Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Kamil Fiala

***

Když po znamenité snídani oba mladí muži přeměřili terassu des Feuillants a velkou alej tuilerijskou, nepotkali nikde vznešené Paquity Valdésové, pro kterouž bylo tam více než padesát mladých elegantních Pařížanů, samé pižmo, nádherná kravatta a bota, ostruha, bičík, chození, hovor, smích a posílání se ke všem čertům.
- Zbytečná námaha, řekl Henri, ale napadla mi nejznamenitější myšlenka na světě. Tato dívka dostává dopisy z Londýna, je třeba zakoupiti neb opiti listonoše, rozpečetiti jedno psaní, ovšem přečisti je a vpašovati tam malé, zamilované psaníčko a opět je zapečetiti. Starý tyran, cradel tiranno zná bezpochyby osobu, která píše dopisy, přicházející z Londýna, a není nedůvěřivý.
Příštího dne přišel de Marsay opět procházeti se v slunci na terassu des Feuillants, a spatřil tam Paquitu Valdésovou; vášeň učinila ji pro něho již krásnější. Pobláznil se vážně do těchto očí, jejichž paprsky měly, jak zdálo se, povahu těch, které vysílá slunce; jejich žhavost zahrno vala žhavost tohoto dokonalého těla, na němž vše bylo rozkoší. De Marsay hořel dotknouti se šatu této svůdné dívky, když se potkali na procházce ale jeho pokusy byly vždy marné, v okamžiku když předešel dueňu a Paquitu, aby se moh ocitnouti po straně Dívky se zlatýma očima, až se otočí, Paquita neméně netrpělivá živě popošla De Marsay ucítil, jak mu stiskla ruku způsobem zároveň tak chvatným a vášnivě význačným, že mu bylo, jako by dostal ránu elektrické jiskry V okamžiku všecka jeho mladická vzrušení tryskla mu k srdci. Když oba milenci na sebe pohlédli Paquita se zdála zahanbenou; sklopila oči, aby neviděla očí Henriových, ale její pohled sklouzal dolů, aby spatřil nohy a postavu toho, jejž ženy před revolucí nazývaly svým vítězem.
- Budu rozhodně míti tuto dívku za milenku, děl si Henri.
Následuje ji ku konci terassy směrem náměstí Louis XV spatřil starého markýze de San-Réal který se procházel opřen o rámě svého komorníka šel s veškerou obezřetností člověka dnavého neduživce. Dona Concha nedůvěřujíc Henrimu vzala Paquitu mezi sebe a starce.
- Oh ty! řekl si de Marsay vrhnuv pohrdavý pohled na dueňu, není-li možno přinutiti tě ku vzdání se, uspíme tě trochou opia. Známe mythologii a bajku o Argusovi.
Než vstoupila Dívka ze zlatýma očima do povozu, vyměnila se svým milencem několik pohledů, jichž výraz nebyl pochybný a jimiž Henri byl uchvácen; leč dueňa jeden zachytila a řekla živě několik slov Paquitě, která se zoufalou tváří se vrhla do vozu.
Po několik dnů nepřišla Paquita již do Tuierií. Laurent, který na rozkaz svého pána chodil na zvědy v okolí paláce, zvěděl od sousedů, že ani obě ženy, ani starý markýz nevyšli ode dne, my dueňa zachytila pohled, vyměněný mezi dívkou, svěřenou její péči, a Henriem. Tak slabé pouto, které spojovalo oba milence, bylo tedy již přetrženo.
Několik dnů později, aniž kdo zvěděl, jakými prostředky, dospěl de Marsay k svému cíli, měl pečeť a vosk zcela podobné pečeti a vosku, jimiž byly pečetěny dopisy, zasílané z Londýna slečně Valdésové, podobný papír, jakého užíval dopisovatel, pak všechny potřeby a nutná razítka k přičinění značek anglických a francouzských. Napsal následující dopis, jemuž dal veškerý vzhled dopisu, paslaného z Londýna.

