Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Část II. - Maloměstský veleduch v Paříži

Lucien opustil Coralii a Camusota a odešel do Dřevěných galerií. Jakou to změnu v něm způsobilo to dnešní uvedení do tajností žurnalistiky! Beze strachu se vmísil do davu, jenž proudil galeriemi: tvářil se vyzývavě, protože měl svou maitressu, a k Dauriatovi vstoupil nenuceně, protože byl žurnalistou. Zastihl zde velkou společnost, podal ruku Blondetovi, Nathanovi, Finotovi a všem literátům, s nimiž se již týden přátelil. Pokládal se za osobnost a myslil si, že je daleko víc než jeho druhové. Nepatrná špička, jež ho vzpružovala, znamenitě mu prospěla, byl duchaplný a ukázal, že dovede s vlky výt. Avšak přesto nesklízel Lucien mlčenlivá, němá nebo vyslovená uznání, jež očekával, povšiml si prvních projevů žárlivosti, jež mu dávala najevo tato společnost, ne znepokojená, ale spíše zvědavá, jaké místo nová hvězda zaujme a jak velký podíl při všeobecném rozdělení výtěžků zhltne. Finot, jenž viděl v Lucienovi zlatý důl, a Lousteau, jenž se domníval, že má nad básníkem určitá práva, usmívali se na něho jediní. Lousteau už si plně osvojil šéfredaktorské způsoby a prudce zaklepal na okénko do Dauriatovy pracovny.
"Okamžíček, příteli," odpověděl mu nakladatel, když povystrčil hlavu nad zelenými záclonkami a poznal Lousteaua.
Okamžíček trval hodinu, a teprve potom vstoupil Lucien se svým přítelem do svatyně.
"Tak co, přemýšlel jste už o záležitosti našeho přítele?" řekl nejnovější šéfredaktor.
"Ovšemže," řekl Dauriat a sultánsky se ve svém křesle zvrátil. "Sbírku jsem si prolistoval, dal jsem ji přečíst jednomu gurmánovi, dobrému znalci, protože já o sobě nechci tvrdit, že tomu rozumím. Já, milý příteli, kupuji slávu už hotovou jako ten Angličan, co si kupoval lásku. Vy jste právě tak velký básník, kamarádíčku, jako hezký chlapec," pokračoval Dauriat. "Slovo čestného muže, neříkám knihkupce, rozumíte, vaše sonety jsou nádherné, není v nich znát žádná pracnost, a to bývá vzácnost, když básník píše s inspirací a zápalem. Mimo to dovedete dělat rýmy, to je vůbec přednost nové školy. Vaše Sedmikrásky jsou překrásná knížka, ale není to žádný obchod, a já se mohu pouštět jen do velkých podniků. Už pro klidné svědomí nechci ty vaše sonety přijmout, nemohl bych jim pomoci nahoru, nedá se na nich tolik vydělat, abych finančně zajistil jejich úspěch. Ostatně, vy u poezie nezůstanete, vaše sbírka je ojedinělou záležitostí. Jste mlád, mladý muži, přinesl jste mi vlastně tu věčnou knížku prvních veršů, kterou si po vyjití gymnasia napíše každý literát, a třebaže si na ní zprvu zakládá, později se jí sám vysměje. Váš přítel Lousteau má jistě někde mezi starými ponožkami také zastrčenou nějakou svou báseň. Nu, nemáš nějakou básničku, na kterou jsi kdysi přísahal?" obrátil se Dauriat na Lousteaua s prohnaným úsměvem starého lišáka.
"A jak bych mohl psát jinak prózu?" řekl Lousteau.
