Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Kamil Fiala

***

De Marsay přijal ho za přítele, aby si jím ve společnosti pomáhal, jako smělý spekulant si pomáhá důvěrným příručím. Marseyovo přátelství, ať falešné nebo pravé, bylo společenským postavením pro Paula de Manerville, který, pokud se jeho týkalo, měl se za silného, těže podle svého způsobu ze svého důvěrného přítele. Žil v odlesku svého přítele, tiskl se stále pod jeho deštník, byl mu v patách a pozlacoval se jeho paprsky, stavě se vedle Henryho neb kráčeje mu po boku, tvářil se jako by říkal: "Neurážejte nás, jsme praví tygři." Často dovolil si říci hloupě: Kdybych od Henriho žádal tu neb onu věc, je do té míry mým přítelem, že by to učinil! Ale střežil se, aby ho někdy o něco požádal. Bál se ho a jeho strach, ačkoliv nepostřehnutelný, působil na ostatní a prospíval Marseyovi. "Je statný chlapík, de Marsay", říkal Paul. "Haha, uvidíte, stane se, čím bude chtíti. Nedivil bych se, kdybych ho kteréhosi dne spatřil ministrem zahraničních záležitostí. Nic mu neodolá."
Pak činil z Marsaye, co činil desátník Trim ze své čepice - ustavičnou sázku. "Zeptejte se Marsaye a uvidíte!"
Neb zase: "Onehdy jsme honili, de Marsay já, nechtěl mi uvěřiti, přeskočil jsem křoví, aniž sem se hnul, s koně!"
Neb zase: "Byli jsme, já a de Marsay, u ženských, a na mou čest, byl jsem atd."
Tak nemohl se Paul de Manerville zařaditi jinam nežli do veliké, proslulé a mocné rodiny hejsků, kteří se dodělávají úspěchu. Měl se státi kdysi poslancem. V té chvíli nebyl ani mladým mužem. Jeho přítel de Marsay ho takto defiloval:
- Ptáte se mne, kdo je Paul. Ale, Paul? ... je to Paul de Manerville.
- Divím se, můj milý, řekl k Marsayovi, že jste tady v neděli?
- Chci se tě ptáti totéž.
- Zápletka.
- Zápletka?
- Eh!
- Mohu ti to věru říci, aniž kompromituji svou vášeň. A pak žena, která přichází v neděli do Tuilerií, nemá ceny, aristokraticky řečeno.
- Ha! ha!
- Mlč přece, nebo ti již nic neřeknu. Směješ se příliš nahlas, pomyslí si o nás, že jsme příliš nasnídáni. Posledního čtvrtka zde na terasse des Feuillants procházel jsem se, aniž jsem na něco pomyslil. Ale přišed ku mříži ulice Castiglione, kterouž jsem zamýšlel odejiti, ocitl jsem se tváří v tvář ženě, nebo spíše mladé osobě, která, jestliže mi nepadla kolem krku, byla zadržena myslím méně lidským ohledem, nežli jedním z těch hlubokých úžasů, které ochromují paže a nohy, sestupují podél páteře a zastaví se v chodidlech, aby vás přimrazily k půdě. Já často způsobil účinky toho druhu, jakýsi zvířecí magnetismus, který se stává velmi mocným, když jsou vztahy vzájemně zaklesnuty. Ale, můj milý, to nebylo ani ustrnutí, ani to nebyla obyčejná dívka. Niterně řečeno, její tvář jakoby mluvila: "Jak, ty zde; můj ideále, bytosti mých myšlenek, mých snů večerních i ranních. Jak jsi sem přišel? A proč dnes ráno? proč ne včera? Vezmi mě, jsem svá atd.!" -Dobře, řekl jsem si v nitru, zase jedna! Prohlížím si ji tedy. Ach! můj milý, fysicky řečeno, neznámá osoba je nejroztomilejší ženská, s jakou jsem se kdy setkal. Náleží k oné odrůdě ženské, kterou Římané jmenovali fulva flava, plamenná žena. A především, co mě nejvíce zarazilo, do čeho jsem dosud zamilován, to jsou žluté oči, jako tygří, žluti zlata, které se třpytí, zlata živoucího, zlata, které přemýšlí, zlata, které miluje a chce naprosto vstoupiti do vaší kapsičky.
