Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Kamil Fiala

***

Pak úspěchy elegantní, hezké a všeobecně zbožňované ženy ohlušily v Pařížance cit mateřský. Lord Dudley nebyl starostlivější o svého potomka nežli jeho matka. Náhlá nevěra mladé dívky, horoucně milované, naplnila ho snad jakýmsi odporem ke všemu, co pocházelo od ní.
Ostatně možná také, že otcové milují pouze děti, s nimiž se úplně seznámili; společenská víra nejvyšší důležitosti pro klid rodin, kterou by měli udržovati všichni neženatí průkazem, že otcovství je cit vypěstěný ve skleníku ženou, mravy a zákony.
Ubohý Henri de Marsay měl otce jen v onom z obou, jenž nebyl povinen jím býti. Otcovství pana de Marsay bylo přirozeně velmi neúplné. Děti mají v řádu přírodním otce jen po několik okamžiků; a šlechtic napodobil přírodu. Dobrák by nebyl býval prodal svého jména, kdyby nebyl měl neřesti. Jedl tedy bez výčitek svědomí v nejhorších krčmách, a propíjel po několik pololetí ostatní, jež platil důchodníkům národní poklad. Pak svěřil dítě staré sestře z rodiny de Marsay, jež o ně měla velikou péči a dala mu, při hubeném stravném, poskytnutém bratrem, učitele, abbéa bez groše, který spřádal budoucnost mladého muže a rozhodl platiti se ze sta tisíc liber renty za péči věnovanou svému žákovi, jehož si zamiloval. Tento učitel byl náhodou skutečným knězem, jedním z oněch duchovních, stvořených k tomu, aby se stali kardinály ve Francii nebo Borgii pod tiarou. Naučil za tři roky dítě tomu, čemu by je v koleji byli naučili za deset let. Potom tento veliký člověk, jménem abbé de Maronis, dovršil výchovu svého žáka dávaje mu studovati civilisaci ve všech tvářnostech: živil ho ze své zkušenosti a vláčel ho velmi málo do kostelů, tehdy uzavřených: vodil ho často do zákulisí, nejčastěji ke kurtisánám; rozbíral mu lidské city část po části; zasvěcoval ho do politiky v srdci salonů, kde se tehdy pekla; vypočetl mu vládní stroj a pokusil se z přátelství ku krásné povaze, opuštěné, ale bohaté nadějí, mužně nahraditi mu matku: Není-li církev matkou sirotků? Žák nezklamal takové péče. Tento důstojný muž zemřel, jsa biskupem, roku 1812 se zadostiučiněním, že zanechal pod nebem dítě, jehož srdce a duch byly v šestnácti letech tak dobře utvářeny, že mohl odříti čtyřicetiletého muže. Kdo by se byl nadál, že nalezne bronzové srdce, mozek zalkoholisovaný pod nejsvůdnějším zevnějškem, jaký kdy staří malíři, tito naivní umělci, udělili hadu v pozemském ráji? Ale to ještě není nic. Ještě k tomu navázal dobrý fialový chlapík pro svého oblíbence určité známosti s vysokou pařížskou společností, jež se v rukách mladého muže mohly výtěžkem rovnati novému stotisíci liber renty.
Konečně tento kněz, prostopášný, ale politický, nevěřící, ale učený, zrádný, ale líbezný, slabý na zevnějšek, ale stejně zdatný hlavou i tělem byl tak podstatně užitečný svému žáku, tak shovívavý k jeho neřestem, tak dobrým odhadcem sil všeho druhu, tak hluboký, kdykoli bylo nutno provésti nějaké lidské odúčtování, tak mladý při tabuli, ve Frascati, v sám nevím kde, že uznalý Henri de Marsay nikdy nebyl více dojat, roku 1814, než při pohledu na podobiznu svého drahého biskupa, jedinou to movitou věc, kterou mu mohl odkázati tento prelát, podivuhodný typ mužů, kteří svým géniem zachrání katolickou, apoštolskou a římskou církev, zkompromitovanou této chvíle slabostí jejího dorostu a stářím jejích veleknězi; ale chce-li církev. Kontinentální válka zabránila mladému Marsayovi poznati jeho pravého otce, jehož jméno jestli znal, jest pochybno. Opuštěn v dětství, neznal ani paní Marsayové. Přirozeně želel velmi málo svého domnělého otce. A co se týká slečny de Marsay, své jediné matky, dal jí po její smrti zříditi na hřbitově Pere Lachaise velmi pěkný náhrobeček. Monsignor de Maronis zaručil tomuto starému kapižonu jedno z nejlepších míst v nebi, tak že Henri, vida ji umírati šťastnou, věnoval jí egoistické slzy, a jal se ji oplakávati k vůli sobě. Abbé vida tuto bolest osušil slzy svého žáka upozorněním, že dobrá dívka šňupala hnusným způsobem a stávala se tak šerednou, hluchou a nudnou, že je smrti zavázán k díkům. Biskup splnoletil svého žáka roku 1811. Potom když matka pana de Marsay se znovu provdala, vyvolil kněz v rodinné radě jednoho z těch počestných bezhlavců, které vybral u okénka zpovědnice, a pověřil ho správou jmění, jehož důchodů užíval ku společným potřebám, ale jehož kapitál chtěl uchovati.