"Tak to vidíte, nikdy se mi o tom nezmínil, ale náš přítel zná nakladatele a rozumí obchodu," pokračoval Dauriat. "Pro mne," zalichotil Lucienovi, "nerozhoduje, jste-li velký básník; máte nesmírné, opravdu nesmírné nadání: vydat vás jako začínající nakladatel, to by ode mne byla vážná chyba. Především by mi dnes moji podílníci a společníci odepřeli další finanční prostředky. Ono stačí, že jsem vloni prodělal na poezii dvacet tisíc franků, aby už o ní nechtěli ani slyšet, a oni jsou moji páni. Jenže o to tu koneckonců nejde. Připouštím, že jste veliký básník, budete však plodný? Budete dávat sonety pravidelně? Bude z vás deset svazků? Stane se z vás podnik? Ne, ne, z vás bude znamenitý prozatér. Máte příliš mnoho ducha, abyste ho utrácel v rýmovačkách, můžete si přijít jako novinář na třicet tisíc franků ročně, a vy je nezahodíte kvůli nějakým třem tisícům, které byste si pracně vydělal těmi svými hemistichy, strofami a ostatním haraburdím."
"Víte, Dauriate, že pán je z naší redakce?" řekl Lousteau.
"Ovšem," odpověděl Dauriat, "četl jsem jeho článek a nemusím snad říkat, že mu Sedmikrásky odmítám v jeho vlastním zájmu! Ano, pane, v několika měsících vám dám víc za články, které si u vás objednám, než za vaši neprodejnou poezii!"
"A co sláva?" zvolal Lucien.
Dauriat a Lousteau se dali do smíchu.
"I kruci,"prohodil Lousteau, "ono to má ještě iluze."
"Sláva," odpověděl básníkovi Dauriat, "to je deset let vytrvalé práce a pro nakladatele sto tisíc franků ztráty anebo zisku. Najdete-li blázny, kteří vydají vaše verše, dáte mi za rok sám za pravdu, až se dozvíte, jak ten jejich podnik dopadl."
"Máte tu rukopis?" otázal se Lucien chladně.
"Zde je, milý příteli," odpověděl Dauriat, ale bylo znát, že jeho jednání s Lucienem už je mnohem jemnější.
Lucien vzal od něho svitek a ani se nepodíval, v jakém stavu je na něm provázek, tak jisté se mu zdálo, že Dauriat Sedmikrásky četl. Vyšel s Lousteauem z pracovny a nevyhlížel nijak sklesle ani nespokojeně. Dauriat doprovodil oba přátele do krámu a bavil se přitom o svém i Lousteauově listu. Lucien si nedbale pohrával s rukopisem Sedmikrás.
"Ty myslíš, že Dauriat sonety četl nebo dal číst?" zašeptal mu Štěpán do ucha.
"Ano," řekl Lucien.
"Podívej se na pečeť."
Lucien zjistil, že inkoust a provázek jsou naprosto neporušené.
"Která znělka vás nejvíce zaujala?" otázal se Lucien nakladatele, celý bledý hněvem i zlostí.
"Všechny jsou zajímavé, vážený příteli," odpověděl Dauriat. "Ale ten o sedmikráse je báječný, končí jemnou a neobyčejně vybroušenou myšlenkou. Na něm jsem poznal, jaké vavříny bude sklízet vaše próza. Proto jsem vás okamžitě Finotovi doporučil. Dělejte pro nás články, dobře vám je zaplatíme. Víte, snít o slávě, to je moc hezké, ale nezapomínejte na zdravý grunt a berte, co je. Až budete bohatý, budete psát i verše."
Básník vyrazil ven do průchodu, bál se, aby nevybuchl, jak byl rozzuřený. "Nu, nu, dětino," řekl Lousteau, jak šel za ním, "uklidni se, ber lidi, jací jsou, dívej se na ně jako na nástroje. Chceš se pomstít?"
"Stůj co stůj," řekl básník.
"Tady máš výtisk Nathanovy knihy, který mi Dauriat zrovna teď dal, druhé vydání vyjde zítra, přečti si to znova a udělej na to trhák. Félicien Vernou nemůže Nathana vystát, protože Nathanovy úspěchy podle názoru škodí budoucímu úspěchu jeho díla. To už je u lidí malého formátu taková mánie, myslet si, že pro dvojí úspěch není pod sluncem současně místa. Proto ti umístí článek do velkého listu, s nímž spolupracuje."