Víme pouze to, můj milý, zvolal Paul, přichází sem někdy, je to Dívka se zlatýma očima, pojmenovali jsme ji tak. Je to mladá osoba, asi dvaadvacetiletá, a viděl jsem ji tu, když tu byli Bourbonové, ale se ženou, která byla stotisíckrát hezčí, než ona.
- Mlč, Paule! Je nemožno, aby kterákoliv žena předčila tuto dívku, podobnou kočce, která se chce tříti o naše nohy, dívku bílou, s popelavými vlasy, něžného zjevu, ach, která by měla mít chmýřitá vlákna na třetím článku prstů a podél tváří bílé pýří, jehož zářná linie za krásného dne začíná na uších a ztrácí se na krku.
- Ach! ta druhá! Můj milý de Marsayi! Ta vám má černé oči, které nikdy neplakaly, ale které pálí. Černé obočí, které se spojuje a dodává jí vzezření tvrdosti, popírané nabranou krajkou jejích rtů, na nichž polibek neutkví, rtů žhavých a svěžích; pleť má maurskou, o niž se člověk ohřeje jako na slunci, ah, na mou čest, je ti podobná...
- Lichotíš jí.
- Má prohnuté tělo, štíhlé tělo korvetty, sestrojené k rychlé plavbě, jež se vrhá na kupeckou loď s francouzskou prudkostí, zakousne se do ní a potápí ji ve dvou vteřinách.
Konečně, můj milý, co je mi do té, které jsem ani neviděl! odpověděl de Marsay. Od té "doby, co studuji ženy, je má neznámá jediná, jejíž panenská ňadra, tvary žhoucí a rozkošné mi realisovaly jedinou ženu, o níž jsem snil, jest originálem blouznivé malby, zvané žena laskající svou chimaeru, nejžhavější, nejpekelnější inspirace antického génia: svatá poesie, prostituovaná těmi, kdož ji napodobovaly pro fresky a mosaiky, pro hromadu měšťáků, kteří vidí v této kamei pouze přívěšek a dávají si ji k hodinkovým klíčkům, kdežto jest to celá žena, propast rozkoší, kam se člověk řítí, aniž nalézá konce, kdežto jest to ideální žena, kterou lze spatřiti ve skutečnosti někdy ve Španělsku, v Itálii, ale téměř nikdy ve Francii. Nuže! spatřil jsem opět tuto dívku se zlatýma očima, tuto ženu, laskající svou chimaeru spatřil jsem ji tu opět v pátek. Tušil jsem, že přijde zase druhého dne v tutéž hodinu. Nemýlil jsem se. Těšilo mě sledovati ji, aniž mne viděla pozorovati onu nedbalou chůzi ženy nezaměstnané, v jejíž pohybech však se uhodne dřímající rozkoš. Nuže! obrátila se, spatřila mě, znovu mě pomilovala, znovu se zachvěla, zatřásla. I zpozoroval jsem pravou španělskou dueňu, která ji střeží hyenu, na kterou nějaký žárlivec navlékl šat, jakousi ďáblici, dobře, placenou, aby hlídala toto sladké stvoření... Ó! nuže, dueňa učinila mě více nežli zamilovaným, stal jsem se zvědavým V sobotu nikdo. Ale dnes očekávám onu dívku jejíž jsem chimaerou, a nepřeji si ničeho více než ulehnouti, jako ona obluda na fresce.
- Ejhle ji, řekl Paul, všickni se otáčejí, aby ji spatřili.
Neznámá se zarděla. I její oči zazářily, zpozorovavši Henriho, zavřela je a zašla.
- Pravíš, že tě pozoruje? zvolal žertovně Paul de Manerville.