"Drahá Paquito, nepokusím se vám slovy vylíčiti vášeň, kterou jste mi vdechla. Jestli, k mému štěstí, ji sdílíte, vězte, že jsem nalezl prostředky, jak si s Vámi dopisovati. Jmenuji se Adolf de Gonges a bydlím v ulici de l'Université č. 54. Jste-li příliš střežena, abyste mi mohla psáti, nemáte-li ani papíru, ani per, zvím to z vašeho líčení. Tedy jestliže zítra od osmi hodin z rána o osmi hodin večer nehodíte dopisu přes zeď u vaší zahrady do zahrady barona de Nucingen, kde po celý den bude očekáván, jistý člověk zcela mi oddaný vám spustí o desáté hodině ranní druhého dne přes zeď na provaze dvě lahvičky, procházejte se tam v tuto dobu, jedna z obou lahviček bude obsahovati opium k uspání vašeho Arga, stačí dáti mu z ní šest kapek. Ve druhé bude inkoust. Lahvička s inkoustem jest vroubkovaná, druhá hladká. Obě jsou dosti ploché, abyste je mohla schovati ve svém živůtku. Vše co jsem již učinil, abych si mohl s vámi dopisovati, jistě vám poví, jak vás miluji. Pochybujete-li o tom, přiznávám vám, že bych dal život, abych dosáhl s vámi schůzky na hodinu."

