Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso!
Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům,
mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal,
mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal
za kořist k bohatým hodům - tak dála se Diova vůle,
od té doby, co v hádce se rozešel s Agamemnonem,
vrchním vůdcem všech vojsk, syn Péleův, Achilleus božský.
Kterýpak z bohů je přiměl k té rozmíšce, sváru a k půtkám?
Létin a Diův syn. Ten rozhněván na krále vznítil
v táboře nákazu zlou. Lid válečný napořád hynul
za to, že kněze Chrýsa syn Átreův zneuctil. Přišel
s nesmírným výkupným kněz ten až k rychlým achájským lodím,
aby si vykoupil dceru; i Foiba, Přesného střelce,
vínek na zlatém žezle měl v ruce a horoucně prosil
všechny achájské muže a především oba dva syny
Átreovi - byl jeden i druhý vůdcem svých mužstev.
"Bratři, a ostatní též, vy Achájci v důkladné zbroji,
kéž vám dopřejí bozi, co sídlí v olympských domech,
vyvrátit trójské město a šťastně se navrátit domů:
pusťte však milou mou dceru a přijměte výkupné za ni,
Foiba, Diova syna, vždy Přesného střelce, se bojte!"
Tehdy Achájci všichni hned najevo dali svůj souhlas,
božího kněze mít v úctě a nádherné výkupné přijmout,
toliko Agamemnón to nelibě nesl v svém srdci,
se zlou propouštěl kněze a přidával důraznou hrozbu:
Ať já tě u dutých lodí už podruhé nestihnu, starče,
buď že bys nyní tu meškal neb později zase bys přišel,
sic ti pak nebude na nic tvůj božský vínek a žezlo!
Nevydám tuhletu dívku! To spíše ji zastihne stáří
v Argu v paláci našem, tak daleko z vlasti, kde bude
při práci obcházet stav a se mnou sdílet i lůžko.
Táhni a nedráždi mě, ať odtud se ve zdraví vrátíš!"
Pravil, i lekl se stařec a poslechl vladařův příkaz.
Mlčky se po břehu bral, kde silně hučelo moře.
Potom odešel stranou ten stařík a vroucně se modlil
k mocnému Apollónovi, jejž zrodila půvabná Létó:
Vyslyš mě, Stříbrnoluký, jenž chráníš posvátnou Killu,
jakož i Chrýsu a mocně i Tenedu, Sminthee, vládneš:
jestliže k radosti tobě jsem svatyni zbudoval někdy,
nebo jsem tučné kýty ti někdy za oběť spálil
obětních býků a koz, pak splň mi tohleto přání:
za moje slzy ať pyká lid danajský střelami tvými!"
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
Nejdříve zasáhl mezky, pak rychlé ohaře, ale
potom své ostré šípy i po lidech metal - byl zásah
na zásah - hranice mrtvol vždy plály tam ve značném počtu.
Létaly po devět dní již táborem božské ty střely,
až pak v desátý den dal Achilleus shromáždit vojsko:
to mu do mysli vnukla ctná Héra bělostných loktů,
o lid danajský dbalá, vždyť stále ho viděla zmírat.
Když se pak všichni sešli a shlukli se ve shromáždění,
Achilleus, rychlý v běhu, vtom povstal a takto k nim mluvil:
"Myslím, Agamemnone, že odtud teď zahnáni nazpět
domů se vrátíme zas (jen jestliže uniknem smrti),
bude-li zároveň válka a mor nás Achájce hubit.
Proto se zeptejme na to buď kněze neb někoho z věštců,
nebo kdo vykládá sny - i sen má přec od Dia původ -,
aby nám pověděl snad, proč Foibos se rozlítil takhle:
zdali se pro planý slib neb kvůli oběti hněvá,
zdali by snad pak chtěl tu záhubu odvrátit od nás,
jakmile dostane oběti koz bezvadných jakož i jehňat."
Tak tedy Achilleus pravil a hned si zas sedl. Vtom povstal
Kalchás, Thestorův syn, muž daleko nejlepší z věštců;
znalý všeho, co jest, co bylo, i toho, co bude:
ten svým uměním věštným, jež Foibos Apollón dal mu,
veškeré achájské loďstvo až před hradby ílijské přived.

***