Dueňa pohlédla upřeně a pozorně na oba mladé muže. Když se neznámá s Henrim opět potkala, mladá dívka se ho dotkla a její ruka stiskla ruku mladého muže. Pak se obrátila, váš nivě se usmála, ale dueňa odtáhla ji velmi rychle ku mříži ulice Castiglione. Oba přátelé sledovali, dívku, podivujíce se nádherné křivce šíje, k níž se hlava připojovala sloučením silných linií a kde se mohutně zvedalo několik chumáčů vlásků. Dívka se zlatýma očima měla pěkně stavěnou drobnou, vykrojenou nohu, která skýtá tolik kouzla mlsným představám. Byla též elegantně obutá měla krátké šaty. A jak odcházela, chvílemi se otáčela, aby opět Henriho spatřila, a zdálo se, že nerada následuje stařenu, jejíž byla asi zároveň paní i otrokyní, mohla ji dáti stlouci, ale nemohla ji zahnati. To bylo zřejmo. Oba přátelé došli ku mříži. Dva livrejovaní sluhové spustili stupátko vkusného povozu, označeného erbem. Dívka se zlatýma očima vstoupila první a usedla na místo, odkud mohla býti viděna, až se vůz obrátí, položila ruku na dvířka a zamávla kapesníkem, nepovšimnuta dueňou, posmívajíc se tomu, co řekne svět zvědavých a řekla Henrimu veřejně pohybem šátku: Následujte mě...
- Viděl jsi někdy lépe dáti znamení šátkem? řekl Henri Paulovi de Manerville.
Spatřiv pak fiakr, který právě dopravil společnost, připravený k odjezdu, dal znamení kočímu, aby zastavil.
- Sledujte kočár, hleďte do které ulice, do kterého domu vjede, dostanete deset franků.
- S Bohem, Paule.
Fiakr následoval kočár. Kočár vjel v ulici Saint-Lazare do jednoho z nejkrásnějších paláců oné čtvrti.
De Marsay nebyl ztřeštěnec. Každý jiný mladý muž byl by podlehl touze nabýti nějakých zpráv o dívce, která uskutečňovala tak dobře nejzářnější ideje, vyjádřené o ženách poesií orientálskou, ale příliš obratný, aby takto kompromitoval budoucnost svého štěstí; řekl fiakristovi, aby jel dále ulicí Saint-Lazare a odvezl ho do jeho paláce. Druhého dne jeho první komorník jménem Laurent, hoch mazaný jako Frontin ze staré komedie, vyčkával nedaleko domu, obývaného neznámou, doby, kdy se roznášejí dopisy. Aby mohl podle libosti číhati a obcházeti kol paláce, koupil si podle zvyku policejních zřízenců, kteří se chtějí dokonale přestrojiti, kroj Auvergnanův, zkoušeje napodobiti jeho fysiognomii. Když listonoš, který toho dopoledne měl službu v ulici Saint-Lazare, přicházel, Laurent se stavěl, jako by byl posluhou a jako by si nemohl vzpomenouti jména osoby, které měl odevzdati balíček, a tázal se listonoše. Oklamán z počátku vzezřením. této postavy, tak pittoreskní ve středu pařížské civilisace, poučil ji, že palác, kde bydlí Dívka se zlatýma očima, patří donu Hijosovi, markýzi de San-Réal, španělskému grandovi.
Ovšem Auvergnan neměl řízení u markýze.
- Můj balíček, řekl, je pro markýzu.
- Je nepřítomná, odvětil listonoš. Její dopisy se vracejí do Londýna.
- Markýza není tedy mladá dívka, která...
- Ach! řekl listonoš, přerušuje komorníka a pohlížeje na něho pozorně, tys posluha, jako že nyní tančím.
Laurent ukázal několik zlaťáků žvavému listonoši, který se ihned usmál.
- Vizte, hle jméno vaší koroptvičky, řekl, vzav z kožené brašny psaní, které mělo londýnské razítko, a na němž byla tato adressa:

Slečna
PAQUITA VALDÉSOVÁ
ulice Saint-Lazare, palác de San-Réal
PAŘÍŽ

napsaná písmem protáhlým a drobným, které projevovalo ženskou ruku.
- Nedal byste se svésti na láhev Chablis a dušené filet s žampiony a několik tuctů ústřic před ním? řekl Laurent, který si chtěl získali drahocenného přátelství listonošova.
- V půl desáté po službě. Kde?
- Na rohu ulice de la Chaussee d'Antin a ulice Neuve des Mathurins u STUDNY BEZ VÍNA, řekl Laurent.