- Věří tomu přece ty ubohé bytosti! řekl s de Marsay; ale mají pravdu. Co bychom si my slili o ženě, jež se nedá pohnouti milostným listem, provázeným tak důkazuplnými okolnostmi
Tento dopis byl odevzdán panem Moinotem listonošem, o osmé hodině následujícího dne vrátnému paláce San-Réal.
Aby se přiblížil bojišti, šel de Marsay na snídani k Paulovi, který bydlil v ulici de la Pé piniěre. Ve dvě hodiny, právě když si oba přátelé se smíchem vypravovali o úpadku jistého mladíka, který chtěl vésti elegantní život bez důkladného jmění, a když proň hledali konce, přiše Henriův kočí za svým pánem až k Paulovi a před stavil mu záhadnou osobu, jež rozhodně si přáli s nim osobně mluviti. Tato osoba byl mulat, jímž by se byl Talma, kdyby s ním se byl setkal, jisti inspiroval ku postavě Othellově. Nikdy africká tvář nevyjadřovala lépe velikosti v pomstě, rychlosti v podezření, přesnosti v provedení záměru, síly dětské nerozvážlivosti mouřenínovy. Jeho černi oči měly upřenost očí dravého ptáka a byly obestřeny jako supí oči modravou blankou, prostou brv. Malé a nízké čelo mělo do sebe cosi hrozivého. Zřejmě byl tento muž v jařmu jediné a téže myšlenky. Jeho svalnaté paže mu nenáležely. Byl sledován mužem, o němž veškeré představy! počínajíc těmi, jež zimomřou v Gronsku, až k oněmi jež se praží v Nové Anglii, budou vykresleny dlel této fráse: byl to nešťastný člověk.
Dle tohoto slova každý ho uhodne, představí si ho dle pomyslů každé zemi vlastních. Ale kdo si představí jeho bledý obličej, vrásčitý, rudý na okrajích a dlouhý vous? Kdo uzří provazovitý, žlutý nákrčník, usmolený límec košile, důkladně obnošený klobouk, vyrudlý kabátec, bídné spodky, pokroucenou vestu, špendlík z falešného zlata a zablácené střevíce, jejichž tkanice couraly se blátem? Kdo ho pochopí v celé nesmírnosti jeho přítomné i minulé bídy? Kdo? pouze Pařížan. Nešťastný člověk pařížským je úplně nešťastným člověkem, neboť najde ještě radost, aby viděl, jak je nešťasten. Mulat zdál se býti katem Ludvíka XI, držícím člověka, který má býti pověšen.
- Kdo nám ulovil tyto dva směšné chlapíky? řekl Henri.
- U bačkory! jeden z nich mi nahání strach, odvětil Paul.
- Kdo jsi ty, který se zdáš křesťanštějším z obou? pravil Henri, pohlížeje na nešťastného člověka.
Mulat setrval s očima upřenýma na oba mladé muže, jako člověk, který nic nerozuměl a snaží se nyní něco uhodnouti dle posuňků a pohybu rtů.
- Jsem veřejný písař a tlumočník. Bydlím v justičním paláci a zovu se Poincet.
- Dobrá! A onen? pravil Henri k Poincetovi, ukazuje na mulata.
- Nevím; mluví pouze jakýsi druh španělského nářečí a přivedl mě sem, aby se s vámi mohl smluviti.
- Mulat vytáhl z kapsy psaní, které napsal Henri Paquitě a vrátil mu je; Henri je hodil do ohně.
- Ejhle! kdo se počíná rýsovati, pravil k sobě Henri. Paule, nech nás chvíli o samotě.
- Přeložil jsem mu tento list, řekl tlumočník, když byli sami. Když byl přeložen, byl on, nevím kde. Pak se vrátil pro mne, aby mě dovedl sem, a přislíbil mi dva louisdory.
- Co mi máš říci, Číňane? tázal se Henri.
- Neřekl jsem mu Číňane, pravil tlumočník, očekávaje odpověď mulatovu.
Praví, pane, započal znovu tlumočník, vyslechnuv neznámého, že máte zítra večer v půl jedenácté býti na boulevardu Montmartre, u kavárny. Uzříte tam povoz, do kterého vstoupíte a řeknete tomu, kdo vám přijde otevřití dvířka, slovo cortejo, slovo španělské, jež znamená milenec, dodal Poincet, vrhnuv blahopřejný pohled na Henriho.
- Dobře!
Mulat chtěl dáti dva louisdory; ale de Marsay toho nepřipustil a odměnil tlumočníka; co mu platil, pronesl mulat několik slov.
- Co praví?
- Varuje mě, odpověděl nešťastný člověk, že, provedu-li jedinou jen nediskretnost, zaškrtí mě. Jest něžný, a vypadá zcela dle toho, že by byl toho schopen.
- Jsem si tím jist, odvětil Henri. Učinil by, jak praví.
- Dodává, pokračoval tlumočník, že osoba, kterou jest vyslán, vás prosí v zájmu vašem i jejím, abyste ve svém počínání byl co nejopatrnější, ježto nad vaše hlavy zdvižené dýky by dopadly do vašich srdcí, aniž jakákoliv moc lidská může vás ochrániti.
- Řekl to! Tím lépe, bude to tím zábavnější.
- Ah! můžeš vejiti, Paule! zvolal na svého přítele.
Mulat, který neustal pohlížeti s magnetickou pozorností na milence Paquity Valdésové, odešel, jsa sledován tlumočníkem.
- Konečně tedy velmi romantické dobrodružství, řekl si Henri, když se Paul navrátil. Zúčastniv se horlivě několika, setkal jsem se na konec v této Paříži se zápletkou, provázenou vážnými okolnostmi, větším nebezpečím. Ah! ďasa, jak činí nebezpečí ženu odvážnou! Překážeti ženě, chtíti ji nutiti, neznací-li to, dáti jí právo a odvahu, ztéci v okamžiku překážky, k jichž přeskočení by potřebovala leta. Něžná bytosti, jdi, skoč i Umříti? ubohé děcko! Dýky? obrazotvornost žen! Cítí vždy potřebu uplatniti své drobné šelmovství. Ostatně budeme toho pamětlivi, Paquito! budeme toho pamětlivi, mé dítě. Čert mě vezmi, nyní, co vím, že tato krásná dívka, toto veledílo přírody je moje, pozbylo dobrodružství pikantnosti.
Přes tato lehkovážná slova ozval se v Henriovi mladý muž. Aby bez útrap očekával až do zítřka, utekl se k přemrštěným zábavám; hrál, obědval a večeřel se svými přáteli; pil jako fiakrista, jedl jako Němec a vyhrál deset nebo dvanáct tisíc franků. Vyšel od Rocher de Canaal o druhé hodině ranní, spal jako dítě, druhého dne se probudil svěží a růžový a oblékl se na procházku do Tuilerií a předsevzal si, že po setkání s Paquitou vsedne na kůň, aby dostal chuť a lépe obědval, aby mohl ubiti čas.

***