"Ale co se dá proti té knize napsat? Vždyť je krásná," zvolal Lucien.
"Hó, hó, můj milý, jen se nauč svoje řemeslo," odpověděl mu se smíchem Lousteau. "I kdyby to bylo veledílo, musí se kniha stát pod tvým perem pitomým, bezcenným brakem, dílem nebezpečným a škodlivým."
"Ale jak?"
"Přednosti změníš v nedostatky."
"Taková kouzla nedovedu."
"Milý příteli, žurnalista je akrobat, musíš si zvyknout na nevýhody svého povolání. Ať víš, že jsem dobrý kamarád! To se musí postupovat takhle. Dávej pozor, milánku! Začneš tím, že ukážeš, jak je takové dílo krásné, a můžeš si po libosti napsat, co si o něm myslíš. Publikum si řekne: ‚Ten kritik není závistivý, bude jistě nestranný.‘ Bude tedy pokládat tvoji kritiku za svědomitou. Když si takto získáš čtenářovu důvěru, vyslovíš politování, že nemůžeš souhlasit s tím, na jaké cesty zavádějí knihy podobného druhu naši francouzskou literaturu. ‚Nestojí snad Francie v čele inteligence celého světa?‘ napíšeš. ‚Svým mohutným stylem a původní formou, do níž odívali své myšlenky, vedli francouzští spisovatelé Evropu doposud po všechna století k analýze a filosofickému pohledu na věci.‘ Sem vsuneš pro měšťáky chválu na Voltaira, na Rousseaua, na Diderota, na Montesquieua, na Buffona. Vysvětlíš, jak je francouzský jazyk neúprosný, dokážeš, že je glazurou oblévající myšlenku. Utrousíš pár axiomat jako: ‚Velký spisovatel je ve Francii vždycky veliký člověk, jazyk ho nutí, aby vždy a při všem myslel; v jiných zemích tomu tak není.‘ Svou tezi dokážeš tím, že srovnáš Rabenera, německého satirického moralistu, s La Bruyérem. Nic nezjedná kritikovi takovou vážnost, jako když se zmíní o neznámém autorovi. Na Kantovi stojí Cousin. Jakmile se dostaneš na tuto půdu, proneseš slovo, které shrnuje a vysvětluje hlupákům celý soubor našich velikánů z minulého století tím, že nazveš jejich literaturu literaturou ideovou. Když se vyzbrojíš tímto slovem, otlučeš žijícím autorům o hlavu všechny slavné mrtvé. Pak vysvětlíš, že v dnešní době se vytváří nová literatura a ta že nadužívá dialogu (nejlehčí literární formy) a popisů, při nichž se nemusí myslet. Postavíš romány Voltairovy, Diderotovy, Sternovy a Lesagovy, tak hutné a hluboké, proti románu modernímu, který všechno podává v obrazech a který Walter Scott přespříliš zdramatizoval. V takovém žánru mají místo smyšlenky, ale myšlenky ne. ‚Román la Walter Scott je žánr, nikoli škola,‘ prohlásíš. Rozmetáš tento zkázonosný žánr, protože ideje rozbředává a rozmělňuje, protože je přístupný kdekomu, protože v něm se může lacino stát spisovatelem každý, a nakonec tento žánr označíš za literaturu obraznou. Tyto vývody necháš plnou vahou dopadnout na Nathana a ukážeš, že je to pouhý napodobitel a že jeho talent je jenom zdáním. V knize postrádáš veliký sevřený styl osmnáctého století, dokážeš, že city nahradil autor dějem a epizodou. Vzduch není život, obraz není ideál! Prohoď pár takových sentencí, veřejnost je bude opakovat. Při všech svých kvalitách se ti zdá toto dílo osudným a nebezpečným, neboť otvírá dveře do chrámu Slávy dokořán davům, a nastíníš, jak v dálce se již tlačí armáda autůrků dychtících napodobit tuto snaďoučkou formu. Pak se už můžeš pustit do hromových