- Poslouchejte, příteli, řekl listonoš, shledav se s komorníkem za hodinu po tomto setkání, je-li váš pán zamilován do oné dívky, ukládá si proklatou práci! Pochybuji, že by se vám podařilo ji spatřiti; po deset let, co jsem v Paříži listonošem, mohl jsem vypozorovati mnohý dveřní systém! ale mohu věru říci a beze strachu, že budu nařknut ze lži některým ze svých kamarádů, že není druhých tak tajemných vrat, jako jsou u pana San-Réal. Nikdo nemůže do paláce vniknouti bez nevím kterého hesla, a všimněte si, že je schválně vybrán mezi dvorem a zahradou, aby se zabránilo veškerému spojení s ostatními domy. Vrátný je starý Španěl, který nikdy nepromluví slova francouzského, ale který vám proslídí tváře lidí, jako by to učinil Vidocq, aby poznal, nejsou-li to zloději. A jestli by se tento první žalářník dal oklamati milencem, zlodějem nebo vámi, bez urážky, nuže setkal byste se v prvním pokoji, který je uzavřen zasklenými dveřmi, se správcem domu, obklopeným lokaji, starým to šibalem, ještě divočejším a nevlídnějším, nežli je vrátný. Jestliže někdo vejde do vrat, správce domu vyjde, očekává vás v průjezde a podrobí výslechu jako zločince. Stalo se mi to, mně, obyčejnému listonoši. Měl mě za přestrojenou hemisferu, řekl, směje se svému plesku třesku. A nedoufejte, že něco vytáhnete z těch lidí, myslím, že jsou němí, nikdo z čtvrti nezná barvy jejich slov, nevím, mnoho-li mají platu, aby vůbec nemluvili a vůbec nepili; jisto je, že jsou nepřístupní ať ze strachu, že budou postříleni, ať proto, že ztratí ohromnou sumu v případě nediskretnosti. Miluje-li váš pán slečnu Paquitu Valdésovou dosti, aby přemohl tyto překážky, nezvítězí dojista nad donou Conchou Marialvou, dueňou, která ji provází a která ji spíše ukryje pod své sukně, než-li by ji opustila. Tyto dvě ženy vypadají, jako by byly spolu sešité.
- Co mi povídáte, ctěný listonoši, odvětil Laurent, okusiv vína, utvrzuje mne v tom, co jsem se právě dověděl. Na mou věru, myslil jsem, že se mi vysmívají. Ovocnářka z protějšku mi řekla, že pouštějí v noci do zahrady psy, jejichž potrava je pověšena na kolech takovým způsobem, že jí nemohou dosáhnouti. Tato zatracená zvířata se tudíž domnívají, že lidé, kteří by si troufali vejíti, chtějí jim to snísti, a roztrhali by je na kusy. Řeknete, že by se jim mohly hoditi knedlíčky, ale zdá se, že jsou vycvičení nejisti nic než z ruky domovnice.
- Vrátný pana barona de Nucingen, jehož zahrada dotýká se nahoře zahrady hotelu San-Réal, mi to skutečně řekl, odpověděl listonoš.
- Dobrá, můj pán ho zná, řekl si Laurent. Víte-li, dodal, dívaje se po očku na listonoše, že náležím pánovi, který je hrdý muž, a vezme-li si do hlavy políbiti chodidlo císařovnino, tedy bude třeba, aby se tomu podrobila. Bude-li vás potřebovati, což bych vám přál, neboť je štědrý, může na vás spoléhati?
- Hrome, pane Laurente, jmenuji se Moinot, jméno mé úplně sepíše jako moineau: M-o-i-n-o-t, not, Moinot.
- Skutečně, řekl Laurent.
- Bydlím v ulici des Trois-Fréres, č. 11, v pátém patře, odvětil Moinot; mám ženu a čtyři děti. Jestliže, co žádáte ode mne, nepřesahuje to, co je připuštěno svědomím a mými povinnostmi služebními, rozumíte, jsem váš!
- Jste řádný muž, řekl mu Laurent, stisknuv mu ruku.
- Paquita Valdésová je bezpochyby milenkou markýze de San-Réal, přítele krále Ferdinanda. Stará španělská osmdesátiletá mrcha je jediná schopna podobných opatrností, řekl Henri, když mu komorník vyprávěl o výsledku svých pátrání.