Ku konci roku 1814 neměl tedy Henri de Marsay na světě závazného citu a byl volný jako pták bez družky; ačkoli dovršil dvaadvacátý rok, zdálo se, že je mu sotva sedmnáct. Vůbec všichni jeho nejnebezpečnější sokové pokládali ho za nejhezčího hocha v Paříži. Po svém otci, lordu Dudleyovi, podědil modré oči co nejzamilovaněji ošidné, po matce černé vlasy co nejhustější, po obou čistou krev, pleť mladé dívky, tvář sladkou a skromnou, postavu jemnou a aristokratickou a velmi krásné ruce. Pro ženu znamenal pohled naň ? stati se po něm šílenou; víte? pocítiti takovou touhu, která sžírá srdce, ale která se zapomíná pro nemožnost ukojení, protože žena v Paříži je obyčejně bez vytrvalosti. Málo které z nich si řeknou po způsobu mužů ono PŘIDRŽÍM SE rodu Oranžského. V této životní svěžesti a přes čistotu svých očí měl Henri udatnost lví a obratnost opičí. Rozťal kouli na deset kroků o čepel nože, jezdil na koni způsobem, který uskutečňoval báji o centaurovi. Půvabně řídil vůz o dlouhých opratích, byl mrštný jako Cherubin a klidný jako beránek, ale dovedl ztlouci člověka z předměstí v hrozné hře kopané nebo s holemi, pak uměl sáhnouti na klavír, že se mohl stati umělcem, kdyby upadl do neštěstí, a měl hlas, který by mu byl vynesl od Barbaje padesát tisíc franků zasezonu. Žel! všecky tyto krásné vlastnosti, ty pěkné vady byly zkaleny strašnou neřestí: nevěřil ani v muže, ani v ženy, ani v boha, ani v ďábla. Rozmarná příroda počala jeho vlohy, kněz je dovršil.
Aby se tato příhoda stala srozumitelnou, je nutno zde dodati, že lord Dudley přirozeně nalezl mnoho žen, schopných aby dodali několik exemplářů tak rozkošného portraitu. Druhým jeho mistrovským dílem toho druhu byla mladá dívka nazvaná Eufemie, zrozená z jisté dámy španělské, vychovaná v Havaně, zpět přivedená do Madridu s mladou antilskou kreolkou a se zhoubnými choutkami kolonií, ale šťastně provdaná za starého a velmi bohatého španělského pána, dona Hijose, markýza de San-Réal, který od obsazení Španělska vojskem francouzským ubytoval se v Paříži a přebýval v ulici Saint Lazare. Právě tak s bezstarostnosti jako z ohledu k nevinnosti mladého věku nedal lord Dudley zprávy svým dětem o příbuzenstvích, jež jim všady tvořil. Toť lehká nepřístojnost civilisace, tato má však tolik výhod, že jest třeba jí prominouti její poklesky ve prospěch dobrodiní. Lord Dudley, abychom už o tom nemluvili, utekl se v roku 1816 do Paříže, aby unikl pronásledování anglické justice, kteráž Orientu chrání pouze zboží. Cestující lord spatřiv Henriho tázal se, kdo je ten krásný mladý muž, pak uslyšev jeho jméno pravil: ?Ach! toť můj syn, jaké neštěstí!?
Taková byla historie mladého muže, který asi v polovině měsíce dubna 1815 nedbale se procházel velkou alejí Tuilerií po způsobu všech živočichů, kteří znajíce svou sílu kráčejí klidně a majestátně,-měšťáci ohlíželi se zcela naivně, aby ho znovu spatřily, ženy se vůbec neohlížely, očekávaly ho až se vrátí, a vrývaly si ho v paměť, aby si včas vzpomněly této příjemné tváře, která by nebyla zohyzdila tělo té nejkrásnější z nich.
