Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ODYSSEŮV NÁVRAT NA RODNOU ITHAKU
Tu Odysseus jasný se vzbudil ze spánku na milé půdě své otčiny, aniž ji poznal, neboť byl předlouho vzdálen. Vždyť Athéna, Diova dcera, rozlila hustou mlhu kol něho, aby mu všechno řekla a učinila ho neznámým, aby ho nikdo nepoznal z občanů v městě, ni z přátel, ni manželka dříve, než by se plně pomstil všem ženichům za jejich zpupnost.

***

I tesknil po rodné zemi, vlekl se podél břehu, kde hlasitě hučelo moře, tonul v žalostném nářku. Vtom přišla mu Athéna zblízka, mladému pastýři ovcí jsouc podobna postavou těla.

***

Odysseus radosti pln ji spatřil a v ústrety vyšel, ozval se k bohyni takto a hovořil vzletnými slovy:

***

"Také tohle mi pověz, a pravdivě, abych to věděl! Která to země a obec? A jací as lidé tu žijí?"

***

Athéna jiskrných zraků zas na to mu odpověděla:

***

"Ovšemže drsná to země a není pro koně sjízdná, není však přespříliš nuzná, ač rozsáhlá také zas není. Obilí nesmírné množství v ní uzrává, zraje v ní víno, neboť přehojná rosa a déšť jí vždy dodává vláhy. Výbornou pastvou je koz a dobytka. Všeliké druhy stromů tu jsou a stále dost vody je pro napajedla. Proto as, cizinče, došlo i do Tróje Ithaky jméno, třebas prý vzdálena velmi je Trója od řecké země!" Zaplesal po těchto slovech ten trpitel, Odysseus jasný, těšil se ze své vlasti a políbil žírnou tu zemi.

SETKÁNÍ ODYSSEA A PÉNELOPY
Věhlásná Pénelopé sem kráčela ze ženské síně, podobna Artemídě neb zářící bohyni lásky. K ohni, kde sedada jindy, jí komorné lenošku daly, věhlasná Pénelopé si tam pak usedla na ni.

***

Věhlasná Pénelopé s ním začínala hned hovor: "Cizinče, na jednu věc já sama se nejdřív tě zeptám: Kdopak a odkud jsi rodem, kde město a rodiče tvoji?" Na to jí odpovídaje zas důvtipný Odysseus pravil: "Nikdo z lidí by, ženo, tě nemohl na celém světě pohanět, věru tvá sláva až k širým nebesům sahá. Teď se však ve svém domě mne vyptávej na jiné věci, netaž se na můj původ a na mou otcovskou zemi, abys ni vzpomínkou na to tím více nenaplnila bolestí hruď - jsem přeplněn žalem..."

***

Věhlasná Pénelopé mu na to zas odpovídala: "Předností, milý hoste, i postavu těla a krásu tehdy mi zničili bozi, když Argejci nastupovali na lodě k Tróji a s nimi i Odysseus, milý můj manžel. Kdyby se on zase vrátil a pečoval dál o můj život, byla by větší má sláv a tak by se krásněji žilo. Nyní se trápím - vždyť bůh mi tolik už svízelů seslal! Kolik předáků šlechty tu na blízkých ostrovech vládne.

***

Všichni, kolik jich vládne zde v Ithace patrné z dálky, za mnou proti mé vůli sem chodí a jmění mi tráví - touhou v mileném srdci se trýzním jen pro Odyssea. Ženiši se sňatkem kvapí, a já jim úskoky strojím."

***

POTRESTÁNÍ ŽENICHŮ (Pénelopé)
Hned pak se ujala slova a ženichům přednesla návrh: "Nyní, ženiši zpupní, mě poslyšte, co jste mi vpadli v dům, v němž stále a stále jen strojíte hody a pitky, když tak dlouho je pryč můj muž - však docela žádné záminky jednání svého jste nemohli vymyslit jiné, nežli že chcete mě mít, svou ženou mě učinit chtíce. Nuž, teď, ženiši, vzhůru, teď o to vám nastává zápas! Zde je veliký luk jejž božský Odysseus nosil. Kdokoli manželův luk z vás nejsnáz rukama napne, kdo též prostřelí šíp skrz všechněch dvanácte sekyr, s tím jsem hotova jíti a s tímto se rozloučit domem, manželským, obzvlášť krásným a bohatým hojnými statky, na nějž si často, jak mním, pak vzpomenu, třeba jen ve snách."

***

Však Odysseus důvtipné mysli, hned jak lučiště zdvihl a zevšad prohlédl dobře - jako si po každé muž, jenž loutny a zpěvu je znalý, lehounko natáhne strunu a napne ji na nový kolík, tětivu z ovčího střeva si na obou připevní koncích, tak ten veliký luk též Odysseus lehounko napjal. Potom tětivu chopil a pravou rukou ji zkoušel: krásný vydala tón, jsouc vlaštovce podobna hlasem. V ženiších veliký žal byl probuzen. Všechněm tu rázem pobledla tvář. Dal znamení Zeus svým zahřměním silným. Zaplesal Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, že mu syn lstivého Krona tím zahřměním znamení dává. Rychlý tu uchopil šíp, jenž ležel na stole před ním, vyňatý. Ostatní střely až dosud ve vnitřku toulce vězely. - Za krátký čas jich Danajci zakusit měli. Luk ten za ohbí chopil a strunu i zářezy táhl, na židli, na které seděl, a vypustil z lučiště šipku, přímo ji před sebe míře. I nechybil sekyry žádné. Naopak, otvorem prvním a všemi pak prolétl veskrz těžký, okovaný šíp.