- Pane, řekl mu Laurent, nikdo nevejde do onoho hotelu, leda že by se tam dostal balonem.
- Tys hloupý! Což je nutno vstoupiti do paláce, abych měl Paquitu, když Paquita může vycházeti?
- Ale což dueňa, pane?
- Na několik dnů se zavře tvoje dueňa.
- Nuže, budeme míti Paquitu, řekl Laurent, mna si ruce.
- Darebo! odpověděl Henri. Odsoudím tě ku Conče, dovolíš-li si tak drze mluviti o ženě, dříve nežli jsem ji měl. Raději mne oblec, chci vyjíti.
Henri chvíli stanul v radostných úvahách. Řekněme to ku chvále žen, dostal všechny, po kterých se mu uráčilo zatoužiti. A co by si mohl tedy mysliti o ženě bez milence, která by byla dovedla odolati muži ozbrojenému krásou, kteráž je duchem těla, ozbrojenému duchem, který je půvabem duše, ozbrojenému duševní silou a uměním, které jsou jedinými skutečnými mocnostmi? Ale protože vítězil de Marsay tak snadno, znudil se svými vítězstvími; a také téměř ode dvou let se mnohem více nudil. Noře se do hlubin rozkoší, vynášel více štěrku nežli perel. Tedy přišel k tomu, že jako vládci prosil náhodu o jakousi překážku, kterou by přemohl, o nějaký podnik, který by žádal rozvinutí jeho duševních a fysických nečinných sil. Ačkoliv Paquita Valdésová mu podávala zázračný souhrn dokonalostí, z kterých se dosud jen částečně těšil, kouzla vášně u něho téměř nebylo. Neustálá nasycenost zeslabila v jeho srdci cit lásky. Jako starci a lidé nasycení měl jenom výstřední rozmary, ničivé choutky a fantasie, které uspokojeny nezanechávaly mu v srdci milých upomínek. U mladých lidí je láska nejkrásnějším citem, dává životu rozkvétati v duši, rozsvěcuje slunečnou mohutností nejkrásnější inspirace a jejich veliké myšlenky: prvotiny všeho mají rozkošnou příchuť. U mužů stává se láska vášní: síla vede k nadužívání. U starců obrací se v neřest: impotence vede k výstřednostemi Henri byl zároveň starcem, mužem a mladíkem. Aby se mu dostavila pohnutí opravdové lásky, bylo mu třeba jako Lovelaceovi Clarrisy Harlowové. Bez magického lesku této vzácné perly nemohl míti než buď vášně zostřené nějakou pařížskou ješitností, buď odhodlání přivésti jistou ženu k jistému stupni zkaženosti, anebo dobrodružství, která by dráždila jeho zvědavost. Zpráva komorníka Laurenta právě dodávala nesmírné ceny Dívce se zlatýma očima. Šlo o svedení bitvy s nějakým tajným nepřítelem, který se zdál stejně nebezpečným jako obratným; a aby dosáhl vítězství, nebyla zbytečnou ani jedna síla, které Henri mohl vynaložiti. Chystal se sehráti věčnou starou komedii, která bude vždy nová, jejímiž osobami jsou stařec, mladá dívka a milenec: don Hijos, Paquita, De Marsay. Vyrovnal-li se Laurent Figarovi, dueňa zdála se býti nepodplatitelnou. A tak živoucí hru silněji zauzlila náhoda, nežli kdy dovedl kterýkoliv dramatický autor! Ale není-li náhoda geniálním člověkem? Bude zapotřebí hráti opatrně, řekl si Henri.
- Nuže! řekl mu Pavel de Manerville vstoupiv, jak daleko jsme? Přicházím posnídať s tebou.
- Budiž, řekl Henri, nepohoršíš se, budu-li se před tebou oblékati?
- Jaký žert!
- Přejímáme teď tolik věcí od Angličanů, že se můžeme stati pokryteckými a umravnělými jako oni, řekl Henri.
Laurent předložil svému pánu tolik nářadí, tolik různých předmětů a pěkných věcí, že se Paul nezdržel, aby řekl:
- Ah, ty toho máš na dvě hodiny?
- Ne, řekl Henri, na půl třetí hodiny.