- Co pak tu děláš v neděli? řekl Henrimu markýz de Ronquerolles potkav ho.
- Ryba je ve vrši, odvětil mladý muž.
Tato výměna myšlenek stala se dvěma významnými pohledy, aniž Ronquerolles a de Marsay vypadali, jako by se znali. Mladý muž prohlížel procházející se s hbitostí pohledu a sluchu, vlastní Pařížanu, jenž, jak se zdá na první pohled, nic nevidí a neslyší, ale který vidí a slyší vše. V tom okamžiku přistoupil k němu mladý muž a zavěsil se mu důvěrně v rámě řka:
- Jak se vede, můj milý de Marsay?
- Ale velmi dobře, odpověděl mu de Marsay s oním zdánlivě vroucím vzezřením, které však mezi mladými Pařížany nic neznamená ani pro přítomnost ani pro budoucnost.
Opravdu, mladí lidé v Paříži nepodobají se mladým lidem žádného jiného města.
Rozdělují se ve dvě třídy: Mladý muž, který má něco, a mladý muž, který nemá nic neb mladý muž, který rozvažuje a který rozhazuje. Ale rozumějte tomu dobře, jde zde pouze o domorodce, kteří vedou v Paříži život rozkošnické elegance. Existují tam ovšem i jiní mladí lidé, ale tito jsou děti, chápající velmi pozdě pařížské živobytí a jsou jím podvedeni. Nehloubají, studují, drou se, říkají ostatní. Konečně se tam spatřují též jistí mladíci bohatí neb chudí, kteří se chytají úřadů a výhradně se jim věnují, jsou poněkud Rousseauovým Emilem z občanského těsta, a neobjevují se nikdy ve společnosti. Diplomati je nezdvořile nazývají hejsky. Ať jsou hejsci nebo ne, rozmnožují počet oněch prostřednosti, chlubíce se svou nemohoucností, kterou nazývají mravy a poctivostí. Tento společenský druh Ceny výtečnosti týrá správu, armádu, úřady, komory a dvůr. Zmenšuje a zplošťuje zemi a jaksi tvoří v politickém těle lymfu, která je přetěžuje a činí měkkým. Tyto počestné osoby nazývají talentované lidi nemravnými neb šibaly, jestliže tito šibalové dávají si platiti své služby, nebo alespoň slouží; kdežto tamti škodí a jsou váženi davem; ale na štěstí pro Francii elegantní mládež stigmatisuje je stále jménem hlupáků.
Nuže, na první pohled je přirozeno míti oba druhy mladých lidí, kteří vedou elegantní život, za velmi odlišné; roztomilá to družina, ku které náležel Henri de Marsay. Ale pozorovatelé, kteří nesoudí dle povrchu věcí, jsou brzy přesvědčeni, že rozdíly jsou čiře mravní, že nic není tak klamného jako tato hezká slupka. Nicméně všichni stejně mají přednost před celým světem, mluví na zdař bůh o věcech, lidech, literatuře a výtvarném umění, mají vždy v ústech Pitta a Coburga každého roku, převyšují hovor dvojsmyslnou hříčkou slov, obracejí v posměch vědu a učence, opovrhují vším, čeho neznají, neb vším, čeho se obávají, pak se povznášejí nade vše, ustanovujíce svrchovanými soudci nade vším. Všichni by podvedli své otce a byli by pohotově roniti na ňadru svých matek krokodilí slze, ale všeobecně v nic nevěří, pomlouvají ženy, neb předstírají skromnost a ve skutečnosti poslouchají některou zlou kurtisánu neb některou starou ženu. Všickni jsou stejně až ku kostem rozežráni výpočtem, zkažeností, surovou chutí vyšplhati se, a jsou-li ohrožováni kamenem, kdyby se zkoumalo, nalezl by se všem v srdci. V normálním stavu mají nejpěknější zevnějšek, staví na odiv přátelství v každém případě a jsou stejně unášející. Tatáž persifláž vládne jejich proměnlivým jargonem, honí se za bizarností ve svých oblecích, chlubí se opakováním blbostí toho neb onoho oblíbeného herce a začínají s každým, nechť je to kdokolivek, pohrdáním neb drzostí, aby měli jaksi první prsty v této hře, ale běda, kdo si nedovede nechať vypíchnouti jedno oko, aby jim vypíchl obě. Zdají se stejně lhostejnými k neštěstím vlasti a k jejím pohromám. Podobají se zkrátka naprosto všichni hezké bílé pěně, která korunuje vlnu za bouře. Nastrojují se, hodují, tančí a baví se v den bitvy u Waterloo, v době cholery nebo za revoluce. Slovem, naprosto všichni stejně si počínají, ale zde začíná srovnání. Z tohoto bohatství, vlnícího se a příjemně rozházeného, jedni mají kapitál a druzí ho očekávají - mají tytéž krejčí, ale účty těchto nejsou ještě zaplaceny.
