu Prozřetelnosti, stanoveného dávno předtím. Přišlo to jako krátká mezihra a sólový výstup mezi delšími scénami. Domnívám se, že tato část divadelní cedule zněla asi takto:

Velký volební boj o prezidentství Spojených států
VELRYBÁŘSKÁ VÝPRAVA JAKÉHOSI IZMAELA
KRVAVÁ BITVA V AFGANISTANU

Nemohu ovšem říci, proč vlastně mi režisérky - Sudičky - přidělily tuto nuzáckou úlohu ve výpravě na velryby, když se jiným dostalo skvělých úloh ve velkých tragédiích a krátkých a snadných rolí v salonních veselohrách a veselých úloh ve fraškách. Ačkoli nemohu říci, proč vlastně se to stalo, přece - když si nyní připomínám všechny okolnosti, myslím, že trochu chápu pohnutky a důvody, které mi byly v rozmanitých maskách předvedeny tak chytrácky, že jsem se odhodlal přijmout úlohu, kterou jsem potom hrál, a nadto mě ulichotily zdáním, že jsem se rozhodl sám, veden pouze vlastní nezaujatou svobodnou vůlí a bystrým úsudkem.
Hlavní pohnutkou byla sama představa obrovské velryby, jíž jsem nemohl odolat. Hrozná a tajemná obluda plně rozněcovala mou zvědavost. Potom divoká a daleká moře, v kterých se velryba povaluje jako ostrov; nezbadatelná, bezejmenná nebezpečí, jež nám od velryby hrozí, to spolu se všemi tisícerými dalšími divy, kterými působí pobřeží Patagonie na náš zrak i sluch, přispělo, že jsem uposlechl svého přání. Jiné muže by snad něco podobného nezlákalo; mne však trápí neustálá touha po všem dalekém. Rád pluji do zakázaných moří a přistávám u barbarských pobřeží. Nenechám bez povšimnutí, co je dobré, ale mám živý postřeh i pro hrůznost věcí a umím se s ní spřátelit - pokud to jde - poněvadž je jen dobré být v přátelských vztazích se všemi obyvateli míst, kde se octneme.
Proto jsem tedy velrybářskou výpravu uvítal; velká vrata propusti se otevřela dokořán do světa divů a v divokých představách, které mě hnaly za mým plánem, vplouvaly velryby do hlubin mé duše - dvojice za dvojicí - nekonečná velrybí procesí, a uprostřed nich veliký zakuklený fantom, čnějící do vzduchu jako ledová hora.