- Dobrá! protože jsme mezi sebou a můžeme si všecko říci, vysvětli mi, proč znamenitý člověk jako jsi ty, neboť ty jsi znamenitý, libuje si přeháněti hloupou domýšlivost, které v něm přirozeně není. Proč půl třetí hodiny promarniti fintěním, když stačí pro lázeň čtvrt hodiny, na účes dvě minutky a k obléknutí? Tedy vysvětli mi svůj systém.
- Musil bych tě míť moc rád, můj veliký medvěde, abych ti svěřil tak veliké myšlenky, řekl mladý muž, který si právě kartáčoval nohy kartáčem, jemně natřeným anglickým mýdlem.
- Ale já jsem ti věnoval nejupřímnější oddanost, odpověděl Paul de Manerville, a mám tě rád, protože uznávám, žes znamenitější než já.
- Mohls vypozorovati, jsi-li vůbec schopen sledovati věci duševní, že žena miluje hejska, odvětil de Marsay odpovídaje pouze pohledem k výroku Paulovu. Víš, proč ženy milují hejsky? Příteli, hejskové jsou jediní muži, kteří o sebe pečují. Neb příliš o sebe pečovati, neznačí-liž to pečovati o sebe pro dobro druhých? Muž, který sám sobě nenáleží, je právě mužem, na něhož mají ženy chuť. Láska je hlavně zlodějem. Nemluvím ti o té výstřední čistotě, po níž blázní. Nalezni jedinou, která by se nadchla pro člověka, který na sebe nedbá, třeba by to byl muž pozoruhodný? Stala-li se ta věc, musíme ji přičísti na vrub choutkám těhotné ženy, jakož i oněch šílených nápadů, které projdou hlavou každého. Naopak viděl jsem lidi velmi pozoruhodné, kteří zůstali seděti pro svou nedbalost. Hejsek, který se stará o svou osobu, stará se o hlouposti, o nepatrnosti. A co je žena? Nepatrnost, souhrn hloupostí. Dvěma slovy, jež řekneme do větru, nedáme-liž jí práce na čtyři hodiny? Jest jisto, že se hejsek bude zabývati jí, protože nemyslí na veliké věci. Nebude nikdy zanedbávána pro slávu, ctižádost, politiku, umění, pro tyto veliké veřejné holky, které jsou jejími sokyněmi. Pak hejskové mají odvahu zesměšniti se, aby se líbili ženě, a její srdce je plno odměn pro muže směšného láskou. Slovem, hejsek může býti hejskem, pouze má-li příčinu jím býti. Jsou to ženy, které nám udílejí tuto hodnost. Hejsek je plukovníkem lásky, má štěstí, má svůj pluk žen, kterému velí. Můj milý! V Paříži se ví všecko a člověk nemůže tu býti hejskem gratis. Ty, který máš jen jednu ženu, a snad máš pravdu, že máš jen jednu, zkus dělati hejska...? Ty se ani nestaneš směšným, budeš mrtvolou. Stal by ses dvounohým předsudkem, jedním z těch lidí, odsouzených nevyhnutelně konati stále totéž. Znamenal bys hloupost jako p. de La Fayette znamená Ameriku, p. de Talleyrand diplomacii, des Augiers píseň, p. de Ségur romanci. Vystoupí-li ze svého oboru, nevěří se již v cenu toho, co dělají. Hle, jak jsme ve Francii vždy svrchovaně nespravedlivými. P. de Talleyrand je snad veliký finančník, p. de La Fayette tyran a des Augiers správný úředník. Kdybys měl čtyřicet žen v příštím roce, nebude ti veřejně z nich povolena ani jedna. Tož je přece hejskovství, příteli Paule, znamením nepopiratelné moci, dobyté nad ženským pronárodem. O muži milovaném několika ženami má se za to, že má znamenité vlastnosti, a tu jde o to, která jej bude míti, nešťastníka. Ale domníváš se, že to není také nic, míti právo vejíti do salonu, dívati se tam na společnost s výše svého nákrčníku neb lorgnonem a moci pohrdati nejznamenitějším člověkem, nosí-li zastaralou vestu? Laurente, děláš mi bolest. Po snídani půjdeme Paule do Tuilerií, abychom spatřili rozkošnou Dívku se zlatýma očima.

***