Pak jestliže jedni, podobni řešetu, přijímají všecky druhy idejí, aniž si některé zapamatovali, druzí je srovnávají a přisvojí si všechny dobré. Jestliže jedni se domnívají, že něco vědí, nevědí ničeho a rozumějí všemu, půjčují vše těm, kteří ničeho nepotřebují, a nedarují ničeho těm, kteří by něčeho potřebovali; druzí studují tajně myšlenky jiných a umisťují své peníze tak výhodně, jako své ztřeštěnosti, na veliké úroky. Jedni nemají již věrných dojmů, protože jejich duše jako zrcadlo osleplé opotřebováním neodráží již obrazu, druzí šetří svých smyslů a svého života a při tom se zdá, že jako oni vyhazují je okny. První, na příslib jakési naděje, věnují se bez přesvědčení některému systému, který pluje po větru a stoupá proti proudu, ale přeskakují na jinou politickou loď, když první se uchyluje se své dráhy, druzí vyměřují budoucnost, sondují ji a spatřují v politické věrnosti totéž, co Angličané vidí v obchodní poctivosti - živel úspěchu. Ale tam, kde mladý muž, který něco má, učiní hříčkuslov, neb řekne vtip o povalení trůnu, ten, který nemá ničeho, učiní veřejný rozpočet neb tajnou podlost a prorazí, potřásaje svým přátelům ruce. První nepřisuzují nikdy schopností jiným, všechny své ideje mají za nové, jako by svět trval od včerejška, mají neomezenou důvěru v sebe a nemají krutějšího nepřítele nežli svou vlastní osobu. Ale druzí jsou ozbrojeni stálou nedůvěrou k lidem, jichž si váží dle jejich hodnoty, a jsou dosti hlubocí, aby měli o myšlenku více nežli jejich přátelé, z kterých těží, tedy večer, když jejich hlava spočívá na po dušce, odvažují lidi, jako lakomec odvažuje své zlaťáky. Jedni se mrzí pro impertinenci, jež nemá dosahu, a snášejí výsměch diplomatů, kteří docilují, že panáčkují před nimi, tahajíce za hlavní nit těchto loutek, totiž samolásku, kdežto druzí si nezadávají a volí si své oběti a své obránce. Pak kteréhosi dne ti, kteří neměli ničeho, mají cosi, a oni, kteří měli něco, nemají ničeho, Tito pohlížejí na své soudruhy, kteří se dopracovali postavení, jako na potměšilce, špatná srdce, ale též jako na lidi silné. Jest velmi silný! ... toť nesmírná chvála přisuzovaná těm, kteří došli quibuscunque viis politiky, ženy nebo jmění. Mezi! nimi nalézají se jistí mladí lidé, kteří hrají tuto úlohu, začínajíce ji s dluhy a přirozeně jsou nebezpečnější než ti, kteří hrají tutéž bez vindry.
Mladý muž, který se zval přítelem Henriho de Marsay, byl zřeštěnec, přišlý z venkova, kterého mladí muži, tehdy v módě, učili umění, jak vhodně ztenčiti dědictví, ale měl na svém venkově poslední koláč k snědení, jistý závod. Byl to zcela jednoduše dědic, který bez přechodu ze svých hubených měsíčních sto franků dosáhl celého jmění otcovského a který, neměl-li dosti ducha, aby si povšiml, že je vysmíván, uměl dosti počítati, aby se zastavil u dvou třetin svého kapilálu. V Paříži právě odhalil pomocí několika tisícifrankových bankovek přesnou cenu brnění, umění nedbati příliš svých rukavic, naslouchati tam učeným rozjímáním o vyplácení mzdy lidem a hledati, kterou smlouvu s nimi uzavřití bylo by nejvýhodnější, záleželo mu mnoho na tom, aby se mohl pěkně vyjadřováti o svých koních a o svém pyrenejském psu, aby poznal podle obleku, chůze a polobotky, ku kterému druhu lidí náleží žena, studovati écarté, pamatovati si některá módní slova, a dosíci svým pobytem v Pařížské společnosti nutné vážnosti, aby později zavedl na venkově modu čaje, stříbro anglického tvaru, a aby si dodal práva, všemi kolem sebe pohrdati po zbytek života.

***