lamentací na úpadek vkusu a do toho vsuneš chválu na pány Étienna, Jouye, Tissota, Gesse, Duvala, Jaye, Benjamina Constanta, Aignana, Baour-Lormiana, Villemaina, koryfeje napoleonské liberální strany, pod jejichž záštitou je Vernouův list. Ukážeš, jak tato slavná falanga čelí záplavě romantiků, jak vyzdvihuje ideu a styl proti obrazu a planému tlachání, jak pokračuje ve voltairiánských tradicích a jak se staví proti anglické a německé škole, podobně jako sedmnáct řečníků levice bojuje za národ proti ultrapravičákům. Pod ochranou těchto jmen, ctěných nesmírnou většinou Francouzů, kteří budou vždycky pro levou opozici, můžeš Nathana rozdrtit, protože jeho dílo i přes všechny své neobyčejné krásy dává ve Francii občanské právo literatuře bezideové. Tím okamžikem už nejde o Nathana a jeho knihu, chápeš, ale o slávu Francie. Proti takovému cizáckému dovozu je povinno co nejostřeji vystoupit každé čestné a statečné pero. Nato polichotíš předplatiteli. Podle tebe je Francie kmotra mazaná, ta se nedá jen tak lehce napálit. I když z důvodů, které nehodláš rozebírat, vykouzlil nakladatel úspěch, čtenářská veřejnost záhy uvedla na pravou míru omyly, jež napáchalo pět set hlupáků z nakladatelova předního šiku. Napíšeš, že je od toho nakladatele kus odvahy, když dělá druhé vydání jen proto, že se mu poštěstilo rozprodat první, a vyslovíš politování, že tak zkušený nakladatel tak málo zná přirozené sklony své země. To je tak zhruba tvůj námět. Přisol si ty úvahy špetkou vtipu, přiostři je kapánkem octa a Dauriat se ti smaží na pekáči článků. Ale nezapomeň skončit tím, že budeš v Nathanovi jakoby litovat omyl člověka, který, opustí-li tuto cestu, může dát současné literatuře ještě překrásná díla."
Lucien při těch Lousteauových slovech přímo žasl: padaly mu šupiny z očí a on objevoval literární pravdy, o nichž neměl potud ani potuchy.
"Ale co tu říkáš," zvolal, "to je úplně správné, to je pravda."
"Copak by ses jinak mohl pustit do Nathanovy knihy?" řekl Lousteau. "Tohle je, kamaráde, jeden způsob, jak ztrhat nějaké dílo. To je kritická špice. Ale takových receptů je! Však se pocvičíš. Když budeš muset chtě nechtě promluvit o člověku, kterého nebudeš mít rád, majitelé, šéfredaktoři listu mívají někdy ruce svázané, sáhneš k negaci toho, čemu říkáme úvodník. Článek se nadepíše titulem knihy, kterou se máme zabývat: začne se všeobecnými úvahami, může se v nich mluvit třeba o Řecích a Římanech, a nakonec se řekne: ‚Tyto úvahy nás přivádějí ke knize pana Toho a Toho. O knížce pojednáme v článku dalším.‘ A ten další článek pak nikdy nevyjde. Tím se kniha zadusí mezi oběma sliby. Tentokrát nepíšeš článek proti Nathanovi, ale proti Dauriatovi, proto musíš použít špice. Na dobrém díle nenechá špice ani škrábnutí, ale špatnému pronikne až k srdci: v prvním případě ublíží jenom nakladateli, v druhém prokáže službu veřejnosti. Tyto formy literární kritiky se používají i v kritice politické."
Tvrdá lekce Štěpánova rozevřela v Lucienově obrazotvornosti celé truhlice a náš básník tomuto řemeslu výtečně porozuměl.
"Pojďme do redakce," řekl Lousteau, "najdeme tam naše přátele a dohodneme se s nimi na přepadovém tažení proti Nathanovi; ti se budou smát, to uvidíš."